Reportáž o ilegální ekonomike v Mladé Boleslavi
„EU si tak může zachovat elegantní a pohodlný odstup od vymáhání, aniž by ohrozila svou vlastní pozici [dobrodince]. V procesu „východního rozšíření“ velkou část transformativní „špinavé“ práce v ekonomikách na východním a jihovýchodním křídle EU vykonávají samy státní aparáty a politické elity daných společností.“
József Böröcz & Mahua Sarkar: Mi az Európai Unió? (Co je EU?)
Blanka
„My jako česká firma to ani nechceme, jako aby měli papíry, my si to radši přehodíme na dodavatele a vlastně i tu zodpovědnost. To je takový to kolečko. My potřebujeme bejt konkurenceschopný, takže my nenabídneme sto šedesát korun za úklid, ale sto třicet. My když tohle dělat nebudeme, tak to bude dělat jiná firma a tu zakázku dostanou oni.“
Blanka mne provádí bílým labyrintem chodeb opevněných kachličkami i kamerami: za záchody doprava, pak pípnout čipem jedny dveře, druhé, až do prostorné kuchyňky. Blanka je krásná. Moje maminka říká, že má dobré srdce. A má pravdu. Blanka má takový ten typ sebedůvěry, kterou získáte, jen když se na maloměstě opovážíte rozvést se svým nadbytečným manželem, a přesto vyváznete z náletu drbů bez úhony. Zatímco mne vede za svými podřízenými z Ukrajiny i Moldávie, které řídí v úklidové firmě, přiznává, že legalita je drahá.
Po několika hodinách naslouchání příběhů jejích svěřenců mě autem hází z nákupáku na předměstí Mladé Boleslavi zpátky do centra na autobusák. Cítí to. Asi z mých otázek, které se nebály pojmenovat etnickou opresi, nebo z odpovědí svých svěřenců, kterými je poznala zase o něco víc. Má potřebu se obhájit a dovysvětlit svou pozici. Vypráví o tom, že tím, že zaměstnává migranty ilegálně, je vystavuje nesmírné zranitelnosti, i o tom, že se s nimi vídá každý den a že jsou to její přátelé.
„My ty Čechy ani zaměstnávat nechcem, protože Čech ti bude prskat. Zlatej pro mě Ukrajinec a Moldavan, protože oni tady nechtěj být osm hodin, oni tu chtěj být deset až dvanáct hodin. Každý den. A my, Eli, my musíme zůstat konkurenceschopný,“ zručně zatáčí na kruháči před vjezdem na D10. Kývám hlavou, usmívám se. Snažím se jí svým pohledem říct, že vím, že to není její vina. Že vím, že je dobrý člověk.
Představením Blanky jsem otevřela, abych ukázala, že ilegální migrace a potažmo prvky moderního otroctví, mezi které patří, jak jsem se dozvěděla od Christa Bjalkovskieho z azylového domu pro komerčně vykořisťované Diakonie ČCE, třeba i nejistota, za kolik bude zaměstnanec pracovat a zda dostane zaplaceno, nejsou něco mimo náš dosah ani nejsou zahaleny do romantizovaného tajemna. Nejsou něčím neviditelným, co musí investigativní novinářka odhalit. Je to sled každodenních praxí, do kterých je zamotaná i dobrá kamarádka mojí maminky, Blanka, co má ráda jógu a grilovaného lososa a která mi nabídla, že mi zprostředkuje rozhovor se svými zaměstnanci, když jsem s ní byla na běžkách v Krkonoších. Ilegalita je pouze situovaná do asymetrií ignorance: fakt, že se tě nějaký problém netýká, dokazuje, že patříš mezi ty, pro které byl svět postaven. Doufám, že moje reportáž o ilegální ekonomice v jednom běžném českém městě, Mladé Boleslavi, ukáže, že je to právě fetišizování ilegality jako něco riskantního a vzrušujícího, co dovoluje bílé buržoazii si umývat ruce mocným mýtem: že globální kapitalistický řád národních států na takových podmínkách nestojí.
Vasil
„Můžu se zeptat, Vasile, jak tu jste dlouho? A jak jste se dostal přímo do Mladé Boleslavi? A máte v Moldávii rodinu?“
V kuchyňce je nás dohromady šest: Igor a Vasil, kteří v současnosti pracují právě v úklidové firmě; manželé Olga a Sergej, kteří jsou v Čechách už čtrnáct let a které Blanka sice původně požádala jen o překlad, ale nakonec je témata i má pozornost vtáhly do diskuse; Blanka a já. Ani jeden z nich se tak doopravdy nejmenuje; ochrana jejich identity je ale klíčová. Vasil se rozpovídá a se Sergejem se dají do rušné debaty. Možná se baví o tom, jak se vlastně poznali, nebo se spolu snaží vymyslet, kdy že to Vasil do Čech přišel. Snažím se zachytit alespoň nějaká slova, ale jako zástupce generace Z jsem na rozdíl od mých rodičů nematurovala z ruštiny a musím přiznat, že být jediná v místnosti, kdo si domýšlí, o čem je řeč, mně rozechvívá tělo i hlasivky.
„Olgo, co říká?“ Olga se směje. To je dobré znamení. „On říká, že když mluvíte vy, tak on vůbec to nepochopí, ale když Sergej vám to vysvětloval – taky v češtině –, tak to už rozumí. Ale vám ne.“
Přes moji rozpačitost smích, který následuje, slepuje naši skupinku. Já však cítím, jak narážím do svých privilegií. Zatímco zažívám úzkost z jazykové bariéry asi tak posledních patnáct minut a hlavně proto, abych se dozvěděla víc o svém rodném kraji a pak napsala reportáž, pro Vasila je jazyková bariéra něco, čemu se vystavil, aby měl na obživu: aby on i jeho manželka a dvě děti v Moldávii zkrátka přežili. Jak bych ho mohla vůbec žádat o důvěru se mnou sdílet svůj životní příběh?
Vasil je ale důvěrnější, než jak čtu jeho tlumenou i houževnatou tvář. Vytahuje telefon s fotkou obrazu, který namalovala jeho dcera; mává s ním dokola, aby všichni pořádně viděli, a my se seběhneme. Každý se chce kouknout. Ještěže slova nejsou jediný způsob sdílení.
„Wow, tak to je krásný,“ komentuju a nevím, jestli obdivuju malířský um jeho dcery nebo jeho otcovskou pýchu.
„Měla deset let, když to namalovala,“ překládá Olga. „Vasil dělával v Moldávii průvodčího, jenže potom tam zavřeli dráhy.“
„Zavřeli dráhy?“ Blanka nechápe.
„Da. Po Moldávii ještě vlaky jezdí, ale za hranice už ne. Za hranice už jen maršrutky.“
Blanka stále nechápe. „A důvod?“
„Politika,“ odpoví Vasil i Sergej jednohlasně.
„A můžu se ještě zeptat, Vasile, jak jste se dozvěděl zrovna tady o Mladý Boleslavi?“ Zkouším zjišťovat o dodavatelských sítích agenturního zaměstnávání, o kterých jsem slyšela strašidelné věci, od odebírání pasů až po děsivé ubytovací podmínky. Ubytování migrantů je další moment, který ukazuje, že ilegální migrace je běžný ekonomický proces, do kterého jsou zapojeny celé sítě Boleslaváků: jsou to totiž soukromníci, kdo točí ve svých podnájmech desítky migrantů. Bezstarostně: nájemníky dodávají dodavatelé. V Mladé Boleslavi totiž sídlí automobilový závod Škoda, který se sice pyšní silou svých odborů, ale už mazaně nedodává, že ceny udržuje outsourcováním desítkám firem nejen na Mladoboleslavsku, které však zaměstnávají vězně nebo pracovní migranty. Ti musí někde spát – a do ubytoven už se nevejdou. Říká se, že se na takových bytech točí i na postelích podle směn, ale to se mi v rozhovorech zatím potvrdit nepodařilo. Co se mi ale podařilo zjistit, je, že se platí i pět tisíc za postel v mnoholůžkovém pokoji.
„Ségra tady pracuje už dlouho,“ překládá Vasilův komentář o své cestě právě do těchto končin Olga. Na otázku, jak tu plánuje být dlouho, Vasil odpovídá: „Jak Bůh dá.“ Taky se dozvídám, že Vasil tu je jen na tříměsíční turistické vízum, které tak různě přechází, nebo jede na otočku domů, aby si o něj mohl zažádat znovu. Teď ale neví, jestli se mu po návštěvě rodiny v Moldávii podaří vrátit zpátky do Boleslavi. S válkou na Ukrajině jsou přeci jen hranice hlídané víc než jindy.
Kristýna
„Je lehké sehnat vízum?“ házím otázku do pléna. Odpovědí je smích. Ne že by si ho moje ignorance nezasloužila. Společně s etnicitou se legální status nás všech, kdo jsme se toho odpoledne setkali v kuchyňce nákupního domu, stává rozhodujícím v našich možnostech přežití. Fakt, že Igor a Vasil nejenom nemají pas občana Evropské unie, ale navíc ani nemohou dosáhnout na pracovní vízum, je přesně tím důvodem, proč jsou perfektními kandidáty na pozici v úklidové službě. Mladá Boleslav se stává další osou neoliberalizace. Vítězství odborů bílých mužů jako vysoké platy a 40hodinový pracovní týden zaměstnávání právě Igora a Vasila dovoluje jednoduše shodit ze stolu: jejich etnicita a legální status jsou důvodem, proč získali tuto práci, ale zároveň jsou důvodem, proč si zkrátka nemohou vyjednat lepší pracovní podmínky.
„Když sem přijde cizinecká policie na kontrolu, tak všichni musí pryč,“ mávne Olga rukou, aby naznačila, že nejde o nic zásadního, že je to pro ně součást každodennosti.
Blanka přikyvuje: „To máme takhle, no. Když na jednom baráku přijede cizinecká… zas ta komunita lidí už se zná mezi sebou, takže si to řeknou…“
Sergej jí do toho skáče: „Ale když ho chytnou, já nevím, někde ve městě, a řeknou ‚Vaše doklady‘ a on je nemá, tak je to něco jinýho, než když ho chytnou v práci.“
„Teďka na jaře nám chytli Kristýnu,“ začne Blanka vyprávět nový příběh, aby mi ukázala, jak to Sergej myslí.
„A chytli nám ji v práci. Ale byla to hezká mladá holka, takže ta cizinecká jí tam napsala, že ji chytli na ulici. Ona teda s pokorou sem přijela pracovat, hrozně šikovná. Oni si ji odvezli, vyslechli a po výslechu jí dali dvě stovky a poslali ji domů a ona samozřejmě měla deportaci. Ona měla [turistické] vízum, ale měla ho už tři měsíce prošlý, takže tady oficiálně neměla bejt. A ještě ke všemu pracovala; to pracovní vízum vůbec neměla. Samozřejmě. Takže jí napsali, že ji chytli na ulici, ne v práci, protože to by měla deportaci na…“
„Deset let,“ doplňuje Blanku Sergej, „takhle to měla jen na tři měsíce.“ Stejně jako na moři mezi Libyí a Itálií si i tady Evropská unie odhodlaně hlídá své hranice. Sergej zakončuje příběh Kristýny s tím, že policie sice při výsleších tvrdí, že jejich cílem je vypátrat dodavatele, kteří migrantům za procenta z výplaty zprostředkovávají dopravu, ubytování a případně i doklady, ale že si nemyslí, že je to až tak moc zajímá. „Ten dodavatel řekne, že to není jejich zaměstnanec, že na to má jinýho dodavatele, a ten že na to má zas svýho dodavatele…“
Z příběhu Kristýny lze vyčíst nemotornou pozici, ve které se tu stát nachází: na jednu stranu svou restriktivní migrační politikou nedovoluje migrantům najít práci s legálními podmínkami a na stranu druhou jsou to právě ti nejzranitelnější jednotlivci, které stát ohrožuje deportacemi i pokutami.
„A kdyby přišla policie k vám do firmy, tak vy budete mít všechno v pořádku?“ ptám se Blanky.
„My máme všechno v pořádku,“ odpovídá bez váhání.
Ilegální migrace je důvod, jak si tahle konkrétní malá úklidová firma zajišťuje své zisky, podobně jsou však i zisky Škoda Auto, a. s., závislé na agenturním zaměstnávání. A této firmě nepatří jen tohle město, ale je i největším plátcem daně z příjmu České republiky. Konstrukce hranic národního státu je klíčová pro zajišťování zisků dané ekonomiky, a to i té české. Postkoloniální teoretik Partha Chatterjee, člen skupiny Subaltern Studies, má ve své knize The Politics of the Governed (Politika ovládaných, 2004) citát, který tuhle dvousečnost hranic zručně shrnuje: Para-legalita není patologickým podmíněním retardované modernity, naopak, je to součást legálního procesu historického utváření modernity.
Sergej
Má nahrávka z tohoto setkání je upřímně binec: jedna překřikuje druhou, smích přehlušuje výpovědi, probíhá několik dialogů naráz, občas se mluví ukrajinsky, občas česky. Jak se snažím dělat si poznámky a zachytit důvěrně jejich slova, uvědomím si, že Sergej je nejlepší vypravěč ze všech z nás. Má skoro dva metry, vřelé oči, rozmáchané ruce a vytříbený humor.
„A najednou to jde! Najednou to v Česku jde! Přijdete na úřad práce, dostanete podporu a můžete jít pracovat. Najednou to funguje!“ Sergej začíná vyprávět, jak za nimi před pár týdny přijela kvůli eskalaci války na Ukrajině maminka Olgy a jak ji byli doprovodit na úřady, kde mimochodem narazili i na staré známé, kteří dělají „mafiány“, což je slangový výraz pro dodavatele, kteří za poplatek zprostředkují dokumenty těm, kdo s sebou nemají česky mluvící příbuzné. Tentokrát šlo ale na úřadě vše hladce: maminka Olgy získala uprchlické vízum na jeden rok, a úřady dokonce měly i některé dokumenty v ukrajinštině.
„Víš, kolik chlapů teď odjelo? Víš proč? Kolik tchyň teď přijelo… Chlapi nevydrželi a prostě utekli. Já říkám, jste normální, myslíte, že já vydržím s tchyňou rok?“
Sergej taky říkal, že když si před pár lety potřeboval prodloužit pracovní vízum, zprostředkovala mu to malá pracovní agentura, o které, na rozdíl od těch nadnárodních, jako je ManPower nebo DP work, jež používají slogany jako „inovativní řešení workflow“ a získávají granty od Evropské unie i Norských fondů za zaměstnávání cizinců i vězňů, nejde na internetu v podstatě nic dohledat. Vyšlo ho to asi na deset tisíc. Teď je na živnostenském vízu, to je prý asi tak za dvacet tisíc. S tím, že takovéhle malé agentury vznikají jako houby po dešti a v podobném tempu také krachují. „Ty prostě zaplatíš a oni klidně pak řeknou ‚no, smůla‘.“
„Až skončí válka, tak všichni uprchlíci mají do třiceti dní na to, aby odjeli zpátky,“ upřesňuje Olga situaci své maminky.
„Cože? Když oficiálně skončí válka, tak do třiceti dnů musíš odjet?“ Blanka je v šoku. Stejně tak i já.
Sergej léčí humorem nás, ale i sebe. „No ale počkej, na Ukrajině už je klid, takže už může se starat vláda Ukrajinska. Však se můžeme klidně vrátit, teď na Ukrajině bude hodně práce, bude se sbírat železo.“
„Sergeji, a můžu se ještě zeptat? Když teda říkáte, že v Itálii a Německu není tolik dodavatelů, tolik mafiánů, tak proč stejně do těch Čech teda?“ Do Itálie migrují Eritrejci, jelikož Itálie byla jejich kolonizátorem. Do Německa migrují Syřané i Kurdové, protože německá armáda se aktivně podílí na konfliktech Blízkého východu. Proč do České republiky míří především ze zemí bývalého Sovětského svazu?
„Já vám řeknu proč,“ odpovídá Olga. „Byla tady jeho maminka a strejda. A oni nám řekli: ‚Pojedete k nám.‘ Tak jsme jeli.“
Sergej doplňuje: „Když se rozpadl Sovětskej svaz, mamka jezdila s tátou do Polska, oni tam vozili nějaký věci a prodávali. Pak někdo zkusil jet dál. Tam se chytnul, přijel domů a řekl někomu nebo jim zavolal. Přijeli další. A tak se to rozjelo.“
„A ten mafiánskej byznys vlastně vznikl kolem toho?“
„No jo, ale spousta těch mafiánů už má dneska eseróčka. Oficiálně už jakoby dělaj. Sergej popisuje, jak na rozdíl od jednotlivých pracovníků patří dodavatelské sítě podobně jako jejich odběratelé, v tomto případě úklidová firma, jak dosvědčila výpověď Blanky, do říše legality.
Sergej s Olgou jsou tu už čtrnáct let, a tak ve svých výpovědích často tematizovali i vývoj situace. „Začátek devadesátek, to třeba lidi zůstali a mafián prostě zmizel a pak ho našli někde zašitýho nebo ho vůbec nenašli.“
Nevím, jak dlouho v úklidové službě pracuje Blanka, ale překvapuje mě, kolik toho ví. „V každým městě máš pár takovejch styčnejch lidí; už víš, za kým jít. A do těch svejch zón oni si nelezou.“
Mafián
„Jsou to obyčejní podnikaví lidé, kterým když je dána svoboda následovat své přirozené instinkty v systému, kde je umožněno fungování trhů, zajistí prosperitu sobě i své zemi,“ doufala Margaret Thatcher, že poslušně přijmeme dary svobody, na Národním shromáždění 18. září 1990. Jakým hierarchiím, které globalizovaný trh vždy vytváří, dala kulturní logika společnosti pučící ze sametu požehnání? V devadesátých letech totiž centrální a východní Evropa nevstoupila pouze do globalizovaného trhu, ale co víc, do procesu neoliberalizace, který je postaven na dodavatelských sítích a ilegální migraci. Naše touha stát se po vzoru Velké Británie i Francie moderním evropským národním státem zapomíná, že právě „evropským dobrem“ se politický proces budování evropské identity snaží skrýt mrtvolu interního i externího kolonialismu, zatímco se samozřejmě nadále podílí na jeho hmotném dědictví.
Mezi teoretiky, kteří se zabývají rozšířením Evropské unie na východ a jihovýchod a kteří mne inspirují, patří jednak polský postkoloniální teoretik Tomasz Zarycki a jednak maďarský sociolog József Böröcz. Ve zkratce chápu jejich práci takto: Aniž by sama EU musela někdy hnout prstem a použít konvenční nástroje státního násilí, využívá na donucovací práce v ekonomických, environmentálních, sociálních i legálních sférách po celém světě mezinárodní korporace, které pouze v EU sídlí (příkladem může být třeba Volkswagen, pod který patří i Škodovka). Přestože pozice postsocialistických společností v dynamice centrum–periferie EU byla už hojně tematizována třeba termínem „mzdová železná opona“, sítě ekonomických procesů, nad kterými dohlíží korporace sídlící v EU a které by mohly Čechy zobrazit jako provinilce, zaslouží si také etnografickou i teoretickou pozornost.
Kdo je teda ten mafián? A mohla bych ho vidět?
Autorka je antropoložka a spoluautorka podcastu Rozpustilý*í
Text vznikol s podporou Rosa Luxemburg Stiftung
