„Promrhal jsem svůj život,“ říká Komiksák, nerd fundamentalista ze seriálu Simpsonovi, tváří v tvář nukleárnímu holokaustu. Autoři seriálu tak vytahují na povrch stereotypní vnímání imaginativních žánrů – je to k ničemu, netýká se nás to, je to únik z reálného světa. Samozřejmě, jako každý stereotyp má i tento svůj předobraz v nějakém viditelnému vzorku „nerdího“ lidu, ale vnímat fantastiku a komiksy jako bláznivou zbytečnost je hrubé podcenění toho, co dokáže naše imaginace a kultura. Pokud vezmeme v potaz myšlenky Gramsciho a Freireho, může být imaginace emancipační cesta, jak začít přemýšlet jinak o přítomnosti a budoucnosti. Je to právě kapitalismus a buržoazní kultura, která se snaží buď opanovat imaginativní příběhy, tak jako to v Česku udělala konzervativní pravice v čele s Ondřejem Neffem, nebo radikální imaginaci zesměšnit a zadupat do země jako dětskou zábavu, jako na to upozorňuje anarchistka Le Guin v nedávno česky vydané knize Proč se Američané bojí draků?. Komiksy jsou tak díky tomu v dialektickému vztahu mezi útěkem a aktivizací, tedy na jedné straně únikem z reality a na straně druhé radikální imaginací, baštou jak pro utopicky myslící radikály a radikálky, tak pro šovinistické reakcionáře.
Environmentální komiks, od začátku v problematické situaci, protože díky svému svázání se superhrdinským žánrem, je médiem, kde dobro vítězí nad zlem, a dodává tak iluzi prosazování spravedlnosti. Nicméně komiks, který chce řešit ekologický rozvrat a problematičnost antropocentrismu, stojí přesně o opačný účinek na čtenáře, chce jej znepokojit a donutit zvednout zadek a jít něco dělat. Jestli je poselstvím Supermana, že jen někdo má superschopnosti a jen někdo může řešit problémy, environmentální komiksy se většinou snaží tuto moc řešit krize demokratizovat a předávat ji do rukou čtenářů.
Jednou z cest je tak benefiční prodej komiksů, touto cestou se vydal praotec environmentálního komiksu Slow Death. V sedmdesátých letech na vznikající akce kolem Earth Day zareagovali lidé z nezávislé comix scény (Shelton, Crumb, Corben…) a začali právě na Den země vydávat magazín, jehož výtěžky putovaly na ekologická centra a organizace. Slow Death se inspirovaly i velké vydavatelské domy jako DC nebo Marvel komiks a vydali několik charitativních sešitů na pomoc ekologickým a „zvířeckoprávním“ organizacím.
Strhnout čvrtou stěnu!
Dalším řešením, jak překlenout problematičnost komiksu coby aktivizačního média, je prostě zbourání čtvrté stěny. V komiksu Animal Man, v cyklu (v angličtině run) Granta Morrisona, se objevuje vcelku civilní hrdina s docela běžnými problémy, kupříkladu rodina nechápe jeho vegetariánství. Ovšem jeho superschopnosti – napodobit dočasně jakoukoli vlastnost zvířat (let ptáků, regeneraci žížal) – jej zavedou až k ochraně životního prostředí a zvířat. Sám Morrison je autor, který se pohybuje na hraně nesmírně talentovaného tvůrce a nepříčetnosti – svou metodu tvorby nazývá magií. Proto sám se svými hrdiny vše prožívá naplno – během procesu psaní komiksu Animal Man se stal vegetariánem a zapojil se i do hnutí za práva zvířat. V posledním sešitu svého runu proto revolučně překonává dosavadní superhrdinský žánr, vstoupí jako autor přímo do komiksu, vysvětlí, jak funguje, osloví přes čtvrtou stěnu čtenáře a Animal Mana zabije. S touto symbolickou smrtí ale připojuje výzvu, aby se lidé aktivně zapojili do ochrany zvířat a přírody. Dokonce připojuje – v době předinternetové nutno dodat – poštovní adresu na Petu, organizaci věnující se dlouhodobě právům zvířat. Grant Morrison tak jedná zcela proti elitářskému duchu superhrdinského žánru a předává moc lidu. Není bez zajímavosti, že komiks stále nevyšel v českém ani slovenském jazyce, a je otázkou proč, protože se zdá, že většina zásadních a revolučních komiksů už dávno vyšla. Nedávné negativní reakce fandomu na české vydání muslimské hrdinky Ms. Marvel i reakce jednoho z vydavatelů Crew napovídají, že český superhrdinský žánr čtou zhusta nerdi, muži, toužící po útěku z reality, kteří jen s nechutí hledí na prolnutí superhrdinské spravedlnosti s reálným světem. Evidentně podstatné části komiksového fandomu nejsou rasismus, sexismus a toxická maskulinita ničím vzdáleným. Vydání Animal Mana Granta Morrisona by asi v takovém prostředí zapůsobilo jako výbuch atomové bomby.
Moore: Magie, anarchie, ekologie
V osmdesátých letech se do environmentálních témat a do boření žánrových stereotypů pustil i Alan Moore, kterého sice s Grantem Morrisonem hodně spojuje, ale zároveň jím Moore hluboce pohrdá, protože má pocit, že jej příliš kopíruje, až vykrádá. Ovšem pokud je nápodoba nejvyšší formou obdivu, pak lze říct, že Morrison obdivuje Moorův kreativní proces i jeho angažovanost. Alan Moore, kromě toho, že je génius a fascinován magií a snaží se ji praktikovat, je výrazná postava politického komiksu, je to anarchista a autor převratného komiksu V jako Vendetta, který dal hnutí Anonymous jejich masku. Jestlipak vědí mladí hackeři, že jejich maska má anarchokomunistický původ? Moore toho má na triku víc, například průlomový komiks Watchmen řešící státní násilí a otázku autority. Napsal také scénář k dokumentárnímu komiksu Brought to Light, který na základě dokumentů CIA rozkrýval obchod tajných služeb s drogami a financování nástupu tamějších fašistických režimů z tohoto obchodu, a dokonce i přispěl i do komiksového projektu Real War Stories, který popisoval skutečné zážitky vojáků a který se rozdával zdarma před náborovými centry americké armády. Mezi jeho nejsilnější díla patří Bažináč – Swamp Thing, který vyšel u DC Comics a je prodchnut mytologií, psychologií a má neuvěřitelnou uměleckou hloubku. Hlavní postava, ani hrdina, ani zlosyn, umírá v bažině a opět ožívá, ovšem teď už jako bytost flóry, je zhmotněním bažiny samotné. A co takové stvoření bude dělat ve světě, který rád ničí celé ekosystémy? Ano, bude s moderním světem ve velkém konfliktu. Swamp Thing je komiks mnoha kvalitami oplývající, který má skvělou atmosféru a nebojí se experimentovat. Moore ovšem nemá ambice psát propagandu, je to fantastický vypravěč a dokáže vás empaticky propojit se samotnou bažinou. Aktivizační klíč tohoto komiksu pak tkví ve vaší schopnosti empatie.
Svaly, akce, ekologie
Trochu odlišnou cestou kráčí Zen Intergalactic Ninja, původně nezávislý kultovní komiks z osmdesátých let, který se v devadesátých letech dostal i do komiksového hlavního proudu se vším co k tomu patří, jako jsou figurky, videohry na Nintendu atd. Zen Intergalactic Ninja si našel inspiraci v kultu nejkultovějším – Želvách ninja–, ovšem do kulturně apropriačního procesu přibral ještě enviromentální buddhismus. Takto vybavený mimozemský hrdina jde zachraňovat ekosystémy jiných planet ve jménu samotného života a bojuje se záporáky, kteří jsou ztělesněním samotného toxického znečištění. Zen Intergalactic Ninja tak kromě zábavnosti nabízí i čistý environmentální konflikt, tak jasný a upřímný, že by to pochopily i děti. Ne náhodou Zen dostal i svou dětskou mutaci ve vydavatelství Archie Comics. Je to skvělá ukázka toho, jak se enviro komiks často dělal v devadesátých letech – s notnou dávkou naivity a vyeskalování konfliktu mezi dobrem a zlem. V dnešní době relativnosti pravdy a hoaxů působí tento přístup sice trošku tupě, ale je to velmi osvěžující! Podobně humpolácký přístup se pak objevoval i jinde – Kazar: Guns of the Savage Land nebo Captain Planet Guilty Pleasure.
Tento přístup měl velký vliv i na polského komiksového tvůrce Ryszarda Dąbrowskeho. Ten v devadesátých letech pod vlivem macho metalcorových vegan jihad kapel a amerického superhrdinského komiksu stvořil Likwidatora. Na celém komiksu je patrné… co patrné, ono to z něj přímo křičí, že autor je povstalecký ekoanarchista ze střední Evropy. Autor politickou analýzu redukuje na hlášky devadesátkového akčního filmu, historickou analýzu přenechává anarchistickým brožurám a hrdinu nechává běsnit se samopalem a superschopnostmi v anarchistické tradici riot porna. Ano, je to skvělý, tohle musíte vidět. V Česku a na Slovensku se komiks šířil přes warez fóra a blogy, až se ho ujala anarchistická federace. Afed si vybral dvě čísla z mnoha sešitů, které vyšly, zcela nepřekvapivě se odehrávají v mytizovaném období španělské revoluce a ukrajinské Machnovštiny. Ovšem za pozornost stojí i sešity, které u nás nevyšly a které se věnují ekologickým tématům, jako Autozrada nebo Zielona Gwardia. Může být znepokojující, že místo dialogu s odpůrci se prostě bezhlavě zabíjí a popravuje, ale tato komiksová série má terapeutický účinek, v tradici komiksu Vrána.
Likwidator je nepochybně v zajímavém dialogickém setkání s tím, jak jsou ekologičtí a zvířata osvobozující aktivisté vykresleni v mainstreamových amerických komiksech, jako je Batman nebo Spider-Man. Můžeme v nich aktivisty najít coby běsnící šílence se samopaly a nulovou úctou k lidskému životu. Zatímco Likwidator to s hrdostí přijímá, americký komiks používá tento stereotypní a lživý obraz jako dehonestační strategii proti zelenému hnutí. Pověst amerického komiksu ovšem zachraňuje Matt Miner, který má kořeny ve vegan straight edge scéně a který sám byl aktivní v Animal Liberation Front. Jeho komiksy Liberator, Critical Hit a Lab Rider nás přivádějí na jatka a do laboratoře, kde provádějí kruté testy na zvířatech. Komiks ukazuje aktivisty osvobozující zvířata a páchající sabotáže až v návodném duchu a vykresluje hrdiny jako obyčejné lidi bez superschopností. Navíc výtěžek z komiksů šel na aktivity podporující osvobození zvířat. Matt Miner tak dokázal překonat pasivní únik z reality a naopak nás zavedl na místa, kam vidět nemáme, ale byl schopen navázat i na benefiční tradici enviro komiksu.
Ohrožený druh
A co máme v u nás? U nás až na světlé výjimky environmentální komiks skoro neexistuje. Je to ohrožený druh. Samozřejmě že můžeme najít environmentální témata u Čtyřlístku nebo u Káji Saudka (Velký den v Temelíně), ale to je skoro všechno. Ale jenom skoro! Předně je nutno zmínit TOY_BOX – pražská komiksová tvůrkyně s kořeny v anarchistickém hnutí se často pouští do benefičních aktivit a na jejím webu si teď můžete koupit tisky australských zvířat, z jejichž prodeje jde výtěžek na organizaci WIRES, která řeší situaci po australských požárech ohrožujících existenci divoce žijících zvířat. Toy_Box se také trochu dotkla veganství ve svém slavném díle Moje kniha Vinnetou, ovšem naplno se do tohoto tématu obula loni ve své výstavě na Jatkách78, kde upozorňovala na krutosti, které jsou páchány na zvířatech.
A máme i další autory, kteří se environmentálním tématům věnovali také hlouběji. Jedním z nich je karikaturista Vladimír Jiránek, který ještě v Československu tvořil protiautomobilové stripy, animované filmy a svými animacemi doplnil i sci-fi Srdečný pozdrav ze zeměkoule, ve které Lasica a Satinský coby mimozemšťané upozorňují na kdejaký společenský a ekologický nešvar. Jeho animované tvorba – věnovaná také slepicím a velkochovům a kritice kultu auta a silnice – jistě předběhla svou dobu a rezonovala by spíše dnes. Naštěstí se dá dnes pustit na YouTube. Možná mnozí puristé namítnou, že na komiks potřebujete aspoň dvě nebo tři políčka, a mají pravdu, nicméně Jiránek se občas rozkreslil i na více stránek. Berme jej prosím tedy jako autora, který měl ke komiksu blízko. Jeho multimediální záběr a ekologická část jeho tvorby stojí za pozornost. (Té sexistické a oplzlé se vyhněte, pokud nejste boomer.) Jiránkovy existenciální bílé plochy nekonečna, do kterých kreslí glosující figury, už sami o sobě přivádějí člověka do pochmurné nálady, ovšem když naloží vašemu svědomí svým černým humorem, to je teprve něco. Jeho humor má sílu transformovat myšlení. A nutno dodat, že i když to byl autor, který reagoval na aktuální situaci, mnoho z jeho vtipů je pravdivých a platných dodnes. Co to říká o kondici demokracie a ochrany přírody ve střední Evropě, nechám na čtenáři. Jiránkova skepse k automobilismu, vymezení se proti destrukci ekosystémů a soucit ke zvířatům se dostaly i do jeho nejslavnějšího díla, večerníčku Bob a Bobek, kde v jednom díle dokonce prchají ze zajetí před snědením a do zaujetí upadli, kde jinde, na benzince. Jiránek je svou odvahou otvírat ještě v době totality enviromentální témata a otázku práv jistě jeden z průkopníků těchto myšlenek a zaslouží si uznání, protože pomohl ekologii a práva zvířat přinést do kultury středního proudu.
Výrazným zjevením, které ve své době přišlo zcela nečekaně, byl Petr Korunka. Korunka, zjevně inspirován Nikkarinem a sociálněkritickou PC hrou Fallout, stvořil originální dílo, které u nás nemá obdoby a je stále nedoceněno. Jsou to dva díly z plánované trilogie Radiátor a Recyklátor. První díl Nic menšího než záchrana (2010) je velmi přímočarý a ukazuje dva hrdiny: zatímco Recyklátor je ekoaktivista, Radiátor je nihilistický posluchač black metalu, cruster budoucnosti. Celý komiks začíná blokádou lesa před těžaři a při pohledu na komiksovou scénu, kde policie ve spolupráci se soukromou bezpečnostní službou násilně zatýká aktivisty, zatímco hlavní hrdinové prchají, si člověk vzpomene na své vlastní zážitky z Klimakempu. Autor do příběhu přivádí i technokratického Deviátora, který se pokusí zničit svět. Korunka si bere z komiksového žánru to nejlepší a ještě je schopný jej výtvarně inovovat. Je vidět, že je fascinován vědou a jeho způsob kreslení dialogů, ne pomocí bublin, nýbrž textových boxů, kde má každá postava unikátní značku, je velmi inovativní a překvapivě to funguje velmi dobře. Autor má velmi unikátní výtvarný styl, na kterém ještě zapracoval, což je poznat na druhém díle Restart lidstva (2012). Ten přinesl nejen propracovanější výtvarný styl, ale taky explozi imaginace, děj se rovněž stal komplikovanějším a nese se v duchu dialogů mezi dvěma hlavními hrdiny a záporákem Deviátorem. Autor přináší zásadní postřehy a otázky, na které ovšem neodpoví. Opravdu je velmi neobvyklé do žánru, který se nijak nebojí myšlenkové plytkostí, vnést filozofický rozměr existence samotného lidstva. Petr Korunka překvapivě chce donutit člověka přemýšlet, což není u komiksů tak časté. Postapokalyptické kulisy pak dodávají celé věci naléhavý alarmistický rozměr.
Jak naložit s environmentálním komiksem? Je to opium, které nás uklidňuje v naší sociální bublině tím, že problém se vyřeší? Je to subžánr, který probudí naši radikální imaginaci? Nakopne nás jít ven? Nebo nás uvrtá do světa cynických fanoušků pohrdající čímkoli, co by znamenalo nějak se zasahovat o spravedlnost ve světě? Na tuto otázku si v duchu Animal Mana musí každý odpovědět sám. Koneckonců existují imaginativní díla, která dokázala pohnout celými sociálními hnutími, jako byl Star Trek, V for Vendetta nebo v současnosti Money Heist. Tuto sílu v sobě mají i environmentální komiksy. Proto je myslím nutné věnovat se tématu se vší vážností. Ano, Komiksák nepromrhal svůj život a ano, Speciální čarodějnický díl deváté řady Simpsonů je proto nejhorší epizoda vůbec.
Autor je nerd, družstevník a kritický pedagóg
