Etnická, nebo třídní očista?

Vysídlení československých obyvatel německé národnosti, ke kterému došlo mezi lety 1945 a 1946, bylo otevřeně založeno na etnickém principu. Ještě v průběhu roku 1944 však byly otevřeny i jiné možnosti, zdůrazňující třídní rozměr zásahu do českoněmecké společnosti. Celý proces se zároveň odehrál v kontextu velké poválečné redistribuce majetku v zemi.

Při posledním sčítání lidu se k německé národnosti přihlásilo jen něco kolem 25 tisíc občanů České republiky. Dříve však německy mluvil přibližně každý třetí obyvatel českých zemí a v celé multietnické Československé republice Němci tvořili necelou čtvrtinu obyvatel, Češi přitom ani ne polovinu. Čeští Němci obývali převážně pohraniční oblasti Čech, na Slovensku pak žili v menším počtu karpatští Němci. V tomto ohledu došlo za takzvané třetí Československé republiky (1945–1948) k zásadní proměně, kdy byla prakticky celá německá národnostní skupina mnohdy násilným a krvavým způsobem vysídlena. Šlo svým rozsahem v českých podmínkách o bezprecedentní vstup do složení obyvatelstva země, jakkoli svou podstatou nesrovnatelný s genocidou československých Židů a Romů. Všechny tyto události však plně zapadaly do tragického období od konce třicátých do začátku padesátých let, které se vyznačovalo radikálními a často násilnými zásahy do etnických i sociálních struktur československé společnosti. Důležitým motorem těchto změn přitom byly válečné události i zločinná politika nacistické třetí říše a tím i mezinárodní kontext.

Je však nutné zdůraznit, že i v případě vysídlení českých Němců lze kořeny těchto událostí hledat již dávno před druhou světovou válkou. Ve své podstatě jsou spojeny s ideou moderních národů, která se prosadila ve druhé polovině 19. století. Rakouský historik Phillip Ther tak zdůrazňuje, že etnické čistky, mezi které řadí i poválečné události v Československu, jsou také důsledkem představ o etnicky homogenních národních státech, a tedy i nedílnou součástí evropské modernity. V kontextu česko-německých sporů před první světovou válkou bylo důležité nejen vyhrocení vztahů politických reprezentací obou etnik, té české, směřující ke státnímu právu, které by mělo německé oblasti českých zemí podřídit pod pražskou správu, a německé, orientující se nejen na Vídeň, ale stále silněji i na velkoněmeckou myšlenku. Roli však sehrála i symbolická rovina, kdy byla třeba patrná snaha ovládnout veřejný prostor a případně ho i očistit od přítomnosti druhého etnika.

Situace se pak ani v nejmenším neuklidnila po založení liberálně demokratické první Československé republiky. Postavení německé menšiny bylo sice lepší než situace menšin v okolních státech, oproti situaci Čechů před říjnem 1918 se ale v některých ohledech spíše zhoršila. Ústava byla založena na (v praxi ne příliš úspěšné) představě státního a etnicky definovaného československého národa, kdy Němci byli v pozici menšiny. Zatímco v průběhu dvacátých let alespoň na politické úrovni došlo jistému zlepšení, vztahy se opět vyostřily za hospodářské krize, která kvůli struktuře místního hospodářství ovlivnila německojazyčné oblasti nesrovnatelně silněji. Sociální otřesy, které silně zasáhly všechny třídy českoněmecké společnosti a stát je nebyl s to dostatečně mírnit, stejně jako uzmutí moci Adolfem Hitlerem v sousedním Německu, vedly k radikálnímu přepsání politické mapy v německojazyčném pohraničí země, kdy nacionálně, antidemokraticky a později i nacionálně socialisticky orientovaná Sudetoněmecká strana (SdP) dosud nevídaným způsobem ovládla volby a porazila německou sociální demokracii, jež byla s jednou výjimkou dlouhá desetiletí stranou s největší podporou českých Němců.

Radikálně nacionální tendence, jakkoli zpočátku ne tak silné, bylo přitom možné pozorovat i na české straně a v roce 1935 například v Praze volby vyhrálo extrémní Národní sjednocení, v mnoha ohledech podobné SdP nebo například i Hlinkově slovenské lidové straně. Po Mnichovu a připojení německojazyčných oblastí země ke třetí říši pak za tzv. druhé republiky tyto tendence ještě zesílily a staly se hlavním proudem. Na odmítnutí liberálních základů předmnichovského státu panovala široká shoda. Armádní představitelé i další aktéři tak například navrhovali nepřijímat nečeské uprchlíky z pohraničí, tedy německé antifašisty a německy mluvící Židy. V sílících antisemitských opatřeních a s nimi spojeným etnickým exkluzivizmem pak například český historik Michal Frankl viděl nejen předzvěst perzekuce protektorátní, ale také právě poválečné etnické očisty.

Na politické úrovni se však po zahájení druhé světové války o dalším osudu německé menšiny rozhodovalo po obsazení zbytku republiky a vzniku protektorátu v londýnském exilu. Zde se brzy etablovalo prozatímní státní zřízení pod vedením prezidenta Edvarda Beneše, které i kvůli uznání ze strany Velké Británie muselo vyjednávat s početně poměrně silným sudetoněmeckým antifašistickým exilem. Jeho větší část vedl Wenzel Jaksch, poslední předseda českoněmecké sociální demokracie, který byl i vzhledem k přístupu druhé republiky k československé vládě opatrný a promýšlel, podobně jako třeba Milan Hodža, i možnosti jiného poválečného uspořádání poválečné střední Evropy. V jednání s Edvardem Benešem, který Jakschovi nabízel místo předsedy exilového parlamentu, nikoli místo ve vládě, se brzy ukázaly jako zásadní požadavky na odsun části německy mluvících obyvatel, kdy Beneš Jaksche lákal, že vysídlení vyšších tříd českoněmecké společnosti zlepší postavení jeho sociální demokracie. Jednání postupně mířilo do slepé uličky, k čemuž přispěly nejen postoje radikálních nacionalistů v českém exilu, odmítající jakoukoli spolupráci s německými antifašisty, ale také vzrůstající represe v protektorátu, včetně vyhlazení obce Lidice, a postoje příslušníků domácího odboje. K definitivnímu rozhodnutí pak přispěl přístup západních spojenců, ale zejména pakt se Sovětským svazem na podzim roku 1943.

V průběhu roku 1944 bylo tedy zřejmé, že odsun podstatné části obyvatel německé národnosti zřejmě proběhne, nebyl ale známý jeho rozsah a klíč, podle kterého k němu dojde. Nejistý byl osud zejména politicky pasivní části sudetoněmeckého obyvatelstva, přičemž se počítalo s tím, že antifašistům bude povoleno zůstat. V tomto ohledu je pozoruhodný přístup Benešovi loajální části sudetoněmeckého zahraničního odboje, která sdružovala zejména levici německé sociální demokracie a německé členy Komunistické strany Československa. Zatímco Jaksch, zástupce stranické pravice, se vnímal také jako příslušník vyšších vrstev sudetoněmecké společnosti, tato skupina chápala svoji politiku především třídně. V jejich interpretaci dokonce očista sudetoněmecké společnosti od příznivců Hitlera a vyšších tříd byla spolu s redistribucí majetku jedinou cestou k zachování této menšiny. V tomto duchu rozvíjela tato skupina ještě v roce 1944 plány na poválečnou obnovu země, včetně například otázky německého školství nebo redistribuce majetku. I v Moskvě Rudolf Appelt, německý člen vedení KSČ, předpokládal, že v zemi zůstane až 1,5 milionu Němců, jakkoli byl s tímto názorem ve vedení v menšině.

V posledních měsících války nicméně již bylo přes odpor velké části sudetoněmeckého odboje jasnější, že realita bude jiná a plánovaná očista, za podpory všech českých stran i KSČ, bude mít jasně etnické základy s cílem zbavit se neslovanských menšin v zemi. Provedena byla na principu presumpce viny na základě etnicity, kdy vyjmutí z konfiskace majetku a odsunu bylo možné pouze po aktivním dokazování antifašistických názorů. Důležitou součástí tohoto očistného procesu bylo i etnicky motivované násilí, ke kterému přímo přispěl i sám prezident Beneš, když jeho projev v Brně, ve kterém vyzýval k „vylikvidování“ německé otázky, vedl k živelnému vyhnání místních Němců, později známému jako Brněnský pochod smrti. Tato divoká fáze se později proměnila ve státní násilí, kdy byla aktérem československá armáda, jako například v Postoloprtech, kde bylo zavražděno několik tisíc lidí, případně se postupně přesouvalo za zdi táborů určených ke koncentraci německých civilistů. Většina německých obyvatel pak byla odsunuta do roku 1946, protiněmecká politika však byla integrální součástí celé třetí republiky, kdy vedle dalších omezení základních práv, v mnohém navazujících na politiku německé protektorátní správy vůči českému obyvatelstvu, je nutné zmínit i nucených rozptyl velké části zbylých německy mluvících obyvatel po republice v roce 1947.

Nakonec v zemi zůstalo kolem 200 tisíc Němců. Nešlo přitom z větší části o antifašisty. Většina z nich po nátlaku nakonec zemi opustila také, oproti zbylým Němcům ale měla možnost si ale s sebou vzít skrz tzv. antifatransporty větší množství majetku. Zůstali především členové smíšených rodin a ti, kteří z důvodu své expertizy naopak zůstat museli. Často tak ale přišli o podstatnou část majetku a měli i povinnost práce v daném podniku za nižší mzdy. Velká část zůstavších přitom zemi postupně opustila v dalších letech a desetiletích, v kompaktnější podobě nakonec německá menšina zůstala jen v několika obcích na Slovensku. Navzdory tomu však složení obyvatelstva v českém pohraničí nebylo etnicky homogenní. Vedle mnohých Čechů a českých repatriantů ze zahraničí přišlo také mnoho Slováků, Romů nebo i Maďarů v rámci dalšího nuceného rozptylu.

Je také nutné zdůraznit, že tato etnická čistka byla zároveň součástí širších změn, kdy revoluce národní z května 1945 byla propojena s revolucí politickou i sociální. S odmítnutím meziválečného liberálního kapitalismu, jehož legitimitu silně nabourala hospodářská krize začátku třicátých let, došlo k zásadnímu přesunu majetku, a to nejen v pohraničí, kde se příchozím rozdával majetek zabavený Němcům, ale i po celé zemi. V rámci něj byly znárodněny všechny banky, továrny v klíčových odvětvích a střední a větší firmy nad 500, respektive dle oboru nad 150 zaměstnanců. Již v roce 1947 tak většina zaměstnanců pracovala v národních podnicích. Stát také převzal v rámci pozemkové reformy kontrolu nad všemi pozemky nad 50 hektarů. Vedle zabavení majetku kolaborantů a zástupců menšin došlo ke zmrazení všech vyšších vkladů v bankách uložených v předchozích režimech. To vše samozřejmě postihovalo třeba i ty, kdo se vrátili z koncentračních táborů, případně vyšší třídy české a slovenské společnosti. Poúnorový komunistický režim zároveň na třetí republiku organicky navázal, jen místo etnicky definované očisty společnosti ještě zintenzivnil tu sociální a politickou. Zatímco tak měl snahu zůstavší Němce integrovat do společnosti a zrovnoprávnit je se zbytkem společnosti, došlo k další fázi znárodňování majetku, kdy ten soukromý již prakticky přestal existovat. Stejně tak zatímco režim třetí republiky ještě předpokládal jisté náhrady v souvislosti s vyvlastňováním majetku ne-německých a ne-maďarských občanů, v praxi k nim po roce 1948 nedošlo.

Autor je historik