„Láska neexistuje,“ prohlásil básník Arthur Rimbaud, „je třeba ji znovu vynalézt.“ V euroamerickém prostoru jsme si zvykli ji propojovat s novověkou teorií sexuality. Ta sice nahradila náboženský diskurz hříchu vědeckým diskurzem nemoci, na druhou stranu s ní přetrvává dosud oblíbený model tzv. prokreační heteronormativity. A lidé, kteří do něj nezapadají, mívají zejména od šedesátých let sklon se ztotožňovat se sexuologicky ustanovenými odchylkami typu homosexuál, masochista či pedofil. Láska tehdy opustila skrytost ložnic a utajených snů, aby se otiskla na transparent v čele pouličních procesí.
Do postkomunistických zemí zavál tento emancipační vítr s třicetiletým zpožděním. Ne že by za bolševika sexuální menšiny neexistovaly; formálně tu byl homosexuální styk legalizován dokonce dříve než v Německu či Velké Británii. V každodenním životě se ale jednalo o stigma, které vás buď nutilo žít v neustálém ohrožení, nebo jste se rozhodli předstírat normální lásku. Neznámo, kolik těchto lidí zestárlo a do proudu emancipace už nenaskočilo. Ocitli se tak v šedé zóně hned nadvakrát – kvůli jiné orientaci nezapadají do generace současných seniorů, zároveň nemají své místo pod duhovou klenbou LGBT+.
Zviditelnit neviditelné se pokusila výzkumná zpráva z roku 2016. Socioložky pověřené sdružením Proud zprvu nemohly předpokládané LGBT seniory vůbec najít. Nikdo se neozval ani na internetovou výzvu, ani během festivalu Prague Pride, zadařilo se až díky doporučením sociálních a zdravotních pracovníků, které výzkum také zpovídal. A kteří zrovna nežili v běžné představě, že sexualita u starých lidí neexistuje, protože ve stáří je už všechno jedno… Téma jim však v každém případě přišlo docela nepodstatné: „My jsme nemocnice, ne hampejz. Nás zajímá nemoc, ne sexuální orientace…“
Kupodivu i samotní respondenti z řad menšinově orientovaných seniorů reagovali na zkratku LGBT s až ironickým odstupem: „LG… co? (…) A to je co za druh demence?“ Výzkum přesto prokázal, že jejich jiná sexualita, ať už si ji nazývají jakkoli, souvisí s jistým typem biografie, který se vyznačuje těmito společnými rysy: hrozba stáří o samotě a bez dětí, příbuzenské vztahy nahrazuje podpůrná síť přátel většinou jen z jedné generace, hrozí jim větší chudoba, potažmo i stres s nepříznivým dopadem na zdraví, jsou proto více odkázáni na instituce, ze kterých mají zároveň větší strach, a to spíše než z personálu z ostatních seniorů, z otázek na manželství a vnoučata… své partnery tak často radši vydávají za sourozence.
Ačkoli jsou tito senioři skeptičtí vůči LGBT hnutí, vítají společenské změny, které přinesou jejich následovníkům víc respektu a méně skrývání. Sami si však v gay klubech či průvodech hrdosti se vším tím starořeckým kultem mládí a krásy připadají nepatřičně jako šmíráci, internet moc neovládají, nemají kde se s někým seznámit. „Dřív to byly inzeráty v Mladým světě, ale dnes, copak je nějakej Starej svět?“ Nedávný výzkum tak stvrzuje, že je načase protrhávat roušku samoty, zpod níž se ozývají přesvědčení jako: „Když jsem nemocná, tak mi nikdo ani čaj nepodá… A když umřu? To poznají, až když proteču dolů k sousedům…“
Pokusme se ještě podívat, jaká je situace LGBT seniorů v zemi, která prožívala sexuální revoluci už v šedesátých letech, totiž ve Francii. Nevyjdeme při tom z výzkumů, které se v západních zemích na dané téma už nějaký čas provádějí, nýbrž z dokumentu Neviditelné lásky (2012) režiséra Sébastiena Lifshitze. Film se na rozdíl od výzkumů nesnaží postihnout, co jedenáct různých protagonistů narozených mezi válkami spojuje, jako spíše vzdává hold jejich výjimečnosti a skrze ni i lásce samotné, lásce znovu vynalézané.
Setkáme se tu s hrdinkou, která se dlouhodobě považuje za lesbu a nikdy se to nestyděla demonstrovat; její život byl svůdnou jízdou s mnoha partnerkami. Stejně tak ale nasloucháme ženě, jíž zabránila ve veřejné angažovanosti homofobní matka, a jak důležité pak pro ni bylo neztratit s ní vztah. Některé protagonisty vyrazili z práce nebo ze strany, jiná žena s lesbickou orientací si přesto vydobyla respekt venkovanů svou prací starostky. Jeden nešťastník se zkoušel očistit modlitbami a objel celý svět, než přijal ke stáru sám sebe. Jedna z dam těžce snáší mizející atraktivitu svého těla, jiného pána zas naopak vždy přitahovaly šedé vlasy jeho starších, již zesnulých milenců. A dnes, navzdory rakovině, nalézá své štěstí s partnerem – ovdovělým otcem pěti dětí.
„Nikdy jsem se nepovažoval za gaye,“ tvrdí starý pastevec, jehož eroticky iniciovalo osahávání ze strany staršího muže, když býval dítětem – a bylo to tak krásné… „Je pro mě zcela normální spát s muži. Také se vás neptám, proč máte raději červené víno než bílé. Je to o lásce.“ A dodává, ať místo Boha milujeme svého souseda.
Je tedy třeba uznat různé sexuality jako normální, stačí to? Rozeznat sexualitu i tam, kde ji dosud nespatřujeme, u starých lidí? Vítanější cestu, myslím, nabízí pojem queer. Ten se sice většinou omezuje na zastřešující označení všemožných sexualit (viz oxymóron „queerová komunita“), jeho potenciál však sahá mnohem hloub. Z hlediska queeru bychom měli poukazovat na nepřirozenost sexuality obecně a vracet se k erotické lásce. K lásce konkrétních, nikdy předtím nemyslitelných vztahů, které lásku zároveň znovu vynalézají. Třebaže vědecký výzkum či umělecký film citlivě nastolují téma, jsou to pořád jen data a obrazy. A od nich vede ještě dlouhá cesta k novému milostnému vztahu s konkrétním člověkem, seniorem, který chodí hůř a hůř, snad aby nemusel se svými tajemstvími dojít až do hrobu…?
Autor je spisovateľ a literárny teoretik
