Jakou roli mají umělecké instituce v roce 2021? Potřebujeme znovuobjevit formy společné práce a společného organizování se, které jsme v devadesátých letech zavrhli jako překonané, nebo naopak trvat na práci ve svobodných povoláních a ještě zintenzivnit její obrátky? V sérii textů se budou prací v kultuře a smyslem uměleckých institucí v současnosti zabývat slovenští i zahraniční umělci/kyně a teoretici/čky. Začínáme textem Anny Remešové, ve kterém uvažuje o odborech v institucích vizuálního umění a ptá se, zda je tato forma zaměstnaneckého organizování se zastaralá, jak se často tvrdí, nebo naopak příliš progresivní i na deklarování „progresivní“ instituce.
Když člověk studuje umění, dějiny umění nebo kurátorství, všechno se zdá být takovým bezproblémovým tréninkem na něco chytrého a krásného. Samotné vzdělávání se neslo v duchu, že po škole se všechno nějak vyřeší, že nějaká práce bude a intelektuální diskuse tak bude možné brzy realizovat v praxi. A pak najednou skončíte studium, začnete pracovat na dohody o provedení práce, která nesmí přesáhnout 10 000 Kč, platíte minimální zdravotní pojištění a sociální žádné, vlastně se tím ještě chlubíte, že jste nezávislí, pracujete na deseti projektech zároveň, neoddělujete, co děláte zadarmo a co ne, protože na tom ani nesejde, když vám honorář za recenzi, nad kterou jste strávili několik dní, pomalu nezaplatí ani oběd.
Postupně se dopracujete až do kategorie OSVČ (přeci jen stárnete), kdy si teda už musíte sociální pojištění platit, ale vlastně ani moc nevěříte, že to k něčemu někdy bude. Vyhoříte minimálně čtyřikrát, než snížíte počet projektů z deseti na tři. Půl okem pošilháváte po zaměstnancích ve státních muzeích a na vysokých školách, jenže když zjistíte, jaké mají platy, možná jim ty zaměstnanecké výhody ani tolik nezávidíte. Práce v kultuře je vlastně takový sen za trest.
Prekarizace v kultuře ještě pořád není tak intenzivně diskutované téma, jak by si zasloužila, přesto mám poslední dobou pocit, že se v těchto otázkách na mezinárodní scéně i v Česku něco hýbe. Hybatelem pohybu ale není ani tolik snaha vytvořit více fungující a rovnostářštější kulturní obec, ale spíše reakce na čím dál nerovnější podmínky v kultuře i ve společnosti obecně. I proto stojí za to sledovat, jak se vyvíjí diskuse týkající se nově vznikajících odborů v amerických muzeích, jež nabrala na intenzitě především minulý rok. Příkladem mi bude primárně New Museum v New Yorku, ale podobných kauz by bylo možné popsat hned několik.
New Museum je středně velká výstavní instituce v New Yorku, založená v roce 1977 s představou prezentovat především začínající umělce a „nové, progresivní myšlenky v umění“. Skutečně progresivní myšlenku – založení zaměstnaneckých odborů – se ale ve skutečnosti muzeum pokoušelo zuřivě sabotovat. V lednu 2019 se zaměstnanci muzea – téměř prorocky, když se zamyslíme nad současnou situací – rozhodli hlasovat pro založení odborů, jež by bojovaly za zvýšení platů, placení přesčasů a snížení výdajů na zdravotní péči. Mimo jiné chtěli také upozornit na mamutí propast mezi platem ředitelky Lisy Phillips (roční příjem 768 000 dolarů) a řadovými zaměstnanci (po vyjednávání s vedením se podařilo zvýšit základní plat pro zaměstnance na plný úvazek na 46 000 dolarů ročně), na velmi náročné pracovní podmínky a na chybějící komunikaci mezi vedením a zaměstnanci.
Hned poté, co bylo oznámeno hlasování o založení odborů, začalo muzeum podnikat různé kroky k tomu, aby snahy o jejich zorganizování co nejvíce ztížilo. Začalo to zatajováním informací o provozu muzea, snížením počtu zaměstnanců, již jsou způsobilí k účasti na odborech (namísto původních 74 zájemců – je třeba dodat, že muzeum má celkem 150 pracovníků a pracovnic – byly nakonec uznány hlasy jen 46 zaměstnanců), až po kritiku konkrétních iniciátorů a iniciátorek, kteří o svých zkušenostech psali na sociálních sítích, a skončilo to uzavřením spolupráce s kentuckou firmou Adams Nash Haskell & Sheridan, která se specializuje na potlačování odborářských iniciativ. Nejlépe jejich praxi vystihuje reklamní heslo na webu firmy: „We can help you quickly convince your employees to vote against the union, because it is a bad thing for them.“
Odboráři a odborářky muzea se ale nevzdali a nově zformované odbory zapojili do širší sítě Local 2110 United Auto Workers, která sdružuje odbory v kulturních a vzdělávacích institucích, a po dlouhých jednáních dosáhli dohody o pětileté smlouvě, jež by měla naplnit jejich požadavky. Proč je ale tak důležité psát o odborových iniciativách právě dnes? Ukazuje se totiž, že postupná neoliberalizace kultury a především kulturních institucí vede k uzavírání krátkodobých smluv a k přeměně institucí na organizace se „start-upovou logikou“, která už nenese zodpovědnost za své zaměstnance, veřejné zdroje, komunitu ani daňový systém, ale pouze „poskytuje služby svým uživatelům“. Pro zaměstnance to znamená sice větší flexibilitu, ale také obrovskou dávku nejistoty. A jak se ukázalo v minulém roce, flexibilní je v tomto případě především způsob, jakým můžete být ze dne na den vyhozeni. Právě americké a britské kulturní instituce tímto způsobem řeší výpadky příjmů, které jim způsobilo uzavření galerií a muzeí kvůli pandemii. A tak propouští ve velkém. „Restrukturalizace“ se například v Southbank Centre v Londýně dotkla 400 lidí, Victoria & Albert Museum plánuje propustit téměř 200 zaměstnanců, Tate 300, Smithsonův institut ve Washingtonu 237, Whitney Museum of American Art v New Yorku 91… a tak dále a tak dále.
Samo New Museum poslalo na jaře 41 svých zaměstnanců na nucenou dovolenou, z čehož nakonec dostalo nadobro výpověď osmnáct z nich; není snad žádným překvapením, že většina z nich byli členové a členky odborů (v podstatě celé vedení a výbor pro vyjednávání) nebo jejich podporovatelé. V srpnu podali členové a členky odborů stížnost u Národní rady pro pracovněprávní vztahy (National Labor Relations Board), která se jim ale vrátila zpátky, a příští měsíc je čeká arbitrážní proces.
Jak celý případ dopadne, zatím asi není jisté, zajímavé ale na tom jsou dvě věci: jednak jakou hrozbu odbory pro vedení muzea představují (a proč) a jednak jakým způsobem je třeba mluvit o progresivitě v kultuře. Může vůbec něco podnětného a provokativního vznikat v podmínkách, které jsou spíše regresivní a nerovné? A může být vůbec umělecká scéna nějakou avantgardou společnosti, pokud v ní bude převládat neoliberální způsob organizace práce?
Odbory v jednotlivých kulturních institucích, které by se sdružovaly v Odborovém svazu pracovníků kultury a ochrany přírody (alespoň tak je tomu v České republice), potřebujeme, ale nejdříve je třeba změnit pohled na společnou organizaci zaměstnanců a zaměstnankyň a na práci v kultuře. Dobře to popisuje v rozhovoru s Anežkou Bartlovou pro Artalk předseda odborové organizace Národní galerie Praha Pavel Piekar v odpovědi na to, proč mají pouze 30 členů (což znamená pouhých 15 % všech zaměstnanců NGP): „Jednak při personálních obměnách za poslední čtyři roky odešlo mnoho lidí, kteří v odborech byli. Druhá věc je, že se teď uzavírají smlouvy s většinou zaměstnanců pouze na rok. A takoví lidé nemají čas ani potřebu se do odborů přihlásit.“
Obloukem nás to vrací k úvodu tohoto textu, který popisuje velmi běžnou situaci kulturního pracovníka či pracovnice. Ukazuje se však, že flexibilita a prekarizace najednou přestaly být v pandemii sexy. A to nemluvím jen o počtech vyhozených zaměstnanců, ale také o zrušených či oddálených výstavních a uměleckých projektech. Možná je proto načase zpochybnit hodnoty, které jsme si osvojili v devadesátých letech v reakci na odmítnutí jakéhokoli kolektivního organizování či sdružování, a začít sebevědomě požadovat důstojné pracovní podmínky v kultuře. Možná totiž nespočívá progresivita umělecké instituce jen v tom, kolik zvučných jmen představí veřejnosti, ale také v tom, jak se v ní lidem pracuje a jaký zde existuje vztah mezi vedením a zaměstnanci.
Autorka je pracovníčka v kultúre a šéfredaktorka Artalk.cz
