U stáda mě drží klid. Rozhovory s pastevci a pastevkyněmi

Společenství Pastvina pohybující se na pomezí umění, environmentální teorie a aktivismu zahájilo v roce 2022 výzkum současné pastevecké kultury v Čechách a na Slovensku v rámci sympozií Čas na špičkách jehličnanů, Výhľad z okraja pastviny a tohoto čísla Kapitálu. Společenství Pastvina průběžně vedlo a vede rozhovory s lidmi zabývajícími se pasením zvířat, které chtějí ukázat podoby dnešního pastevectví. Společenství tvoří Tereza Špinková, Alex Sihelsk*, Ruta Putramentaite, Denisa Langrová, Kateřina Konvalinová, Edith Jeřábková a Anto_nie. V současnosti pracují na dvouletém projektu Pastoral Twilight, podpořeném Creative Europe Programme (CREA).

Vymlouvat ovcím názor nemá smysl, jsou tvrdohlavé

Natálie Vaňková žije v Brně, kde studuje veterinární lékařství na Veterinární univerzitě (VETUNI). Zároveň se dlouhodobě věnuje odbornému výcviku a psímu sportu s border kolií Dantem. Natálie brigádně pase jedno ze stád ovcí a koz, které patří Ovčí farmě Podyjí. Potkali*y jsme se s ní a Dantem na pastvině na Stolové hoře, v Národním parku Podyjí na Pálavě.

Pastevectví je v dnešní době dost výjimečná práce, jak ses k ní dostala?

Dělám pasení jako trénink už šest let. Dostala jsem se k tomu přes výcvik svého psa. Dante má napůl pracovní rodokmen, tak jsem s ním pasení chtěla vyzkoušet. Pocházím z Olomouce, kde jsem si našla trenéra. Chodili jsme k němu dvakrát až třikrát týdně na výcvik a na farma závody, kde pes vede malý počet ovcí přes různé překážky. Volný výpas s Dantem děláme teprve druhé léto.

Takže jste na brigádě vlastně dva. A jak se pase stádo?

Dvakrát denně společně převádíme stádo z ohrady na cílovou pastvu, ráno na čtyři až pět hodin, pak na tři hodiny navečer. Když přicházíme do cílové pastvy, stádo vedeme spolu, ale když se zastavíme v cíli, je potřeba, aby pes do stáda co nejméně zasahoval a nerozděloval ovce a kozy do menších skupin, protože se pak různě přemisťují, stádo nedrží pohromadě a člověk nikdy neví, jestli se nějaká skupinka nerozhodne jít někam úplně jinam. V cíli stádo obcházím a kontroluju, zda se přemístily všechny. Tady jsme naštěstí ohraničeni na všech stranách, takže je pasení klidnější.

Proč tě nebo vás neuspokojuje jen trénink a závody, proč „skutečně“ pasete?

Ve srovnání s tréninkem je pro nás s Dantem volná pastva větší výzvou, protože stádo je daleko větší a k tomu každá ovce a koza má svoji osobnost, kterou ze začátku neznáme. Po deseti dnech pastvy už člověk ví, na kterou z nich si dát pozor, která se vždycky bude loudat a kterou nemusí řešit a sama dojde na cílovou pastvu. Koza Vražda, ta s největšími rohy, vede stádo, když se přesouváme. Jméno asi dostala proto, že nemá ráda jehňata.

Je pes pro pastevce a pastevkyni nepostradatelný?

Dokážu si představit i práci bez psa, ale stádo by na mě muselo být zvyklé, podobně jako na druhou pastevkyni, která je pase už šestý rok. Ovce a kozy ji znají a poslouchají ji víc než mě, má je vytrénované. Například je přivolá na slovo „tlustá“. Když volám „tlustá“ já, tak mě většinou neposlouchají, takže bez psa by mi to asi nešlo. Myslím si, že když se člověk se stádem dobře zná a jsou na sebe zvyklí, je to klidnější a práce může být mnohem jednodušší, než když stádo vidím poprvé v životě a jen na těch deset dní.

Když by někdo nezkušený pozoroval Danteho při práci, mohlo by se zdát, že je to pro něj spíš zábava. Dokážeš odhadnout, jaké to je pro psa?

Pasení na celých deset dní s jedním psem je pro psa samotného náročné, když musí denně několik hodin vyvíjet tlak na zvířata, fyzický i psychický. Ideálně by to chtělo aspoň dva psy, kteří by se střídali třeba obden. Nebo mít oba psy na pastvě, aby spolu mohli tlačit stádo nějakým směrem, to by bylo i pro mě jednodušší. Jeden pes může být na slovní povely a druhý na píšťalku. Tím, že každý zná jinou sadu povelů, je možné jednoho poslat třeba přes skálu nahoru a zároveň druhého dolů, mohou se potkat ze stran vzadu a tlačit celé stádo směrem dopředu. V našem případě nahrazuji Dantemu druhého psa já a tlačím stádo ze strany, Dante ho tlačí zezadu. A naštěstí to od nás berou. Protože má Dante jen napůl pracovní rodokmen, je vidět, že má mezery v instinktu. Některé věci nedělá dobře, ale já o nich vím a jdu tomu naproti, nenechám ho chyby dělat. Třeba je schopen nepobrat celé stádo, přivést mi třeba jen tři čtvrtiny a zbytek klidně nechat. Taky se ho zvířata méně bojí, protože vědí, že je nekousne, když budou zlobit.

Je tedy předpokladem dobrého ovčáckého psa plemeno, pracovní linie, rodokmen? 

Obecně bych řekla, že se na pasení dá vytrénovat jakékoli plemeno psa. Znám třeba i pudla, který pase a je u toho ještě krásný, vypadá jako malá ovečka. Ovce jsou z toho ale zmatené, moc nechápou, proč je honí ovce, ale berou ho. Ovce reagují prakticky na jakéhokoli psa, ale ne každé plemeno bude schopné práci se stádem unést. Je potřeba, aby pes byl schopen nevybírat si jedince, obíhat stádo celé a nejít do středu stáda. Problémy s tím teď mají i ovčácká plemena, protože jsou většinou z výstavních linií a tam se potom ztrácí instinkt. Takže mnohá původně pracovní plemena už dnes pracovní nejsou, dokonce to nezvládá ani spousta border kolií.

A jak pastvu ovlivňuje krajinný terén? Nebojíš se třeba pást u skal?

Ovce a kozy mají rády krásné výhledy a vyhledávají je, když stádo převádíme přes skály. U některých ovcí se bojím, že spadnou dolů, hlavně Suffolky jsou takové těžké a baculaté. Proto na skalách psa používám úplně minimálně, aby je zbytečně nestresoval. Aby náhodou špatně nezatlačil, ovce se nelekla a nevyskočila, kam nemá. Jinak vymlouvat ovcím názor moc nemá smysl, jsou tvrdohlavé, tím spíš je potřeba se naučit s nimi (spolu)pracovat. Konkrétně v tomto případě je nechat na chvíli být na skalách, když to chtějí. Jedna ovce – tady ta Suffolka – výhledy miluje a vždy jde až nahoru. Pak se bojí slézt dolů, tak celé stádo musí čekat, než si vymyslí, jak se vrátit. Danteho na ni poslat nemůžu, protože tlačit ji někam, když je sama, by bylo nebezpečné.

Dokážeš si představit, že by pastevectví bylo tvoje řemeslo? Že by ses tím živila?

Studuji veterinu, ale víc pást bych chtěla. Ne celoročně, protože to má svoje specifika. Člověk vlastně bydlí v karavanu, není tam ani toaleta, ani sprcha, musí se sprchovat vodou, která je určená k pití pro ovce. Každopádně volné výpasy v přírodních rezervacích jsou spíš extravagantnost. Ve většině bio farem jsou zvířata na pastvinách, jsou na jednom místě, odkud se pak pouštějí ven. Já bych ideálně chtěla mít svůj baráček a u něj pastvinu pro stádo a pro trénink psů, ale měla bych to spíš jako hobby, živočišnou produkci bych dělat nechtěla, nelíbí se mi to.

Pastva jako ochranný management krajiny

Filip Rovný působí v ochranářském sdružení BROZ, které se věnuje praktické ochraně přírody – nejen pastvě na chráněných územích, ale také obnově říčních ramen a mokřadů, ochraně vzácných druhů rostlin a živočichů a výsadbě původních druhů dřevin. Rozhovor byl natočen v rámci komentované procházky po pastvinách Národní přírodní rezervace Devínska Kobyla v rámci třídenní veřejné mezinárodní multidisciplinární akce o ekologickém městském pastevectví Pohled z okraje pastviny, kterou pořádala Kunsthalle Bratislava.

Filipe, stojíme na pastvině na Devínske Kobyle, kterou se stádem koz vypásáte. V názvu vašeho sdružení BROZ – Bratislavské regionálne ochranne združenie – zaznívá slovo regionální. Toto ale zdaleka není jediná oblast, kterou pasete, že?

Zameriavame sa na praktickú ochranu prírody – manažment územia alebo rôznych ohrozených biotopov. Už však nie sme len regionálnym združením, naše aktivity sa rozšírili po celom Slovensku. Naším cieľom je zachovať krajinu, a to sa dá len tak, že v nej udržíme zvieratá. Vždy sa snažíme nájsť nejakého miestneho farmára, s ktorým program naštartujeme, „nakopneme“ ho a on to potom prevezme a v ideálnom prípade bude môcť pracovať samostatne. Aj keď má nejaké produkty zo zvierat, môže vyrábať syr, mlieko alebo mäso. Na Slovensku tento model funguje pomerne úspešne. Dohodneme sa s miestnym pastierom, vybuduje sa a zafinancuje infraštruktúra a on potom sám pasie pôdu. Vyberáme, samozrejme, územia, ktoré sú niečím vzácne, väčšinou sú to rezervácie. Venujeme sa napríklad aj obnove odvodnených mokradí, sprístupňovaniu odrezaných riečnych tokov alebo ochrane sysľov. Syseľ potrebuje na svoje fungovanie nízku trávu, preto mu pastva prospieva.

A jak to začalo tady na Devínske Kobyle?

Devínska Kobyla je v súčasnosti považovaná za rezerváciu štvrtého stupňa, pretože sa tu vyskytujú vzácne xerotermné biotopy. Bola spásaná pred nástupom socializmu, ale potom táto kultúra rýchlo upadla, v dôsledku čoho tieto xerotermné biotopy – lúky alebo aj lesy – začali zarastať burinou a krovinami. Ochranári si to všimli. Spočiatku to riešili hrabaním a kosením, ale to nebolo celkom účinné. Keď jeden z týchto kríkov alebo stromov vyrúbete, veľmi dobre sa zmladí, takže ho vlastne len rozmnožíte a z jedného kmeňa máte na tom mieste dvadsať.

Takže přišla na řadu pastva, pastevci a pastevkyně?

Postupne sme zistili, ako na to. Ideálny postup je, vybrať si zarastenú oblasť. Počas nevegetačného obdobia – zimy – sa prerežú stromy a kríky a na jar sa tam nasadí pastvina, aby tie výmlatky zožrali zvieratá. Ďalším zlepšením je, že sa zvieratá začali pásť v elektrických ohradníkoch. Predtým sa pásli voľne, ale to nebolo veľmi efektívne, pretože v blízkosti stajní alebo prístrešku sa pásť nemôže, takže sa z toho robila aj nechcená kruhová ohrada. V súčasnosti máme štyri ohrady a ďalšie dve vo Waitovom lome. Zvieratá preskupujeme podľa toho, kde čo kvitne, aby nám napríklad nezožrali nejaké vzácne rastliny.

A s kolika zvířaty pracujete?

V tomto lome máme asi päťdesiat kôz, takisto vo Waitovom lome. V Bratislave spásame ostrov Kopáč v Podunajských Biskupiciach, ktorý je tiež kvázi xerotermný. Je to vlastne vyvýšená oblasť s piesčitým podložím, takže je veľmi suchý, aj keď je pri Dunaji. Pasieme tam hlavne ovce, máme asi stodesať oviec a pätnásť kôz.

Jaké druhy se vlastně ochraňují?

Hlavným dôvodom, prečo sa tam pasú, je existencia vzácnej flóry a fauny. Z flóry sú to rôzne druhy orchideí, ktoré tu kvitnú najmä v máji, ale aj hlaváčik či poniklec. Spolupracujeme so Štátnou ochranou prírody, ktorá nám na túto činnosť udelila aj povolenie. S ich botanikmi každoročne konzultujeme postupy. Pozorujú a monitorujú stav pasienkov a konzultujeme s nimi aj plán pasenia. Zatiaľ sú s nami spokojní. Návštevou nás z času na čas poctia aj entomológovia zo zahraničia.

A jak se mají zvířata na vašich pastvinách?

Dôvodom našej pastvy je výlučne manažment krajiny. Okrem toho robíme len to, čo je nevyhnutné –ak má koza veľa mlieka, treba ju podojiť a vysušiť. Na jeseň, keď sa trochu ochladí, sa „nakrývajú“ matky, aby sme mali kozliatka v priebehu jedného mesiaca a aby sa narodili dostatočne skoro a boli silné, kým prídu na pastvinu a mohli behať s matkami. Ak sa zadarí, všetci potomkovia prežijú a dožijú na tejto pastvine.

Mám ráda momenty, kdy si přilehnu ke kravám, ale to jsou vzácné chvíle

Vendula Janderová z Březůvek u Zlína tady už devátý rok vede Azylovou farmu Jarikhanda. Je to jeden z prvních „azylů pro hospodářská zvířata“ v České republice. Většina zvířat je zachráněna z chovů, kde byla zneužívána pro živočišnou produkci. Mléko Vendula nechává mláďatům, vejce slepičkám, případné přebytky dělí mezi ostatní zvířata. Aktuálně se stará o sedm krav, dva koně, dvacet ovcí, jedenáct koz, čtyři prasata, sedm psů, kolem padesáti slepic a jednoho králíka.

Pastva je ekologický způsob udržování krajiny a diverzity pastevních společenství. Na tvé farmě je důvodem pastvy udržet zvířata naživu. Jakým způsobem se tedy pasou?

Mám docela malé pozemky na to, kolik chovám zvířat, i když se za nimi všude rozkládají louky. Žijeme uprostřed veliké pastviny, kterou má v pachtu místní „jézédéčko“. Konkrétně mám 2,2 hektaru, což na tolik zvířat není moc, a tak je tu nějak posouvám. Krávy jsou zvlášť a střídám jim dvě pastvy. Vždycky když všechno vyžerou, přeženu je na druhou pastvu, tam to stihne trochu narůst, ale není to celé pastevní období, to by těch pozemků muselo být víc. A tak je přikrmuji senem. Pasou se na ploše vymezené elektrickým ohradníkem, který docela dobře respektují. Jen nová Vanilka si tady trošku chodí – protože je malá, ohradník podlézá, mám ho totiž celkem vysoko. Ale tady to nikomu nevadí.

Koně mají menší výběh a pro ně pastva není až tak vhodná, tráva není moc bezpečná. Pouštím je na pár hodin večer. Jinak mají vytvořený systém Paddock Paradise (systém cest s rozmístěním potravy, který se snaží domestikovaným koním co nejvíce přiblížit jejich přirozené prostředí – pozn. red.), kdy jsou koně motivovaní víc chodit a nejen žrát trávu plnou cukru.

Ovce a kozy – protože zlobí (hlavně kozy) – pouštím jenom tehdy, když jsem doma. Vždycky jenom kouknu oknem, kde jsou. Pokud se mi zdá, že jsou moc daleko, tak na ně zavolám. Mám je naučené na granule, takže ochotně běží domů. A když zavolání nepomůže, hrkám kýblem s granulemi – na to fungují vždycky. Zaběhnou do zahrady, kam je na noc zavřu. V ní mají výběh asi 3 000 m², ale v případě dvaceti ovcí a jedenácti koz je tam jenom písek a hlína. Asi rok zpátky kozy utekly k sousedům do zahrady, trošku tam řádily a byl to průšvih. Člověk na ně musí dohlížet.

Cítíš se na své azylové farmě jako pastevkyně?

Myslím si, že pastva je pro zvířata přirozená a je dobrá také pro přírodu, když to člověk nepřehání. Když mám krávy na těch omezených dvou hektarech a je vidět, že je to vydupané, že tam trávy už moc není, tak je zase šoupnu jinam. Tráva je tady víc stresovaná, než když má člověk větší pozemky. Konkrétně přežvýkavci se na trávě dost spraví, jak je plná cukru a všech možných látek navíc. Já nejsem moc pastýřka. Krávy „jako pasu“, ale ony se pasou spíš samy. Zapínám ohradníky, zkontroluju, jestli fungují, zaběhnu za nimi a dopustím jim vodu, dá jim sůl a tak. Ale možná kdybych koupila okolní pozemky, což bych do budoucna chtěla, bylo by to jiné. Bohužel je má v pachtu „jézédéčko“, pasou tady krávy a na všechno mají dotace. Vlastníci jsou často staří lidé a už jsou tak nějak naprogramovaní. Není jednoduché od nich ty pozemky získat, i za větší cenu. A přiznám se, že na to nemám ani energii, ani morálku.

Máš pocit, že by návrat pastevecké kultury mohl znamenat lepší život pro zvířata?

Jedním z důvodů, proč jsme se sem na Zlínsko stěhovali, byl dostatek nevyužitých ploch a pozemků. Tady se všude pasou kravičky. Jsou to většinou masná plemena, ale pasou se a mají pod sebou telata. Vždycky je to větší stádo, 20–30 krav, někdy i jeden býk. A probíhá „přirozená plemenitba“, kdy je býk poskáče, jak potřebuje. Telata se tu rodí přímo na pastvě. Od jara, kdy začne tráva, do zimy, než napadne první sníh, jsou krávy všude na pasekách. Já už je tu mám nakoukané. Vím, která se s býkem víc kamarádí, vím, která je chůva, vždycky hlídá nejvíc telat a má to na starosti. Krávy hodně spolupracují a mají hezké vazby. Takže je mi líto, že je stejně jednou zabijí a telata půjdou od svých matek. Nechávají jen ty dospělé, mladé se posílají na výkrm a na jatka. Na jednu stranu mě to mrzí a na druhou stranu si pořád říkám, že toho zažijí mnohem víc než krávy, které se chovají na mléko. Je tu třeba taková „biofarma“, kde mají holštýnské krávy venku, ale jenom ty mladé. Jakmile se připustí, otelí se a mají mléko, už jsou zavřené uvnitř. Nikdo je nebude chodit dojit na padesáti hektarech. Neříkám, že každý musí být vegan nebo vegetarián, i když by to samozřejmě bylo fajn. Poslední dobou mám pocit, že by se to pojídání masa mělo omezit. Lidé by se měli začít zabývat tím, odkud maso a mléko, co mají na talíři, pocházejí.

Víme, že v azylu zvířata nepracují, ale přesto – pomáhají ti psí parťáci v pasení zvířat?

Psy, co tu máme, jsou pastevci, ne ovčáci. Takže nefungují jako ovčácká plemena, třeba borderka, že by naháněli zvířata. Jeden je turecký kangal a druhý je středoasiat. Kangal vyrůstal na farmě u Turka, on ho tu nechal napospas s nějakými kozami, ty tady mám taky. A ten středoasiat hlídal dům. A tam je mezi nimi vidět diametrální rozdíl, protože nevyrostl mezi zvířaty. Vzala jsem si ho v pěti letech, trochu se jich bál, ale nikdy mi nezakousl jedinou slepici. Když se ale něco šustlo v noci, tak rovnou šel, zalehl před dveře a hlídal mě. Má v sobě hluboko zakódované, že by pro mě položil život, ale nechrání zvířata.

Zatímco ten kangal má úplně na háku lidi. Přijde se pomazlit, ale že by mě hlídal, to vůbec. Od začátku, co ho mám, běhá po celé zahradě, což je nějakých 5 000 m2, a tu hlídá před čímkoli nebo kýmkoli, kdo do ní vejde. Několikrát jsem našla zabité ježky, potkany, kuny – nemají šanci. Od té doby, co ho mám, nemusím zavírat slepice. Předtím tu byla párkrát liška, třeba když jsem špatně zavřela nebo když měla mláďata, a slípek si odnesla hodně. Co je tu kangal, vůbec to nemusím řešit.

Takže se dá říct, že počítáš s tím, že budou psi chránit ostatní azylová zvířata?

Několikrát se stalo, že byl v okolí viděn medvěd, protože jsme na hranicích se Slovenskem. Vždycky bylo veliké haló, že tady medvěd bude řádit, že půjde ke mně a vybere mi všechna zvířata. Já se toho ale fakt nebojím – medvěd uslyší těch mých sedm psů a nepoleze sem. Zvířata nejsou hloupá, zvlášť v létě, když padají švestky a všelijaké plody, do boje s pasteveckými psy zbytečně nepůjdou.

My tady víme, co si jeden ke druhému můžeme dovolit. S pasteveckými psy je to jiné. Mívala jsem třeba ovčáky nebo různé křížence ovčáckých psů. Pastevec ale není pes, který sedne, lehne, podá ti packu a kterému se můžeš do něčeho plést. Určitě mi pomáhají, ale zároveň fungují sami, nedělají to, co jim řeknu, nepomáhají mi nějak nahánět nebo zahánět zvířata. Cindy mi jen pomůže zahnat slepice. Ale to spíš jen proto, že je ráda honí. Jak ta zvířata znám, tak vím, na co můžu využít a použít takové ty jejich neřesti.

To pozorování se asi dost vyplácí, když zvířata dobře poznáš, že?

To rozhodně – například vím, že tento býk mi na vodítku nepůjde a nemá smysl zkoušet ho přetahovat. Už je velký, má tunu, nepřetáhneš ho. Dvě úplně první zachráněná zvířata tady byly krávy, máma se synem. Jsou vůdčí ve stádě a jediní rohatí tvoři. Ostatní jdou za nimi, ale ne úplně slepě, že by mi je přivedli až do ohrady, ale vidí, že někam jdou a já je vedu, tak jdou s nimi. S těmi jsem v takovém užším přátelství.

Pastevci a pastevkyně jsou takové liminální bytosti. Tráví víc času se zvířaty než s lidmi. Užíváš si ten dlouhý čas se zvířaty v azylu?

Delší pobývání se zvířaty je pro mě dost omezené tím, že jsem tady sama na tolik zvířat. Chodím do práce, když přijdu z práce, tak je pustím na tu dobu, co krmím a co tu běhám. Než si jdu lehnout, tak je zase zavřu. Ale třeba zrovna včera jsem chvíli byla dole s kozami a ovcemi. Jelikož jsme azyl, musíme být vidět na sociálních sítích. Chvíli jsem je natáčela, ale telefon mě vyšťavuje. Užívám si přítomný okamžik, který si s nimi užiju bez telefonu v ruce. Mám hrozně ráda ty letní momenty, kdy si přilehnu ke kravám, ale to jsou fakt vzácné chvíle. Člověk je nějakým způsobem naprogramovaný. Už si to tak neužívám, jako když jsem měla ze začátku tu romantickou představu. Člověk se dívá na videa, jak holka sedí na louce, kráva jí leží v klíně a ona hraje na kytaru. Říkala jsem si, to bude super, až budu mít azyl. Teď jsem ráda, že si jdu lehnout a vím, že zvířata jsou v pohodě a nepotřebují mě. Jelikož to nemám jako zaměstnání, nejsem tady pořád a jsem na to sama, dost často se mi vytrácí to kouzlo. Ale vždycky když se na chvilku zastavím, přepnu z matrixu, ve kterém žiju, a je to fajn.

U stáda mě drží klid

Tomáš Voříšek je jedním z vedoucích ovčáků na Ovčí farmě Podyjí, s. r. o., která prostřednictvím volné pastvy realizuje ekologickou údržbu v Národním parku Podyjí a v CHKO Pálava. Pro ministerstvo životního prostředí tak zajišťuje podporu biodiverzity a ochranný management krajiny. Farma hospodaří podle zásad ekologického zemědělství s mezinárodní certifikací BIO. Rozhovor probíhal v prostorách Kateřinského dvora ve Znojmě, který má farma v pronájmu. Prostor se využívá pro bahnění i jako zimoviště jednoho z jejích stád ovcí a koz. Další stáda se pasou na Kraví hoře a v Novém Přerově, kde také zimují (https://www.farma-podyji.cz/index.php/o-nas/).

Vaše farma je dosti specifická. Vaší hlavní náplní není produkce masných a mléčných výrobků, nýbrž ochranný management krajiny. Jak pastva, na kterou je kladen velký důraz a podléhá ekologickým kritériím, probíhá? 

Spásáme kolem Znojma v několika rezervacích, v menších, paseme jen v ohradnících. Tradičně paseme Rudlické kopce za Znojmem, tam se pase jedenáct hektarů, a to ve čtyřech ohradách. Zvířata tam navezeme na jaře a necháme je tam, dokud to nespasou. Pak paseme ještě Kraví horu, která má kolem šestnácti hektarů, vrchní ohrada je kolem šesti hektarů. Stádo, které udržuje přírodní rezervaci Načeratický kopec, čítá kolem 250 ovcí a několik desítek koz, na Kateřinském dvoře zimuje 150 ovcí. Chováme ovce plemene romanovská ovce a pak křížence s užitkovým plemenem na maso, se Suffolkem.

Funguje to tak, že stádo se vyhání na pastvu ze základní ohrady na plochu rezervace určenou podle smlouvy. Odbor životního prostředí Jihomoravského kraje si nás najímá na ochranný management přírodních rezervací. Platí nám plošně za vypasený hektar, vůbec nezáleží na tom, kolik je tam pro ovce potravy, jak pomalu nebo jak rychle to spaseme. Problémy nastávají v období sucha a suché trávy, kdy jí stádo spase za týden tolik, kolik by mu při mokrém počasí stačilo na tři týdny. Ovce necháváme přes sezonu v ohradě na volné pastvě i přes noc, hlídá je elektrický ohradník. Ráno se vychází za rozbřesku, pastva trvá přibližně čtyři hodiny ráno a čtyři hodiny odpoledne, zaháníme za soumraku. Ovcím to stačí, aby si naplnily bachory. Pak se vracíme do ohrady do stínu, tam si lehnou, odpočívají a přežvykují. V těchto vedrech chodíme odpoledne až později – k večeru, protože ovcím se do toho moc nechce.

Vaším hlavním zdrojem financování jsou tedy dotace?

Ano, většina pastvy spadá pod Jihomoravský kraj, odbor životního prostředí. Některá místa paseme na zemědělských pozemcích, tudíž dotace za tu ekologickou údržbu krajiny pobíráme od ministerstva zemědělství. Ten průběh není úplně hladký, protože kontroly nám chodí z ministerstva zemědělství, a přitom paseme na přírodních rezervacích. Ty mají na suchostepní pastviny úplně jiný náhled než kontroly z životního prostředí. Oni se mezi sebou nedokážou domluvit, pod jakou správu patříme a jak má finální pastva vypadat.

Od loňského roku už nás z družic fotí skoro každý den. Vyhodnocují jak stav pastevních ploch, tak i počet jednotlivých zvířat. Už se stalo to, že umělá inteligence vyhodnotila určitý zemědělský půdní blok na rezervaci jako nezpůsobilou pastvu (nespaseno), i když jsme tam předtím pásli. Stalo se to na konci sezony, a bylo to dost napjaté, jak z hlediska finančního, tak z hlediska potravy pro naše zvířata. Doufáme, že se technologie zlepší ku prospěchu nás všech a z hlediska zemědělských kontrol bude nahlíženo rozdílně na pastvu v přírodní rezervaci a na pastvu na louce.

Oproti farmářskému způsobu pasení, kdy stádo pobývá na oploceném pozemku, se se zvířaty musíte pohybovat, potřebujete tedy tradiční metody pasení s pastevcem nebo pastevkyní. Kolik jich u vás pracuje?

Volná pastva, kterou děláme na určitých rezervacích, si žádá pastevce se psem. Pastevce na volnou pastvu Přírodní památky Načeratický kopec máme dva. Letos máme nového pastevce a pak jednoho, který s námi pase už přes patnáct let. Další zkušený pastevec pase vřesoviště na Kraví hoře v NP Podyjí a na pastvinách v CHKO Pálava máme ještě jednu pastevkyni. Já jsem se stádem i přes zimu, protože zvířata vypnout nejdou, a zároveň se starám o chod farmy. Sezona začíná v dubnu, kdy vyháníme nově narozená jehňata ven, a končí v říjnu, ale v některých oblastech paseme až do konce listopadu.

Pastevcům a pastevkyním se stádem často pomáhají psi, spolupracujete s nimi tady také? 

Důležité u těchto pracovních plemen (ovčáků) je, aby pes věděl, co má dělat. Já mám radši, když je pes trochu pomalejší a rozvážnější, proto jsou lepší starší a klidnější psi. Ti mladí jsou rychlí a razantní a mohou tak zvířata zbytečně stresovat. Border kolie Zero, kterého si hladíte, má už deset let a je fakt dobrý. Je klidný a ví, co dělá, má sebevědomí, dokáže se stádem hýbat svojí přítomností, někdy i jen svým pohledem. Borderky jsou v té práci precizní, dokážou se naučit spoustu povelů. Jsou to dříči. I když nepracují, tak pokud ty ovce vidí, pořád jim mozek šrotuje. Proto je dobré po práci psa odvést od stáda a nechat ho odpočinout si od vedra i od ovcí. Psy ke spolupráci si cvičíme sami. Pastevci je cvičí v sezoně při práci, já spíš přes zimu, protože během sezony na to není čas. Trénovat začínám tady na statku s menším počtem ovcí v ohrádce a postupně se zvětšuje stádo, prostor i počet povelů.

Že má vaše hlavní činnost environmentální charakter, ale neznamená, že se úplně vyhýbáte produktům ze zvířat?

S kapacitou na zimovištích jsme teď na maximu. Zvířata musí mít pohodu na zimování a klid na bahnění. Stádo se ale musí omlazovat, aby nestárlo. Takže musíme ovce připouštět k beranům. Ovce na připouštění si vybíráme jak podle plemenných hodnot, tak podle rysů a charakteru jednotlivců. Část jehňat si necháváme a část prodáváme do chovů nebo na maso. Ale s tím jsme teď v koncích, protože nám zavřeli jatka, kde jsme nechali porážet jehněčí v bio kvalitě. Jinak se tady na Znojemsku a Mikulovsku jehněčí nikde neporáží. Dalo by se určitou část porážet na místě, ale potřebovali bychom na to mít prostory a povolení od hygienické a veterinární kontroly. Ta pravidla bychom neměli možnost splnit, takže porážet sami nemůžeme. Řešíme to tak, že jehňata prodáváme v živém do Holandska, kde je větší poptávka po jehněčím mase než v Čechách. Samozřejmě to pro nás není dobré řešení, preferovali bychom, aby zvířata nemusela cestovat daleko. Navíc tím vyprodukujeme i větší množství CO2, ale nemáme kam ta zvířata dát. Teď připouštíme tak 80 bahnic, ale dřív to bylo třeba 130.

A co mléko a sýr?

V naší pastevní oblasti (suchostepní trávníky) jsou málo úživné pastviny, proto mléko ovcí nespotřebováváme, necháváme ho jehňatům. Kdo chce mléko k výrobě produktů, musí mít zelenou trávu nebo přikrmovat. Naše pastevní zvířata nepřikrmujeme, přes sezonu se krmí sama na pastvinách přírodních rezervací a přes zimu jsou na seně. Seno si vyrábíme sami. Louky na seno si pronajímáme od Povodí Moravy.

Není tajemstvím, že vlna se stala v současném chovu ovcí spíše odpadním materiálem, jak je to u vás?

Vlna je pro nás odpad – bohužel! Za prvé, naše vlna není tak kvalitní. Z těch bahnic vlna pořádná není, protože svoji výživu dávají spíš do mléka pro jehňata. Měli jsme rozjetý projekt na vlněné výrobky. Začali jsme dělat koberce, na které je naše romanovská vlna dobrá, a různé jiné výrobky, ale zpracování vlny je drahé, takže to nemělo takový odbyt. Vlna z Austrálie a Zélandu je levná, nemůžeme jí konkurovat.

Existuje také možnost prodeje vlny jako tepelné izolace, ale ani to nemá dostatečný odbyt. Zpracování je moc složité, je těžké to vyprat, odmastit, ošetřit to tak, aby se do toho nemohli pustit moli. Pro investory to není výhodný byznys, protože tady existuje mnoho jiných, umělých a levnějších materiálů, mnohem efektivnějších na výrobu. Ale znám chovatele, kteří například vyrábějí z vlny granulované hnojivo do zahradnictví. Vlna v dnešní době plastové bohužel nemá užitek.

Myslíš si, že environmentální pastevectví může být pokračováním pastevecké kultury u nás?

My jsme tady na jižní Moravě dost rarita, co se týče práce s ovcemi. Přírodních rezervací tu máme relativně hodně, tak si myslím, že by se to pasení dalo rozšiřovat. My jsme ale závislí na tom, kdo nám za to co dá. Naši chlebodárci mají taky omezený rozpočet. Ale potenciál růstu tady je, protože entomologové, botanici a další činní v ochraně přírody vědí, že nejlepší na ochranu přírody a biodiverzity je pastva zvířat.

V současné době není jednoduché být zemědělcem nebo farmářem, proč tuto práci děláš?

Mě osobně u stáda drží ten klid a práce venku, na údržbě krajiny. Jsem neustále v pohybu, nevydržel bych na jednom místě. Zdrhnul jsem z fabriky na pastviny a od lidí ke zvířatům. Jiná cesta pro mě není. Následuji své předky.