Jaký byl vývoj české sociální demokracie a jaké úkoly před ní stojí v budoucnu?
Vše, co potřebujete vědět o strukturních problémech české stranické levice, se můžete dočíst v knize Mezi masovou a kartelovou stranou (2012). Tým kolem Martina Poláška, Viléma Novotného a Michela Perottina v ní zachytil proměnu sociální demokracie (a KSČM) v letech 2000 až 2010. Sociální demokraté se v té době pouštěli do velkých marketingových kampaní organizovaných od začátku do konce externě najímanými agenturami. Jedním z důsledků tohoto kroku bylo zpasivnění členské základny, která v jedné ze svých klíčových úloh najednou nebyla potřeba.
Kniha upozorňuje, že ve stejné době docházelo k centralizaci rozhodování ve straně a k omezování vlivu volených orgánů. Jednou ze zásadních charakteristik sociální demokracie od vlády Miloše Zemana po roce 1998 pak podle autorů byla neschopnost stranických struktur generovat pro zvládnutí náročné vládní práce dostatek připravených lidí. I při nominacích ministrů tak strana v některých případech sahala mimo vlastní řady.
Popsané změny z období, kdy v čele sociální demokracie stáli po sobě Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek, byly varováním, že síla a stabilita České strany sociálně demokratické mohou být pouze zdánlivé. Autoři knihy již tehdy vcelku otevřeně popisovali, že bez potřebné práce se členskou základnou a strukturami řízení strany může dojít k jejich zhroucení. Řadu potřebných kroků se sice v mezičase podařilo zformulovat. Dvojí vládní angažmá ČSSD za Bohuslava Sobotky (2014–2017) a následně Jana Hamáčka (2018–2021) opět efektivně znemožnilo soustředit se na obnovu strany a jejího širšího prostředí.
Autoři výše zmíněné zásadní práce vyjmenovávají na jednom místě úlohy členské základny v politické straně. Tradičně má reprezentovat stranu a její politiku ve společnosti a ze společnosti přinášet podněty pro politickou práci, vést volební a tematické kampaně, financovat stranu svými příspěvky, zajišťovat dostatečný počet kompetentních lidí k vládnutí na různých úrovních a legitimizovat vedení strany. Ve svém textu pak dokládají, že sociálnědemokratické členské základně už fakticky zůstala jenom úloha poslední.
Dnes i od vedoucích představitelů sociální demokracie můžete slyšet, že členové strany berou své členství jako příležitost ke kritice vedení, které má v jejich očích za úkol zajistit úspěchy a dobré přijetí stranické politiky ve společnosti. Pocit vlastní odpovědnosti za odpovídající území nebo téma se však namnoze vytratil.
Za kolapsem politické síly sociální demokracie ale nestojí jen vnitřní příčiny. Sociální demokracie byla nejpozději od rozdělení česko-slovenské federace z veřejného prostoru vytlačována systematicky rozvíjeným antikomunismem. Měla být následovnicí anebo skrytou spojenkyní KSČM (viz třeba zkratku KSČSSD používanou ODS ve volbách 2006). Antikomunismus běžně kladoucí vedle sebe Hitlera, Lenina a Zemana sloužil nejenom k mobilizaci voličů pravice, ale plnil právě i delegitimizační zadání.
Součástí příběhu bylo i často dezinterpretované „bohumínské usnesení“ z roku 1995. Strana si v něm potvrzovala pozici nejsilnější opoziční strany vůči radikálním okrajům, včetně komunistů. Jeho součástí ovšem bylo i vyjádření vůle nespolupracovat s ODS, pokud by to umožnilo komunistům posílit. Právě to se pak stalo za vlády Miloše Zemana v letech 1998–2002. K zisku 18,5 procenta a bezmála devíti set tisíc hlasů v červnu 2002 se komunisté v samostatné české politice nikdy předtím ani potom nepřiblížili.
Sociální demokracie hrála bezmála dvacet let roli hlavního soupeře české politické pravice, zvláště Občanské demokratické strany Václava Klause, Mirka Topolánka a Petra Nečase. Od rozdělení federace šlo nejprve o kritiku klausovské transformace kvůli její bezohlednosti, ale i neprůhledným a leckdy korupcí provázeným privatizacím veřejného majetku klausovskou „českou cestou“.
Konec éry polistopadové politiky
Postupně pak tyto dvě strany vedly střety o jednotlivé neoliberální reformy vlád vedených ODS – šlo o školné, poplatky ve zdravotnictví, (ne)proplácení nemocenské nebo církevní restituce. V těchto střetech sociální demokracie zájmy svých voličů nedokázala bezprostředně ubránit. Nestačilo hlasování, obstrukce ani podání k Ústavnímu soudu. Kromě školného výše zmíněné i další neoliberální reformy ODS v Parlamentu prosadila, a ne vždy se je podařilo zrušit tak úspěšně jako její pokus o zahájení privatizace důchodového systému v letech 2013 a 2014.
Když policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu v červnu 2013 zadržel a obvinil blízkou spolupracovnici premiéra, ale i několik poslanců ODS z korupce a zneužívání moci, skončila éra polistopadové české politiky. Petr Nečas rychle skončil jako premiér. Namísto socioekonomických střetů ze dne na den opanovala českou politiku debata o zkorumpovaných politicích a tradičních, v devadesátých letech vyrostlých stranách, které nejsou oprávněné Českou republiku řídit.
Není náhoda, že jen dvě politické strany v dnešní české Sněmovně, a sice lidovci a ODS, vznikly před rokem 2004. Politické hnutí Starostové a nezávislí vzniklo v roce 2004, TOP09 v roce 2009, Piráti 2009, ANO 2012, SPD 2015. Všechny zmíněné formace s výjimkou TOP 09 sdílejí kritiku devadesátých let a tradiční, zkorumpované politiky.
ODS měla na jaře 2013 kolem jedenácti procent voličské podpory a potýkala se s řadou problémů. Její vládu rozbíjely nejen nabalující se skandály populisticko-podnikatelské strany Věci veřejné. Ve volbách v říjnu téhož roku ODS získala jen 7,72 procenta hlasů. Sociální demokracie se v té době přes popsané problémy sebevědomě chystala na další vládní angažmá. Více než strukturní slabost se jí zdálo brzdit osobní spory v jejím vedení.
Kompletní proměnu pravidel politického střetu ale mohla ČSSD zvládnout je stěží. Na politický vrchol vystoupala postupně v letech 1996 a 1998. I ona byla spojena s několika korupčními skandály anebo podezřeními.
Úsilí sociální demokracie utvrzovat levo-pravý politický konflikt také dvakrát narušily úřednické vlády – Jana Fischera v letech 2009–2010 a Jiřího Rusnoka v letech 2013–2014. V obou případech nástup úřednických vlád účinně znemožňoval mobilizovat vlastní voliče odporem vůči nefunkční anebo asociální vládě na čele ODS. Pravdou přitom je, že na ustavení Rusnokova kabinetu se ČSSD podílela. A v případě vlády Jana Fischera nakonec neusilovala o podzimní termín předčasných voleb a úřednický kabinet řídil zemi do voleb více než rok.
Zatímco ČSSD zůstávala i v letech pravicových vlád 2006–2013 hlavní silou sněmovní opozice, veřejné demonstrace obstarávaly odborové svazy anebo neformální levicová koalice ProAlt: Iniciativa pro kritiku reforem a podporu alternativ vzniklá v reakci na vítězství ODS ve volbách v roce 2010. Pro sociální demokracii to bylo výhodné. Odbory na ni výslovně odkazovaly jako na alternativu k nekompetentní a asociální vládě pravice. Řadoví členové sociální demokracie anebo jejích satelitních organizací se s řadou dalších aktivistů podíleli na činnosti ProAltu. Silně levicově ukotvené debaty a organizační prostor ve stejné době nabízela třeba i Pražská škola alternativ.
Chybí naděje
Dnes se střety o socioekonomická témata v českém prostředí objevují na okraji politických debat. Osou politického konfliktu je spor o omezování svobody na jedné straně chaotickým Andrejem Babišem hrozícím vtáhnout republiku snad rovnou do náruče Putinova Ruska a na druhé straně vládními progresivisty zakazujícími běžným lidem v žoldu Bruselu či Berlína spalovací motory. Ve zmateném světě pak nakonec může leckdo snadno podlehnout iluzi, že svobodu si po thatcherovském způsobu musí pro sebe uhájit každý sám. Sociálnědemokratické odmítání svobody jako privilegia a důraz na to, že svoboda je možná jen ve společnosti, se v dnešní české debatě zdají být nevýrazné, sentimentální a staromilské.
Odbory dnes na rozdíl od let Nečasovy vlády svou politickou pozici teprve formulují. Neexistence jasné politické alternativy k pravicové pětikoalici je viditelně brzdí. Političtí aktivisté zatím na levici podobně širokou platformu, jakou byl v minulosti ProAlt, nevytvořili.
V nejmladší politické generaci je důležitým tématem klimatický rozvrat a role státu při jeho zvládání. Nad politickým programem ale převládají obavy z budoucnosti. Po mobilizaci vyvolané Fridays for Future navázali ve studentské generaci Univerzity za klima, značnou práci odvádí platforma Re:set. Na tématu bydlení se mobilizují lidé kolem Iniciativy nájemníků a nájemnic. Další palčivě pociťované problémy – klasicky nedostupnost veřejných služeb v mnoha podobách – zatím svou politickou platformu nemají. Sociální demokracie sice veřejný stát tradičně a dlouhodobě programově hájí, chybí jí ale lákavost doprovázená nadějí, že právě její cestou bude možné kýžených změn dosáhnout.
Politické vyjádření totiž zatím nenašel ani letitý požadavek, že každá další generace se má mít lépe než generace předchozí, i když obava, že to tak nebude, je ve společnosti silně přítomná. Bez představy lepšího života a vůle o něj usilovat ovšem jde politiku dělat jen těžko.
Autor je redaktor kulturně-společenského dvouměsíčníku Listy, ředitel sociálnědemokratické Masarykovy demokratické akademie
