Rozhovor s vedením peruánské organizace Confederación Nacional Agraria (CNA)
Původním prostředím výskytu a kultivace hlízy, která byla rozšířena do celého světa a kterou v našem prostředí známe pod pojmem brambora či zemiak, je pohoří And v Peru. Na začátku sedmdesátých let dvacátého století proběhla agrární reforma a redistribuce půdy, avšak ekonomická krize konce sedmdesátých a průběhu osmdesátých let minulého století vyústila v tvrdou privatizaci. V roce 2006 uzavřelo Peru dohodu o volném obchodu s USA. Agresivní snaha země o růst HDP ignoruje skutečnost, že peruánští zemědělci a rolníci čelí chudobě, systematické privatizaci veřejných zdrojů, biopirátství a změnám klimatu. Přesto se komunity rolníků a původních obyvatel organizují ve snaze ochránit rychle ubývající biologickou a kulturní rozmanitost například tím, že v roce 1998 vytvořily oblast nazvanou Parque de la Papa neboli „Bramborový park“. Tato iniciativa, která se rozkládá na ploše více než 9 000 hektarů v Pisaqu v Posvátném údolí Inků, od té doby sdružuje tisíce vesničanů ze sedmi komunit a společně spravují agrobiodiverzitu a uchovávají tradiční znalosti.. Se současnou prezidentkou CNA Rosalíou Adelou Clemente Tacza, bývalým prezidentem Antolínem Huascarem Floresem a ekonomickou tajemnicí Niriou Linou Altamirano Carhuayo jsme mluvili jak o bramborovém parku, tak o aktuálních výzvách a emancipačních strategiích.
Kdo tvoří Parque de la Papa (Bramborový park), kolik původních odrůd uchováváte a v jakém environmentálním a společensko-ekonomickém kontextu dnes budujete kulturu pěstování brambor?
Antolín Huascar Flores: Park tvoří domorodí rolníci. V Cuzcu a dalších provinciích se pěstují původní odrůdy brambor známé po celém světě, proto je důležité, abychom si tradici pěstování uchovali a zhodnotili ji. Park podporuje biodiverzitu a ekosystémy, existují však lidé, kteří brambory využívají například v gastronomii k přípravě různých tradičních pokrmů, ale neváží si domorodých rolníků, kteří pracují bez jakýchkoli záruk a berou na sebe velké riziko v podobě změny klimatu, jež výrazně ovlivňuje jejich budoucnost. Teď máme srpen, ale pořád tu jsou mrazy. V září, říjnu, až začne setba, bude zapotřebí, aby pršelo, a pokud nebude, bude to mít negativní dopad na zemědělství a hlavně na ty, kdo pěstují původní brambory v našem kraji.
V naší oblasti máme více než 380 odrůd. Jejich setba je ekologická, nepoužíváme pesticidy, využíváme přírodní hnojiva, například od slepic, a kompost. Jelikož však používáme jen přírodní hnojiva nebo prostředky proti škůdcům, které si sami vyrábíme, nemůžeme brambory pěstovat ve velkém. Původní odrůdy brambor jsou vytlačovány odrůdami, které se pěstují v komerčním množství a jsou výnosnější, v některých oblastech produkce dosahují až 40 tisíc kg na hektar. My jsme schopni na hektar vypěstovat od 7–8 po 10 tun brambor. Bramborový park (Parque de la Papa) se nachází v hornaté oblasti, bavíme se o nadmořské výšce 3 450–3 500 metrů nad mořem. Zemědělství tady nelze mechanizovat, závisíme na místní pracovní síle.
Hlavní setba domorodých brambor probíhá v říjnu. V srpnu praktikujeme cabañuelas, zvyk z andské oblasti, který slouží k předpovědi počasí pomocí sledování měsíce a toho, jak se zrovna chová počasí. Co se týče prodeje, my z venkova nejsme zvyklí chodit prodávat na trh. Pytle brambor prodáme těm, kdo navštíví naši komunitu. Vždy tedy existuje prostředník, který na tom vydělává. Prostředník nakupuje od pěstitele a prodává brambory na trhu, nebo je dokonce vyváží, zatímco rolník 6–9 měsíců o všechno pečuje a bere na sebe riziko. Prakticky žádný zisk z toho však nemáme.
Jak velký problém představují zábory půdy a privatizace zdrojů, jako je voda a osivo?
Antolín Huascar Flores: Privatizace jsou pro rolníky rizikem. Vodu v Peru spravují místní samosprávy. Když pěstitelé vodu odebírají, musí za to platit podle počtu hektarů, které obhospodařují. Dodávky vody by měl řídit stát, ale zemědělští exportéři vodu často odebírají, aniž by za ni státu zaplatili, a tím se na vodě obohacují. Cílem státu je vodu dodávat, kasírovat za to, ale bez toho, aby do infrastruktury investoval, udržoval ji nebo případně stavěl hráze. Hrozí, že voda se zprivatizuje. Zatím obhospodařujeme statky v původních rolnických komunitách, ale záměrem státu je půdu rozprodat jednotlivcům. Převést půdu do osobního vlastnictví znamená zatížit ji hypotékou a to představuje velké riziko.
Pravidelně dochází k demonstracím původních obyvatel a rolnických organizací proti geneticky modifikovaným organismům (GMO) a CNA často vyzývá peruánský kongres a lid, aby Peru dosáhlo potravinové bezpečnosti bez GMO. Proč pro vás GMO představuje tak významnou hrozbu?
Antolín Huascar Flores: My jako CNA spolu se svými členskými spolky jsme se už dávno pokusili odmítnout úmluvy o používání geneticky modifikovaných osiv na národní úrovni. Navrhli jsme, aby se žádná taková osiva nepoužívala, a dokonce se nám povedlo získat v národním kongresu patnáctileté moratorium, které vypršelo v roce 2020. Snažili jsme se docílit zrušení tohoto zákona, ale vláda dělá to, co chtějí korporáty, takže moratorium jen prodloužila o dalších 15 let, tj. do roku 2035. Bude zkoumat, jestli jsou GMO dobré nebo špatné, jakou zkušenost mají v zahraničí. Ale my jako rolníci a pěstitelé GMO osivo odmítáme, protože by ohrozilo naše osivo, které si tradičně udržujeme již 5 000 let jak ve formě semen, tak výhonků a brambor. Víme, co se děje v Paraguayi, Brazílii a dalších zemích. Korporáty zemědělce utlačují a zabírají jim půdu. Navzdory tomu v Peru konzumujeme jídlo, které pochází z GMO osiva, v důsledku dohody o volném obchodu schválené vládou Alejandra Toleda, který je teď ve vězení, nebo Alana Garcíi, který je již po smrti. Naše vlády se snaží otrávit nás, naši přírodu i ekosystém, zavléct do Peru GMO osivo a zavděčit se velkým korporacím.
S regionálními řediteli CNA tento problém neustále řešíme a nyní, když spolupracujeme s hnutím Via Campesina, na to konečně nejsme sami. Spolupracujeme s dalšími regiony a kontinenty, abychom GMO osivu řekli ne. Chceme chránit své osivo, hnojiva a hlavně své zdraví. Ale naše zdraví již nyní ohrožují potraviny, které jíme. Do Peru se například dováží kukuřice z USA, Argentiny, případně z Uruguaye, která se pěstuje z GMO osiva. Nebo například GMO sója, kterou se krmí kuřata. V Peru se konzumuje hodně kuřecího, takže dohoda o volném obchodu schválená Peru umožňuje, aby se k nám GMO osivo dostávalo. Proto budeme bojovat zuby nehty, dokud konzumace GMO osiva v Peru nebude nulová, budeme dále uchovávat své osivo a pečovat o biodiverzitu a starodávný ekosystém, který v Peru máme. To platí i pro Bolívii, Ekvádor, Kolumbii a celou Latinskou Ameriku. Musíme stát při sobě a rázně odmítnout GMO osivo na celém kontinentu.
Rosalía Adela Clemente Tacza: Téma brambor je pro nás velmi důležité, proto nás jako původní obyvatelstvo velmi mrzí, že naše osivo nemá takovou podporu, abychom ho mohli dále uchovávat. My víme, která odrůda nebo osivo zvládne mráz, protože v Andách začínají mrazy už v červnu nebo červenci a někdy jsou silné mrazy ještě i v lednu. V tomto ohledu má GMO osivo pouze jednorázovou životnost. My si naše semena uchováváme, ale geneticky modifikovaná semena nelze uchovávat do dalšího roku, protože pokud byste je chtěli zasít napřesrok, tak vám vyrostou rostliny 5–6 metrů od sebe, zatímco z původního osiva, které zaséváme my, nám vyklíčí a vyroste všechno.
Existuje v Peru problém biopirátství a privatizace genových zdrojů původních obyvatel korporátním sektorem? Přivlastňují si třeba korporace skrz legální nástroje odrůdy vypěstované místními rolníky?
Antolín Huascar Flores: Ano, biopirátství existuje. Dokonce asi tři hodiny autem od Limy objevili pirátskou GMO kukuřici. Ale to je hlavně případ sóji v Bolívii. Nicméně piráti existují, jsou to pašeráci využívající slabin státu. Peru prochází složitou politickou situací a oni toho využívají, aby se prostřednictvím svých kontaktů dostali do konkrétních zemí a získali si také podnikatele. Tyto mezinárodní korporace jsou neviditelné. Například získáváme osivo zeleniny. Už to není původní osivo, jsou to hybridy. Kupovat je snazší než pěstovat. Je snadné, aby se piráti dostali do nějaké země, podplatili místní politiky a získali naše plodiny. Někdy to nevidíme, ale jsou zde. Proto komunity žijící v Andách nepolevují a vždy používají původní osivo za doprovodu popěvků, básní a zvyků. Pečujeme o přírodu, abychom měli semena a mohli v pěstování pokračovat. Je lepší šlechtit tím, že si mezi sebou budeme semena vyměňovat, než šlechtit v laboratoři.
Mezinárodní bramborářské centrum v Limě obsahuje největší genovou banku brambor in vitro. Zachovává velkou rozmanitost odrůd a existuje úzká spolupráce mezi tímto centrem a rolníky, kteří poskytují hlízy a na oplátku od centra dostávají odrůdy přizpůsobené novým škůdcům a změně klimatu. Jak z vašeho hlediska spolupráce probíhá a jsou pokusy o vyšlechtění odrůd odolných vůči změně klimatu úspěšné? Ostatně,jJak se u vás projevují změny klimatu z hlediska pěstování brambor?
Antolín Huascar Flores: Centrum nespolupracuje se všemi, pravděpodobně spolupracuje s jinými oblastmi nebo provinciemi, protože Peru je velké. Konkrétně v CNA nejsme s centrem v žádném kontaktu, ale určitě se pokusíme spolupráci navázat, protože tento druh pomoci potřebujeme. Ne aby šlechtili naše semena, ale aby nám mezinárodní organizace pomáhaly například s prodejem a s technikou. Mezinárodní organizace by nám neměly určovat naši agendu. Naopak, měly by naslouchat našim potřebám a tomu, v jakých podmínkách pracujeme. Klimatická změna postihne všechny bez výjimky. Nedolehne jen na pěstitele brambor, ale na pěstitele všech plodin.
My však nepěstujeme jen brambory, ale také luštěniny, pšenici, ječmen a další plodiny, které v těchto horských oblastech rostou. Je jasné, že dojde k velkým změnám, může pršet, ale nemusí, nebo budou sucha. Cuzco tyto změny již pociťuje, nedávno například v podobě sněhové nadílky. Napadlo 5–10 cm a tento sníh potřebuje čas, aby odtál. To mělo negativní dopad na brambory. Peru, podobně jako jiné státy, na toto není připravené. Je příliš vzdálené zemědělcům. Politická situace v Peru je kritická a neexistuje žádná politika, která by zemědělcům pomohla, třeba v podobě dotací, jak tomu je například v Evropě, a už vůbec ne 20procentních dotací jako v USA.
V Peru je to domorodý zemědělec, kdo dotuje lid, ba dokonce podnikatele. Jedním z nich je například světoznámý kuchař Virgilio Martínez, který v Limě otevřel restauraci Central (restaurace byla vyhlášena nejlepší restaurací světa v roce 2023 – pozn. red.), ale jídlo tam stojí 1 200 solů, asi 300 dolarů. A co vaří? To, co koupí od rolníků, například původní odrůdy brambor. Ale tito lidé nikdy nijak nepřispějí alespoň na zmírnění klimatických změn nebo přizpůsobení se změně klimatu. Naopak bohatnou na našich zdravých, ekologických produktech. Také stát nastavuje zemědělcům záda, proto musíme veškerá rizika nést sami a bránit se klimatickým změnám, které ohrožují naši budoucnost, tradicemi. Brzy má přijít El Niño, fenomén, který pro peruánské, ale pravděpodobně i jiné zemědělce představuje velké riziko.
V Evropě je asi 50 procent zemědělské půdy postiženo erozí, je to jeden z hlavních problémů, a brambory jsou plodina náchylná k erozi. Je eroze v Peru také problémem, nebo jste si vytvořili unikátní systém pěstování tak, aby k ní nedocházelo? Potažmo jaká používáte protierozní opatření?
Antolín Huascar Flores: Ano, k erozi dochází neustále. Obzvlášť nyní kvůli prudkým změnám, které způsobuje změna klimatu. Máme silné deště a kroupy, které padají velkou silou a způsobují erozi. Nahromadí se velké množství vody, které způsobí huayco (z kečuánského wayqu, což znamená „hloubka, údolí“, jde o andský termín pro sesuv půdy a bleskovou povodeň způsobenou přívalovými dešti vysoko v horách, zejména během meteorologického jevu známého jako El Niño – pozn. red., zdroj Wikipedia). Půda neustále eroduje, protože po pravdě zde také chybí reforestace, která je jedním ze způsobů, jak čelit prudkým změnám klimatu. Absentuje setba původních rostlin a kopání příkopů. Toto by nám mohlo ve střednědobém až dlouhodobém horizontu přinést jisté řešení.
Niria Lina Altamirano Carhuayo: Co se týče eroze a pěstování brambor, v domorodých komunitách sázíme brambory za použití vlastních zdrojů. Pokud dochází k erozi půdy, dochází k ní z důvodu náhlé změny, která se děje uvnitř půdy a kterou způsobují například umělá hnojiva, jež se používají proto, aby půda co nejrychleji a v co největším množství plodila. My tato syntetická hnojiva nepoužíváme, v komunitách využíváme vlastní hnojiva, která získáváme od zvířat, z rostlin, abychom pěstovali zdravé potraviny. Proto je pro nás tolik důležité pěstovat a jíst takto zdravé potraviny, které si sami vypěstujeme a díky nimž nebudeme trpět nemocemi. Můžeme je uchovávat na později, až potravin nebudeme mít dostatek. Hovoří se o tom, že se blíží potravinová krize, ale nás v našich komunitách potravinová krize nepostihne, protože my už máme naskladněné potraviny na dobu, až nám jídlo bude chybět. Nejíme ultra zpracované potraviny. Takže v tomto máme výhodu.
CNA je součástíhnutí La Via Campesina. Co vám členství v tomto globálním hnutí přináší z hlediska boje za sebeurčení a co pro vás znamená potravinová suverenita?
Rosalía Adela Clemente Tacza: Co se týče členství v hnutí Via Campesina, jsme tři různé organizace, které jsme členy. U potravinové suverenity je třeba zdůraznit pojem „suverenita“. Protože hovoříme-li o potravinové bezpečnosti, hovoříme o zajištění potravin, produktů, zatímco suverenita znamená suverenitu původního obyvatelstva. Jako CNA budeme vždy bojovat za potravinovou bezpečnost, která ale, zdůrazňuji, musí jít ruku v ruce s potravinovou suverenitou. Také se účastníme různých akcí, i v dalších zemích naši bratři a sestry bojují za potravinovou suverenitu. Neustále s nimi spolupracujeme a jsme s nimi v kontaktu. Hnutí Via Campesina sdružuje země jako Peru a další, včetně evropských zemí, ale spíše země, které na tom nejsou tak dobře. Tak to aspoň vidím já za tu krátkou dobu, po kterou jsem prezidentkou CNA, jako vůbec první žena v čele této organizace.
Niria Lina Altamirano Carhuayo: V kraji Junín, v provincii Huasahuasi, se pěstují brambory, které jsou zdrojem osiva a které se vyvážejí do dalších provincií, hlavně na pobřeží, kde osivo nemají. Každý rok v březnu, kdy na pobřeží začíná setba, je třeba je tam z Huasahuasi dovézt. Tato semena se dobře adaptují na klima a velmi dobře plodí. Nechceme, aby toto zaniklo, naopak to chceme zachovat a najít prostředky, které by nám pomohly, protože pěstiteli jsou drobní zemědělci, kteří z pěstování nemají žádný zisk. Byli jsme svědky řady tragédií, které je postihly, jako byly například záplavy nebo sesuvy půdy, a teď teprve uvidíme, co přinese El Niño. Pro tyto drobné pěstitele neexistuje žádný druh financování, žádná ochrana, žádné zemědělské pojištění, které by je chránilo. Když takový pěstitel o veškerou úrodu přijde, jak zařídíme, aby mohl začít pěstovat znovu od nuly? Proto hledáme zdroje financování, abychom pěstitelům v těchto případech mohli pomoci. CNA chce chránit tyto pěstitele, rolníky, jejichž plodiny jsou zdraví prospěšné.
Odrůd brambor máte tisíce a s řadou z nich se rovněž pojí rituály, jako například s odrůdou k’achun waqachi (volně přeloženo „ta, kvůli které snacha pláče“). Mohl byste vysvětlit rituál spojený s touto konkrétní odrůdou?
Antolín Huascar Flores: Ano, ten zvyk se nazývá la papa k’achun waqachi. Když do komunity zavítá nastávající žena muže z komunity, od rodiny dostane úkol, který spočívá v tom, že dostane odrůdu, která je velice tvarovaná a je náročné ji oškrábat. Jejím úkolem je bramboru opravdu důkladně oškrábat. Když zkoušku splní úspěšně, je v rodině vítaná, může se vdávat a manželství bude šťastné.
Co se týče rituálů, nyní máme srpen, což je pro nás svatý měsíc, v tuto dobu všechny komunity provádějí různé rituály a oslavují. Nabízíme Matce zemi dary jako výraz vděku za to, že nás živí. Například v Cuzcu a v Huasao se vždy sejdou tzv. pacos, duchovní, kteří tyto rituály obdarovávání Země praktikují a ovládají. Prosíme o požehnání, abychom až zasejeme, měli dobrou sklizeň, která nasytí spoustu lidí, a plodiny byly zdravé. Tyto rituály jsou důležité, protože zde žijeme spolu s přírodou a závisíme na počasí. Důvěřujeme Matce zemi, apos. Tak jako Inkové měli své huacas, my máme apos neboli hory, které jsou majestátní a jsou pro nás posvátné. Každá má svůj název. V horách je naše srdce. Toto se učíme od dětství a nikdy na to nezapomínáme. Je to velký odkaz, který dědíme po předcích a předáváme svým dětem.
Kolik původních obyvatel a rolníků CNA zastupuje a kdy organizace vznikla?
Antolín Huascar Flores: Confederación Nacional Agraria vznikla 3. října 1974. Po celou tu dobu až dodnes jsme aktivní a sdružujeme 21 zemědělských federací ve 24 departamentech. Každé tři roky CNA pořádá valné shromáždění a volí si nové vedení. Členské organizace to dělají každé dva roky. CNA má různé složky: administrativní, technickou, poradní tým právníků, tým pro styk s veřejností. Naše práce je dynamická, neustále jsme v úzkém kontaktu s členskými organizacemi a společně vyvíjíme tlak na veřejnou politiku, aby úřadující vlády jednaly v souladu s ústavou a právními předpisy a podporovaly rolníky. Jako subjekt požadujeme po státu, aby implementoval projekty, které by měl implementovat sám od sebe, ale nedělá to. CNA je územní organizace, která je soběstačná, od státu nedostává nic. Existuje díky mezinárodní spolupráci a dobrovolníkům. Díky tomu pomáháme komunitám, vzděláváme mladé, máme programy, jimiž se snažíme chránit zemědělskou politiku a čelit krizím, které nyní zažíváme.
Jaké jsou priority CNA do budoucna?
Antolín Huascar Flores: Naší prioritou je přiblížit se co nejvíce jednotlivým komunitám – vzděláváním, odbornou školou pro mladé, vzděláváním zemědělců, jak čelit klimatickým změnám – a především posílit všechny organizace na národní úrovni. To je nejdůležitější úkol. Posílit postavení mladé generace, žen a také vzdělávat. Domorodý rolník více než pět tisíc let odolává, trpí, a přestože už 500 let čelíme diskriminaci, pořád se nám daří přežívat a uchovávat si původní odrůdy, třebaže jsme jich v minulosti mívali možná tisíce a postupem času a s nástupem mechanizace a modernizace jsme o řadu odrůd i osivo přišli. Ale domorodí rolníci vytrvají a budou i nadále sít a pěstovat původní brambory.
Tlumočení a překlad zajistila Alena Pohludková
