Poslední týdny jsou pro mě hořkosladké. Jedna věc se nabaluje na druhou a ve středu klubka povinností jsou státnice, obhajoby, zkrátka konec studia a s tím spojené obavy i radosti. Celou touhle motanicí se sugestivně protahují články a studie o Magdě Husákové-Lokvencové.
Husáková-Lokvencová tvoří zajímavý moment. Mezi slovenskými režiséry byla skutečně první a na dlouhou dobu jedinou režisérkou. Při studiu dějin slovenského divadla tak vzniká okamžik, kdy všechny studentky zvedají hlavu a snaží se vstřebat a přemýšlet nad každou jednou informací anebo si horlivě zapisují. Magda Husáková-Lokvencová se tak, ač nevědomky, častokrát stává jakýmsi vzorem, jediným ženským režisérským elementem a historickým důkazem, že se to přece dá.
Když jsme před rokem vybírali témata pro letošní Kapitál, chtěli jsme jedno číslo věnovat nějaké opomíjené slovenské osobnosti. Husáková-Lokvencová se vším, co její život, tvorba a postoje přinášejí, byla jasná volba. Trochu zapomenutá první slovenská režisérka byla a je podivuhodný úkaz. Vystudovaná právnička, která nebyla ochotná vzdát se divadla. Režisérka, herečka i autorka, která ač smýšlela opravdu levicově, byla na čas perzekuovaná.
Zkratka M. H. L. je nepochybně našim čtenářům a čtenářkám známá, možná však jako název inscenace Slávy Daubnerové o této obdivuhodné režisérce, které se věnuje Ivana Topitkalová ve článku Nezabudnime, že človek je základ tvorby. Konkrétními inscenacemi, které Husáková-Lokvencová režírovala, a způsobem jejich tvorby se ve svém článku zabývá Martina Havierová. Husáková-Lokvencová má v historii slovenského divadla jedno pozoruhodné prvenství – jako první na slovenském jevišti inscenovala Brechta (kterému jsme v minulém roce věnovali říjnové číslo). Dramaturgii, výběru titulů a společenskému přesahu tvorby se věnuje článek Markéty Bockové. Profilový průřez životem a tvorbou Magdy Husákové-Lokvencové si můžete přečíst v textu Kdo byla M. H. L. a proč by nás to mělo zajímat? Současné režisérky a tvůrkyně se do určité míry setkávají s podobnými problémy, které měla i Husáková-Lokvencová. Daly by se zjednodušeně pojmenovat jako určitá předpojatost. Jak tyto kontexty vnímá Iveta Škripková, Alžbeta Vrzgula, Veronika Malgot a Barbora Nitschová a co by se možná mohlo změnit, se můžete dočíst v krátké anketě. Toto divadelní číslo uzavírá velký rozhovor s režisérkou Slávou Daubnerovou, se kterou se dramaturg Mário Drgoňa bavil o současném divadle, tvorbě v zahraničí i Husákové-Lokvencové.
Možná to zní trochu naivně, ale myslím si, že některé osobnosti bychom měli držet v paměti, nezapomenout na ně a uvažovat o nich. Mezi tyto osobnosti Magda Husáková-Lokvencová rozhodně patří a snad i díky tomuto číslu nezapadne, nestane se „jen“ státnicovou otázkou z dějin divadla a doufám, že se její jméno a tvorba dostanou i do širších kruhů než těch divadelnických. Byla to totiž jedna inspirativní a silná žena a ty teď potřebujeme. Možná víc než kdy jindy.
Autorka je členkou divadelní redakce Kapitálu
