Hizballáh a Hamás: teroristé, nebo bojovníci za svobodu?

Roztroušené frakce arabského odboje jasně ukazují, na jaké straně stojí – boj za osvobození Palestiny je u mnohých z nich i jejich primárním důvodem vzniku a leitmotivem jejich odboje, jako tomu je u stran Hamásu a Hizballáhu. Je však namístě obě strany nazývat teroristickými? Na Západě tak vnímány jsou, naopak v arabských zemích jsou mnohými vřele podporovány. 

V průběhu posledních čtyř měsíců můžeme pozorovat, jak Izrael pokračuje v neustálém bombardování Gazy, které si vyžádalo již více než 33 tisíc zabitých a 75 tisíc zraněných palestinských civilistů. Do konfliktu se zapojili i další aktéři a ovlivňují tak budoucnost okolních zemí v regionu. Izrael, který od začátku svého vzniku trpí konstantním strachem z ohrožení svými arabskými sousedy, teď pozoruje, jak se jeho noční můra pomalu vyplňuje.

Odbojové hnutí, nebo terorismus? 

Odbojové hnutí, v angličtině resistance movement, se těžce kategorizuje. Je velmi snadno zaměnitelné s terorismem a záleží, jak se to hodí jednotlivým zemím při obhajování jejich politických zájmů. Při zmínce odbojového hnutí se nám nejčastěji vybaví organizovaný odboj v Evropě za druhé světové války proti nacistickému Německu.

Odbojové hnutí je podle slovníku Ministerstva obrany Spojených států amerických definováno jako „organizované úsilí určité části civilního obyvatelstva země vzdorovat legálně zřízené vládě nebo okupační mocnosti a narušit občanský pořádek a stabilitu“. Terorismus je ve stejném slovníku definován jako „nezákonné použití násilí nebo hrozby násilí, často motivované náboženským, politickým nebo jiným ideologickým přesvědčením, k vyvolání strachu a nátlaku jednotlivců, vlád nebo společností při sledování teroristických cílů“. Jak lze pozorovat, obě definice si nejsou moc vzdálené. Odbojové hnutí v moderním světě je o to komplexnější a někdy se ukáže až časem, kdo stál na správné straně. U tehdejšího protinacistického odboje o tom nikdo nemusí pochybovat. Hamás a Hizballáh se též považují za odbojová hnutí, avšak jejich agendu komplikuje více faktorů. Jsou hluboce propleteny v místní politice, kterou mísí s náboženskými idejemi.

Dobrým příkladem je Sovětský svaz, který palestinský odboj považoval za legitimní, a naopak protisovětský odpor v Afghánistánu za teroristický. Přičemž Spojené státy v té době zastávaly přesně opačné stanovisko. Jiný příklad nabízí fotografie Saddáma Hussajna z roku 1983, jak si přátelsky podává ruku s tehdejším americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. Tehdy bylo cílem Spojených států pomoci Saddámovi v irácké válce proti Íránu, který jim připadal jako větší rozšiřující se hrozba v regionu. Z přátelské spolupráce nakonec Amerika po 11. září přeřadila na celoplošnou invazi Iráku s cílem zničit Saddámův režim a nastolit v zemi „mír“. Místo míru došlo k ještě větší destabilizaci země, k více než 200 tisícům zabitých civilistů na irácké straně a 4 000 zabitých amerických vojáků.

Podobně je tomu i nyní, kdy se zdá jednodušší kategorizovat Hamás a Hizballáh čistě jako teroristické skupiny, které mají v úmyslu pouze destrukci Izraele. A ospravedlnit tak jakýkoli útok proti těmto skupinám jako „boj proti terorismu“. Obě skupiny, jak Hamás, tak Hizballáh, vedou nemilosrdný boj, který se neobejde bez krvavých útoků, jež splňují definici terorismu. Mohlo by ale v Pásmu Gazy vůbec kdy vzniknout něco jiného? Legitimní vláda s vlastní armádou, která by tak mohla válčit s Izraelem?

Ani Hamás, ani Hizballáh nevznikly ve vzduchoprázdnu. Je důležité mít na paměti, že se jedná o legitimní politické strany, které byly lidem zvoleny v místních volbách, a ne o náhodně vzniklé guerilly.

Obě militantní politické skupiny jsou v Evropě a ve Spojených státech zapsány na seznamu teroristických organizací, většina západních států stále pevně stojí na straně Izraele, podporující jeho právo na sebeobranu „proti terorismu“. Co si ale v reálu myslí většina obyvatel Palestiny o Hamásu a jak libanonská populace nahlíží na stranu Hizballáh?

Beznadějná cesta k míru

Útok Hamásu ze 7. října 2023, který byl cílený na civilní obyvatelstvo a vyžádal si 1 200 mrtvých, lze jasně definovat jako teroristický akt. V průběhu let můžeme vidět, že i minulé teroristické činy Hamásu byly dost pravděpodobně cílené tak, aby zaujaly mezinárodní mediální pozornost. Hamás sice má ve svých stanovách, že jeho cílem je zničit stát Izrael, tento cíl však v jeho agendě ze začátku nebyl, vznikl až později. Než Hamás vstoupil na politickou scénu, jednalo se o islámskou charitativní organizaci, která byla odnoží egyptského Muslimského bratrstva. Tou dobou, začátkem osmdesátých let, ho Izrael finančně podporoval. Doufal, že podporou nevládní dobročinné organizace oslabí „revoluční“ Organizaci pro osvobození Palestiny (PLO), tehdy dominantní politickou palestinskou stranu, která operovala z exilu.

Koncem osmdesátých let začala být izraelská okupace Západního břehu a Pásma Gazy o dost násilnější a intenzivnější – zatýkání a fyzické obtěžování nevinných civilistů, zabavování půdy a majetku bylo na denním pořádku. Palestinci začali protestovat. Nenásilně, formou stávek a bojkotů. Takzvaná první intifáda (neboli „lidové povstání“) byla Izraelem agresivně potlačena a vyžádala si více než tisíc mrtvých Palestinců. Pár tehdejších lídrů Hamásu se snažilo najít cestu k mírovému vyjednávání s tehdejším izraelským ministrem obrany, Jicchakem Rabinem. Jedním z požadavků bylo povolení návratu tisíce stovek Palestinců zpět do jejich země. Jejich přání nebylo nikdy vyslyšeno.

Volební vítězství

Od té doby se Hamás začal radikalizovat. Pochopil, že když to nepůjde mírovou dohodou, bude to muset jít násilnou formou. V devadesátých letech se distancoval od mírových procesů s Izraelem v Oslu, nechtěl jakkoli uznat legitimitu Izraele, a proto i odmítl účast na palestinských volbách. V roce 2006 však přístup změnil a rozhodl se voleb přece jen účastnit. K překvapení všech volby vyhrál. Jeho lídr, Ismáíl Haníja, pár měsíců po volbách vydal prohlášení: „Už s námi nemluvte [světové mocnosti] o uznání práva na existenci Izraele nebo o ukončení odporu, dokud se Izrael nezaváže ke stažení z naší země a k uznání našich práv.“ Dále dodal: „Mírového jednání můžeme docílit, pokud svět bude ochoten zapojit se do konstruktivního a spravedlivého procesu, ve kterém se s námi [Palestinci] a Izraelci bude zacházet jako s rovnými.“ I v průběhu dalších let se Hamás několikrát snažil o mírové jednání, kterého však nikdy nebylo docíleno.

Krátký úryvek z knihy The Eye of the Mirror, vydané před 27 lety, od palestinské autorky Liany Badr vystihuje i dnešní frustraci mnohých Palestinců: „Chcete po nás, abychom byli trpěliví a zůstali zticha a čekali na boží milosrdenství? Dobře. Čekali jsme dvacet let a víc a nikdo se o nás ani trochu nezajímal. Všichni nás potlačují. Pokud takhle máme strávit dalších dvacet let, tak jak se teď věci mají, nedocílíme ničeho.“

Hamás podle poslední studie ztrácí podporu místního obyvatelstva

Podle poslední studie většina obyvatel Gazy nesouhlasí s cílem Hamásu eliminovat stát Izrael, většina se přiklání k řešení konfliktu vytvořením dvoustátního řešení, navrženého podle oselských dohod z roku 1993. Většina respondentů neprojevuje důvěru v Hamás, pouhých 24 procent se přiklání k tomu, že by znovu zvolilo aktuálního lídra Hamásu Ismáíla Haníju. Podle výzkumu by si většina obyvatel Gazy přála politickou změnu, více než polovina obyvatel je pro demokratický státní režim.

Libanonské křídlo odporu se ozývá 

Den po útoku Hamásu ze 7. října se ozval i jeho spřízněnec, libanonský Hizballáh, a zahájil na jižních hranicích Libanonu decentní přestřelování se sousedním Izraelem. Zejména proto, aby dal najevo svou podporu Hamásu a obyvatelstva Palestiny. Z malé přestřelky se stal o dost větší ozbrojený konflikt, který si vyžádal na libanonské straně více než 93 tisíc vysídlených obyvatel, přes 900 zraněných, více než 300 mrtvých, včetně 66 zabitých civilistů a tří zabitých novinářů. Desítky měst v severním Izraeli byly evakuovány a jejich obyvatelé vysídleni.

Nutno také zmínit fakt, že 11. března Izrael již podruhé zaútočil na oblast Beká, poblíž města Baalbek, jehož antické chrámové ruiny jsou zapsané na seznamu UNESCO. Konflikt se tak významně posunul z jižní hranice s Izraelem do středu země, a to o přibližně 200 kilometrů. Izraelské letouny si bez jakéhokoli práva bezstarostně prolétávají Libanonem, nedávno byly dva takové zaregistrovány nad hlavním městem. V obyvatelích to jen rozšiřuje obavy a hněv.

Místní už nemluví o izraelsko-hizballáhském konfliktu, ale o regulérní válce v jižním Libanonu. Celá situace eskalovala izraelským dronovým útokem, který na bejrútském předměstí Dahiye zabil zástupce šéfa Hamásu, Sáliha Arúrího, a vyvolal tím mezi místními strach z potenciálního rozšíření války po celém Libanonu. Západní média mluví o úspěchu Izraele, který eliminoval dalšího teroristu. V Libanonu se mluví o ohrožení suverenity země a zabití jednoho z hrdinů odboje.

Od začátku války v Gaze se v Libanonu místní obyvatelstvo rozdělilo na dva tábory, jeden podporuje akce Hizballáhu na jižní hranici, druhý ho za to odsuzuje s tvrzením, že svéhlavě, bez souhlasu ostatních, vede Libanon do války a vměšuje se tak do místní správy a bezpečnosti.

Mocnější než místní armáda

Hizballáh je politická strana v Libanonu, která se těší velké popularitě. Je nejmocnější stranou v zemi, která je silně vměstnaná do místní politiky a sociálního života Libanonců. Drží 12 procent křesel v parlamentu, financuje nemocnice, má svůj televizní kanál, vlastní banky s přístupem k americkým dolarům. Má více zbraní než libanonská armáda, má podporu Íránu a jen tak něco ho nezastaví. Svéhlavě rozpoutává boje s Izraelem na jižní hranici země, avšak reakce Izraele se vymyká proporcionalitě.

Vznikl reakcí na izraelskou okupaci Libanonu v roce 1982. Prezentuje se jako strana odboje proti státu Izrael. Jeho politika se v průběhu let měnila. Z chomejnistické náboženské ideologie se více posunul k politickému rámci. Přesto si jeho lídr, Hassan Nasralláh, vytvořil mezi místními silný kult osobnosti a sám se považuje za bohem zvoleného vůdce. Jeho hlavním cílem je bránit Libanon proti jižnímu nepříteli. A to se mu také dost dařilo. Během 33denní války s Izraelem v roce 2006 Hizballáh vyšel jako vítěz, čímž jeho popularita mezi místními jen stoupla.

Evropa a Spojené státy si mohou Hamás a Hizballáh nazývat, jak chtějí, faktem však zůstává, že obě organizace jsou v daných zemích regulérními politickými skupinami a mají silnou podporu místního obyvatelstva. „Hizballáh jen využívá palestinskou otázku ve svůj prospěch. Není tu proto, aby bránil Palestinu, ale aby mohl na její úkor existovat,“ říká mi jeden palestinský student. Je možné, že Hizballáh využívá palestinskou otázku pouze jako záminku k vyvolání boje proti jeho úhlavnímu nepříteli, kvůli kterému v podstatě vznikl. Pokud se Hizballáh rozhodne stáhnout celou zemi do války s Izraelem, ztráty budou vysoké na obou stranách. Od jeho poslední války z roku 2006 lze pozorovat, jak armáda Hizballáhu posílila, její arzenál se odhaduje na 120 tisíc raket. Jak tvrdí profesor politologie a mezinárodních vztahů Nathan Brown z Washingtonské univerzity: „Hamás a Hizballáh se vnímají jako spojenci, ale zároveň si obě skupiny dělají své vlastní strategické plány.“

Mohanad Hage Ali, vedoucí pracovník výzkumného ústavu Malcolm H. Kerr Carnegie Middle East Center, komentuje podobně: „Záměrem Hizballáhu, Hamásu a Palestinského islámského džihádu bylo vytvořit odstrašující doktrínu proti Izraeli a předpokládá se, že kdykoli je jedna strana v existenčním ohrožení, ostatní se připojí.“

Se stoupajícím počtem mrtvých Palestinců v Gaze vyvstávají pochybnosti o roli mezinárodního práva, které selhává. Přestože většina obyvatel nemusí sympatizovat s politickou autoritou Hamásu, nemají jinou možnost, jak se bránit.

Ani Hizballáh nereprezentuje celkovou populaci země. Mnoho Libanonců mu odporuje a silně kritizuje jeho zapojení do konfliktu na jižních hranicích. Zejména na sociálních sítích často vidíme slogany „Jih je součástí Libanonu“, jež apelují na místní obyvatelstvo žijící v hlavním městě, kde se hodně lidí od celého konfliktu distancuje, ignoruje válku na jihu Libanonu a považuje konflikt za problém, který se Bejrúťanů netýká. Přesto však pokud dojde na eskalaci konfliktu ve válku v plném rozsahu, kdo nakonec Libanon ubrání?

Autorka je arabistka, v současné době studuje magisterský program Demokracie a lidská práva na univerzitě Saint-Joseph v Bejrútu

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.