Ekloga třetí

MENALKAS
Řekni, čí to jest stádo, ó Damoete! – Meliboeovo?

DAMOETAS
Nikoli, Aegonovo, jež nedávno svěřil mi k pastvě.

MENALKAS
Kterak jste nešťastné stádo, vy ovečky! Zatímco pán váš
Neaeru ze strachu hlídá, by mně snad nedala přednost,
námezdník ten, váš pastýř, vás dvakrát v hodině dojí,
vám tím veškeru sílu a jehňatům odnímá mléko.

DAMOETAS
Pomni, že takovou věc bys skromněj měl vytýkat mužům!
Známo je, kýms byl sveden – jak úkosem hleděli kozli – v které
svatyňce též – však nymfy se laškovně smály!

MENALKAS
Bylo to tenkráte, myslím, když viděly, kterak jsem řezal
zlovolně Mikonu stromky a na nich mladistvou révu.

DAMOETAS
Zde snad, v bučině staré, když Dafnidu luk jsi a šípy
zpřelámal, závisti pln, když viděls, Menalku zvrhlý,
já jak dávám chlapci ten dárek – a kdybys byl neměl
provést mu nějaký pych, pak závistí bledou jsi zhynul.

MENALKAS
Co si má počíti pán, když tuhletu drzost má zloděj!
Copak jsem neviděl já, jaks Damonu, ničemo, kozla
hodlal z nástrahy vzít, ač Lyciska štěkala strašně?
Když pak křičel jsem já: „Kam plíží se tamhleten člověk?
Tityre, sežeň stádo!“ – tys v rokytí zatím se skrýval.

DAMOETAS
Cožpak, v zápase hrou byv překonán, tohoto kozla
neměl Damon mi dát, jejž vyhrála syringa moje?
Onen kozel byl můj – což nevíš? Damon se k tomu
přiznával sám, však tvrdil, že kozla mi nemůže dáti.

MENALKAS
Ty žes ho překonal hrou? Což někdy jsi syringu jakou
voskem spojenou měl? Což nevrzals na křižovatkách
na své vřeštící stýblo, ty hudlaři, hanebnou píseň?

DAMOETAS
Jestliže tedy bys chtěl, své umění střídavě změřme!
Já bych tuto zde krávu – ať nemusíš zamítnout cenu:
dvakrát k dojení chodí a dvojici telátek živí –
do sázky dal, nuž řekni, co ty zas v zástavu dáváš.

MENALKAS
Ze stáda nemohu nic dát v zástavu, závodě s tebou,
vždyť já doma mám otce a mám též macechu přísnou,
čítají oba co den své dojnice, kůzlata jeden.
Dám, což jistě ty sám pak za věc cennější uznáš –
když ti to šílenství tvé jest vhod – dvé bukových číší,
na nichž Alcimedontem jsou vyryty vypuklé řezby:
navrchu obratným dlátem je vyryta ohebná réva
s břečťanem zelené bledým a réva mu ovíjí květy.
V středu je obrazů dvé, jest první Konon – a druhý?
Ten, jenž nebeský kruh svou hůlkou nakreslil lidem,
s časy, jež vhod jsou žencům i oráčům sehnutým k pluhu.
Dosud se můj jich nedotkl ret, jen v skrytu je chovám.

DAMOETAS
Od téhož Alcimedonta i já dvé pohárů dostal,
na nichž okolo uch jest něžný ovinut akant,
Orfeus ve středu jest, též les, jenž za pěvcem chodil.
Dosud se můj jich nedotkl ret, jen v skrytu je chovám.
Kdo však vidí mou krávu, ten nesmí už chváliti číši!

MENALKAS
Dnes se mi nevymkneš už – kam chceš, tam k zápasu přijdu,
ať však slyší ten zpěv – však přichází Palaemon tuhle!
Poznáš, že nebudeš víc svým zpěvem k zápasu dráždit!

DAMOETAS
Pojď tedy, zpívat-li znáš, já dokonce nebudu váhat,
nikomu vymknout se nechci – ty sousede Palaemone,
bedlivý na všecko pozor, vždyť není malá ta cena!

PALAEMON
Zpívejte – na měkký drn již všichni jsme usedli právě –
pučí kdejaký lán, již veškero stromoví pučí,
má již lupeny les, jest roční nejhezčí doba.
Damoete, počínej pět, pak ty zas, Menalku, zpívej!
Střídavý bude váš zpěv – ten velmi je Camenám milý.

DAMOETAS
Jovem počněte, Musy, jest vesmír naplněn Jovem,
Jupiter řídí zemi a v mých má zálibu písních.

MENALKAS
Mne zas miluje Foebus, vždyť u mne má Foebus své dary
v každý čas: mám vavřín i hyacint libě se rdící.

DAMOETAS
Jablkem hází po mně má laškovná Galatea,
prchá pak k vrbovým křům, však dříve chce viděna býti.

MENALKAS
Samoděk chodí mi vstříc můj Amyntas, milený jinoch,
známější již mým psům než sličná Delia sama.

DAMOETAS
Dary jsem milence své již připravil, označiv místo,
holubi kde si ve vzdušné výši svá hnízdečka snesli.

MENALKAS
Já však, pokud jsem mohl, jsem deset mu jablíček zlatých
poslal z lesního štěpu a ostatní pošlu mu zítra.

DAMOETAS
Ó, jak často – a o čem – má rozmilá mluvila se mnou!
Bohům to, vánky, alespoň zčásti doneste k sluchu!

MENALKAS
Co z toho mám, když, miláčku můj, mnou nezhrdáš v duchu,
mám-li, co kance ty štveš, být stranou hlídačem sítí?

DAMOETAS
Fyllidu pošli mi sem, mám svátek zrození svého,
sám přijď, až za dobrou žeň dám jalůvku, Iolle, zabít!

MENALKAS
Fyllis mi nade vše jest, vždyť při mém odchodu lkala,
volajíc v dál: „Buď zdráv, buď zdráv, můj Iolle sličný!“

DAMOETAS
Stájím je na škodu vlk, však zralému osení liják,
stromům vichřice zas, nám hněvná Amaryllida.

MENALKAS
Osení milá je vláha a kozlu, když odstaven, plaňka,
dobytku březímu vrba, mně Amyntas, jediný ze všech.

DAMOETAS
Pollio básnictví mé má v oblibě, třeba jen selské,
telátko ctiteli svému, ó pierské bohyně, živte!

MENALKAS
Skládá nové ty písně i Pollio, živte mu býčka,
který trká už růžky a písek do vzduchu kope!

DAMOETAS
Kdo tě má, Pollio, rád, přijď tam, kam spokojen dospěls,
splývej mu med, též z bodavých křů měj líbezný balzám!

MENALKAS
Kdokoli Bavia ctí, měj rád tvé, Maevie, básně!
do pluhu zapřahej lišku a hleď též podojit kozla!

DAMOETAS
Hoši, již trháte kvítí a jahody rostoucí nízko,
prchejte pryč, vždyť studený had jest v travině ukryt!

MENALKAS
Nechoďte přespříliš vpřed, mé ovečky, neradno věřit
břehům, vždyť ještě i teď sám beran vysouší rouno!

DAMOETAS
Od řeky kozičky mé, když pasou se, Tityre, zažeň!
Já je, až nastane čas, pak v prameni vykoupu všecky.

MENALKAS
S ovcemi do stínu, hoši! – sic, vedrem-li mléko se spaří,
marně pak vemena jim, jak nedávno, mačkati budem.

DAMOETAS
Ach, ach! Kterak můj býk jest hubený v šťavnaté vice:
stejně jak pastýřům stád, tak stádům na škodu láska.

MENALKAS
Mým však neškodí láska – a v kůži se sotvaže drží,
které oči mi as mé něžné beránky uřkly?

DAMOETAS
Řekni mi, v kterých zemích – a velkým budeš mi Foebem –
tři jen lokte, nic víc, jest rozložen nebeský prostor.

MENALKAS
Řekni mi, v kterých zemích má kvítek královské jméno
napsáno na listech svých – má Fyllis bude pak tvoje.

PALAEMON
Není to pro mě už úkol, bych rozhodl takový zápas.
Ty té krávy jsi hoden, ty též. Když nedá se člověk
přemoci rozkoší lásky, pak nezkusí hořkostí jejích.
Strouhu již zarazte, hoši, již dosti se napily louky!

Ukázka z díla v překladu Otmara Vaňorného (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959)