V souvislosti s milostnými aférami katolických kněží se nám většinou vybaví kauzy homosexuálně-pedofilního rázu. Osobám v celibátu se ale zapovídá i láska k ženám. Jakmile se služebník Boží zamiluje „podle lidské přirozenosti“, musí nutně opustit jedno pro druhé? Rozhlasová hra Goneril, uvedená letos Českým rozhlasem Vltava, odpovídá, že je možné takové dilema pozoruhodně unést skrze identitu básníka. A nakonec bez lítosti ztratit obojí.
Román Goneril vydala Univerzita Palackého v Olomouci v rámci širšího Výboru z díla Romana Karla Scholze před třemi lety a málokterá jiná próza disponuje tak působivým mimoliterárním kontextem. Jedná se o jediný rakouský román napsaný v nacistickém vězení za druhé světové války. Jeho autorem je mladý katolický kněz, uvězněný kvůli aktivitám v odboji, a za jeho téma si vybral oslavu konkrétní Angličanky, kterou miloval. Po napsání své ódy na lásku byl pak tento šumperský rodák v Kristových letech popraven. Krizové tvůrčí podmínky se na textu podepsaly absencí odstupu, vedoucí někdy až k přílišnému kazatelství a romantickým odbočkám, proto knize mnohem lépe sluší její promyšlené převedení do rozhlasové podoby.
Vedle románu zahrnuje výbor autorovy kontemplativní básně a také doplňující studii, která si bere na mušku problematický vztah rakouské katolické církve k národnímu socialismu. Charizmatický Scholz, ačkoliv nakonec odbojář a nacistická oběť, podal ještě v květnu 1938 žádost o přijetí do NSDAP. Co se však ve studii nedozvíme, je poválečná recepce Scholzova milostného románu, který nalézá obdoby snad jedině v listech středověkého teologa Abélarda a jeho žačky Heloisy. Udržel se autor svým citem v křesťanských mezích, jak se sám domnívá, nebo se ponořil do zapovězených vod Eróta až příliš hluboko?
V hrozných podmínkách se někdy utíkáme k žánru idyly. Scholz nás skrze své kněžské alter ego zavádí na anglický venkov, kam cestuje z Vídně na pozvání člověka, kterého ani moc nezná, rád by však někam odjel na letní prázdniny. Z hostitele se vyklube aristokrat, majitel honosné usedlosti a gentleman, schopný nezištně mu poskytnout to nejlepší možné zázemí, aby se mohl nerušeně oddávat poznávání cizího kraje. A tak kněz holduje procházkám, knihovně a delikátnímu pohoštění včetně whisky či doutníků. Z vnitřní rovnováhy ho ale postupně vyrušuje – více než hrozba světové války – hostitelova dcera Goneril, jíž dává hodiny němčiny.
Je úsměvné sledovat, jak se kněz utvrzuje v postojích téměř misogynských, aby se jimi zaklínal před možným pokušením. Čím víc ovšem dívku poznává, tím víc mu splývá s ideálem, o jakém se mu dosud nesnilo. Je nejen krásná, ale i vzdělaná, připomíná mu Madonu z dětství i Venuši, probouzí v něm básníka, a vůbec nevadí, že je vyznáním protestantka. Prostředí jejich svazek žertovně stvrzuje, když je například kastelán hradu pokládá za snoubence. Navenek přitom dodržují všechny konvence, a jestliže se zmůžou i na náznak tělesného kontaktu – třebaže jejich duše spolu dávno souloží – pak nakonec jedině na polibek. (A kdo by to byl řekl, že kněžská ruka napíše jednu z nejkrásnějších pasáží o polibcích vůbec, když jich subtilně rozliší desítky druhů!)
Křesťanské motivy působí od počátku vcelku strojeně. Kněžství sice zakládá hrdinův status a motivuje ho k vykonávání rituálů typu mše svaté, nicméně jeho štěstí pramení ze světštějších, přímo pohanských zdrojů. A když se do toho přimíchá láska k ženě, stává se z božího nadjá leda tak hrozba traumatu, které by, myslím, náš hrdina za normálních okolností neriskoval. Zvenku ho přece nic nedrží, boj svědomí se odehrává čistě v jeho hlavě. Jenomže do toho vypukne válka…
Má zůstat v emigraci se ženou, která mu dopřává pocit skutečného domova? Vše kolem něj, včetně jejího jorkšírského teriéra, volá: Ano. On se přesto po mučivém váhání rozhodne jít do války. V zájmu lidstva? Boha? Ďábla? A ze ztracené Goneril si učiní v nacistickém vězení básnický přelud, jako by krvavě vykoupená poezie dokázala být hodnotnější než šťastný život…
Autor je komparatista
