Tatjana Schneider je urbánní teoretička a pedagožka, od roku 2018 působí jako profesorka historie a teorie architektury a města na Technické univerzitě v Braunschweigu. Vedle výuky architektury, o které přijela přednášet na Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně v rámci přednáškové série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“, ji zajímá role architektů a kriticky se zabývá tématem výstavby v současném světě, na nějž doléhají různé krize.
Pracovala jste někdy jako architektka, projektovala jste budovy?
Ano. Nejdříve jsem dělala stáž v ateliéru, se kterým jsem se poznala při zpracovávání seminární práce zaměřené na jednu z jejich realizací. Podílela jsem se tam na architektonických projektech, na návrzích staveb. Do „klasické“ praxe jsem se asi na rok vrátila i po skončení školy, ale velmi rychle jsem si uvědomila, že to není nic pro mě.
Takže jste se rozhodla, že chcete působit v akademickém prostředí?
Nabídli mi doktorské stipendium a já to přijala. Ale měla jsem také vlastní architektonické studio. S přáteli jsme založili družstvo pracujících v architektuře – Glasgow Letters on Architecture and Space. Nenavrhovali jsme však stavby, dělali jsme spíše studie proveditelnosti a různé aktivistické projekty – jak by se řeklo dnes. Ale pro nás to byla architektura.
Hlavním záměrem mého projektu Drazí architekti… nebylo kritizovat architekty nebo vnést do diskuse téma etiky architektury apod. Původně jsem jen chtěla rozšířit chápání role architekta, a aby se architekti a architektky přihlásili k zodpovědnosti své profese. Mnozí říkají, že jejich role je ve skutečnosti marginální, že na to, co se nakonec postaví, mají jen velmi malý vliv. Doufám, že se způsob, jakým se architektura vyučuje, jak je prezentována v galeriích architektury či časopisech a jak jsou organizovány architektonické soutěže, změní. To má větší význam než osobní (ne)zodpovědnost jednotlivců. Myslíte si, že od architektů požadujeme více než od ostatních?
Zodpovědnost neleží pouze na architektech a architektkách. Nemyslím si, že by to architekti mohli zvládnout sami. Je to celospolečenský úkol spíše než cokoli jiného. My jako společnost, my všichni se musíme probrat a přiznat si, že čelíme větším problémům. Ale já pracuji v oboru architektury, protože jsem ji studovala, je to nejblíže mému srdci, této oblasti rozumím nejlépe. Samozřejmě, architekti v tom všem hrají roli. Velmi často však dění a střetu různých zájmů jen přihlížejí. Spokojeně stojí nečinně bokem a odívají budovy do hezkého pláště. Ale takhle to dál nejde.
Architektonické vzdělávání má být kritické k systému, ve kterém žijeme. Když ale dokončíte školu, zjistíte, že svět je totálně zakonzervovaný a netoleruje kritické postoje. I proto jde o více než jen zkoumání architektury a předávání znalostí studentům. Musíme se v rámci výuky zabývat také politickými aspekty a tím, jak mohou být přístupy a další věci měněny. Svou roli vidím právě i ve snaze ovlivňovat politiky (policies), pootevřít si dveře, když se například organizují soutěže či jiné aktivity, které lze dělat jinak. Pokouším se věci měnit i zevnitř.
Modernističtí architekti sami sebe prezentovali jako vizionáře. Představovali si lepší budoucnost pro společnost, chtěli navrhovat novou architekturu pro nového člověka. Dnes se architekti označují spíše za „služebníky“ společnosti, a když požadujeme, aby byli více kritičtí, oponují, že to po nich má chtít společnost.
Kdo je společnost? Kdo je architekt? Kdo je systém? Nemyslím si, že něco takového existuje. Tyto pojmy jsou pro mě příliš homogenní, než abych mohla vůbec začít přemýšlet nad tím, co znamenají. Mě zajímají témata, problémy. Zajímá mě bydlení – proč se staví tak, jak se staví, proč je krize bydlení. Proč jsme uprostřed klimatické krize a nikoho to netrápí. Zajímám se o mnohem větší problémy a možnosti jejich řešení. „Řešení“ zní možná přehnaně. Zkoumám zkrátka způsoby, jakými je možné tyto problémy nahlížet a tím přispět k jejich řešení. Nezajímá mě, kdo to dělá. Architektura má větší roli, protože se samozřejmě můžeme rozhodnout pracovat určitým způsobem, můžeme určovat materiály, můžeme odmítnout podílet se na některých projektech atd. Úkolem architektů není někoho vzdělávat – ani veřejnost, ani politiky –, ale spolupracovat s ostatními, na které tyto krize také dopadají, a hledat kolektivní rozhodnutí ohledně jejich řešení. Musíme začít vnímat význam architektů pokorněji, jako součást širších týmů složených z různých odborníků – včetně klimatologů, sociologů apod.
Často slýchám, že bydlení nebo bytové domy nejsou architekturou – nebo alespoň ne „Architekturou“. Pro mnoho architektů není navrhování bytových staveb příliš zajímavé. V České republice, a pravděpodobně ještě méně na Slovensku, kde je podíl vlastnického bydlení poměrně vysoký (v Česku téměř 80 %, na Slovensku dokonce 90 %), se krize bydlení stala předmětem širší diskuse možná až tak před pěti lety. Ale i tak se k tématu nedostupného bydlení vyjadřují architekti jen výjimečně, a když už, tak většinou navrhují uvolnění regulativů a zjednodušení povolovacích procesů. Nechápu, jak mohou být tak naivní a věřit, že jen „více výstavby vyřeší bytovou krizi“.
A nejsou to jen architekti, kdo tomu věří. I mnoho politiků věří tomu, že jedinou cestou, jak vyřešit bytovou krizi, je stavět, stavět, stavět. Nemyslím si, že by cokoli šlo řešit jen pouhým přidáním bytů. Problém je v systému, jehož jsou tyto stavby součástí. Samozřejmě, architekti mají zájem stavět víc a víc. Ale když se vrátím ke klimatické krizi, musíme přehodnotit způsob, jak žijeme, jak konzumujeme, jak produkujeme. Tyto úvahy budou mít zásadní dopad na to, jakým způsobem budeme plánovat města. Musíme hledat způsoby, jak navrhovat bydlení více kompaktní, více kooperativní, kolektivní, blíže k práci, k zábavě atd. Téma bydlení vnímám jako příležitost přehodnotit, jak spolu lidé – ale nejenom lidé (non-humans) – mohou žít ve městech.
Pravděpodobně jste zaznamenala hnutí Architects Declare (v české verzi Deklarace 2020, resp. Deklarace udržitelnosti, ve slovenské Manifest 2020 – pozn. red.), které iniciovali britští architekti a architektky (krátce poté, co Spojené království vyhlásilo stav klimatické nouze) a později převzali architekti v Norsku, Švédsku, Austrálii, Francii, Německu atd. Ale mezi signatáři jsou i architektonické kanceláře, které nenavrhují příliš udržitelně. Vnímáte toto hnutí jako určitý začátek změny toho, jak by si architekti přáli uchopit praxi?
Ne.
Takže je deklarace jen prázdné gesto?
To je možné přehnané. Ti, kdo se k deklaraci přidali, pravděpodobně věří, že je to smysluplné a že v tomto směru potřebují příklady. Ale v důsledku jsou to činy, na kterých záleží – kde stavíte, s kým stavíte, jaké projekty přijímáte… Měli bychom k architektonickým ateliérům a k jejich projektům přistupovat individuálně. Nejsem si jistá, jestli samotná deklarace měla nějaký efekt na politické úrovni. Souvisí to také s tím, jak je svět politiky rigidní. Je svázán tolika zájmy, až začínám věřit, že změna nepřijde z této úrovně, ale spíše zespoda. Existuje mnoho projektů vycházejících z občanské společnosti, zvláště v Německu, ale i jinde. Samozřejmě jich je pořád málo ve srovnání s celkovou stavební produkcí na jiných úrovních, ale setkávám se s lidmi, kterým s nečinností politiků dochází trpělivost, a proto usilují o změnu sami, především co se týče klimatické krize či sociálních témat. Takže lidé přebírají iniciativu a stavějí či přestavují budovy a testují tak jiné formy společného bydlení a práce. Tyto spíše menší projekty jsou příkladem a ukazují, jak lze věci dělat jinak. Místní samosprávy se toho pomalu chytají, protože vidí, že to je možné.
Proč by architekti vůbec měli řešit etickou rovinu? Proč by nemohli zastávat roli pouhých „služebníků“ bez názoru?
Je to otázka lidství, nikoli profese – zda by nějaká profese měla či neměla být etická. Jak by někdo mohl chtít nebýt etický? V jiných odvětvích, jako jsou například potraviny či móda, jsme již o krok dále. Odehrává se v nich dost odlišná diskuse – například secondhandové oblečení, spravování, původ věcí, zda jsou pracující adekvátně placeni. Toto vše souvisí s etickým chováním a zájmem o to, zda v procesu nejsou vykořisťováni lidé. To stejné platí v architektuře či kdekoli jinde. Je to otázka humanity, jak se chováme – k sobě navzájem, zda bereme ohled na ostatní… Když navrhujete, vnímáte určité postoje více než jiné a proč? Jak se vyrovnáte s protichůdnými názory? Pro koho stavíte? A tak dále.
Jistě. Ale architekti si často takové otázky nekladou.
Ne, nekladou.
V říjnu 2019 se britští pracovníci v oboru architektury připojili k jedné z odborových organizací. Jejich snahou není jen zlepšení pracovních podmínek, ale i zvýšení povědomí o tom, co a pro koho se staví… Členové iniciativy často pracují na juniorských pozicích ve velkých kancelářích a nepodílejí se na rozhodování o tom, jaké zakázky jsou přijaty.
Taková dilemata byla jedním z důvodů, proč jsem opustila architektonickou praxi. Nedokázala jsem se s něčím takovým smířit. Nechtěla jsem pracovat pro kancelář, která by přijímala kontroverzní projekty a kde bych nemohla ovlivnit, na čem se budu podílet. Rozhodla jsem se vyzkoušet jiné cesty. Chápu, že někteří lidé chtějí měnit věci zevnitř, ale být součástí a předstírat, že jste nevěděli, čemu čelíte, nebo si myslet, že můžete ze své nízké pozice něco změnit – tomu nerozumím. Pokud zastáváte kritickou pozici k systému, z něhož některé kanceláře úspěšně těží, nemyslím, že si můžete vybrat pro ně pracovat. Dnes jsou jiné, lepší možnosti.
Mám ráda příklad ateliéru Collective Architecture, který působí v Glasgow. Bývalo to poměrně běžné architektonické studio, ale v určitém momentě se rozhodli změnit svou strukturu a stali se svěřenským fondem (trustem). V současnosti je studio kompletně řízeno zaměstnanci a jasně deklaruje, že pracuje pouze pro veřejné instituce, pro lidi, kteří vyznávají stejné principy. A tyto zásady jim také přinášejí určité klienty. Dnes není problém získat klienty, pokud se rozhodnete pracovat – řekněme – v neziskovém sektoru.
A co lze dělat lépe v akademickém prostředí, které je výrazně hierarchické?
I přesto, že je hierarchické, lze usilovat o podmínky, v nichž se každý bude moci úspěšně rozvíjet. Pokud jste uvnitř systému, měli byste se alespoň pokusit vytvořit podmínky, které těm na částečný či dočasný úvazek dovolí podílet se na projektech, jež jim umožní získat lepší pozice. Hierarchie budou vždy v nějaké míře existovat. Jsem si vědoma svých privilegií a snažím se vytvořit takové podmínky, aby z mých výsad mohli těžit i ostatní. Jen tak mi to přijde fér. Je to něco, o čem jsem mluvila dříve. Řada těchto otázek ve skutečnosti nesouvisí s akademickým či neakademickým prostředím, architektonickou či jinou profesí. My všichni se musíme zamyslet nad svými životy a nad tím, co můžeme dělat, protože krize jsou všude kolem nás a nemůžeme nadále předstírat, že se nás netýkají. Musíme hledat způsoby, jak zajistit rovnováhu.
Autorka je architektka
