V Polsku probíhá předvolební boj o prezidentský palác. Jeho dopady pocítí hlavně ukrajinští uprchlíci a uprchlice
Rafał Trzaskowski, Karol Nawrocki a Sławomir Mentzen, to jsou tři nejsilnější kandidáti polské prezidentské kampaně. Shodují se na členství v NATO, jsou proameričtí a podporují také snahy vybudovat silnou domácí armádu. Voliči ale kvůli jejich souznění v klíčovém tématu voleb ztrácejí zájem o kampaň. Trojice se proto snaží vzbudit pozornost veřejnosti rétorickými výpady proti válečným uprchlíkům a uprchlicím z Ukrajiny i zemi samotné.
Na nejslabší se útočí nejsnáze. Děti se neozvou, když jejich rodiče připravíte o přídavky. Rafał Trzaskowski, kterého do boje o prezidentský palác vyslala Občanská platforma, proto vládě rovnou navrhl, aby ukrajinským rodinám zpřísnila podmínky pro vyplácení dávky 800 plus. Jde o sociální pomoc určenou dětem do osmnácti let. Vyplácí se bez ohledu na příjem rodiny. Jakkoli podle Trzaskowského Polsko Ukrajincům po vypuknutí válečného konfliktu pomáhalo, jsou prý dnes namístě střízlivá řešení.
„Nemůžeme chybovat jako západní státy, Německo, Švédsko, kam se jednoduše vyplácelo jezdit pro sociální podporu,“ řekl Trzaskowski na setkání s voliči v Puńsku 17. ledna. Je názoru, že migrace se Polsku musí vyplácet hospodářsky, přičemž sociální podporu 800 plus by přiznával jen těm Ukrajincům, kteří pracují, mají bydlení a platí daně. Premiér Donald Tusk slíbil, že nápadem Rafała Trzaskowského se vláda bude urychleně zabývat.
Jedinou příčetnou věcí na tomto kroku je pokus zapůsobit na podporovatele kandidáta krajně pravicové Konfederace Sławomira Mentzena. Proměnu Trzaskowskému ale lidé uvěří jen těžko. Dosud se pohyboval na levém křídle Občanské platformy a voliče získával především mezi obyvatelstvem velkých měst.
Dávky jen těm, kdo si je zaslouží
Trzaskowského a Tuskova snaha přizpůsobit se poptávce radikálů bude mít bohužel jen neblahý dopad na Ukrajince žijící v Polsku. V žádném případě totiž nejde o skupinu, která by se u sousedů nechávala vydržovat na sociálních dávkách. Naopak. Většina válečných uprchlíků a uprchlic si v Polsku našla práci. Loňská data OECD ukazují, že zaměstnání má 65 procent z nich. V České republice ho má 51 procent, na Slovensku 34 a například v Německu pouze 18 procent.
Neplatí ani teze o zneužívání pomoci. Bez toho, aby ukrajinští utečenci měli zaměstnání nebo vlastní živnost, dávku nedostanou. Od září minulého roku navíc vláda podmínila pobírání příspěvku tím, že děti musí chodit do polských škol. Kvůli tomuto opatření přišlo od počátku školního roku o peníze 20 tisíc ukrajinských školáků. Odpírání dávky pouze prohlubuje zranitelnost matek samoživitelek nebo kohokoli, kdo o někoho pečuje, a není proto v jeho silách být aktivní na pracovním trhu.
Největší překážkou, která brání ve vstupu na něj, bývá jazyk. Ukrajinci navíc mnohdy čelí diskriminaci, především horším pracovním podmínkám a nižším mzdám. Většina lidí také zastává méně kvalifikované pozice, než jaké by odpovídaly jejich kompetencím. Část pracuje na černo. Je to mimo jiné i kvůli nedostatečné právní ochraně zaměstnanců a značně deregulovanému pracovnímu trhu.
Je nabíledni, že by si Polsko mělo ukrajinské pracující hýčkat. Jeho populace stárne a firmy neustále poptávají pracovní sílu, které je nedostatek. Hrozí, že pokud bude štvavá kampaň pokračovat, Ukrajinci od Poláků odejdou buď do jiné země, anebo se vrátí domů. To by si měli politici v rámci zápolení o prezidentský post uvědomit.
Vytáhnout na Ukrajince druhou světovou válku zafunguje vždycky
Jim jsou ale bližší krátkodobé cíle, a tak využívají všech možností, jak si do Ukrajiny a jejích občanů a občanek šťouchnout, jen aby za to získali politické body.
Zářným příkladem takového chování je i Karol Nawrocki. Kandidát strany Právo a spravedlnost rozdmýchává protiukrajinské nálady, kudy chodí. Otázka exhumace polských hrobů na Volyni totiž vzbudí vášně zcela spolehlivě bez ohledu na válku nebo aktuální dění v Evropě. Podobně vytěžitelné je i téma německých válečných reparací, což je letitý evergreen strany Právo a spravedlnost. Stačí navázat. Smutné je jen to, že Nawrocki je historik, který dlouhá léta vedl Ústav národní paměti. Na druhé straně protiukrajinská rétorika byla patrná už tehdy.
Kromě popotahování Ukrajinců za historické křivdy Nawrocki své příznivce také už dříve populisticky ubezpečil, že by se v Polsku neměli mít lépe než Poláci. Z čeho při tom vychází, samozřejmě nezmínil.
A kontroverzní jsou i jiná jeho vyjádření. Za válku na Ukrajině je sice podle něj zodpovědná Ruská federace, druhým dechem ale dodává, že za ni mohou i chyby evropských elit a jejich paktování s Putinem. Jen tak na okraj se sluší říct, že Právo a spravedlnost kandidáta vyměnit neplánuje. Stranu ke změně názoru nepřimělo ani Nawrockého nedávné prohlášení o tom, že příčinou zastavení americké pomoci Ukrajině je nedostatečný vděk ze strany prezidenta Zelenského a jeho nekompetentnost v mezinárodní politice.
Ve zneužívání tragických momentů polsko-ukrajinské historie zašel nicméně ještě dál Sławomir Mentzen z krajně pravicové Konfederace. Třetí z favoritů předvolební kampaně se v den výročí invaze Ruska na Ukrajiny vydal do Lvova, aby odtamtud Ukrajincům sdělil, že se jedná o polské město. Před druhou světovou válkou, než se posunula hranice, tomu tak opravdu bylo. Dnes se jedná o uměle vyvolané územní spory.
Mentzen ve Lvově navštívil i Rusy vybombardované muzeum velitele Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Romana Šuchevyče. Přímo před jeho troskami zkritizoval Ukrajinu za to, že vyhlásila mezinárodní konkurz na jeho opětovné zbudování. Památník je podle něj určen člověku, který zodpovídal za vyvraždění asi 100 tisíce Poláků během druhé světové války. Šuchevyč skutečně nese osobní vinu za zabíjení polských civilistů z východní Haliče a Volyně. Nejen že s ním souhlasil, ale jako velitel UPA mu ani nijak nebránil.
Má v tomto ohledu daleko větší odpovědnost než všeobecně známý symbol snah o ukrajinskou nezávislost Stepan Bandera, jenž většinu války prožil v koncentračním táboře Sachsenhausen.
Jakkoli je Šuchevyčova vina nepopiratelná, Mentzenovo vystupování k vyrovnání se s historickou skutečností nepřispěje a půtky nad starými hroby nejsou tím nejnaléhavějším, co má mít nyní Polsko a Ukrajina k řešení. Tím je obrana před Ruskem. Politici ani političky navíc většinou nebývají odborníky na historické zvraty. Polští a ukrajinští historici a historičky si určitě poradí i bez nich a lépe. Dělají to už léta.
Únava z pomoci a propaganda jdou ruku v ruce
Navzdory špatné bezpečnostní situaci v Evropě se zájemcům o prezidentský palác vymezování vůči Ukrajině vyplácí čím dál víc. Napomáhá tomu radikální proměna vztahu Poláků k Ukrajincům v průběhu posledních tří let. Dřívější jednohlasná podpora se smrskla na přesvědčení, že pro ně není třeba dělat víc než nezbytné minimum. Přibylo také lidí, kteří by si přáli, aby Ukrajinci odjeli, hned jak válka skončí. Z únorového průzkumu společnosti CBOS plyne, že až 38 procent dotázaných nemá Ukrajince rádo. Sympatie k nim projevilo jen 30 procent respondentů.
A protiukrajinské nálady posílily i na polském internetu. Na sociálních sítích nabrala antiukrajinská propaganda na síle hlavně s rozjezdem prezidentské kampaně. Úhrnem loni organizace Demagog ve spolupráci s Institutem pro monitorování médií (Instytut Monitorowania Mediów) identifikovala 327 tisíc příspěvků namířených proti Ukrajincům a Ukrajinkám. Jejich počet vzrostl oproti předchozímu roku o 13 procent.
Ničemu z výše popsaného se nelze příliš divit. Pomoc uprchlictvu z Ukrajiny stála od začátku především na polské občanské společnosti. Po třech letech se nevyhnutelně muselo dostavit vyčerpání a frustrace. Stát zde zaspal. Ukrajina se proto v Polsku pomalu stává zástupným problémem, viníkem všeho. Drahota, nevyhovující zdravotnictví či nedostatek bytů jsou totiž témata příliš komplexní na to, aby se jimi prezidentští kandidáti zabývali. Co naplat, že by voliče a voličky zajímala. Vyvolávat nenávist je přece o tolik snazší.
Autorka je novinářka
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.