co by tomu řekli doma

u nás doma se s nočními můrami bojovalo nožem schovaným pod polštářem –

bez ostří, protože se věřilo, že čepel si má člověk vždycky držet u srdce

a tak dodnes usnu jenom s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na svém srdci

protože se neustále bojím

nosím svůj strach v kleci jako kanárka do dolu

u nás doma bylo v uhelném kraji, kde se sny zalévaly betonem

a z jejich kostek dláždili chodníky podél knihkupectví, do kterých nikdo nechodil

a tak vždycky usínám s jednou rukou pod polštářem a druhou rukou na tvém srdci, které mi rozumí

protože oba dva jsme děti odchované uhlím, mramorem a pronikavým betonovým tichem

občas nás vídám ve snech, jak kráčíme ruku v ruce po chodníku

a knihy ve výlohách nám neříkají vůbec nic

a jejich obálky se smějí naší prostotě, jako by je stvořil jiný druh, než ke kterému patříme

a tak pevně stisknu svůj jídelní nůž pod polštářem

svírám ho, jako svírám tvoji ruku před výlohou knihkupectví

a pak mě probudí hlasitý zpěv kanárka v kleci

když mluvím svou rodnou řečí, jsem tím nejnudnějším člověkem na světě

ve večerkách zásadně zdravím potichu a česky

aby se nepoznalo, že nevím, jak se řekne

jehla do gramofonu

srolovaná bankovka

nebo co by tomu řekli doma

má rodná řeč je zpěvná jako kanárek v kleci a spádná jako máminy vlasy,

které voní napalmem a fritézovým olejem

jednou bych ti chtěla říct „miluju tě“ vietnamsky

ale zatím nevím, co tím naši mysleli, když říkali „milovat“

vím jenom, jak se řekne „nemusíš se bát“

a tak ti tajně v noci dávám jídelní nůž pod polštář

a doufám, že tomu porozumíš, až se obě naše těla promění v uhlí

u nás doma se stavělo jenom z nezbytně nutného materiálu,

kterého bylo tak málo, že jsme ukrajovali sami ze sebe

a i ve městě, které staví jenom z přebytku, se občas přistihnu s nožem v ruce a maltou z vlastních tělesných tekutin

ale pak udělám nádech a výdech do rytmu tramvajových zastávek

a projdu se po národní třídě vlastní páteře

a vzpomenu si, že my dva už kráčíme ruku v ruce jenom vstříc srolovaným bankovkám

nakreslíme uhlím křížky na dveře lidí, kteří by si do dolu místo kanárka v kleci přinesli neurol a čtyři gramodesky

a v moderních galeriích ukradneme obrazy a místo nich vystavíme exekuční příkazy v pozlaceném rámu

budeme dělnické ředidlo reality

a řezná rána na dopravní tepně

pokaždé když se steskem probdíme do hodin, které jsou stejně tiché jako knihkupectví v uhelném kraji

tak se strašlivě bojím

protože jediné místo, kde nám prodají bílé víno a dvoje cigarety, je večerka –

první hvězda na noční obloze –

a já ještě nevím, jak se v rodném jazyce řekne

pohraničí

krize identity

nebo co by tomu řekli doma

a tak už teď raději chodím po ulici jen s jídelním nožem v jedné kapse a tvým srdcem v druhé

jednou bych ti chtěla umět říct „bojím se“ vietnamsky

ale to se u nás doma

zásadně nikdy

neříká

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

V rámci projektu Perspectives si k téme vietnamskej identity môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Šimon Holý: Diana Cam Van Nguyen VS. integrace Vietnamců v Česku (Revue Prostor)
Bernadeta Babáková, Jakub Zbořil: Vietnam na Moravě (JÁDU)