O čem mluvíme, když mluvíme o vystavování architektury?
Přestože se architektura v kulturních institucích a na tematických přehlídkách v pozici exponátu ocitla relativně nedávno, dokázal se formát výstav za poslední dekády natolik transformovat, že názor na to, co ještě za architektonickou výstavu považovat lze a co už ne, se v odborné i laické veřejnosti značně rozchází. V jejím tradičním pojetí, kdy těžištěm expozice jsou zejména reprezentace realizací konkrétních staveb, je namístě se ptát, na jaká zástupná média se díváme a kam má tento – částečně již překonaný – formát potenciál se posunout.
S pozoruhodnou výjimkou Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku, které své pionýrské oddělení architektury a designu otevřelo v roce 1932, se většina galerijních institucí a muzejních sbírek v Evropě a Severní Americe architektuře začala věnovat až koncem sedmdesátých let minulého století. Mezi nejvýznamnějšími z nich můžeme zmínit například Oddělení architektury a designu na Institutu umění v Chicagu (AIC) založené v roce 1976, následované Německým muzeem architektury (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem, Kanadským centrem pro architekturu (CCA) v Montrealu založeným v roce 1989 nebo sbírkou architektury v Centru Pompidou v Paříži založenou v roce 1992. Vznik a rozvoj této sítě výstavních institucí se zaměřením na architekturu souvisí také s celkovým muzejním boomem osmdesátých a devadesátých let, který šel ruku v ruce i s rozmachem soukromých galerií, a ani velké umělecké přehlídky nebyly výjimkou. Z benátského bienále se po několika letech fungování v roce 1980 vyčlenila samostatná přehlídka architektury, která – než byla tato rovnováha narušena celosvětovou pandemií – doplňovala v sudé roky svůj umělecký protějšek.
Za uplynulých padesát let se výstavy ukázaly být klíčovým a vitálním nástrojem architektonického diskurzu. S jejich potenciálem perforovat zdánlivě nepropustnou bublinu jen těch zasvěcených slouží jako platformy pro setkávání a konfrontaci institucí s návštěvnictvem a odbornou veřejností. Spolu s rostoucím významem a ambicí rozvířit diskusi roste také zodpovědnost a nutná pečlivost, s jakou je potřeba k architektonickým výstavám přistupovat. Doprovodné kritické katalogy se osvědčily jako hodnotné zdroje a zároveň i jeden z prostředků sloužících k posouzení, jak se za uplynulé roky kanonizovaly architektonické dějiny. Takovým katalogem, který se etabloval na pozici jedné z architektonických biblí a který bezpečně pozná každý absolvent či absolventka tohoto oboru, mohou být například Elements of Architecture (2014) – výstup výstavního počinu Rema Koolhaase, kurátora 14. ročníku bienále architektury v Benátkách.
Paradoxy vystavování architektury
Ambice vystavovat architekturu v sobě vždy nese určitý rozpor – jak vystavit něco tak rozsáhlého a komplexního, jako je soubor staveb nebo městská část; a jak zprostředkovat něco tak neuchopitelného jako architektonický zážitek rozvíjející se v čase a prostoru? Co vlastně vystavujeme, mluvíme-li o architektonické výstavě?
Až do současnosti stále přetrvává výstavní model soustředící pozornost zejména na dokončené realizace představující monografické sbírky architektonických osobností, tematické okruhy souborů staveb, nové typy a zadání v navrhování apod.
To vše je ale diváctvu sdělováno pomocí zástupných médií – plánů, modelů, vizualizací, fotografií, videí nebo textů. Součástí progresivnější expozice mohou být i stavební materiály nebo fragmenty staveb, které se postupně začaly objevovat i v muzejních sbírkách, nicméně pořád se bavíme o reprezentaci díla pomocí delegovaných forem zobrazení, respektive částí jeho mnohem komplexnějšího celku. Má tento několik let neměnný výstavní model šanci se ještě někam rozvinout? Měli bychom usilovat o hledání způsobů, jak vystavit celé stavební soubory?
Mezi několika relativně unikátními výjimkami, kdy slovní spojení vystavit architekturu věrně dostálo svému významu, může být příklad ikonického jugoslávského kiosku K67 od architekta Saši Mächtiga, který se ocitl v institucionálních prostorách ve výstavě Toward a Concrete Utopia (2019) v newyorském Muzeu moderního umění. Prefabrikovaný sklolaminátový stánek pro právě jednu osobu zvládne díky své modularitě pojmout funkce od trafiky přes prodejnu zeleniny až po vysokohorskou útulnu a již rok po jeho dokončení byl zakoupen MoMA jako cenná součást sbírky architektury a designu.
Od objektu k ideologii
Přestože potištěné panely a modely na piedestalu stále nejsou formátem ojedinělým, je možné vnímat určitý odklon od monografických výstav k nastolování komplexních otázek směřujících pozornost k sociální, kulturní, politické a environmentální odpovědnosti architektury. Stavby na pozici exponátu střídají aktuální témata s architekturou úzce související prezentované pomocí experimentálních instalací, zástupných gest, zevrubných výzkumů, analýz a dat.
Tyto změny přicházejí s dobou, kdy architektonická disciplína prochází revizí a zúčtováním za její pokračující spoluúčast na strukturálních formách rasismu, vyloučení a dodnes patrných dopadech historických procesů prostorového utlačování. Ve dvousečné pozici se potom nacházejí samotné instituce, které výše uvedené problémy tematizují, ale zároveň se na nich více či méně samy podílejí. Vzhledem k tomu, že mnohé instituce neustále získávají, uchovávají a dále reprezentují díla architektů a architektek, nesou odpovědnost za interpretaci materiálu prostřednictvím mnoha čtení, která rezonují a významně přispívají k současnému diskurzu. Mohou výstavy zpochybnit kulturní instituce, jichž jsou nedílnou součástí?
Dobrým příkladem a zároveň i lakmusovým papírkem toho, co aktuálně v oboru architektury a formátech její prezentace rezonuje, je asi největší světová přehlídka – Bienále architektury v italských Benátkách. Několik posledních ročníků se výstavy vyjadřují k aktuálním otázkám rasy, třídy, práce nebo národní identity, které doprovázejí nezbytnou inventuru architektury s ohledem na rovnost, inkluzi a sociální spravedlnost. Na straně druhé se bienále neoddiskutovatelně podílí na rapidní gentrifikaci a vytlačování původního obyvatelstva Benátek. Na otázku, zda je možné instituci bienále z pozice účastníka zpochybnit, letos reaguje rakouský pavilon pod kurátorským vedením kolektivu AKT a architekta Hermanna Czecha, který dokumentuje neúspěšný pokus zpřístupnit část svého pavilonu veřejnosti s cílem alespoň symbolicky kompenzovat neustálé rozrůstání výstavních prostor do historického centra města. Se svou strategickou pozicí na kraji areálu v Giardini kurátorský tým navrhl jednoduché, ale výmluvné gesto, totiž překlenout dělicí zeď provizorní pororoštovou konstrukcí mostu. Ani toto dočasné neinvazivní řešení, které by poskytlo obyvatelům sousedního ostrova Sant’Elena debatní prostor k reflexi dlouhotrvajícího problému gentrifikace, však neprošlo. Dokumentace (do posledního momentu jednostranné) komunikace se zástupci a zástupkyněmi přehlídky a z poloviny nedokončené přemostění jsou dokladem rigidnosti a částečně i sebezahleděnosti celé akce.
Světový spektákl architektury (bez architektury?)
V případě bienále v Benátkách se v kontextu podobných instalací s pravidelnou dvouletou kadencí objevuje volání po nedostatku oné velké architektury ve výstavních expozicích. A jakkoli jsou hranice toho, kde začíná a končí definice architektury, rozmazané, obdobné výroky nutně implikují absenci architektury v podobě reprezentace realizovaných projektů stavebních souborů.
Jedním příkladem tohoto fenoménu může být výrok stararchitekta Patrika Schumachera, hlavního vedoucího ateliéru Zaha Hadid Architects. V diskutovaném facebookovém statusu s titulkem Venice Biennale Blues z května letošního roku popisuje, jak s sebou 18. ročník bienále opět nepřinesl žádnou architekturu, a zároveň vyzývá k vypuštění přídavného jména architektonický v názvu přehlídky, nakolik může být pro návštěvníky zavádějící a vedoucí k celkovému zklamání. Nabízí se otázka, nejde-li spíše o jakousi afirmaci své vlastní pozice před tématy, která bienále i letos přináší a ve kterých tato velká architektura jen stěží obstojí, vezmeme-li v potaz, že je sama účastna vytváření nerovných prekarizovaných podmínek v oboru nebo gentrifikace měst.
Volání po absenci architektury bez ptaní se, jaké jsou jiné alternativní a inovativní formáty její expozice, může být u události, kam ob rok upírá pozornost celá architektonická obec, poněkud liché. Opravdu je ale potřeba v době globalizace, dostupného internetu a rozšířené reality využívat národní pavilony na prezentaci architektonických realizací, když přivezené výkresy a modely nejsou schopny samy o sobě předat jejich kvalitu a prostorový zážitek? Zdá se, že kurátorství architektury jako praxe, ale také jako oblast výzkumu dosahuje stále nápadnější disciplinární legitimity, pojďme tedy společně hledat a testovat jeho možnosti a limity.
Autorka je architektka a doktorandka na Ústavu teorie Fakulty architektury VUT v Brně