Stát je ve svém ideálu neutrální struktura, přesto trpí krizí důvěry 

Data sebraná v Česku po zářijových povodních říkají, že nedůvěra ve stát se netýká jen jeho institucí, ale i jeho schopnosti reagovat na krize. Už delší dobu přitom víme, že důvěra v instituce zásadně souvisí s důvěrou v podobu společenského vyprávění a ve způsob vedení společenských konfliktů.

Základem liberálně-demokratického pořádku je shoda, že o budoucí podobě společnosti rozhodují politické strany podle své síly získané ve volbách, že každému jsou zaručena jeho práva a že násilí je nepřípustné coby nástroj prosazování vlastních, byť i oprávněných zájmů. Strany ve volbách soutěží o moc nad státem coby neutrální strukturou, díky které budou moci prosazovat své cíle a zájmy svých voličů. 

Česká politika se dlouhodobě potýká s vysokou nedůvěrou v politiky i politické instituce – strany, parlament ani vládu nevyjímaje. Pokud jde o důvěru, jsou na tom dobře starostové a obecní a městské úřady a Nejvyšší a Ústavní soud. Parlament a vláda měly nadpoloviční důvěru veřejnosti naposledy v roce 2002, když svou práci zahajoval kabinet sociálního demokrata Vladimíra Špidly. Veřejnoprávní televizi důvěřuje méně než polovina lidí. 

Společně s obcemi se převažující důvěře veřejnosti těší ještě hasiči, policisté a vojáci. Platí přitom, že v posledních letech prudce – o více než polovinu – propadla důvěra v armádu mezi voliči politického hnutí SPD (a předpokládejme, že i dalších stran profilujících se odmítáním vakcín proti koronaviru a represivních opatření z doby pandemie). Znatelně poklesla důvěra v armádu i mezi voliči politického hnutí ANO. 

Problém s politickou profilací nedůvěry v armádu dobře zformuloval v jedné z tiskových zpráv výzkumného ústavu STEM sociolog Martin Buchtík: „Důvěra je základní předpoklad autority a důvěryhodnosti. […] Pokud armáda důvěru ztratí, můžeme mít v budoucích krizích vážný problém, protože lidé zkrátka nebudou pokyny armády respektovat.“ 

Z dat víme, že přes dvě třetiny lidí v Česku chtějí radikální společenské změny. Platí také, že od druhého roku koronavirové pandemie v roce 2021 nesdílí představu, že se společnost ubírá správným směrem, více než pětina lidí. Podobně špatná byla situace, pokud jde o tuto otázku, naposledy na konci krajně neoblíbené vlády občanského demokrata Petra Nečase v letech 2010–2013. 

I na proměnách české politické scény vidíme, že společenskou odolnost budujeme buď špatně, nebo jsme přinejmenším začali pozdě. A že politika postavená na odmítání nedávného konsenzu má dnes navrch. V Česku stejně jako na Slovensku, jak na stránkách Kapitálu nedávno psala Elena Gallová Kriglerová, se také setkáváme s nízkou mezilidskou důvěrou, dříve se i v publicistické debatě často psalo o společenské anomii, a pouze reziduálním sociálním státem. 

Na české straně bude jistě hrát svou roli zakořeněné přesvědčení, že životní ne/úspěchy jsou individuální odpovědností každého člověka a že není namístě obracet se o pomoc dál než za hranice vlastní rodiny. 

Máme po povodních 

Testem důvěry a kapacit obcí, státu, médií i záchranných složek a armády byly v Česku povodně v polovině loňského září. Zveřejněné hodnocení způsobu komunikace během povodní a postojů veřejnosti ke katastrofě je ukázkou, jak může stát vysvětlováním svých kroků i některých obecných skutečností k vlastní důvěryhodnosti sám přispět. Není náhoda, že prvním úkolem „strategické komunikace“ státu je podle autorů prezentace „předcházení společenské radikalizaci a případné násilné radikalizaci“. Pozornost si ale zaslouží i data, která ministerstvo vnitra do své prezentace sesbíralo. 

Výborně a celkem dobře byl stát na zvládnutí povodní nebo záplav připraven podle 42 procent lidí, 46 procent si naopak myslelo, že je stát připraven spíše špatně nebo zcela nedostatečně. Odpovědi v průzkumu přitom lidé dávali měsíc a půl po zářijové katastrofě. 

U připravenosti na zvládnutí rozsáhlých požárů byl poměr odpovědí 40 procent (kladných odpovědí) ku 43 procentům (záporných odpovědí); epidemií 32 ku 51 procentům; ničivých vichřic nebo tornád 30 ku 53 procentům. Přípravu na útok ozbrojeného útočníka hodnotilo dobře 29 procent a negativně 52 procent lidí. Všechny tyto situace přitom Česko v posledních letech zažilo – požár v Českém Švýcarsku v létě 2022, tornádo na Břeclavsku začátkem léta 2021, střelbu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v prosinci 2023. 

Nejhůře vidí podle zmíněného průzkumu občané Česka připravenost státu na válku na českém území (výborně a celkem dobře je stát připraven jen podle 18 procent lidí), extrémní sucho (19 procent) a významný příliv uprchlíků (21 procent), těsně následuje koordinovaný dezinformační útok ze zahraničí (21 procent) a kybernetický útok na nemocnice (24 procent), kterému čelila zařízení v Benešově v zimě 2019 a v Brně na jaře 2020. 

Zatímco při čekání na příchod povodně byly pro lidi hlavním zdrojem informací sociální sítě, zpravodajství na internetu, Český hydrometeorologický ústav a Česká televize, v době povodně samotné se na první místo dostaly informace z radnic, leckde šířené obecním rozhlasem, zpravodajství České televize a internetové zpravodajství. Soukromé televize ani rádia jim nemohly konkurovat. Vítězily informace blízké a prověřené. 

Stát a důvěra v jeho instituce 

Podle zveřejněných dat považovala většina občanů komunikaci státu v době povodní za spolehlivou a důvěryhodnou, nepřekvapí ovšem, že nejlépe byla zpětně hodnocena komunikace složek Integrovaného záchranného systému a Českého hydrometeorologického ústavu a s odstupem nejhůře komunikace samotné vlády. Snadno lze dovodit, že je to spojeno s negativním hodnocením vlády ODS, tedy politické složky vládnutí, jako takové. 

Tím spíše však platí, a autoři prezentace s tím pracují, že základem je důvěryhodnost státu a jeho institucí: „Silná důvěra v instituce vede ke zvýšení pocitu bezpečí, menší míře obav z budoucnosti a posiluje společenskou soudržnost. […] Důvěryhodné instituce působí ve společnosti stabilizačně. Mohou rychleji reagovat na problémy a lépe zapojovat veřejnost do řešení krizí.“

Na okraj dřívějšího projektu Českého rozhlasu Společnost nedůvěry sociolog a dnešní vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd ČR Matouš Pilnáček v jednom z podcastů v lehké parafrázi říkal: Kdybyste změnili lidem datovou a informační gramotnost a kognitivní schopnosti z 0 na 1, tak se vám celková ne/důvěra ke konspiracím a dezinformacím změní o jednotky procent, kdybyste mohli pohnout ne/důvěrou ve společenský systém, změní se vám ta důvěra o desítky procent. – Ani odpovědí na krizi důvěry tedy není všespásné vzdělávání. Těžko také čekat, že pomůže socializace mladé generace, pokud se bude v řadě ohledů potýkat s problémy způsobenými dnešním systémem. 

Základní odpověď na krizi důvěry je přitom jednoduchá – v politice nabídnout lidem zlepšení jejich vlastní situace, v případě krizí umožnit přípravu na ně. V té technické složce udělalo české ministerstvo vnitra koncem loňského roku následováníhodný krok správným směrem. V politické složce pořád převládá devadesátkové přesvědčení, že každý hraje sám za sebe a zachraň se, kdo můžeš. 

Autor je novinář, redaktor dvouměsíčníku Listy, ředitel Masarykovy demokratické akademie 

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.