O polské reportáži
Ryszard Kapuściński proslul jako zahraniční reportér, ale na začátku jeho slávy stojí sociální reportáž z Polska – z Nowé Huty, dnes jedné ze čtvrtí Krakova, tehdy rodícího se „ideálního socialistického“ města. To na území několika vesniček vznikalo hned vedle budoucí huti, do roku 1990 nesoucí jméno Vladimira Iljiče Lenina. Městečko mělo být domovem pro dělníky závodu – a stalo se především velkým sociologickým experimentem. Jeho staviteli i obyvateli byli mladí lidé, kteří přijeli většinou z malopolských vesnic. Nowa Huta z nich měla udělat nové občany, lépe řečeno soudruhy a soudružky. Zbavit je tradic, rodinných a sousedských vztahů a víry. V Nowé Huti neměl být ani jeden kostel. Lidé z venkova přijížděli dobrovolně, s vidinou lepšího výdělku i bydlení. Malopolské vesnice často nebyly idylickým místem – obyvatelé byli chudí a negramotní. Strana zde také násilím „osídlila“ romské rodiny. Do nového městečka se sjížděli i lidé pochybného původu a místo ideálního socialistického města budoucnosti vznikla ve skutečnosti sociálně velmi komplikovaná společnost, bez vazeb k místu bydliště, ale také přirozených lokálních autorit a pevnější společenské struktury, což vedlo ke zvýšené kriminalitě a silně promiskuitnímu chování i u nezletilých.
V roce 1949 se začalo stavět, 21. srpna 1955 vychází v časopise Nowa Kultura Poéma pro dospělé Adama Ważyka, v níž si lidé mohli přečíst: „Na schodech to hučí ženskými jmény a zpěvnými zdrobnělinami, patnáctileté kurvičky scházejí po deskách do sklepů, úsměv mají vápenný a vápnem voní, poblíž v přítmí rádio hraje k podsvětnímu tanci, přichází noc, chuligáni si hrají na chuligány.“ Báseň v próze, jejímž autorem je pěvec socialismu, člověk do té době věrný stranické doktríně, způsobila otřes. Strana zareagovala protiútokem a zesílenou propagandou, ovšem potichu vznikla také komise, která měla zjistit, jaký je skutečný stav věcí. Do Nowé Huty se vydává mladý novinář Ryszard Kapuściński, zapálený komunista a autor časopisu Svazu socialistické mládeže Sztandar Młodych, aby popsal každodennost ideálního socialistického města. A tak vznikl text I toto je pravda o Nové huti, publikovaný už v září 1955. Kapuścińského reportáž potvrdila Ważykovy závěry, v mnoha ohledech byla v popisech nevyhovujících hygienických podmínek i uvolněné morálky ještě drastičtější. Při vyprávění čtrnáctileté dívky, která pohlavními nemocemi nakazila několik mladých mužů, komentuje Kapuściński: „Vyprávěla o svém chování tak vulgárně, že se mi chtělo zvracet.“
Reportáž nebylo možné ututlat, Kapuściński za ni dokonce obdržel Zlatý kříž, ale bylo rozhodnuto, že ambiciózní novinář musí odjet ze země. A kritizovat podmínky v jiných zemích. Kapuściński odjel do Indie a ze Sztandaru Młodych byl o tři roky později vyhozen za podporu k vládě kritického časopisu Po prostu. Stal se členem nové redakce týdeníku Polityka a především korespondentem Polské tiskové kanceláře (PAP). Nebyl ovšem disident a neocitl se mimo oficiální struktury, patřil k podporovaným novinářům a o jeho vztazích s komunistickou mocí se vedou diskuse, ačkoli jeho spolupráce například s tajnou policií byla vyhodnocena jako spíše nevýznamná. V šedesátých letech se Kapuściński v prestižní pozici korespondenta PAPu dostal do Afriky, na Blízký východ nebo do Jižní Ameriky, kde vznikají jeho nejznámější reportáže, v nichž sleduje dekolonizaci, revoluce a vojenské převraty. Potkává se také se svým budoucím českým překladatelem Dušanem Provazníkem, rovněž zahraničním zpravodajem, který do češtiny převedl většinu jeho děl (protože se Provazník později ocitl na indexu, řada z nich vyšla pod jménem jeho ženy Pavly). Ve slovenštině jsou tyto knihy, například Cisár (1978), Šachinšach (1982) nebo Eben (1998), dostupné v překladech nakladatelství Absynt.
Na tenké hraně faktů a fikce
Právě v zahraničních reportážích se formoval Kapuścińského proslavený způsob metaforického psaní: „kapky, v níž vidíme celý svět“, jak ho charakterizoval Mariusz Szczygieł. Polský reportér psal o Etiopii nebo Íránu a kritizoval přitom všechny totalitní režimy obecně a polský komunismus zvláště. Čtenáři doma věděli, jak tyto šifrované zprávy luštit mezi řádky. Zároveň se konstituovalo i vnímání polského reportážního stylu, jemuž se říká „polská škola reportáže“, a to také v textech Hanny Krall nebo Krzysztofa Kąkolewského. Jejich reportáže se soustřeďovaly na detail, ale tak dobře vybraný a popsaný, že odrážel mnohem hlubší a univerzálnější problémy. Zároveň je pro ně typické užívání literárních postupů a důraz na vybroušený jazyk, vyprávění, které má literární formu i ve své struktuře – dialozích, gradaci a závěrečné pointě. Nutno říci, že se tento styl setkává také s kritikou, neboť hranice mezi fakty a fikcí, po níž se pohybuje, je velmi tenká a míra osobního vkladu reportérského stylu zásadní.
Zejména u zahraničních reportáží může být potom velmi těžké ověřit, nakolik uváděné skutečnosti mají své reálné ukotvení a nakolik je reportér využil pro ilustraci vlastního vidění. Kapuściński sám zdůrazňoval, že je pro něj zásadní celkové vyznění reportáže, zachycení situace tak, aby si ji i čtenář vybavil stejně. To kritizoval v knize Kapuściński non-fiction Artur Domosławski, který i na základě ověřování faktů na místě a rozhovory s pamětníky tvrdí, že rozmývání hranice mezi fakty a fikcí je přeci jen na reportáž přílišné. Otázkou ovšem zůstává, nakolik lze jakýkoli dokumentární text považovat za nestranný a objektivní (byť samozřejmě nelze tolerovat záměrné faktografické posuny). Profil každého reportéra text předurčuje a jinak tomu nebylo ani u Kapuścińského. Od mládí měl silně levicové smýšlení a skutečným hnacím motorem jeho psaní byla touha popsat, jak se žije obyčejným lidem – ať už v Nowé Huti, nebo na alžírském venkově. Další zásadní moment představovala nutnost texty „šifrovat“ s ohledem na komunistickou cenzuru.
Řada otázek souvisí s proměnou práce zahraničního reportéra, která je dnes, v době internetu, přeci jen odlišná. Kapuściński odlétal do zemí, o nichž si dopředu nemohl zjistit informace, pohyb v terénu byl komplikovaný, stejně jako zpětné předávání informací. A míra různých omylů tak mohla velmi dobře vyplývat také z obtížnější situace, v níž se jako reportér nacházel. Kapuściński byl navíc hemingwayovský typ. Reportáž pro něj představovala adrenalinovou misi a ve varšavské redakci se nudil. V duchu svého přesvědčení například i bojoval v Angole po boku komunistických partyzánů. To, že Kapuściński na vlastní oči viděl, jaké byly následky kolonialismu, také nepřidalo k jeho pozitivnímu náhledu na západoevropské státy. Přesto byl v rámci svých textů i k režimu panujícímu v Polsku poměrně kritický, ačkoli otevřeně se na protivládní stranu postavil až v osmdesátých letech po vyhlášení výjimečného stavu. Jeho texty jsou zkrátka dnes zajímavé nejen informacemi, které v nich najdeme, ale také formou, která vypovídá o době vzniku a pohledu na jiné země. Jistě by bylo možné zamyslet se i nad čtením Kapuścińského prizmatem saidovského orientalismu, jak to naznačovala například polská literární historička Maria Janion.
Reportér na volné noze
Ryszard Kapuściński se spolu s Hannou Kral stali „mistry“ celé silné reportérské generace. Hanna Krall i přímo v redakci deníku Gazeta Wyborcza, kde byla příloha Velký formát (Duży format) synonymem pro skvělé reportáže ze světa i z Polska. Mladí novináři tu procházeli skutečnou školou, v níž výběr tématu, sběr informací a rozhovory s lidmi byly jen začátkem cesty. Kladl se také důraz na formu, v níž každé slovo je na správném místě a nese význam. Tato „zlatá generace“, k níž patří Wojciech Jagielski, Mariusz Szczygieł, Lidia Ostałowska nebo Wojciech Tochman, měla ovšem kromě svého nepopiratelného talentu také další výhodu. V devadesátých letech a v nultých letech redakce pokládaly reportérskou práci za natolik důležitou, že udržovaly vysoké standardy práce, mezi něž patřil například pracovní úvazek a proplácené dlouhé zahraniční cesty. Díky tomu mohl Tochman napsat mistrovskou zprávu z jugoslávské války, která slovensky vyšla v Absyntu (Akoby si kameň jedla, 2015), stejně jako Noční pútnici (2016), Jagielského děsivé svědectví o dětských vojácích z Ugandy – v němž autor otevřeně přiznává, že spojil několik hrdinů dohromady.
Zatímco reportéři dále přinášejí svědectví z nejodlehlejších koutů planety nebo rozkrývají sociální a společenské problémy v samotném Polsku, což znamená hodiny citlivých rozhovorů s mnoha lidmi i práci v terénu, přístup médií se změnil. Není to samozřejmě jen polský případ, rozvoj internetu přinesl propad tištěných titulů a ve své podstatě i placených obsahů. V řadě médií tak zaměstnávají především „vytvářeče obsahu“, krátkých textů s titulky, na které budou chtít čtenáři kliknout. Mladí reportéři se ocitají v situaci, kdy je nikdo nepřijme na úvazek a nezaplatí jim cesty či náklady spojené se vznikem textu, ale mohou psát reportáž s vidinou, že dostanou honorář za výsledný text. Na svém pražském setkání se Sašou Uhlovou, příznačně věnovaném právě levné práci a různým formám zneužívání pracovní síly, o tom hovořil Marek Szymaniak. Autor knihy Urobieni (Zpracovaní, 2018) popsal případy nejen z míst, jako jsou ostrahy parkovišť nebo sklady zboží, ale i neziskových organizací, které neustále najímají nové absolventy jako dobrovolníky, aniž by je kdykoli chtěli přijmout jako zaměstnance.
O detaily opíráme své emoce
Szymaniak a mnoho dalších reportérů se tak v současné době vydali cestou knižních reportáží. Motivací je i fakt, že čtenáři non-fiction a reportáže vyhledávají, takže nakladatelství jako Czarne – první, které mělo svou silnou a známou reportážní edici – si mohou dovolit reportérům zaplatit zálohu za práci na knize. Zvýšené množství publikovaných reportážních knih s sebou ale zároveň nese snížení kvality některých z nich. Nejmladší reportérské generaci chybí onen redakční mezistupeň, hodiny strávené psaním, opravováním a cizelováním textů, na něž dohlížela osobnost typu Hanny Krall. A nevznikají ani knihy, které by byly výborem nejlepších textů z novin, jako to bylo třeba u Tochmanových nebo Szczygiełových polských reportáží.
Nejlepší současné reportérské knihy, například Bláto sladší než med Małgorzaty Rejmer, jež nedávno vydalo nakladatelství Větrné mlýny v češtině, jsou stále literárnější, protože vznikají už s představou celku knihy. Existují ale také opačné případy. Polská novinářka a prozaička Martyna Bunda řadu let vedla redakci domácí reportáže v týdeníku Polityka, sama texty psala, ale především je redigovala. Potom vydala dvě prozaické knihy a v rozhovoru pro časopis Tvar, který vznikl při loňské návštěvě Prahy, pak říká: „Díky reportáži a práci v terénu, rozhovorům s mnoha různými lidmi jsem se stala svědkem situací, které mi umožnily poznat lidskou psychiku, způsoby, jak reagujeme na krajní situace a žijeme s traumaty. Naučila jsem se psát o těžkých tématech. To nejde dělat z odstupu a s patosem. Když se člověk pokouší vyprávět například o smrti dítěte, začíná od detailů, mluví o tom, jakou mělo barvu trička, že na stole stála sklenička a jestli ten den pršelo. (…) Mluvila jsem třeba s matkou, které zdrogovaní sousedé zabili tři děti. A ona stála na ulici před domem a povídala si se sousedkami. Měla strašné výčitky svědomí, že jako matka měla něco cítit. Ale jak ten příběh vyprávět? Říct „přišli a zabili děti, to nestačí. Právě detaily té scény nám umožňují všechno procítit, vnímat jako skutečné a reálné. O detaily opíráme své emoce.“
Znovu, ačkoli v jiné formě, se vrací Kapuścińského a Krallové popisování celého oceánu v jedné kapce vody. Ta kapka vody za sebou má ale také moře práce – často obtížné, dlouhé rozhovory, naslouchání svědkům, rešerše, dohledávání svědků. Ale ani to není ještě všechno, fáze zpracování, sepsání a odvyprávění je ta poslední. Jedno nemůže být bez druhého. Napětí mezi dokumentárním psaním a fikcí dodnes zůstává pro polskou reportáž zásadní. A z toho, co sami autoři říkají, to vyplývá především ze snahy přesně vyjádřit a předat čtenáři to, co se na daném místě stalo. Prosté seřazení chronologických faktů často říká o reálných událostech a jejich lidském rozměru velmi málo. Ani v non-fiction se tak nevyhneme vyprávění příběhů.
Autorka je prekladateľka a polonistka
