Rewire 2025: Politika je tělesná a únik vyžaduje pohyb
Festival Rewire v nizozemském Haagu patří už čtrnáct let k nejintenzivnějším událostem jarní sezony v Evropě, co se týká nové a experimentálnější hudby všech scén. Právě skončený ročník odrazil i sociopolitickou mezinárodní atmosféru: nevyhnutelně, mrazivě i s půvabnou hravostí.
Říká se, že korektní atmosféra diplomatického Haagu zpestří a ožije právě během čtyř dnů Rewire. Lidé nejen z Nizozemí, ale z celé Evropy sem putují z klasického důvodu (mnoho oblíbených jmen a nových objevů během pár dnů), vedlejším efektem je pocit komunity, která si nejen chce vybírat hudbu aktivně (nenechat algoritmy tvořit soundtrack pro svůj život), ale také dává najevo zájem o dnešní dění. K negativům úspěchu Rewire patří, že je čím dál populárnější, a tedy lidnatější: na některé koncerty se už nelze vmáčknout. Klady však velmi převažují: šéfkurátor Bronne Keesmaat kombinuje chytré hvězdy se vzácnými návštěvami z Japonska nebo Jižní Ameriky, světové premiéry se speciálními spolupracemi. Rewire operuje s rozpočtem, který česká a slovenská nezávislá kultura nikdy nezažila. Je to věc nizozemské kulturní politiky, taky je to ovšem adekvátní roli, která dobrou hudbu nejen přebírá, ale zároveň ji kurátorsky původně iniciuje.
Dlouhá řada letošních koncertů a dalších eventů se přimykala k sociopolitické atmosféře na různé způsoby. Tady je pár poznámek k těm velmi přímým.
V krajině tichých poplachů
Koncertů bylo tolik, a přece mě prioritně smetl zážitek z instalace, do níž jsem se vracel. V sytých barvách a „hezkých“ záběrech sleduje Londýňanka Aura Satz světové sklady a arzenály sirén, houkaček, alarmů, akustických hlásičů a jiných zvukových poplašných zařízení. Název napovídá hodně: Warnings in Waiting (Varování čeká). Film promítaný na tři plátna, která propojuje jediná hudba, tedy ukazuje nástroje varování, které čekají, až přijde jejich čas. Sirény tu jsou nejen pro případ války, ale i kvůli přírodním katastrofám – požárům, záplavám, únikům jedovatých látek z industriální výroby… Samozřejmě v současné situaci, naplněné napětím po nástupu Trumpa a z nových možností rozmachu Putinova režimu, působí „čekání na poplach“ velmi silně. Filmový obraz je velmi estetizovaný, pohyb kamery elegantně vláčný, ampliony jsou natáčeny zblízka i leteckými záběry. Samotné objekty vypadají jako plechové květiny nebo plastové houby, občas vykvétají na vysokých stoncích kandelábrů, jsou zasazené vedle poklidných domků, u znepokojivě vyprázdněného parkoviště se stopou po člověku – prádlem, které se suší na šňůře. Sledujeme místa, kde už obstarožní ampliony zarůstají mechem, jsou to pozůstatky po studené válce, hřbitov sirén. Jinde všechno září a je udržované: je za tím disciplína i vnímání pravděpodobnosti, že siréna by mohla být zapotřebí. Při záběrech na značky výrobců nám bleskne hlavou, že existuje mohutný byznys s výrobou této skryté (zčásti tajně uskladněné) industrie, jejíž použití si nepřejeme, ale v případě krize může zachraňovat životy. „Závisí zvuk a tón sirény na tom, jak se budou obyvatelé po vyhlášení katastrofy chovat?“ To je jedna z otázek, kterou si klade Aura Satz, která rešeršuje téma sirén už víc než pět let. Podtrhuje roli alarmů jako rozcestí k budoucnosti: nejen poplach, ale i pokyn k jednání, které nám umožní zachovat (si) budoucnost.
Umělkyně a hudebnice nahrává pípání, houkání a hučení poplašných zařízení, trochu je cituje a hodně přepracovává, překomponovává. Vyzvala k vytvoření „nových sirén“ řadu umělců, kteří skutečně přišli s různými taktikami a zvuky: v soundtracku tedy defilují Sarah Davachi, FUJI||||||||||TA, Maja Ratkje, Laurie Spiegel, BJ Nielsen, Rhodri Davies, Evelyn Glennie, Elaine Mitchener nebo Ilpo Väisänen z byvších Pan Sonic. Práce se zvukem je zručná a zajímavá, stálou proměnou noise/drone pásma dynamizuje vtahující pomalost záběrů: ale otřásající je především samotné téma a vizuální stránka.
Aura Satz natáčela na místech byvších katastrof: v Laponsku, ve Fukušimě a na americkém kontinentě. Instalace je součástí dlouhodobého projektu Preemptive Listening (2017–2024), vznikla i čistě filmová verze. Autorka jako by se citlivě naladila na téma multikrizí a našla pro ně solidní, adekvátní vyjádření. Nefigurují v něm žádná slova, ovšem všechno je, ach jo, jasné i bez nich.
Manuál rezistence s Laurií
A potom závěrečný koncert Rewire, pokaždé akcentovaný, svěřený někomu významnému. Před rokem uzavíral Oneohtrix Point Never – mohutná a futuristická audiovizuální produkce se valila jako povodeň dirigovaná AI, přičemž na chvíli vyhodila pojistky a knokautovala sama sebe; ten kolaps vlastně do show logicky patřil. Letos patřilo finále Laurii Anderson: je to sice sedmasedmdesátiletá legenda, ale po loňském albovém příběhu průkopnické pilotky Amelie Earhart a po scénické meditaci o konci světa Ark: United States V (také 2024) je zřejmé, že pilně pracuje. Americké temné dění po druhém zvolení Trumpa jen posiluje její chuť reflektovat současnost.
Velký koncertní sál Amare byl narvaný: generační odstup dnes v tvorbě a „opozici kulturou“ nic neznamená. Pokud jsme snad váhali, nakolik se buddhistka Laurie vztáhne na festivalovém vystoupení k veřejným věcem, pak to jasně rozetnula hned od začátku. „Je pro mě radost být tady ve Svobodném Nizozemsku,“ použila historický název země a nabídla „kreativní recenzi“ tvůrců globálních krizí. Silné a daleko přesahující „zábavnost“ bylo, když na velké plátno za sebe nechala rolovat dlouhý seznam slov a výrazů: accessible, activism, activists, anti-racism, biologically female, biologically male, Black, clean energy, climate crisis…Jak publiku za chvíli došlo, je to aktuální seznam mizejících slov podle Trumpovy administrativy, oficiální instituce v USA by je neměly používat. Laurie Anderson je tady ve svém živlu, jazyk jako nástroj společnosti jí byl vždycky blízký: „Když se pro určité jevy vytratí pojmenování, když o nich nemůžeme mluvit, může se stát, že časem začnou mizet i samotné ty věci,“ říká. Vyslovuje to do syntezátorové hudby svým ikonickým hlasem, formálně se blíží poezii, ale je to pádný komentář dnešních krizí.
Celé vystoupení jako by bylo pestře sešitou koláží na téma „odvahu k rezistenci!“. Laurie Anderson nabídla obrazy (groteskně generované AI) Elona Muska a jeho snu o hvězdných válkách. Přehrála kus alba Amelia o výjimečné ženě, která věřila, že technologické revoluce zlepší svět (na albu hraje Filharmonie Brno, tady Laurii doprovázela jen houslistka Martha Mooke). Staré písně z osmdesátých let pořád vypovídají: Walk the Dog míří přes bláznivé obrazy a mediální spektákly k faktu, že našeho psa za nás nikdo nevyvenčí. The Dream Before sleduje postavy Jeníčka a Mařenky jako losery, kteří žijí v Západním Berlíně, „on hrál v jednom Fassbinderově filmu“, a dál:
Řekla: Co je historie?
A on řekl: Historie je anděl, kterého vítr odnáší zpátky do budoucnosti
Řekl: Historie je hromada trosek
A anděl se chce vrátit a věci napravit
Opravit všechno rozbité
Ale z ráje se valí bouře
A bouře pořád fouká anděla zpátky do budoucnosti
A té bouři, té bouři říkáme Pokrok
Celé vystoupení končilo poněkud překvapivě: výzvou přeplněnému sálu ke společné tai-či rozcvičce vestoje. „Lou cvičil tai-či dlouhá léta a tuhle sestavu mě naučil, pustím k ní trochu čínské hudby,“ praví Laurie a dvě minuty se pak tisíc lidí snaží nepotlouci ladnými protahovacími pohyby. Jak píše Timothy Snyder v pravidlech proti tyranii: „Nezapomínej, že politika je tělesná a únik před tyranií vyžaduje pohyb.“ Tím Laurie končí, rozcházíme se s vědomím, že lidí odporu není málo, berou sílu ze vzdělání, imaginace, vzájemného propojení.
Tak vlastně funguje celý festival Rewire, který nepotřebuje hlasitá provolání, aby byl platformou pro současné umělecké i společenské diskuse. Když adepti hudební žurnalistiky na festivalu napsali a vytiskli fanzin, text Aike Jansen nesl název Co znamená mít tělo za války. Je to přesně vyhmátnuté téma: aniž bych to plánoval, vztahují se k němu oba zážitky, jejichž reflexi jsem tu nabídl.
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.