Bez sebereflexe lze jen těžko napsat dobrou reportáž. Česká žurnalistika je ten nejméně sebereflexivní spolek na světě.
Mladá žena stála na ostravském sídlišti a pozorovala, jak si hraje její nejmladší dítě. Venku byla zima a dítě na sobě mělo jen triko. Na otázku, jestli mu není zima a proč dítě nemá mikinu nebo bundu, odvětila: „Taky si říkám, proč se neobleče, když je taková zima.“ Její odpovědi jsme se tehdy před dvaceti lety jako studentky romistiky a antropologie trochu smály a kladly jsme si otázku, jak to, že své dítě neoblékla, když byla zima. Vyvozovaly jsme z toho, že Romové svým dětem nic nenařizují a nechávají je dělat si, co chtějí. Ta žena byla totiž Romka a měla čtyři děti.
Neuplynulo ani patnáct let a já jela se svým čtvrtým synem tramvají. Venku byla zima, padal sníh a moje dítě mělo na noze jen bačkory. Syn právě procházel obdobím, kdy se nechtěl přezouvat, a tak jsem si řekla, že se s ním nebudu hádat, že mu bačkory na cestu k mému bráchovi na návštěvu stačí a že ho z tramvaje domů vždy přenesu. Spolucestující v tramvaji mi pohoršeně položila otázku, jak je možné, že má moje dítě na noze bačkory, když je venku sníh. Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem řekla: „No, nemá, taky se divím, ale on je nechce.“ V tu chvíli mi vytanula vzpomínka na ženu z Ostravy a na to, jaká jsem byla bláhová, když jsem si myslela, že se její přístup musí pojit s její etnicitou nebo aspoň sociálním vyloučením. Souvislost s počtem dětí nemusí být zákonitá, jsou jistě i matky, které dokážou po dětech vyžadovat méně podstatná pravidla a zvyky, i když jich mají více, ale nějaká tam je a má nejspíš větší relevanci než etnicita matky.
Tuto historku vyprávím studentům žurnalistiky, když mě někdo pozve, abych jim povyprávěla o sociální reportáži. Snažím se na ní ilustrovat to, jak naše pohledy mohou být různé a jak si každý všímá jiných věcí. Kdybych s maminkou čtyř dětí na ostravském sídlišti stála dnes, určitě by mě nenapadlo položit otázku, proč její dítě nemá mikinu. Nejspíš bych si ani nevšimla, že není dost oblečené, a pokud snad ano, neřešila bych to a nic bych z jejího laxního přístupu nevyvozovala. Možná by mě jen napadlo, že chápu, že je s tolika malými dětmi unavená a nemá energii a sílu řešit každou mikinu.
Každý, kdo přijde do nějakého prostředí, ho vidí svýma očima. Člověk z rozvedené rodiny si všímá jiných věcí než ten, kdo je z rodiny úplné. Čtvrtá dcera evangelického faráře, která vyrostla na studené faře, si bude všímat jiných věcí než dospělý, který byl jako dítě jedináčkem v teplém panelákovém bytě. Jedinec z bohaté rodiny bude překvapen jinými momenty než člověk, který vyrostl s matkou samoživitelkou a byl zvyklý, že počítají každou korunu nebo že mají dluhy. To neznamená, že jeden vidí věci správně a druhý špatně. Různé pohledy se mohou doplňovat a dětství strávené v chudobě také nemusí vždy znamenat větší sociální citlivost, tu ostatně může člověk životními zkušenostmi získat, i když je sám majetný. Je ale dobré si své předporozumění uvědomovat nejen v rovině svých životních zážitků a toho, z čeho pocházíme, ale také v rovině ideologické. Antropologové jsou v tomto ohledu tak moc sebereflexivní, až je to někdy úmorné. Neustále přemýšlejí o tom, jak oni sami věci vidí a proč.
Když chybí sebereflexe
Novinařina je povolání, které by mělo mít s antropologickým výzkumem aspoň něco společného. Je to sice disciplína o mnoho rychlejší, přesto je překvapivé, jak málo se v Česku nad tím, jak vnímáme realitu a jak to ovlivňuje naše texty, mezi novináři přemýšlí. A jak to tak jen z malé dálky pozoruju, na Slovensku to není o moc lepší. Když se snažím zavést na toto téma řeč a ptám se, co je to ta jejich vyzývaná objektivita, která v sociálních vědách neexistuje, a co je to ta nestrannost, dozvídám se, že je to jednoduché. Stačí prý dát hlas protistraně a mít informace ověřené ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. To s těmi dvěma nezávislými zdroji je zřejmě pozůstatek z dob, kdy ještě novináři trávili mnohem více času v terénu a odtud psali (nebo volali do redakcí) zprávy. Pokud něco sami neviděli, nebyli při tom, pak se nemohli spoléhat jen na jeden zdroj. Dnes už novináři do terénu tolik nechodí, co se děje, často zjišťují na internetu nebo telefonicky. Nejedná se tedy o dotazy, které by kladli očitým svědkům nějaké události. Aktéři jednotlivých kauz bývají navíc natolik propojeni, že mluvit o dvou na sobě zcela nezávislých zdrojích je často spíš šidítko, kterým se jen naplňuje formální pravidlo. Zdrojem dnes navíc nemusí být jiný člověk, ale třeba naše účast na jednání zastupitelstva nebo zápis z něj, soudní spis nebo korespondence exekutora, majitele domu nebo společnosti, která půjčuje lidem peníze. Někdy ani dva zdroje nepotřebujeme, když máme důkaz, který je nezpochybnitelný. To pravidlo je dobré chápat jako vodítko, nikoli jako zákon, který nám zajistí objektivní článek.
S protistranou je ještě větší svízel než se zdroji. V příbězích, které přinášejí sociální reportáže, jsou jen málokdy dvě strany. Když vyhazuje majitel ubytovny rodiny a seniory na ulici, nesledujeme příběh zlotřilého majitele, jemuž jsou protistranou lidé z ubytovny, jakkoli bychom takový jednoduchý příběh s jasnou zápornou postavou sledovali rádi. Dalšími stranami jsou obce, které se nestarají o své občany, ale také stát, který nemá vůbec žádnou koncepci bydlení. Svou roli tu často sehrávají i občanské organizace a nemusí být vždy jen pozitivní. Každá rodina na ubytovně má jiný příběh, někdo má na nájmu dluhy, jiný ne, společné mají většinou všichni to, že jsou v exekuci a nemají dost prostředků na zaplacení kauce a nájmu. A to je součást jejich bezvýchodné situace, za kterou majitel ubytovny, který se rozhodl ukončit toto svoje podnikání, nemůže, byť toho roky využíval. To, který příběh vybereme, jak rodiny a prostředí popíšeme, čeho si všimneme, které aktéry oslovíme a co přesně a jak z jejich slov odcitujeme, bude mít zásadní vliv na vyznění reportáže. Každý text je selekce a každý text je do jisté míry manipulace, protože vy chcete něco sdělit a možnosti, jak toho dosáhnout, jsou ohromné. A úplně nejhorší je, pokud si neuvědomujete, jak silný nástroj v rukou máte, a nezkoumáte, proč a co chcete vlastně textem sdělit. Říct si mechanicky, že dám hlas protistraně a tím nejlépe popíšu realitu, je naivní a hloupé. V případě sociální reportáže dvojnásob, protože z terénu máte tolik podnětů, tolik vět k citacím, tolik skutečností, že by to vydalo na mnoho různých reportáží podle toho, co byste zrovna vybrali.
Když píšeme o predátorských úvěrech, nabízí se otázka, proč lidé mají tak nízké mzdy, že nemají na život a půjčují si, proč jsme měli tolik let tak strašně špatné zákony, které podporovaly zadlužování a navyšování dluhů, a proč Česká národní banka na činnost nebankovních společností reálně nedohlíží a nechává je současná pravidla – o něco málo lepší než v minulosti – porušovat. Stranu a protistranu si vytvoříme snadno a ještě snáze u toho přehlédneme, že píšeme jen další cajdák o zlém majiteli nebo lichváři a nevidíme kontext, kterým je špatná sociální politika státu, což je stav, k němuž mnozí novináři svou nereflektovanou ideologií roky přispívali. Oni to nedělali schválně, jen si neuvědomili, že je živila radost z toho, že žijí v nejbáječnějším ze všech světů.
V posledních desetiletích je čím dál tím častější, že když chcete mluvit s někým z magistrátu, ministerstva nebo z nějaké firmy, odkážou vás na mluvčí. Státní instituce i soukromé firmy mají takové pravidlo, že jejich zaměstnanci mají zakázáno mluvit s médii. Mluvčí vám v naprosté většině případů neodpoví na vaše otázky a požádá vás, abyste jim je poslali písemně. Na zaslané dotazy přijdou většinou s velkým časovým odstupem někdy vyhýbavé a jindy vyloženě lživé odpovědi. „Dát hlas protistraně“ pak znamená, že tyto odpovědi zveřejníte v uvozovkách jako citaci a položíte tak lež vedle pravdy. Když nedokážete zjevné lži vyvrátit, nestojí výsledek za nic, protože takový text by mohl napsat nějaký ani ne moc sofistikovaný program, který by rozeslal otázky a pak poskládal odpovědi. Když přistoupíme na to, že takto má vypadat reportáž, nahradí nás stroje dřív než lidi v továrnách. Máte-li dostatek důkazů, že vyjádření mluvčího není pravdivé, můžete text poskládat tak, že je to patrné. Stejně pak nejste nestranní ani objektivní. To ani nemáte být. Stačí, když si svůj postoj budete uvědomovat. Bez jeho reflexe za vás totiž píší vaše předpojatosti a ani o tom nevíte.
Na straně slabších
Jednou jsem stála na chodbě soudu s lidmi, kteří bydleli na sídlišti, jež prodal ČEZ nějaké podivné firmě. Tito lidé už věděli, že je nejspíš čeká ztráta bydlení, a snažili se svého práva dožít v bytech, které kdysi stavěli, domoci soudně. Příběh byl spletitý a kauza se táhla roky. Tito lidé věděli, že nemají proti velkému kapitálu žádnou šanci. Jedna z žen, která odboj nejprve proti ČEZu a potom proti novým majitelům vedla, mi řekla, že mě má ráda, protože jsem objektivní. „Já nejsem objektivní, já jsem na vaší straně,“ odpověděla jsem jí se smíchem. Představa, že bych měřila stejně neprůhlednému kapitálu, který měl jediný cíl, a to co nejvíce zpeněžit nabitou akvizici, a seniorům, kteří se báli, kde dožijí, mi přišla absurdní. Skutečnost, že stojím na straně slabších, ale samozřejmě neznamená, že budu v textu záměrně něco zamlčovat, abych přitížila majitelům sídliště. To ani není potřeba, jejich jednání, způsob, jakým vedou soudní spory, jak absurdně zdražují nájem, vymýšlejí si další položky, které je potřeba platit, vyhazují původní majitele a vytvářejí na ně nátlak, mluví sám za sebe. V méně vyhrocených situacích, kdy proti sobě nestojí velký kapitál na straně jedné a chudí lidé na straně druhé, je ale dobré si být svých zaujatostí dobře vědom. Třeba proto, abyste mohli vážně přemýšlet, zda někomu nestraníte jen proto, že je chudý, a nezapomněli proto ověřovat, zda vám říká pravdu. Nebo zbytečně nemanipulovali výpovědí nesympatické protistrany.
Při konečné redakci reportáže pak je mnoho okamžiků na hraně, často vážím, co do textu dát a co ne. Když jsem zoufalá a nevím, tak to konzultuju s kolegy a přáteli. Jednou jsem byla s kolegyní Apolenou na návštěvě u jedné paní, která získala nájemní bydlení díky jedné občanské organizaci. Seděly jsme v kuchyni u mladé, milé ženy. Vyprávěla, jak předtím bydlela na ubytovně, jaký problém byl dostat se do školy a školky a jak je ráda, že má teď stabilní bydlení a školy v dosahu. Byla samoživitelka a měla čtyři děti. V jednu chvíli řekla, že každé dítě má jiného otce. Moje intuice mi říkala, že nechci vědět, jak se to stalo, že má čtyři děti, každé s jiným a ani jeden otec není nijak přítomný, tak jsem se rozhodla, že se nezeptám, ale Apolena otázku položila. Paní se usmála a řekla: „No to je hned, to takhle jdete na diskotéku a hned jste těhotná.“ Když už to řekla, tak jsem nad tím pak samozřejmě přemýšlela. Mám uvést, že samoživitelka, o které píšu, má několik dětí, každé s jiným otcem a že ty muže pořádně ani nezná? Mám tam napsat „No to je hned…“? Je to pro příběh relevantní? Je to spíš příběh o trochu naivní ženě, anebo o selhání sociálního systému a fungování občanské společnosti? A proč ho zbavovat plasticity tím, že zamlčím něco, co bude pro čtenáře zajímavé a osvěžující? A není to už spíše bulvární, když tam něco takového uvedu? Nakonec jsem to neuvedla, protože to byl formát velmi krátké reportáže. Delší text, kdy bych s tou paní strávila více času a mohla bych ji popsat zároveň i jako hodnou mámu, která se snaží, a nebo ji přiblížit v jiných situacích a rolích, by to klidně unesl.
Máme svět měnit, nebo popisovat?
„Úloha reportéra se někdy podobá úloze hyeny. Obchází s notýskem a zapisuje lidské útrapy, aby je sdělil novinám. Kdyby to dělal bez jiskřičky naděje, že jeho vytištěná slova pomohou, nestál by ani za podání ruky. Pro tuto naději se omlouvám všem, které jsem v posledních dnech vyhledala v jejich brlozích, za zvídavost svého vyptávání, jež muselo být bolestné a dotěrné. Musela jsem jim nutně připadat jako člověk z druhého, bezpečného břehu, který zapisuje s tužtičkou v ruce míru jejich strádání. Stála jsem před nimi zahanbena, neboť mne očekával vlídný domov, práce a zítřek. Otřese-li se však jednou půda mého domova ničivým výbuchem, jako se otřásly domovy jejich, budeme pak pravděpodobně stát všichni proti společnému nepříteli – a doufám, že se znovu shledáme,“ napsala před druhou světovou válkou v jedné své reportáži Milena Jesenská. Je to dobrý příspěvek do debaty o tom, zda máme svou prací svět měnit, anebo popisovat. Řada novinářů se totiž domnívá, že bychom tu měli být jen od toho popisu. Že naše úloha je informovat. Novináři popisují a na základě toho se lidé pak mohou rozhodovat ve volbách podle svých představ a politici mají popřípadě něco měnit. Já souhlasím s Milenou Jesenskou. Kromě toho jsem přesvědčená, že i nestranní a objektivní popisovači reality, kteří se nesnaží změnit svět, mají svou agendu. Tou je často udržování statu quo. Jakkoli se to může zdát přitažené za vlasy, tak reportáže, které jsou slepé k systémovým problémům a popisují svět skrze dojemné příběhy, kde jsou hlavně různí hodní a zlí lidé, ale jejich jednání je jakoby oddělené od organizace společnosti, k udržování statu quo přispívají. Popsat příběh nějaké rodiny, která je na tom špatně, případně na základě toho vybrat peníze na pomoc nebo zjednat nápravu v jejich případě, pomůže sice té konkrétní rodině, nikoli však tisícům dalších v podobné situaci.
Po roce 1989 se uvolnilo místo v médiích a na vedoucí pozice se rychle dostali lidé, kteří by se bez této zvláštní situace v takové míře neuchytili. Tito lidé pomáhali vytvářet obraz světa, kde musíme být hlavně vděční za to, že už nežijeme v komunismu. Režim, který tak srdnatě hájili, k nim byl přívětivý. Ve vedoucích pozicích vydělávali dostatek peněz, mohli si koupit byty a dlouho tvrdili, a někteří dokonce tvrdí dodnes, že se přece máme dobře. Z mnoha rozhovorů, které jsem s kolegy novináři vedla, jsem pochopila, že jejich nadšení pro popřevratový režim je autentické. Kromě toho, že ho chtěli přirozeně podporovat, mělo jejich zaujetí řadu negativních důsledků pro společenské klima v Česku. Přehlížení všech systémových problémů, informování o jednotlivostech bez potřebného kontextu, přehlížení strukturálních nerovností i těch regionálních, daly by se o tom psát barvité reportáže. Tvrzení, že my jen popisujeme, my tu jsme od toho, abychom něco měnili, je jen další obezlička, jak nepřemýšlet nad tím, jakou roli hrajeme. Pikantní pak je, že člověka takto ovlivněného jeho ideologií sice můžete přesvědčit o tom, že něco je špatně, ale jen na chvíli. On sice pod tíhou argumentů uzná, že exekuce jsou systémový problém, a pochopí, že vznikaly, protože lidé měli nízké mzdy a právní prostředí bylo nastavené tak, že bylo výhodné obchodovat s bagatelními dluhy. Za nějakou dobu už ale zase vesele píše, že se máme dobře a že se přece stačí trochu uskromnit.
Po čistkách v padesátých letech se do redakce Československého rozhlasu také dostali mladí lidé, kteří nic neuměli a kteří by jinak neměli šanci takto rychle získat tak dobré zaměstnání. A také byli k režimu loajální. Postupně ale začali svou situaci reflektovat včetně toho, že těmi pozicemi byli vlastně tak trochu uplaceni, a v rozhlase vyrostla velmi zajímavá redakce, která fungovala až do devětašedesátého. Přemýšlím, proč se tehdy novináři sebereflexe nebáli tak jako dnes a proč se přemýšlení o tom, co vlastně svým psaním vytvářím, už nezopakovalo.
Autorka je redaktorka Alarmu
