Transhumance a putování za buen vivir

Následující text vychází z mé přímé zkušenosti a fascinace zemědělstvím. Oblasti, která je uměleckému světu až bizarně blízko. Nejistá, prekarizovaná, tvůrčí a lidskému rodu od nepaměti vlastní. V závěru svého studia na pražské AVU mě začaly zajímat kolektivy a projekty pohybující se mezi uměním, aplikovaným uměním a kulturní krajinou. Díky tomuto zájmu jsem měla možnost strávit postgraduální stáž ve španělské organizaci Inland (https://inland.org). Jejich činnost je dosti komplexní a inspirativní natolik, že jsem se rozhodla toto téma zpracovávat v rámci doktorandského studia na brněnské FaVU. Ale hlavně jsem díky této stáži na jaře roku 2022 měla možnost poznat pastevkyni Julii, její ovce a stát se na chvíli součástí jejího stáda. 

Všude okolo je hrozný ruch a zmatek. Jedna ovce má rodit, tak se snažíme pro ni připravit místo v chlívě. Julia (čti „chulia“) na mě cosi křičí a mám pocit, že je tak trochu naštvaná. Ona je vždycky dost přísná a soustředěná, když je nějaká vyhrocená situace.

Už rodí, tělo se jí pravidelně zmítá v křeči kontrakcí a jen ve vytřeštěných očích a lehce strnulém výrazu můžu číst bolest, kterou teď zažívá. Jinak vše probíhá v tichosti, žádný křik. Pravidelnost stahů doplňují stejně pravidelně tupé nárazy končetin o zem po odeznění křečí. Oddychuje ztěžka, frekvence se zrychluje. V rychlém sledu událostí zrakem zavadím o čerstvě vyplavenou placentu. A ačkoli jsem jich tento rok viděla už desítky, z nějakého důvodu se mi z toho pohledu dělá zle. Zvracím. Ale vyzvracela jsem salát úplně vcelku, takový ten typ římského podlouhlejšího salátu, úplně fresh. Začínám ho znova pojídat, je dobrej, křupavej. Další kontrakce, vytřeštěné oko jakoby nakreslené na zdech faraonské hrobky, jehož panenky se bláznivě protáčejí. Panenka – bělmo – vášnivý sex – panenka – bělmo – ciferník ukazuje 2:14 (úplněk ve Štíru).

Trhnutím se probouzím a zjišťuju, že nejen že je opravdu těch 2:14 ráno, ale ze zvuků čichání a mlaskání usuzuju, že moji hlavu od hlavy čehosi jiného odděluje přibližně dvacet centimetrů včetně tenké stěny stanu. Chvíli jen ležím a ujasňuju si, v jaké realitě se teď nacházím. Nijak zvlášť nepanikařím, jednak vedle mě leží Alvarin a venku Sabak (takový psí stařeček, neskutečně srdečný) a jednak kolem dokola leží další čtyři mastines (ohromní pastevečtí psi) – Uba, Linda, Mora a Cancho (kteří teda v tuto chvíli jako ochranka zaspali) – a někde poblíž pod širákem Julia s Fernandem, ale hlavně: přespáváme na pastevecké stezce a krávy jsou zvědavá stvoření. „Alvarin?… vacas están aquí,“ snažím se ho probudit. Býci to nejsou, ale stejně nevím, jak je zdejší skot náladový, tak bych přece jen tuto situaci přenechala někomu zkušenějšímu. Zvlášť někomu, kdo se pro zábavu a adrenalin účastní ve své rodné Salamance akce, při níž ulicemi utíká před stádem býků. Alvarin mi zpočátku nevěří, ale myslím, že je to hlavně proto, že se mu nechce vstávat. Nakonec se teda vyhrabe a krávy odežene, psi chvíli štěkají a pak je zas klid.

Facha

Ráno po probuzení ještě chvíli přemítám nad tou večerní snovou jízdou a nad tím, jak skutečný byl ten pocit přežvykování salátu. Trávicí systém ovcí i skotu je fascinující mechanismus. Jejich stravovací lajfstajl mi přijde fakt boží – jdu, jím všechny možný bylinko-travino-pícnino-leguminózový porosty a pak při siestě, když je klid, si to hodím zpátky a velkolepě přežvykuju.  Jak nějaká badass s obří žvejkou. A k tomu produkuju prvotřídní hnojení a… Z proudu myšlenek mě vytrhne volání Julie. Tak jako už desátý den v kuse je ona první na nohou a vaří kafe. Vydávám se teda k naší auto-baro-kuchyňo-lednico-komodě dát si tradičně kafe s ovesným mlékem a kousek tostada neboli opečené bagety. Julia jednak oznamuje, že v noci odháněla krávy nejméně desetkrát a že dnes dorazíme na fachu neboli faja ve španělštině. Což znamená pás nebo pruh, ale Google translator to příznačně přeložil i jako balík peněz. Prostě s ovcemi dojdeme do místa, kde zůstanou přibližně týden a budou jej postupně precizně spásat. Jedná se o takový pás travin poblíž silnice, za jehož vypasení dostane Julia (dost dobře) zaplaceno – asi jako v ČR vypásání v Krasu nebo jiných CHKO. Ve Španělsku je to vedle diverzifikace a regulace porostu i celkem významná prevence proti šíření požárů.

Dneškem se tedy uzavře moje desetidenní výpomoc na letošní transhumanci neboli pastevecké pouti ze zimní pastvy na letní. V případě Julie a jejího stáda se jedná o pochod přímo z centra Madridu, konkrétně z městského velkoparku Casa de Campo, který se rozkládá na přibližně 1 720 hektarech. Ovce i Julia zde tráví víceméně půl roku od listopadu do května. Ve druhé části roku (květen–listopad) se vracejí do vesničky Puebla de la Sierra, nacházející se v horském pásmu Sierra de Guadarrama. Je to něco okolo 120 km, žádné drama, ale ovčím a pasáčkovským rytmem cesta trvá skoro měsíc. Zároveň není kam spěchat, když se v tomto ročním období obvykle pastevecké stezky mění na obří švédské stoly plné prvotřídních chuťovek – a hlavně je celé toto all you can eat zadarmo! S přicházejícími změnami klimatu se každoročně mění podmínky – někdy je květen deštivý, jindy extrémně suchý –, a tak se Julia, tak jako všichni pracující v zemědělství, musí adaptovat a naučit se na změny pohotově reagovat.

Pastevecké stezky jsou navíc protnuté i systémem kamenných vodních koryt pro napájení dobytka, ta jsou často plněna z nějakých horských pitných pramenů, takže se můžeme osvěžit i já s Julií a Alvarinem. A vůbec se mi líbí ta španělská infrastruktura veřejných pasteveckých stezek a kašen s pitnou vodou. Nepřekvapivě i tady pozoruju, jak se soukromé vlastnictví a kapitalistické choutky zakusují do těchto commons neboli společných statků skupováním pozemků, oplocováním (čím vyšší a čím více ostnatých drátů, tím líp) nebo nárokováním si daného místa jiným pastevcem. Naštěstí díky tomu, že tento druh kočovného pastevectví má ve Španělsku dlouhou tradici, byla určitá síť pasteveckých stezek zachována a nyní jsou myslím i pod ochrannou jako kulturní památky. Ale byl, je a bude o ně boj.

Buen vivir

Když jsme předchozího večera seděli v kopcích nad vesničkou Bustarviejo a pozorovali z té dálky a výšky Madrid, Teta (Juliina kamarádka) poznamenala, že připomíná Mordor. Jo, v temné krajině jeho plápolající světla, jakoby prosvítající ze samotného nitra planety puklinami rozpraskaného zemského povrchu, Madrid opravdu působí démonicky. Taky mi přišlo, že se dívám na úplně odlišnou kulturu, úplně jiný svět.

Sára a Sergio berou do ruky panderos, bubínky čtvercového tvaru z vyčiněné ovčí nebo kozí kůže, které Sergio sám vyrábí. Prý tradiční pastevecký nástroj. Pum-pum-caka-pum-pum-caka-pum-caka-pum-caka-pum-pum. Bubnují společně v rytmu a zpívají španělskou pasteveckou píseň. Sedíme kolem ohně, popíjíme vínko a já uléhám na záda. Měsíc je skoro v úplňku, je ohromný a nějak významně rudý. Hvězdy září, i když světelný smog jim nedovoluje absolutní full performance. Zkouknu těch pár souhvězdí, která tak nějak poznám, a zavírám oči. Poslouchám, jak za nedalekým elektrickým ohradníkem, který na noc rozděláváme, i kvůli vlkům, sem tam cinkne zvonek, sem tam se ozve jemné zabečení, ale většina stáda hluboce oddechuje. A s nimi i další víc-než-lidská část naší transhumanční jednotky – Linda, Mora, Uba, Cancho, Sabak i Siso.

Propadám se do svých myšlenek za podkresu vášnivé španělské debaty. Někde v oblasti žaludku se mi rozlévá hrozně příjemný pocit, že je tak nějak všechno správně, že jsem, kde mám být. Jsou to takové ty chvíle štěstí, kdy už nepotřebuju nic dalšího a mám touhu se rozplynout. Like… „mm okey, I am good, I am fulfilled. So byeee“, jako ten želví mistr Oogway v Kung Fu Pandě. Přemýšlím nad tím, co všechno vedlo k této chvíli. Studium farmářské školy a postgraduální stáž v Inlandu. Setkání s Julií a zemědělským kolektivem, kterého je součástí. A tak zažít to, co bylo jen v mých představách. Skupina nebo komunita lidí, celkem podobného věku, ale i starší, mladší, dětní i bezdětní. Spíš anarchisté a pankáči než systematičtí well-dressed němečtí ekozemědělci, kteří společně hospodaří na kousku země. Kámošství a vzájemné vypomáhání si se sadbou, dřevem, sklizní nebo zabíjačkou jsou hlavně pod taktovkou „nepředřít se“. Každá činnost, od sázení česneku po přehánění ovcí, je když ne proložena, tak minimálně následně poctivě zakončena siestou a nějakými tapas, ideálně s vychlazeným Mahou (pivkem). Není to nejziskovější model podnikání a ani nechce být, protože samotný zisk – sám o sobě – není hodnota. Zisk je fajn, když v procesu jeho získávání nedochází k vykořisťování a dalším typům násilí a pokud jsou základní potřeby všech, kdo se na něm podílejí, naplněny. Je to možná utopické, i když možná vlastně už-topické, protože zárodky a příklady takových organizačních principů tu byly a jsou v současnosti asi nejvíce reprezentovány nerůstovým hnutím. Jednoduše je to život, který chci žít. Kde se umění prolíná s životem, smysluplnou prací, společenstvím a zábavou. Nedávno na jednom semináři o low-stress metodě, jak manipulovat s dobytkem, přednášející zdůrazňoval „trust your belly“. A tak věřím tomu, že ten zvláštně příjemný pocit v břiše může mít něco společného s konceptem buen vivir, filozofií žití vycházející z domorodých kultur globálního Jihu, jejíž principy jsou podle mě základem každého zdravého uvažování nad světem. Hlavní charakteristikou je harmonie a balance, harmonické vztahy mezi lidmi, ale i mezi lidmi, životním prostředím, vším živým i neživým. Kde důležitou roli hraje právě odpovědnost jednotlivce vůči jeho komunitě a okolí, stejně jako odpovědnost a respekt celé komunity k jiným komunitám a ekosystémům. A tak ono příjemné šimrání může být takovým ukazatelem harmonického sladění, takovou kontrolkou správnosti. Oj… putování je opravdu spirituální, až magická záležitost – o to víc, když pouť končí domovem. A tak mi dochází, že moje pouť nejspíš teprve začíná.

Dopíjím kafe. Julia nasazuje slamák, bere svou hůl, balíme sítě a vyrážíme na další část naší cesty.

„Eeo!“ „Umáaa!“ „Maaa!“ (Snaha o zachycení citoslovcí Juliiny komunikace s ovcemi.)

Autorka je umělkyně, doktorandka na brněnské FaVU a spoluzakladatelka kolektivu Ovčina