Černí muži neumějí šlapat

Vojtěch Jírovec8. augusta 2019846

Zatímco afričtí běžci drtí pořadí maratonů po celém světě, v silniční cyklistice jako by po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Jen několika málo jedincům se podaří proniknout až do profesionálního pelotonu, ještě méně se poštěstí startovat také na Tour de France. Jaké jsou překážky, které v tom cyklistům z afrických zemí brání?

Na pravidelném běžeckém tréninku na to přišla řeč. Odstartovala to slova českého sprintera Zdeňka Stromšíka, jehož zpověď nedávno vyšla na webu Bez frází. Nejrychlejší Čech historie (v červenci 2018 zaběhl stovku za 10,16) v článku přiznává, že své výkony poměřuje především proti časům bělošských běžců. „Bílí sprinteři budou vždycky o trochu pomalejší,“ říká Stromšík a dodává, že je s tím smířený. Co mu také jiného zbývá.

„Kdyby to mělo být spravedlivé, musel by ale každý závodit jen sám se sebou,“ utrousil na to náš trenér. Sport, to je totiž nerovná plocha. Liší se vaše fyzické dispozice. Liší se také prostředí, do něhož se narodíte, a míra vhodného zázemí, které vám poskytne. Koneckonců tu jsou i kulturní rozdíly: z malého Inda se stane spíš hráč kriketu než ledního hokeje, u malé Švédky to zřejmě bude naopak.

Pak někdo zmínil africké cyklisty. Proč, když Keňané a Etiopané dominují poslední desítky let vytrvalostním běhům, nedokážou svůj úspěch replikovat na dvou kolech? Vždyť v historické tabulce oficiálně uznaných mužských výkonů v maratonu je v první stovce jediný, o který se nezasloužil běžec ze zmíněných zemí. Zaběhl jej Mo Farah, který ačkoli reprezentuje Velkou Británii, pochází ze somálského Mogadišu. Nejlepšímu bělochovi patří 157. místo.

Cyklista se přitom přece spoléhá na podobné kvality jako jeho běžecký kolega: potřebuje nesmírnou vytrvalost, zároveň ale i hbitost, kuráž a odolnost. Oba sporty možná nejsou blízkými sourozenci: rozhodně tam ale příbuzenský vztah je, asi jako mezi bratrancem a sestřenicí. Tak proč tedy v jednom afričtí sportovci nestíhají počítat medaile a ve druhém téměř nejsou vidět? Proč jsou to neviditelní cyklisté?

112 let

Africká přítomnost ve světě silniční cyklistiky přitom začíná poměrně brzy. Už v roce 1913 se Tour de France zúčastnil Ali Neffati – berberský jezdec z Tuniska, který na sebe poutal pozornost také kvůli tomu, že závodil s fezem na hlavě namísto tehdy obvyklé čepice. Neffati byl v pelotonu i o rok později, ani v tomto případě se však nepodíval až do cíle, neboť musel odstoupit poté, co jej nešťastně srazil automobil s pořadateli.

Muselo uplynout více než třicet let, než se Neffati dočkal svých následovníků. Na sklonku čtyřicátých let jeli tzv. Starou dámu Alžířan Abdelkader Zaaf a Maročan Custodio Dos Reis, kteří se posléze v roce 1950 stali součástí prvního afrického týmu na Tour. Slovo „tým“ je však mírně zavádějící: v té době startovní pole ještě tvořily národní výběry a také sestavy z francouzských regionů, k nimž přibyl i výběr severní Afriky.

V závodě se cyklisté neztratili. Dva vyhráli etapu, největší dojem ale zanechal Zaaf, který zkolaboval ve velkém horku, a to zřejmě vinou amfetaminů či vypité lahve vína, na které nebyl coby praktikující muslim zvyklý. Když se divákům podařilo alžírského cyklistu vzkřísit, vydal se opačným směrem a musel být zastaven. Afričané tak zanechali stopu, pořád však šlo o cyklisty ze zemí, které v té době ještě spadaly pod francouzskou správu.

Moderní historie slavného závodu pamatuje v pořadí druhý africký tým: v roce 2015 se do startovní listiny dostala profesionální stáj z JAR nesoucí jméno MTN-Qhubeka. V jejích barvách tehdy jelo hned pět Afričanů, pozornost na sebe ale poutali především dva z nich. Eritrejci Merhawi Kudus a Daniel Teklehaimanot se totiž stali vůbec prvními africkými cyklisty tmavé pleti, kteří se Tour de France zúčastnili. Trvalo to jen 112 let (z ostrova Guadeloupe pocházející Yohann Gene startoval jako vůbec první černošský jezdec o čtyři roky dříve).

Příšerné cesty, šílení řidiči

Zásadními problémy, kterým africká cyklistika čelí, jsou peníze a stav dopravních komunikací. Přestože existují snahy o distribuci jízdních kol malým dětem – velmi se o to snaží například charitativní organizace Qhubeka, jejíž jméno v minulých letech nesl zmíněný profesionální tým –, k moderním konkurenceschopným speciálům se dá dostat jen stěží. Dovolit si je mohou jen privilegované vrstvy. 

Pořídit si jízdní kolo zkrátka stojí násobně více peněz, než jaká je cena běžeckých bot: i ty se navíc v Keni či Etiopii obvykle dědí, případně se běhá naboso. Ještě větším problémem je ale stav silnic. Evropští cyklisté jsou navyklí na komfort asfaltu, ti afričtí se musí pohybovat po nezpevněných prašných cestách s jedním výmolem za druhým či po dlážděných komunikacích. Jízda na kole je v takových podmínkách často očistcem.

„Cesty jsou příšerné a řidiči jezdí jako šílení,“ shrnul situaci v roce 2012 bývalý keňský vytrvalec Benjamin Kipchumba pro NY Times. Zároveň na adresu svých krajanů ještě dodal: „Problém je také v tom, že oni o cyklistice zkrátka nic nevědí.“ V současné profesionální cyklistice totiž hraje taktika velmi důležitou roli a zdaleka nejde jen o držení rovnoměrného tempa, které se musí maratonci naučit. 

Kdy nastoupit a kdy raději šetřit síly? Jak se pohybovat v téměř dvousetčlenném pelotonu, který se řítí rychlostí mnohdy nad 50 kilometrů za hodinu? Jak číst směr větru a podle něj se na silnici pohybovat? To jsou jen některé z náročných taktických variant, jimž musí cyklisté navyknout. Na rozdíl od Afriky existuje v Evropě silná cyklistická tradice, která má počátky ve druhé polovině 19. století.

Projevy rasismu v pelotonu

Cyklistika je tak na africkém kontinentu neúnosně drahá, složitá na provozování a navíc jí kulturně nepatří žádné důležité místo – prim hraje vytrvalostní běh. Těch pár jedinců, kterým se díky jejich výkonnostním kvalitám nebo šťastné shodě náhod podaří dostat do profesionálního týmu (na nejvyšší úrovni dnes závodí třináct Afričanů, z toho deset pochází z JAR, dva z Eritreje a jeden z Etiopie), pak musí čelit ještě jedné překážce. 

Silniční cyklistika je totiž dodnes provozována především v tradičních centrech – Itálii, Francii a Belgii. Evropští cyklisté tvoří velkou většinu, například na letošní Tour de France ze 176 startujících pocházelo jen sedmadvacet (tedy patnáct procent) ze zemí mimo Starý kontinent. Na rozdíl od globalizovaného fotbalu, který se hraje všude po světě, se galuskový sport mění velmi zvolna. 

Nese to s sebou některé problémy, především projevy xenofobie a rasismu. Své o tom přitom mohou říci nejen Afričané, ale také třeba Kolumbijci, kteří do pelotonu pronikli už na začátku osmdesátých let. „Soupeři o nás říkali, že podvádíme. Byli na nás kvůli něčemu naštvaní, ale já jsem nevěděl proč,“ vzpomínal v knize Kings of the Mountains například kolumbijský vrchař Martín Rodríguez. 

Jeho vrstevník Lucho Herrera, jemuž se poeticky přezdívalo Malý zahradník, rovněž zmiňoval případy, kdy jej další cyklisté častovali slovy jako „špína“ nebo jej schválně na kole vybržďovali. Případy podobného chování bohužel nejsou jen záležitostí osmdesátých let. V poslední době se totiž objevilo několik případů v lepším případě necitlivého, v horším otevřeně rasově nesnášenlivého chování mezi jezdci.

Eritrejec Natnael Berhane tak byl počastován slovem začínajícím na „n“ na závodě Kolem Rakouska, a to od běloruského cyklisty z konkurenční stáje. Stejnou nadávku si vyslechl také Kévin Réza, jehož rodiče pocházejí z karibského ostrova Guadeloupe. Viník, švýcarský cyklista Michael Albasini, to tehdy omlouval jazykovou bariérou mezi oběma závodníky. Rézu před dvěma lety rasově urážel také Gianni Moscon z nejlepší současné stáje Ineos.

Jízdní kola, která symbolizují svobodu pohybu a poznávání světa kolem nás, tak mají v závodní podobě i své politováníhodné limity. Profesionální silniční cyklistika je stále především světem bělošských závodníků z evropských zemí a změna, ta přichází zvolna. Hledat za tím můžeme jak objektivní ekonomické důvody, tak určitou neochotu měnit staré pořádky. Cyklistický peloton zůstává velmi tvrdým, nelítostným a konzervativním místem. 

Autor je publicista

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: