Literatura, která by nebyla společensky angažovaná, neexistuje, stejně jako nemůže existovat literatura, která by byla mimo společnost. Společenské okolí jakéhokoli díla se jednoduše podílí na vytváření jeho literárního významu. Při vynášení čtenářských soudů jsme ale zároveň velmi obezřetní, aby se ono sepjetí společenského a literárního nedělo „příliš na sílu“: chceme morální dilemata, ale ne moralizování; přesvědčivost, ale ne přesvědčování. Jak chápat literaturu, která je uvnitř jemná a přesná, zatímco navenek křičí: „Změňme svět!“ – a svět nadšeně poslouchá? Angažovanost v literatuře dnes jako před sto padesáti lety Když je řeč o angažované literatuře, zpravidla naskočí jména jako Charles Dickens, Émile Zola či Victor Hugo. Autoři a autorky tzv. sociálních románů bývají schematicky řazeni mezi určitý typ literárních aktivistů a aktivistek, jejichž hlavním posláním bylo psát za účelem společenské změny. Nebo jak dnes říká přední evropský literární revolucionář Édouard Louis, jako by jejich posláním bylo „používat svoje knihy jako zbraně“. Takový pohled je ale značně zjednodušující a vzniká především naším zpětným pohledem na reakce, které byly četbou takových románů vyvolány. Jako paradoxní se může jevit, že na efekt zpětného pohledu často naskočí i sami autoři a autorky a v rozhovorech pak opakují ex post vytvořený narativ o angažované cestě jejich psaní jako dlouhodobém [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
