Literatura, která by nebyla společensky angažovaná, neexistuje, stejně jako nemůže existovat literatura, která by byla mimo společnost. Společenské okolí jakéhokoli díla se jednoduše podílí na vytváření jeho literárního významu. Při vynášení čtenářských soudů jsme ale zároveň velmi obezřetní, aby se ono sepjetí společenského a literárního nedělo „příliš na sílu“: chceme morální dilemata, ale ne moralizování; přesvědčivost, ale ne přesvědčování. Jak chápat literaturu, která je uvnitř jemná a přesná, zatímco navenek křičí: „Změňme svět!“ – a svět nadšeně poslouchá?

Angažovanost v literatuře dnes jako před sto padesáti lety

Když je řeč o angažované literatuře, zpravidla naskočí jména jako Charles Dickens, Émile Zola či Victor Hugo. Autoři a autorky tzv. sociálních románů bývají schematicky řazeni mezi určitý typ literárních aktivistů a aktivistek, jejichž hlavním posláním bylo psát za účelem společenské změny. Nebo jak dnes říká přední evropský literární revolucionář Édouard Louis, jako by jejich posláním bylo „používat svoje knihy jako zbraně“.

Takový pohled je ale značně zjednodušující a vzniká především naším zpětným pohledem na reakce, které byly četbou takových románů vyvolány. Jako paradoxní se může jevit, že na efekt zpětného pohledu často naskočí i sami autoři a autorky a v rozhovorech pak opakují ex post vytvořený narativ o angažované cestě jejich psaní jako dlouhodobém záměrném projektu. Colson Whitehead, historicky teprve druhý dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny za literaturu, po úspěchu Podzemní železnice (česky 2018, Jota) s oblibou opakoval příběh, jak svoje dílo tvořil a promýšlel přes deset let, ale teprve kandidatura Donalda Trumpa na prezidenta ho přiměla knihu skutečně dokončit. Román se tak v jeho vyprávění stal v první řadě politickým aktem, zbraní v boji za práva Afroameričanů a za rehabilitaci historické křivdy, která na nich byla spáchána.

Naopak u držitele Mezinárodní Bookerovy ceny (dříve Man Bookerovy) za rok 2020 Lucase Rijnevelda (v době získání ceny identifikujícího se jako nebinární Marieke Lucas Rijneveld) máme co do činění s příběhem citlivé, lyrické duše, úspěšného básníka, který se pustil do komorního a jazykově vytříbeného románu o dospívající dívce, jež se musí vyrovnat s traumatem smrti staršího bratra. Zdá se, že nic nemůže být vzdálenějšího ambici „měnit svět“ psaním. Zdůvodnění předsedy poroty Bookerovy ceny Teda Hodgkinsona ale hovoří opačně: „V těchto bouřlivých časech je nejlepší fikce taková, která nám poskytuje obnovený smysl pro úžas nad podivným a stále unikavým pojmem lidství. Hledali jsme román mířící někam za, v němž jsou patrné ozvěny dystopického světa, který nyní všichni obýváme. Beletrii dost odvážnou na to, aby prolomila břehy románu samotného a obrátila naruby mytické základy s cílem nás zneklidnit a povznést.“ Význam ocenění je tady více méně postaven na společenském dopadu díla, jeho schopnosti transformovat čtenářstvo aktuálně prožívané „bouřlivé“ éry. S podobnými zdůvodněními se v literárních cenách i recenzích zejména na západ od nás setkáváme často: málokdy je kniha oceněna pouze pro svoje „umělecké kvality“. Většinou musí splňovat i něco navíc, něco, co přesahuje rámec zručného skládání krásných metafor za sebe.

Dalším příkladem, z nějž ve svém výzkumu vycházím, je nigerijské spisovatelstvo Akwaeke Emezi, u nás známé díky českým překladům knih Zřídlo a Mazel (česky 2020 a 2021, oboje Host). Jeho*její druhý román The Death of Vivek Oji (Smrt Viveka Ojiho, 2020; nepřeloženo) je lyrickým, intimním popisem zápasu genderově fluidní osoby s bigotní společností v jihovýchodní Nigérii během osmdesátých a devadesátých let minulého století. Zatímco snové deníkové zápisky, fotografické fragmenty a barvitá zachycení nálad vytvářejí spíš dojem melancholické odevzdanosti osudu (ostatně hlavní postava je na začátku mrtvá a my po zbytek románu zjišťujeme, jak ke smrti došlo), veřejné vystupování Emezi udělalo z románu dílo nanejvýš angažované. Po vydání se autorstvo objevilo na titulní stránce časopisu Time s titulky v kapitálkách „LEADEŘI BUDOUCÍCH GENERACÍ“ a „VYPRAVĚČSTVÍ PRO MĚNÍCÍ SE SVĚT“. Emezi se sám*sama vehementně prohlašuje za mluvčí nigerijských, černých, trans, nebinárních a dalších skupin, pro které chce působit jako společenský „zesilovač“ a vyvolat tak – jak doslova říká – revoluci. Impresionistická a niterně zaměřená literární forma díla jako by zde stála v ostrém kontrastu k jeho společenskému významu, který je ostentativně „hlučný“ a směřující navenek.

Historická situace, kdy je literární kvalita oceňována na základě vztahu díla ke společnosti, v níž a o níž promlouvá, není zdaleka ničím novým. Část literární kritiky dnes útočí na literární produkci jako poplatnou společenským trendům a zanedbávající ty „opravdové“ a „neměnné“ literární hodnoty, které teprve „prověří zkouška časem“. Tyto kritičky a kritici by si mohli uvědomit, že nejvíce „woke“ byli historicky ty autorky a autoři, které dnes považujeme za základ kánonu. Jane Austen byla feministická propagandistka, Lev Tolstoj kazatel společenských mravů a Honoré de Balzac prvoplánový „katalogizátor“ lidských typů. Jinými slovy, literární hodnota není nikdy založena na něčem, jako je literární kvalita sama o sobě, ale vždy až na vztahu díla ke společenskému okolí – a to ať už se k němu otevřeně hlásí (pak je označena za angažovanou), nebo tento vztah vehementně popírá (jako různá avantgardní a jazykově experimentální díla).

Ve svém výzkumu se v posledních letech zabývám tím, jak lze literaturu zkoumat právě s ohledem na společenské okolí, v němž literární významy cirkulují. Mou ambicí je najít směr, který nazývám epistemologicky symetrický, tedy takový, jenž při snaze o chápání díla neupřednostní svébytnou estetiku literárního textu, ale ani ji neredukuje na něco plně podřízeného společenským vlivům. V následující části textu nastíním, jak v tomto může pomoci marxistická literární věda a takzvané empatické čtení jako způsob laskavého porozumění textu.

Tím skutečně společenským v literatuře je forma

Uvažování o vztahu společnosti a literatury je historicky velmi těsně spjato s marxismem zejména ve dvou rovinách. Jako rámec, skrze který lze literárním dílům lépe porozumět, přichází marxismus s pojmy jako ideologie a výrobní vztahy, které jdou „za díla“ a upozorňují na méně viditelné souvislosti jejich produkce i recepce. Typickým příkladem a velkým inspiračním zdrojem je György Lukács, který zejména v dílech Teorie románu a Historický román rozpracovává vztah mezi literárními formami a společensko-historickou konstelací, v nichž se tyto formy objevují. Lukács upozorňuje na sepjetí mezi společenským řádem a literární formou: už ve svém raném díle o evoluci moderního dramatu z roku 1909 říká, že tím skutečně společenským v literatuře je forma.

Příznačné pro marxistické promýšlení literatury je zároveň tradiční zjednodušení, kterého se dopouštějí jeho kritičky a kritici. Tato vulgarizace se patrně nejvíc projevuje v tzv. teorii odrazu. Podle zjednodušeného vykreslení této teorie se marxisté dopouštějí banálního tvrzení, že literární díla jsou jakýmsi „odrazem“ společenských a historických vztahů. Podle klasického schématu „materiální základna – kulturní nadstavba“ by tak literatura byla součástí nadstavby, jež je vždy až na druhém místě, je podřízená výrobním vztahům. Takto zkonstruovaný „slaměný panák“ obvykle slouží obhajobě nového přístupu, jenž má nedostatky domněle zjednodušující teorie odrazu napravit. Vně marxismu jsou to především textově orientované přístupy jako New Criticism, které metodou „close reading“, tedy detailního rozboru literárního díla, potlačují vnětextové vlivy. Literární teorie tím brání svoji profesní identitu proti invazi jiných, mnohdy otevřeně scientistních disciplín, jako jsou psychologie nebo sociologie. Jistě, nikdo soudný už dnes nebude prohlašovat, že literární díla disponují nějakou autonomní estetikou, vnitřní krásou nezávislou na okolních vlivech. Jednoduchým řešením společensko-literární otázky je ale tyto vnější vlivy prostě ignorovat, dělat, že neexistují.

V česko-slovenském prostředí je navíc daleko jednodušší vnětextové, zejména marxisticky orientované přístupy diskreditovat poukazem na jejich politickou zprofanovanost. Když jsem jako sociolog literatury poprvé vystoupil na literárněvědné konferenci, už jen pouhá idea, že by se mohl vztah mezi dílem a jeho sociálním okolím vědecky zkoumat, zvedala zasloužilé československé posluchačstvo ze židlí. Tázání po povaze nesmírně komplexního, ale o to více fascinujícího propojení bylo smeteno ze stolu líným konstatováním, že „teorie odrazu“ už je dávno překonaná, a tudíž nemá smysl se těmito věcmi zabývat.

Ani paradigmata, která se zaměřují primárně na okolí textu spíš než na text samotný, se podobné vulgarizaci marxismu neubránila. V první řadě jde o teorii polí sociologa Pierra Bourdieua, jež zcela opanovala sociologii literatury posledních několika dekád. Bourdieu, jehož přístup je v mnoha ohledech nepřiznaně marxistický – americký kulturní sociolog Jeffrey C. Alexander o Bourdieuově teorii tvrdí, že jde o trojského koně, z nějž dřív nebo později stejně vyskáčou bojovníci marxistického ekonomismu –, se sám vypořádává s největšími mysliteli marxistické literární teorie Lukácsem a Lucienem Goldmannem dvěma krátkými větami, v nichž je označí za následovníky teorie odrazu. Bourdieuova kritika je o to paradoxnější, že on sám se literárním dílům jako takovým nevěnuje téměř vůbec, protože ho veskrze zajímá to, čemu říká „pole kulturní produkce“, tedy autorstvo, čtenářstvo a společenské a materiální vztahy mezi nimi. Bourdieuova teorie vděčí za úspěch do značné míry tomu, že právě díky obejití potřeby interpretace literárních děl je poměrně snadno aplikovatelná: stačí sledovat aktéry a jejich společenské a historické souvislosti, měřit jejich sociální, ekonomický a jiný kapitál a pozorovat mocenské šarvátky o místo na výsluní literatury. Gisèlle Sapiro, současná čelná evropská socioložka literatury, strávila přinejmenším posledních třicet let tím, že aplikovala teorii polí na všechny myslitelné aspekty literárního života od autorství, literárních agentek a agentů, nakladatelek a nakladatelů, marketingu, překladatelství, globálních i lokálních knižních trhů po čtenářstva – aniž by se ovšem věnovala literárním textům samotným. Ze „sociologie literatury“ se tak dočista vytratila literatura.

Když jediné, co máte k dispozici, je kladivo

Uvědoměním si tohoto sepjetí mezi stylem literárního vyjadřování a jeho vnějším materiálním a společenským okolím se zároveň otevírá cesta ke druhé rovině marxistického myšlení o literatuře, totiž ideologické kritice. Pokud tvrdíme, že literární dílo ke čtenářstvu promlouvá určitým způsobem, protože je ovlivněno (ovšem ne nutně determinováno) nějakým společenským řádem, automaticky tím vzniká distance mezi námi a myšlenkovým pozadím posuzovaného díla. Pokud například Lukács píše, že román jako literární forma je „buržoazní epos“, protože je bytostně spjat s buržoazním světonázorem, klade si nárok na určité objektivní posouzení ideologie díla. Tím vzniká i nárok na normativní posouzení toho, co a jak je ideologické.

Když byl ve druhé polovině dvacátého století tento princip přijat britskými kulturálními studii a postupně směry jako feministická a postkoloniální kritika, nutně vyvstala otázka, do jaké míry lze kritiku ideologie převzít jako jakousi univerzální metodu, skrze niž se můžeme dívat na jakýkoli text. Ekonomické, etnické nebo genderové nerovnosti pak působí jako rudý hadr na býka, jenž pro samotný zápal z ideologické dekonstrukce není schopen vidět v textu jakoukoli jinou kvalitu. Jak upozorňuje v textu Paranoidní čtení z roku 1997 feministická kritička Eve Kosofsky Sedgwick, taková téměř mechanická aplikace ideologické kritiky přestává v důsledku sloužit ideologické kritice, ale stává se vyprázdněnou aplikací. Aneb když jediné, co máte k dispozici, je kladivo dekonstrukce, všechno najednou vypadá jako ideologické hřebíky.

Jako reakce na de(kon)struování textů získává v posledních letech naopak v západní literární teorii na oblibě empatické čtení. Spíš než obrnit se apriorní kritikou se empatické čtení snaží o maximální vstřícnost vůči tomu, co a jak se texty snaží říct. Nejde už o rozložení textu na součástky, které pak bude možno podrobit detailní inspekci na montážní lince a s „kritickým odstupem“ rozhodnout o jejich „pravém významu“. Naopak jde o přijetí způsobu komunikace, který je textům vlastní. Jazykem filozofa Paula Ricoeura opouštíme hermeneutiku podezření a nově zaujímáme hermeneutiku důvěry. Literatuře jednoduše věříme, že významy v ní ukryté se nám nejlépe vyjeví, když přistoupíme na její pravidla hry.

Tiché texty jako hybatelé zvučných změn

Empatické čtení – pro někoho možná paradoxně – není zas tolik vzdálené původní marxistické metodě, než se z ní stala karikatura v podobě různých variací na teorii odrazu. Když Lukács, Goldmann a po nich Raymond Williams píší o světonázoru, „vision du monde“ a „structures of feeling“, jde jim především o zachycení změny. Jak se změna ve společenském uspořádání promítá ve změně literárních forem? Jak se dynamické literární formy pokoušejí diskurzivně zachytit něco, co je na úrovni společenského dění teprve ve fázi zrodu?

Lukács se pokoušel zachytit přechod z předmoderní na moderní společnost sledováním přechodu mezi literárními formami „velké epiky“, tedy eposu, v českém překladu rovněž epopeje, na jedné straně a „nové epiky“ v podobě románu na straně druhé. Zatímco epos podle něj umožňoval mytické obsáhnutí neproblematizované totality bytí, román už je fragmentární a ptá se po samotném smyslu a celistvosti bytí, které moderní doba nejen znejistěla, ale na tuto nejistotu rovněž upřela svůj zkoumavý pohled. Návrat k eposu není možný, stejně jako není možný návrat k předmoderní době. Goldmann následně Lukácsovy pojmové kategorie přejal jako analytické konstrukty a zdůraznil, že tyto konstrukty slouží veskrze našemu lepšímu chápání vztahu literatury a sociálna jako historicky ukotvených entit, které vnímáme zase jen z nějaké historicky ukotvené situace – nejde tedy o ontologické kategorie popisující daný a poznatelný historický přerod.

Goldmannův structuralisme génétique (genetický strukturalismus) už názvem odkazuje k permanentní proměnlivosti a historicitě. Goldmann, stejně jako později Williams, ovšem zároveň zastává názor, že tato proměnlivost, neustálé stávání se společnosti i literatury, nám nemá bránit v tom, abychom v ní hledali smysl skrze struktury, vzorce a pravidelnosti. Právě kombinací pozorného, empatického čtení literárních textů a sociologicky robustního pohledu na celospolečenské „stávání se“, na jehož pozadí literární významy promlouvají, dokážeme přesvědčivě vysvětlit, jak literatura do společnosti sama zasahuje a jak ji přetváří.

Takzvaná angažovaná literatura je ve své podstatě oxymóron. Každá literatura je totiž angažovaná. Ať už deklarovaně, nebo skrytě skrze svoje výrazové prostředky, literární texty popisují svět, jaký chtějí nebo naopak nechtějí, aby byl. Pokud něco označíme za neangažovanou literaturu, zpravidla tím máme na mysli texty, které prosazují stávající status quo: nic nekritizují ani neukazují na možnosti změny, tudíž posilují obraz nezměnitelné přítomnosti, která se projektuje do nezměnitelné budoucnosti.

Zároveň otevřeně angažovaná díla neobstojí nikdy sama o sobě: zachycení společnosti a promlouvání do ní u vysoce hodnocených a časem i kanonizovaných románů probíhá vždy v úzkém sepjetí s estetickou zkušeností, která skrze čtení díla onu sociální zkušenost předává v nevyřčené, intimně zakoušené podobě. Právě to jsou Williamsovy struktury cítění (v českém překladu od Josefa Šebka rovněž „struktury zakoušení“), které Whitehead, Emezi, Rijneveld, Louis a mnozí další dokážou vtisknout do beletrie skrze originální estetickou formu – tedy „beletrii dost odvážnou na to, aby prolomila břehy románu samotného“, jak říká výše citovaný porotce Bookerovy ceny Hodgkinson. Na oceňovaných románech přitom často vidíme, že čím „tišší“ je text – disponuje neokázalou, šetrnou a důslednou prací s jazykem –, tím „zvučnější“ je jeho společenský dopad. Rezonance tak v literatuře vzniká nenápadným kmitáním, jež námi při čtení prochvívá, a až vně díla propuká do mohutného kmitání s potenciálem přetvářet společenské světy kolem nás.

Autor je spisovatel a vedoucí týmu Literature & Society Laboratory na Ústavu pro českou literaturu AV ČR