Ještě před pár lety koloval na internetu mem, který vyjadřoval nadšení z porážky populistů v demokratických zemích. Na obrázku obřího napjatého praku v rukou sochy Svobody trůnil Donald Trump netuše, že bude vystřelen někam hodně daleko. Postupně k němu přibyl například izraelský Netanjahu nebo i „náš“ Babiš. Všechny jmenované populisty se podařilo v klíčovém okamžiku porazit obrovským úsilím demokratického tábora a vytvořením koalic složených často ze zcela nekompatibilních pravicových, levicových nebo progresivních stran. Jaká ironie, že jsme dnes v situaci, kdy je Trump opět horkým kandidátem na prezidenta USA, Netanjahu nejen že vládne, ale rozjel regionální válku na Blízkém východě a v Česku se Babiš už zase těší na premiérské křeslo.
V roce 2021 se podařilo porazit českou populistickou stranu ANO zásluhou občanského hnutí Milion chvilek pro demokracii a posléze díky politickému kompromisu pěti demokratických stran. Nesourodost koalice plné vnitřních rozporů však podlamuje stabilitu vlády, jíž moc nepomohly ani vnější okolnosti jako třeba válka na Ukrajině, inflace nebo povodně, které nedávno zasáhly Česko. Řada špatných rozhodnutí, včetně vyhazovu lídra liberální pirátské strany, špatná komunikace s veřejností a hlavně neřešení systémových problémů přispěly k tomu, že před pár týdny historicky poprvé ANO vyhrálo senátní volby. Volby do parlamentu budou už za rok a ANO má dnes podle volebních průzkumů minimálně dvakrát větší náskok před demokratickými stranami. Komentátoři už spekulují o tom, jaký bude Babiš premiér a s kým by mohl sestavit koalici. A samozřejmě se ohlížejí i k sousedům, u kterých může čerpat inspiraci. Patrioti pro Evropu, frakce v Evropském parlamentu, kterou Babiš založil společně s Viktorem Orbánem a dalšími neliberálními nebo krajně pravicovými evropskými lídry, je pro ideologické směřování ANO varovným signálem. S tím samozřejmě souvisí otázka, zda bude Babiš ideově následovat Fica nebo Orbána. Co se dnes odehrává na slovenské kulturní scéně, tedy otevřený boj o zachování nezávislosti, je srdcervoucí. Z pozice člověka, který pracuje v médiích a kulturní sféře, nahánějí strach. Zároveň i umocňují vědomí toho, v jak nesamozřejmém světě žijeme a jak rychle se může situace změnit ze dne na den.
S neliberálními a populistickými hnutími máme zkušenost napříč visegrádským regionem a některé vzorce se opakují. Úspěch populistů zpravidla přichází ve chvíli, kdy tradiční strany neumějí dát lidem odpovědi na otázky a problémy, které je trápí nebo ze kterých mají obavy. Jak známo, živnou půdou těchto trendů jsou témata polarizující společnost spojená s historickými národními traumaty, která jsou zpětně oživována a zkreslována, ať už ve jménu národního jazyka, kultury, nebo postavení v Evropě. Je vytvářen dojem ohrožení a budování vnějšího nepřítele. Přesto každá země V4 přivedla do vedení trochu jiné populistické nebo neliberální lídry, což bylo i jedno z témat, jimiž se zabývala panelová diskuse o nezávislosti médií a kultury na Budapešťském literárním festivalu. V čem se tedy tato hnutí liší a jak se projevují napříč zeměmi Visegrádu?
Na Slovensku strany sice vládní koalice získaly popularitu na tématu covidu-19 a antivaxerství nebo válce na Ukrajině, podle šéfredaktora měsíčníku Kapitál Tomáše Hučka ovšem dnes dominují témata jako boj proti liberalismu a proti LGBTQ+ lidem. Slovo „liberalismus“ se stalo vulgarismem, stejně jako je tomu v Maďarsku. Viktoru Orbánovi pak podobně jako Andreji Babišovi pomohla nejprve do sedla protikorupční agenda. Jak ale říká maďarský spisovatel Dénes Krusovszky, dnes už je v Maďarsku celé volební období jedna velká kampaň. V roce 2014 to bylo tažení proti Sorosovi a v roce 2018 pak proti uprchlíkům. V roce 2022 se Orbánovi podařilo získat většinu v parlamentu díky protiválečné rétorice a vykreslení západní Evropy jako proválečného štváče. V posledních letech je pak stejně jako na Slovensku ve straně Fidesz trendem boj proti členům LGBTQ+ lidem a inspirace zákony v Rusku.
Babiš je oproti výše zmíněným populistům méně předvídatelný a především uplatňuje pravicový i levicový populismus. Jeho témata se nejspíš budou měnit podle toho, s jakou stranou bude v koalici, a to bude určovat následnou politickou agendu. Dobrou zprávou je, že nenávist vůči LGBTQ+ lidem patrně nebude tématem, na kterém by chtěl sbírat politické body, řada členů ANO navíc otevřeně podporuje registrované partnerství. Antivaxerství a zpochybňování pandemie, které jsou doménou voličů slovenského SMERu, není relevantní pro voliče ANO, spíše pro české krajně pravicové SPD. Jak se však říká, tonoucí se stébla chytá a českým stéblem bude zřejmě víra v Babišův pověstný pragmatismus. Pokud by ale ANO mělo složit vládu například s SPD, tedy slabším odvarem slovenské SNS, pak dojde nejspíš i na kulturní války.
Aktuální snaha o zachování optimismu českých komentátorů připomíná situaci v Maďarsku, na kterou upozornil Krusovszky v debatě: již „od roku 2006 se dalo tušit, že situace vyeskaluje do drtivého vítězství strany Fidesz, a přesto se ozývaly hlasy, že se nemusíme bát, protože vlády se mění. Jenže pak přišla novela ústavy, která prošla parlamentem, a do toho na protestech bylo najednou čím dál méně lidí. Ve společnosti byla znát pasivita. Kombinace moci a pasivní společnosti je vražedná, neboť v takových podmínkách projde cokoliv. Dodnes v Maďarsku existuje sebeklam, že bychom situaci neměli vidět tak černě, protože je zde prý pořád prostor, ve kterém se můžeme realizovat.“
Jedním z průvodních projevů neliberálních režimů je delegitimizace opozice a zhrubnutí politické kultury, včetně útoků na novináře a kulturní aktéry. Dá se však s těmito tendencemi bojovat? A jak se neuvařit jako pověstná žába v hrnci? Podle Renáty Deákové, předsedkyně spolku Bázis, byly například tahy vůči kultuře v Maďarsku mnohem promyšlenější než dnes na Slovensku, a to tak, aby podfinancovaná kultura postupně vykrvácela. Po svém prvním volebním vítězství začal Viktor Orbán pod heslem „výměna elit“ dosazovat na klíčová místa kulturní scény své lidi. Novináře přestali zvát do veřejnoprávních médií a přestali být slyšet. Dosah nezávislých médií je dnes v Maďarsku strašně malý. Historik Timothy Snyder říká, že demokratická společnost nemůže fungovat bez novinářů ani v těch nejlepších časech. Proto je podle Renáty Deákové důležité na Slovensku neupadnout do letargie a nevzdat se jako v Maďarsku, kdy občané postupně přestali chodit do ulic. To potvrzuje i novinář Łukasz Grzesiczak z Polska, kde byla po osmi letech poražena vláda krajní pravice. „Je potřeba jakkoli podpořit liberální demokracii a neúnavně vysvětlovat občanům, proč je důležité o ni bojovat. A také to nepřehánět s nálepkováním. Když čtu, že na Slovensku probíhá normalizace jako za komunismu, tak cítím, že to není dobře a že to pojmenování lidi zbytečně paralyzuje. Když nějaký stav označíš za fašismus, nebo komunismus, co pak ještě zbývá, co budeš říkat dál?“ V tom je Łukasz Grzesiczak zajedno s profesorem Andrásem Sajó, bývalým maďarským soudcem pro lidská práva u Evropského soudního dvora, který tvrdí, že přestože mají neliberální režimy totalitní a despotické tendence, nemůžeme je nazývat autoritářskými, protože jsou součástí demokratické rodiny – čímž má na mysli Evropskou unii – a vykazují dostatečnou podobnost k demokratickým zemím.
Nálepkovat a používat přirovnání ke stavům, které známe z minulosti, je velmi zjednodušující. Přesto se občas nejde zbavit dojmu, že podobné situace jsme už zažili. Po úspěchu v senátních volbách v Česku kolovalo po internetu video Andreje Babiše, ve kterém oslavoval prostřednictvím podivného vítězného tance – čímsi mezi flamencem a ptačím tancem – na song od hudební normalizační celebrity Michala Davida. Po zhlédnutí této hrůzy na mě přes všechny snahy bránit se předsudkům dýchl odér normalizace jako nikdy a napadlo mě, že se v Česku řítíme do Babišovy náruče rychleji, než jsme si mysleli.
Není náhoda, že problém s populismem mají právě středoevropské země, jejichž demokracie jsou mladé, a nemají tak vytvořenou tradici demokratických institucí, jejichž architektura by měla tvořit páteř liberálně-demokratického řádu (soudů, veřejnoprávních médií, centrální banky, ale i například akademické sféry ad.). Podle profesora Sajó však ani jeden ze současných středoevropských neliberálních režimů zatím není na takové úrovni, že by ho nešlo zvrátit. A v tom je nejspíš i naše naděje.
Autorka je šéfredaktorka revue Prostor
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.
