Toužení po Visegrádu
Cestu slovenského premiéra Roberta Fica do Moskvy jsem sledovala ve chvíli, kdy mi v hlavě doznívaly zkušenosti z ubytovny pro ukrajinské uprchlíky v Praze. Krátce před Vánoci jsem se rozhodla navštívit rodiny, které i po třech letech přebývají ve zcela nedůstojných podmínkách. Ta návštěva mě zdeptala.
V malých pokojích o velikosti dvanáct metrů čtverečních má své improvizované domovy na 140 lidí. Vesměs se jedná o ženy ve středním nebo důchodovém věku, jsou zde i samoživitelky s dětmi a občas i muži. Především veteráni z několik let probíhající války. Střih. Na sociální síti X vidím Roberta Fica, jak si třese rukou s Vladimirem Putinem. Je zvláštní stydět se za politika, který mě nereprezentuje, nereprezentuje mou zemi, společnost. Přesto se to děje opakovaně, nejenom ve Ficově případu.
Před lety jsem v Maďarsku rezignovaně pozorovala vyostřující se kampaň Viktora Orbána, který na billboardech strany Fidesz zobrazil uprchlíky s tak zjevným rasistickým podtextem, že jsem tomu v první moment odmítala uvěřit. Záhy se u ostnatých drátů v obleku nechal vyfotit současný český premiér Petr Fiala a v Polsku začal Jarosłav Kaczyński chystat omezení reprodukčních práv. „Tohle je má kultura, můj prostor,“ napadlo mě tehdy poprvé. „Tohle je Visegrádská skupina, prostor pro postkomunistickou nostalgii.“
Na Visegrádskou čtyřku jsem si vzpomněla o letošních svátcích znova. Zatímco liberálnější část české společnosti (která se často nezdráhá volit konzervativní strany) volá po opuštění Visegrádu, ta národovecko-konzervativní v něm vidí jedinou naději na zachování naší postkomunistické autonomie. Hráz proti Evropské unii. Pravdu mají přitom oba tábory.
Visegrád je dnes zcela dysfunkční uskupení, v němž se z V4 stal jen podivně opoziční val uprostřed Evropy, aniž by se mu dařilo vytvářet jakoukoli smysluplnou kolektivní politiku. To i proto, že dynamika všech zemí je proměnlivá. Tam, kde v minulosti stáli spojenci, dnes stojí spíše chladní spolupracovníci. Především co se vztahů Česka a Slovenska nebo Maďarska a Polska týká.
Zároveň je však podstatné vytvářet prostor pro specifika naší vlastní zkušenosti, kterou jsme až moc dlouho nechávali ve stínu nadšeného budování polistopadového režimu a z níž vyvěrá i současná „antizápadní“ skepse, na níž staví svou izolacionistickou politiku Babiš, Orbán nebo Fico.
Jejich názoroví oponenti mají často tendence nálepkovat je automaticky jako proruské politiky, a ačkoli je to do jisté míry (alespoň v případě Fica nebo Orbána) pravda, těžiště jejich národních úspěchů neleží v geopolice. Naopak. Jen ji využívají pro budování vlastních národoveckých narativů, které víc než cokoli jiného stojí na kritice Evropské unie nebo jistého typu Západu coby řečnického prázdného signifikantu. Západ i Východ dnes fungují pouze jako identitární symboly, které přitom využívají obě strany současné politiky. Jak ta liberální, tak ta národovecko-konzervativní.
Je přitom paradoxní, že by Visegrádská čtyřka mohla fungovat dobře, jakkoli to dnes zní víceméně jako naprostá utopie. Jenže skutečně: postkomunistické země si s sebou nesou úplně jiný novodobý historický příběh. Pochopitelné a oprávněné nadšení v devadesátých a nultých letech neumožnilo zkoumat i příběhy těch, kdo v polistopadovém soupeření začali ztrácet svou vlastní důstojnost. Politické elity vytrvaly v narativech o nutnosti „dohánět Západ“ mnohem déle, než bylo zdravé. Od určité chvíle bylo jasné, že sliby o tom, jak dosáhneme na německé důchody nebo životní úroveň, jsou možná neúmyslnou, ale přesto v mnohém zraňující lží. Tam, kde se opakované sliby o lepší budoucnosti nesetkají s realitou, vyvěrá frustrace.
Je zajímavé představit si, co všechno by V4 mohla udělat, kdyby jí skutečně záleželo na svých obyvatelích. Na lidech, kteří jsou pro západní ekonomiky často jen špatně placenou pracovní silou, těly k vykořisťování, lidmi, na nichž sice stojí část západního blahobytu, ale oni sami na něj nikdy nedosáhnou. V oblastech, jako je tato – pracovní a mzdové podmínky východoevropských pracovníků –, by mohla být skutečná síla V4. Kdyby ovšem politici a političky chtěli.
Stejně tak by se dalo bavit o celé řadě dalších odvětví, od kulturní podpory a spolupráce přes problematiku bydlení po dobře mířenou kritiku západního paternalismu, kterou dnes vidíme třeba i v problémech kolem klimatické krize. Na ni reagují různé státy různě, to, co však hraje téměř vždy prim, je ekonomika. Je jednoduché spílat chudším zemím, že jsou stále pozadu. Je však těžké si přiznat, že tam, kde se nachází větší procento nespokojených a ekonomicky nesaturovaných lidí, se o větších problémech světa mluví jen velmi složitě.
Není proto překvapivé, že svou nejslavnější hodinku zažil Visegrád v období uprchlické krize, kdy se mu podařilo roztlačit krajně pravicové narativy i politiky až do té míry, že jsou dnes de facto mainstreamem. A to zdaleka nejen v zemích Visegrádu, téměř všude. Právě tento moment ustanovil, že se spojenectví Polska, Maďarska, Česka a Slovenska stalo na čas zase relevantním, nikoli však v pozitivním slova smyslu. Následovaly debaty o právech LGBTIQA+ lidí, o menšinách obecně, o postavení žen, jejich právech, nejen těch reprodukčních.
Ačkoli je dnes Visegrádská čtyřka spíše Visegrádskou dva plus dvojkou, nemusí tomu tak být i nadále. Bude záležet i na tom, jak dopadnou české volby, v nichž se zatím jasným favoritem na vítězství jeví Andrej Babiš. S jeho nástupem by minimálně spolupráce Česka, Slovenska a Maďarska mohla zase ožít. A skoro se dá říct, že takový typ spolupráce, jaký by tito politici mohli vymyslet, by mohl být dalším argumentem k tomu, aby se za kdysi zajímavou kooperací čtyř postkomunistických států raději zavřela voda.
Autorka je filmová režisérka a šéfredaktorka mediálneho projektu Page Not Found
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.