Do počtu: Ženy a moc v socialistickém Československu
Genderový rozměr moci v moderních diktaturách představuje komplikované téma. Přítomnost a vliv ve veřejné sféře souvisejí s ideologií, s přízní vládnoucí strany i s obsazením politických a správních institucí. Značnou část toho všeho československé ženy za socialismu měly. A zároveň jim velký kus k tomu, aby byly opravdu mocné, scházel. V tomto textu si položíme jen pár z tolika zajímavých otázek, které se nabízejí: Chápaly se ženy jako reprezentantky jiných žen? Nebyli muži za socialismu stejně málo mocní? A co znamená, že u nás ženy nikdy nešly s muži do konfrontace?
V sekularizovaných společnostech, jako byla ta česká, se moderní ženské emancipaci otevíraly o něco snazší cesty než například ve výrazně tradičnějším prostředí Slovenska. Na konci čtyřicátých let dvacátého století tak měly české země rozvinutou síť ženských organizací, úzkou vrstvu emancipovaných vzdělaných žen i relativně vysokou míru ženské zaměstnanosti. Komunistický převrat v roce 1948 sice nestavěl na explicitním genderovém rozměru programu, avšak mnohá opatření, která následovala, měla pro postavení žen a pro změnu společenské praxe dalekosáhlé důsledky. Lze říci, že součástí socialistického přebudování státu, ekonomiky a společnosti byl i specifický projekt emancipace.
Vláda se v prvních letech po únoru zaměřila na získání kontroly nad všemi oblastmi veřejné správy a na zbavení nekomunistických elit jakékoli politické a ekonomické moci. Rychlá industrializace, znárodnění a násilná kolektivizace zemědělství s sebou nesly ohromnou mobilizaci pracovních sil, přísné omezení soukromého vlastnictví i rozsáhlé politické represe. Toto vysoce represivní období však provázely také změny, které výrazně posunuly rovnost mužů a žen.
Vyvlastněná emancipace
Formální rovnost a volební právo pro ženy sice garantovala už meziválečná československá ústava, avšak další občanské normy udržovaly jejich podřízené postavení. Teprve zákon o právu rodinném přijatý v roce 1949 dal ženám v rodinných záležitostech plnou právní rovnost s muži. Zanikl institut „hlavy domácnosti“ a osoby v manželství se staly rovnoprávnými i ve vztahu k dětem a nabytému majetku. Následovala liberální legislativní úprava rozvodů a již v polovině padesátých let také uzákonění práva na potrat.
Tyto změny představovaly naplnění dřívějších požadavků a návrhů feministek, z nichž některé v danou chvíli seděly ve vězení, či dokonce – jako Milada Horáková – čekaly na popravu. V oficiální komunistické rétorice takové spojení s tradicí ženského hnutí neexistovalo. Právní a statusové změny podle ní vyjadřovaly novou, revoluční ideologii, která označovala rodinu za přežitou buržoazní instituci. Lidé se měli realizovat především ve veřejné sféře, zatímco rodinný život a domácnost jako tradiční ženská doména měly být nahrazeny stravováním v jídelnách a kolektivní péčí o děti ve veřejných zařízeních. I když se to vše nikdy v proklamované míře nenaplnilo, byly ženy povzbuzovány, aby přijímaly zaměstnání na plný úvazek a staly se sebevědomou součástí pracovní síly, včetně profesí tradičně považovaných za mužské.
Skutečnosti, že komunistická vláda zničila existující ženské hnutí a jeho pluralitní aktivistickou scénu a zároveň realizovala podstatnou část jejího programu, se podrobně věnovaly autorky a autoři knihy Vyvlastněný hlas: Proměny genderové kultury české společnosti 1948–1989. Avšak na rozdíl od dřívějších analýz socialistického genderového řádu, jež hovořily o „vnucené emancipaci“ či „emancipaci shora“, postavily editorky Hana Havelková a Libora Oates-Indruchová knihu na pojmu „vyvlastnění“ emancipační agendy.
Právě tento pojem nám připomíná, že nic z právě řečeného se netýkalo pouze soukromé sféry. Nejzávažnějším důsledkem počátků socialistického emancipačního projektu bylo vychýlení rovnováhy mezi soukromým a veřejným ve prospěch veřejné sféry a dlouhodobě především nárok státu do této rovnováhy a obsahu obou pojmů zasahovat a nově je definovat.
Popisované počáteční období stalinského socialismu tedy věřilo v jakousi stejnost mužů a žen, a proto bylo doprovázeno jejich zrovnoprávněním. Šedesátá léta znamenala reflexi, během níž přizvaní odborníci mimo jiné zpochybnili projekt ženské zaměstnanosti, když do něj započítávali náklady na jesle a školky a frustraci dětí v kolektivních zařízeních. Zůstává velkým paradoxem, že politicky liberalizační reformní projekt pražského jara znamenal konzervativní obrat v ženské agendě. Období 1969–1989 představovalo další velkou proměnu. Pronatalitní populační politiku státu provázela dalekosáhlá pozitivní redefinice soukromé sféry a konzumerismu na úkor veřejné politické angažovanosti. „Éra rodiny“, jak normalizaci nazvala Hana Havelková, vnímala muže a ženy jako sice rovnocenné, ale podstatně odlišné.
Bezmocná viditelnost
Ingerence státu do genderových poměrů nekončila u rodinné či populační politiky a otázek zaměstnanosti. Oficiální propaganda se po celé socialistické období hojně zabývala také zastoupením žen ve sféře veřejného rozhodování. Vcelku správně přitom státní politika vnímala, že aby se ženy mohly na rozhodování podílet, musí se především do rozhodovacích grémií dostat. V mnoha vlnách proto vláda spouštěla řadu kampaní, které cílily na posílení pozice žen zejména v národních výborech, tedy orgánech místní a regionální správy. Zajímavý příklad ze stalinského období nabídla Denisa Nečasová ve studii o kampaních z počátku padesátých let, jejichž cílem bylo prosadit ženy do vedení českých a moravských obcí. Ukázala v ní, že mnohým místním národním výborům opravdu v té době začaly předsedat ženy, avšak jednalo se také o potřebu pramenící z rozsáhlých čistek, po nichž strana trpěla nedostatkem loajálních lidí. Archivní materiál navíc dokládá odpor, předsudky a mnohem větší kritiku, jimž musely předsedkyně i členky výborů ve své práci čelit. V jedné obci na Opavsku označili uvedení ženského vedení do úřadu za „takové hraní dětí na dospělé“. A i přes mírně častější ženské předsednictví platilo, že čím výše stál výbor ve správní hierarchii, tím méně měl ženských členek.
Mnohem stabilnější a kvantitativně působivější zastoupení nabízely zastupitelské instituce na celostátní úrovni. Zatímco ještě v roce 1969 tvořily poslankyně například pouze 6 % západoněmeckého Bundestagu, v Nejvyšším sovětu Sovětského svazu bylo 29 % žen, ve východoněmecké Volkskammer 27 % a v československém Federálním shromáždění 26 % žen. V posledně jmenovaném došlo k nárůstu z 8,6 % žen zvolených do nejvyššího zákonodárného sboru v roce 1946 na 26–29 % v letech 1973–1986.
Zaměříme-li se však na centrální orgány a instituce s výraznějšími exekutivními pravomocemi, je situace nápadně odlišná. Československé národní a federální vlády mívaly jedinou nebo žádnou ministryni. Stopatnáctihlavý ústřední výbor komunistické strany, který byl skutečným držitelem moci, měl ve stejném období jen osm žen. V předsednictvu ústředního výboru byla žena jediná a v politbyru ženy chyběly úplně. I ve zlaté éře ženské reprezentace v sedmdesátých a osmdesátých letech se tedy zdálo, že ženy jsou mnohem více vidět na nižších stupních politické správy než na nejvyšších rozhodovacích pozicích.
Také ustálená definice „ženského místa“ v celostátní politice zůstávala táž: jedna místopředsedkyně zákonodárného sboru a jedna ministryně s agendou blízkou „tradičním ženským zájmům“, jako bylo zdravotnictví, školství nebo sociální věci. Ostatně i kariérní dráhy mužů a žen se odlišovaly: zatímco muži postupně procházeli jednotlivými patry hierarchie, vstup žen do funkcí byl často náhlý a nikam dál nepokračoval.
Nejspolehlivějším vodítkem při tomto našem hledání zákonitostí je tedy reálný vliv. Podíl žen ve vysokých státních a veřejných funkcích byl nepřímo úměrný síle úřadu a přímo úměrný vzdálenosti od hlavního města.
Do počtu
Debatu o tom, zda socialistický stát skutečně užíval kvóty na ženské zastoupení, kterou u nás – a také v tomto čísle Kapitálu – iniciovala Jana Kočišková, považuji za v jistém smyslu zástupnou. Socialistický stát považoval některé skupiny obyvatelstva, například dělníky a dělnice, rolnictvo, mladé lidi do 35 let či ženy, za natolik doktrinálně důležité, že volené sbory od jejich zastoupení odvíjely svou legitimitu „zmenšených exemplářů společnosti“. Počty procent projednávaly před volbami v sedmdesátých a osmdesátých letech orgány Národní fronty a jejich plnění se složitě realizovalo a vykazovalo.
Probíhalo to tak, že se před volbami hledala taková matrice osob pro – jednu jedinou – kandidátku, která by číslům odpovídala. Tehdejší poslankyně to s odstupem času popisovaly tak, že byly „osloveny a nabídnuta jim nominace“, obvykle v důsledku předchozího příkladného profesního působení v podniku nebo veřejné činnosti v regionu. Marie Stiborová, v osmdesátých a devadesátých letech poslankyně českého parlamentu za komunistickou stranu, před pár lety připustila, že si byla vědoma toho, že „byla v České národní radě jako mladá žena, ideálně dojička, a to z Prahy 2“. V době, kdy to řekla, byla profesorkou a přednášela biochemii na Univerzitě Karlově. Z podobných pohnutek byla pro kandidaturu do Federálního shromáždění v polovině osmdesátých let získána i pracovnice Bratislavských automobilových závodů Štefánia Michalková. Užitečně totiž naplňovala kategorie bezpartijní, mladá, dělnice, Slovenka.
Zajímavější je se zeptat, co takové pracné „skládání“ parlamentu vlastně implikovalo. V rovině teorie se zde setkáváme s čistým příkladem jevu, který politologie (pro naše téma výborně a jasně Jitka Gelnarová) popisuje jako deskriptivní reprezentaci. Jde o představu, že určitou kategorii, například ženy, může zastupovat jedině ženská delegátka. A naopak že taková členka grémia zastupuje výlučně „svou“ kategorii či kategorie. V socialistických parlamentech tedy zasedaly osoby, které „ztělesňovaly“ profesní, genderové, etnické a věkové segmenty společnosti.
V praktické rovině se můžeme nechat vést pojmy, jako jsou „politika přítomnosti“ či „sebereprezentace“. Každopádně ale tušíme, že tento systém klamal tím, že umožnil působivou fyzickou přítomnost jinde marginálních kategorií – vždyť kolik je v dnešních demokratických parlamentech dělníků a dělnic? Avšak jejich vliv ve prospěch zájmů „jejich“ skupiny končil deklarativními projevy řazenými dle obvyklé stavovské skladby: vysoký funkcionář, dělník, rolnice či učitelka a tak dále.
Poslankyně se tedy do parlamentů dostávaly výhradně na základě své genderové příslušnosti, a nikoli proto, že měly silnou pozici ve stranickém aparátu nebo se angažovaly pro ženské agendy. Často neměly ani mnoho politických zkušeností z jiných institucí. Archivní záznamy o významných politických schůzkách a snímky stranických a vládních delegací indikují situace, v nichž muži zcela dominují. Ženy jsou početně i jinak marginální a figurují v pozicích zapisovatelek či tlumočnic. Početnější ženské skupiny se vyskytovaly pouze v žánru „setkání vůdců s našimi ženami“, kde opět deskriptivně reprezentovaly všechny ženy v zemi, či jako estetizující exempláře žen a pionýrů vítající zahraniční delegáty na letišti nezbytnými rudými karafiáty. Skutečná politika se ale nedělala na letištní ploše.
Občanky, které ve valné většině pracovaly na plný úvazek a měly třicetiprocentní zastoupení v národním parlamentu, byly zejména v pozdním socialismu chápány nikoli jako souputnice mužů při budování socialismu, ale buď jako jeho estetický doplněk, nebo jako šťastné socialistické matky. Před volbami v roce 1986 bylo mladé a zajímající se voličstvo zobrazeno jako skupinka žen přicházejících do volební místnosti s kočárky (golfkami!) a malými dětmi. Ženy byly stále považovány za samozřejmou součást veřejného života, avšak zaměstnání již nebylo určujícím aspektem jejich socialistického partnerství s muži.
Není moci beze střetu o ni
Patriarchální strategie vyčleňování a marginalizace žen nejsou pochopitelně nijak výlučné pro pozdní státní socialismus. Historie ženského hnutí a pronikání žen do veřejné politiky je plná bolestně hmatatelných příkladů: britské „Welcome to our Parliament!“ se svým vysmíváním se vyšší poloze hlasu, podle mužů příliš emocionálního, než aby se jím dala vyjadřovat politická témata v „neutrálním“ prostoru parlamentu; zákazy vstupu do parlamentních kuřáren i doložené fyzické útoky na poslankyně. I pozdější kritická masa žen chyběla u důležitých jednání, která se dála v časech a místech, kde ženy nemohly být, protože musely za jinými, pracovními či rodinnými povinnostmi nebo se o nich prostě nedozvěděly. „Jasně že to za Merkelové začalo probíhat úplně jinak,“ řekla mi před pár lety jedna německá ministryně.
Třetinové zastoupení žen v socialistických parlamentech za sebou v tomto smyslu zanechalo rozporuplné dědictví. Poslankyně používaly otevřenou emancipační rétoriku o důležitosti přítomnosti žen ve veřejné správě. Stejně jako jejich mužské protějšky měly s poslaneckým průkazem přístup k exekutivě a mohly lobbovat v osobních kauzách i řešit drobné problémy ze svého regionu či profese. Jen úplně výjimečně se však utkaly o příležitost řešit nějakou podstatnou feministickou agendu či se důsledněji zapojit do rozhodování.
Stejně tak je pozoruhodné, že každé sebejemnější politické uvolnění s sebou neslo i oslabení kvantitativně silného ženského zastoupení. Už Gorbačovova parlamentní reforma z roku 1988 měla za důsledek pokles počtu žen na pouhých 15 %, a to přesto, že nový Sjezd lidových poslanců ještě garantoval místa pro delegátky svazu žen. Také v prostředí národních výborů u nás se na konci osmdesátých let děla celá řada racionálních reforem, zároveň ale specializovaná analýza konstatovala, že zastoupení žen se na všech úrovních prakticky hroutí.
Pád komunistických vlád a demokratické volby přinesl úplný debakl zastoupení žen, které se z původních jen o něco více než 10 % v roce 1990 vymaňovaly po dlouhá desetiletí.
Alena Wagnerová napsala knížku Žena za socialismu poté, co ji životní okolnosti v polovině sedmdesátých let konfrontovaly se sice svobodnějším, avšak mnohem patriarchálnějším systémem v Západním Německu. Její pozdější reflexe tohoto rozdílu nás upozorňují ještě na jinou odlišnost. Symbolicky ji ztělesňuje slavné zasedání studentských rad v Berlíně v září 1968, při němž si aktivistky uvědomily, že se ženská práva nemají šanci dostat na program muži vedené studentské revoluce. Místo očekávaného vaření kávy vůdcům začaly tehdy na své kolegy házet rajčata.
České ženské hnutí místo konfrontace odkazovalo k tradici konsenzuálního aktivismu: Vojta Náprstek zakládal ve druhé půli devatenáctého století Americký klub dam společně s Karolinou Světlou, propagátorem feminismu byl i profesor Tomáš Masaryk. Podobnou koalici s muži popisují také příslušnice české disidentské komunity v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století: „Nerozlišovala jsem na muže a ženy, pro mě byl důležitý spíš rozdíl mezi námi a policajty,“ prohlásila v rozhovoru pro knižní projekt Bytová revolta psycholožka a disidentka Helena Klímová.
Veřejně činné české ženy uměly projevit vlastní názor. Jen pár dní po zmíněném berlínském Tomatenwurfu, když se v Národním shromáždění hlasovalo o smlouvě legalizující trvalé rozmístění sovětské armády v zemi, našla odvahu projevit odlišný názor čtveřice lidí sestávající z dvou žen a dvou mužů. Postavení, které ženy měly jen díky ženské emancipaci, však váhaly použít na její obranu.
Po pádu socialismu vnímala většina českých žen svou rovnoprávnost jako samozřejmost, jako něco naprosto běžného. Neuvědomovaly jsme si, jak odlišná je od rovnoprávnosti, o niž se samy ženy utkají, a tím určí i její obsah. Parlamenty a obecně politické instituce se staly první arénou, která ukázala, že jde také o něco, co lze snadno ztratit, o něco, co stojí za reflexi, ba dokonce za konflikt.
Autorka je historička, působí jako ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, věnuje se dějinám parlamentarismu a městských samospráv