Rave je jako mikrokosmos s vlastní gravitací: místo plné síly, nebo nebezpečná tma

Pravidelný kick drum, chaotická světla – horečnatý sen, který trvá až do rána. Jak se jeho účastnictvo stará o společné bezpečí?

Techno se tě neptá, kolik vyděláváš, tanec tě osvobodí od tíhy světa. Kultura elektronické hudby, pololegálních party v opuštěných prostorech a společného užívání různých látek je v česku živá už od minulého století. Jak ale zajistit, aby se z osvobozujícího prostoru nestal nebezpečný terén?

Spolu se čtyřmi lidmi, kteří v české rave komunitě plní různé role, jsem se s pomocí rozhovorů vydala hledat safe space mezi siluetami na parketu.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

Dodnes si pamatuju na svůj první rave. Bylo mi čerstvých sedmnáct – stejně jako mnoha dalším lidem, které představa společného osvobození v těžkopádné hudbě přiláká poprvé. Dnes, o čtyři roky později, je klubová kultura zásadní součástí mého života a identity. Kouzlo první návštěvy jako by stále trvalo – pokaždé když projdu dveřmi venue, je to, jako bych se přemístila do jiné galaxie. V Brně svého času fungoval (tehdy ještě malý) kolektiv s přezdívkou Vitamin. Akce bývaly v pátek od jedenácti večer a konaly se v industriálních prostorách bývalé vojenské nemocnice – pro vstup na party bylo potřeba znát lokaci, počkat před bránou, projít vnitroblokem a nechat se pustit do budovy zadními dveřmi, za kterými už šlo cítit kouř a dunící basový beat.

Martin, který už několik let pracuje jako doorman na podobných akcích, na své seznámení s ravem vzpomíná takto: „Poprvé na Vitaminu jsem byl na rande se slečnou, která je teď moje přítelkyně. Byl to její oblíbený klub – cítila se tam příjemně a už předtím mi nadšeně vyprávěla o jejich hudební dramaturgii. Já v té době neměl žádný vztah k elektronické hudbě, vlastně jsem ji neznal, protože na Slovensku, odkud pocházím, se žádné techno akce nedělaly. Když jsem tam přišel poprvé, byla to unikátní zkušenost, která se od té doby nereplikovala. Taky proto, že to nebyl klubový prostor (ve smyslu specificky zařízená instituce), ale industriální prostředí – sklad, hala, světla, dým… Působilo to velmi nelegálně a z nějaké části i bylo. Cítil jsem, že jsem blízko něčeho autentického a jedinečného. Měl jsem z toho prostoru respekt – působil až surreálně. Vitamin byl velmi neobyčejný, poutavý – vtáhlo mě to.“

Estetika rave scény a undergroundové kultury je bezpochyby zásadní součástí její atraktivity. I když se v případě lidí, co taková místa navštěvují, donedávna jednalo o poměrně specifickou – možná subkulturní – skupinu, dnes se elektronická hudební scéna z undergroundu dostává i do mainstreamových prostor a láká čím dál rozmanitější demografii. Míst, jako je Vitamin, je u nás více. Pražský klub Ankali, který podobné akce pořádá, se stal skoro urbánní legendou, jiná místa v Evropě (třeba berlínské kluby Berghain nebo Kitkat) mají tak proslulou pověst, že lidé jezdí i stovky kilometrů, jen aby zažili jejich atmosféru. Estetický kód elektronických a techno klubů je vesměs univerzální: industriální prostor, jedna nebo více místností, bar, roh s místem k sezení/odpočinku. Nízká viditelnost podpořená tmou, mlhou a měnící se světelnou kompozicí není důsledkem špatného plánování interiéru, ale záměrem: rave je místo, kde se člověk „lehce ztratí“ – doslovně i figurativně.

Anonymita, ve které má každý právo (a svobodu) být kýmkoli, hýbat se tak, jak zrovna chce, a být součástí něčeho společného a autentického, je vepsaná v historii rave kultury. Ostatně rave měl vždy být osvobozující. Když ho ve své knížce Raving autorka McKenzie Wark popisuje, používá tato slova: „Situace na ravu je dočasné, umělé prostředí vytvořené společnou prací promotéra, DJ, osvětlovačů, zvukařů, moderátorů a všech, kdo jsou placeni za to, aby se akce uskutečnila. Ti vytvářejí situaci, která ravery konfrontuje s řadou omezení a možností. Raveři do ní přinášejí svou vlastní, unikátní svobodu: své pohyby, nefalšovanou potřebu a umění přítomnosti.“

Rave se tak – stejně jako jiné, dřívější subkultury, které lze považovat za jeho předchůdce – stal symbolem rezistence, komunity, osvobození od pravidel i útlaku. Jeho dnešní podoba se ale značně liší od toho, v jakých formách začínal – s digitalizací subkultur a čím dál větší online reprezentací a estetizací rave kultury na sociálních sítích se k důležitému aspektu autenticity a kontinuity v dnešní rave kultuře přidává i postmoderní politická situace definovaná nihilismem a očekáváním nejhoršího, voyeuristický aspekt naplňování „trendu“ nebo „estetiky“ (mnoho klubů má striktní dress code a hodnota jejich akce je významně esteticky profilovaná). Rave je víc než jen zábava – je to postoj, rituál, svůj vlastní mikrobiom. Wark ve své úvaze pokračuje: „Pro situacionisty měla zkonstruovaná situace ravu revoluční potenciál: ukazovala, jaká by mohla být podoba života po zrušení komodifikace, disciplinace, celé utlačovatelské totality. Vzpomínám si, že některé z těchto intencí byly stále přítomny v některých rave scénách osmdesátých a devadesátých let. Dnešní rave je ale sotva situací, která předznamenává utopii. Nelze předjímat budoucnost, když možná žádná nepřijde. Zkonstruovaná situace ravu tak zůstává tím jediným, co někteří z nás mají – nehledě na politické klima.“

Malý bílý slon v pokoji

Když poprvé vcházím do červeně osvětlené haly, jsem trochu nervózní. Underground jsem doteď znala jen z filmů. Za zvláštně vonící mlhou vidím dřevěné europalety naskládané na sobě tak, že tvoří místo k sezení. Několik skupinek lidí na nich sype bílý prášek na telefon – černovlasá slečna v rohu tvoří ISIC kartou pět perfektně rovných čar a posílá svůj mobil spolu se srolovanou bankovkou do kola. Bylo to, myslím, poprvé, co jsem drogy viděla tak neskrytým způsobem. Ačkoli ve mně silná a organická přítomnost látek v prostorách ravu zanechala silný dojem, nešlo o výjimečnou zkušenost – drogy jsou – a historicky byly – významnou součástí klubové kultury. Žádný klub nebo venue u vstupu nenabádá ke šňupání, ale ani to není vyloučeno pravidly: zákazy se typicky týkají spíše konkrétních látek, které tvoří významné bezpečnostní riziko, a pravidla klubů mluví o zodpovědném užívání, nikoli o zákazu užívání. Drogy nejsou podporované – nebo alespoň ne nahlas, ne veřejně –, ale jsou všudypřítomné, tolerované a automaticky se s nimi počítá.

Evropská studie (Van Dyck et al., 2023), ve které zdravotní institut zkoumal prevalenci drog u účastnictva ravů v posledním roce, zjistila, že taneční drogy užívalo cca 65 procent dotázaných lidí. Druh konzumovaných látek se mírně liší v závislosti na typu akce: na EDM party patří mezi nejčastější látky MDMA, ketamin, amfetaminy (speed) a alkyl-nitráty (poppers). V nočních klubech obecně se pak k tomuto seznamu přidává ještě kokain a syntetické halucinogeny, na festivalech a outdoorových ravech pak také THC nebo psilocybin (lysohlávky). Trendy užívání drog se mění spolu s taneční kulturou a společností obecně – loňský European Drug Report (European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction [EMCDDA], 2024) mezi charakteristické změny posledních měsíců řadí rostoucí popularitu ketaminu a GHB, nové syntetické kanabinoidy a halucinogeny, ale také šíření nebezpečných „nechtěných“ drog (typu fentanyl), kterými se ředí ty klasické. Vzhledem k tomu, že se konzumace drog ve většině evropských zemí pohybuje v šedé zóně legality, je poměrně náročné uživatelské trendy důsledně zkoumat. Jedno je nicméně jisté: pilulky, čáry, papírky a dávky jsou nedílnou součástí raverské zkušenosti.

Kdybychom ale usoudili, že drogy plní v rave kultuře samoúčelný záměr – tj. lidi berou drogy prostě proto, že se chtějí sjet –, bylo by to nejen reduktivní, ale hlavně nepravdivé. Svoboda vnímat a prožívat, svoboda ve smyslu tělesné autonomie a svobody mysli, exprese, to vše se pojí s duší rave komunity a to vše s drogami úzce souvisí. Dát si půl papírku LSD na festivalu nemusí být jen způsob, jak se líp bavit – může to být součástí osobního postoje.

Tom (ona/on), který*á navštěvuje hlavně outdoorové akce a freetekno party, říká: „Party jsou velká část mého života a identity. Není to jen tanec, jde i o hodnoty – svoboda, respekt k přírodě, sebevyjádření, odpor k represi a konformitě. Pro mě jde taky o odpor ke kapitalismu, ke kultuře bohatství a konzumu. Je to potvrzení mojí individuality: nehodlám si nechat diktovat, co nosit, jak vypadat nebo jak se hýbat. Na freečku jsme všichni blízko své autenticitě. Je v tom ale i komunitní rozměr: rave je forma protestu. Jednak vůči tendencím ji zakazovat, jednak vůči represivním zákonům obecně – třeba těm protidrogovým, které lidi spíš ohrožují, než že by někoho chránily. Rave by měl být politický. Rád*a vidím na lidech kolem sebe antifašistické symboly nebo queer vlajky, cítím se pak na správném místě.“

Na akcích s velkou mírou svobody a nehierarchičnosti je často zvykem, že komunita spravuje své prostředí autonomně a z vlastní iniciativy. „Když se na ravu někdo pokoušel hajlovat, tak jsem ho prostě z vlastní iniciativy z té louky vyhodil*a – a hodně lidí by to udělalo stejně,“ řekl*a mi Tom, když jsem se ho*jí zeptala, co by se stalo, kdyby na freetek akci přišel někdo, kdo by chtěl ostatní ohrožovat. „Rave je součástí kultury, která se staví proti válce, imperialismu a násilí. Ne vždycky to ale funguje – poté co se Berghain (nejslavnější berlínský techno klub – pozn. aut.) postavil na stranu Izraele, zanevřel jsem na techno. Některé – zejména ty komerčnější – kluby jsou spíš póza než komunita. S popularitou techna se bohužel vždy nerozšířily jeho hodnoty. I u nás jsou ale místa, kde to funguje – moc se mi líbí třeba benefice na Gazu, které pořádá pražská Planeta Za a Ankali.“

Někde mezi rizikem a osvobozením

Pokud rave vytváří prostředí, ve kterém se skoro očekává, že lidé budou brát drogy, jedná se o skutečně osvobozující precedent, nebo o další subtilní společenský nátlak, jen z jiné strany? Jako rave komunita čelíme dlouhodobému úkolu: nenechat se definovat trendem, nepodlehnout tendencím vytvářet elitní a nepřístupná prostředí, zůstat na akcích doopravdy spolu. I na ravech jsou lidé, kteří si je raději užijí střízliví.

Třeba Martin. „Jsem straight edge, protože mě tak vychovalo moje hudební zázemí,“ říká. „Krom alkoholu jsem nikdy žádné party drogy nezkusil. Tam, kde jsem vyrůstal, byl alkohol prevalentní a extrémně sociálně akceptovaný. Na ostatní látky se koukalo s pohrdáním. V osmnácti letech jsem přestal pít, protože jsem začal být angažovaný v hardcore komunitě. A skrz hardcorové texty a ideologii to prostě dává smysl – pití bylo jen vyčerpávající, navíc: když je někdo opilý na hardcorovém koncertě, lehce by se při živém tanci mohl zranit. Látky prostě nepotřebuju. Cítím se ale na rave scéně jakožto střízlivý člověk úplně v pohodě a akceptovaný. Pro lidi, co mě najímají jako doormana, je to dokonce plus, protože vědí, že budu stoprocentně kompetentní, racionální a v pozoru. Je fajn vědět, že je s tebou na party vždy někdo, kdo je ready pomoct. Já ale látky neodsuzuju – přijde mi přirozené, že lidi v tomto světě potřebují něco, co jim pomůže žít se vším tím trápením. Já mám vlastně k látkám a jejich uživatelstvu dobrý vztah: oni mě vnímají v pohodě a já jsem v pohodě s nimi i s normalizací těch látek v komunitě.“

Když Martin mluvil o tom, jak jsme všichni zvyklí pít alkohol a jak je vlastně nesmysl přisuzovat látkám a jejich uživatelstvu hodnotové soudy na základě arbitrárních zvyků, vzpomněla jsem si, jak jsem si o drogách povídala s Adélou – s kamarádkou, která se o bezpečí na ravu stará takzvaně zevnitř. „Dřív jsem si myslela, že já to nikdy dělat nebudu – že moje tělo je palác a drogy jsou špinavé a špatné,“ říkala mi. „Teď mi ale dochází, že drogy jsou prostě jen další nástroj – věc, kterou člověk v životě může mít, nebo nemusí. Skrz moje působení v harm reduction si ale všímám, jak lehkovážně lidi ty látky někdy užívají, a tohle podle mě zásadně začíná alkoholem a jinýma legálníma drogama. Většina problémů, co se na ravu děje, je z mojí zkušenosti právě kvůli alkoholu.“

Morální konotace a soudy přisuzované určitým látkám jsou další velkou součástí problematiky harm reduction. Některé drogy jsou obecně vnímané jako méně nebezpečné – typicky pak ty, které jsou dlouhodobě součástí běžné národní kultury –, a tak mají lidé tendenci jejich sílu podceňovat. „Já vnímám alkohol jako tvrdou drogu, kterou se lidi často a rádi předávkovávají, a všem to přijde normální,“ řekla mi Adéla.“ Alkohol není o nic míň nebezpečný než nelegální drogy a nelegální drogy nejsou nijak morálně horší než alkohol – legální drogy by se neměly zlehčovat jen proto, že jsme na ně zvyklí. Ta asociace nebezpečí spojeného výhradně s nelegálními drogami je lživá. Lidi je hodně užívají i pro svoji práci a život – piko v gastru, koks v kancelářích – a o tom se mlčí, a pak potkáváš lidi na piku a ty odsuzuješ. Já si myslím, že drogy je prostě obecně potřeba destigmatizovat. Party drogy taky mají specifickou pověst – mnohem spíš budeš OK s tím, že si někdo dá Mko na party, ale odsoudíš člověka bez domova, co si dá herák. Vstupní drogou je trauma – drogy fungují jako nástroj k řešení neadekvátní situace, proto má být součástí harm reduction i dostupná psychologická péče. Drogy samy o sobě nemusí být problém, podle mě je možné je užívat udržitelně, ale je potřeba chápat, jak to mít pod kontrolou. Represe a kriminalizace lidem nepomáhají.“

„Pro mě byly free party hodně transformativní i ohledně toho, jak vnímám piko,“ dodává Tom. „Jako člověk z vyšší střední třídy jsem byl*a zvyklý*á si myslet, že piko je ta hnusná droga spodiny, ale na na free parties, které se často dejou kolem vesnic, je prostě náročné se dostat k Mku nebo ketaminu, tak jejich roli přebírá pervitin – i příjmově jsou lidi, co tam chodí, z jiné kategorie než typický člověk na technu ve městě, často jde o lidi z okolních vesnic. Je to i věkově rozmanitá skupina, občas s sebou rodiče na freetek vezmou i děti. Znám třeba lidi, co v piku jedou od svých 13–15 let. Jde o skoro tradiční českou drogu, která začala nabírat popularity v devadesátých letech v souvislosti se zrychlujícím hardcore žánrem typicky asociovaným se stimulanty. Většina lidí tu má s pikem zkušenosti a freetek komunita tím bohužel dost trpí – zažil jsem třeba party, kde týpek s posilněným sebevědomým na piku šel vykrást barák do vedlejší vesnice. Na jiné party se mě jiný týpek ptal, jestli nemám buchnu.“

„Pikaři jsou taky lidi, nemám rád*a ten automatický předsudek, že všichni jsou zlí a nebezpeční,“ říká Tom o jedné ze statisticky nejpopulárnějších českých drog. „Bohužel se ale stává, že to mladý lidi berou hodně nezodpovědně – dojdou na party, dají si spoustu alkoholu a pika a pak na to ketamin. Ta informovanost ohledně látek a jejich kombinování je mezi mladými lidmi u nás bohužel mnohem menší, než by měla být, teď se na jedné party stalo, že umřel kluk, kterému bylo jednadvacet, protože prostě zkombinoval něco s něčím.“

Harm reduction?

V mnoha sférách kultury a společnosti se začíná skloňovat princip harm reduction – tedy snižování škod, rizika, nebezpečí. Podle Harm Reduction International se jedná o pravidla, programy a postupy, jejichž cílem je minimalizovat negativní zdravotní, sociální a právní dopady spojené s užíváním drog. Jedná se spíše o širší princip než o konkrétní vynález rave kultury, ale právě na ravech má harm reduction své pevné a zásadní místo. V křehkém ekosystému party, která je plná psychologické i chemické stimulace a kde se neustále něco děje, vznikla péče o bezpečné místo a ostrůvek pomoci jako organická potřeba komunity.

„Pamatuju si, jak jsem si dala ketamin v jednom brněnském klubu, a když mi najel, došlo mi, že stojím uprostřed temné mlhy tak husté, že netuším, kde jsem – kde je stěna, kde jsou nějaké dveře, jestli jsem na chodbě, nebo v místnosti,“ popisuje mi kamarádka Patricie. „Neviděla jsem nic a strašně mě to zúzkostňovalo. Ten klub má dvoje schody, k baru a ke vchodu, jenže já si vůbec neviděla na nohy, vlastně jsem tam uvízla. Normálně mám stavy na ketaminu ráda, ale v tomhle klubu to bylo jako noční můra. Chodila jsem (v mysli) tím prostorem, a říkala jsem si: ‚Ty jo, ze mě zbyla jenom dušička. Do toho mého těla, co tam někde leží, by mohl někdo třeba říznout, a mě by to nezajímalo.‘ Moje tělo a moje duše byly dvě samostatné oddělené složky. Taky ale na ketaminu občas vidím tunely, takové velké tmavé díry, do kterých vcházím, a za nimi je čistý prostor plný světla. Kdykoli jsem v tom tripu vešla z tunelu, na chvilku mě to vrátilo do reality klubu. Všimla jsem si třeba, že padám, něčeho jsem se chytla a ten dotek mě na vteřinu vrátil – chytla jsem se baru nebo se odrazila od zdi –, ale jinak jsem tam duší vůbec nebyla. Mám štěstí, že jsem to zvládla – mohla jsem si třeba o něco rozbít hlavu. Nikoho jsem u sebe tehdy neměla, když jsem se snažila bloudit tím klubem, a asi by bylo lepší, kdyby na mě někdo mohl dát pozor.“

Recept na bezpečnější party

Když princip zmírňování škod pochopíme hodně doslovně, týká se i „banálních“ věcí, které s konkrétní party zdánlivě vůbec nesouvisejí – zda je v klubu dost prostoru a dá se v něm orientovat, jaká je v něm teplota, jestli je tam alespoň nějaký čerstvý vzduch, jestli si lidé, kteří zrovna nechtějí nebo nemohou tancovat, mají kam sednout. Některé kluby a akce dnes už berou „silent stage“ nebo „chill room“ – neboli místo přímo určené k odpočinku – jako nedílnou součást svojí identity. Na čistě logistické úrovni jsou to zásadní věci, na které je potřeba myslet. Když ale pomineme rizika spojená s prostorem a jeho rozvržením, přichází další důležitý bod: jací lidé se na party pohybují?

Zde je důležité chápat, jak – a proč – kluby tvoří a uplatňují svou door policy (neboli pravidla vstupu). Mnoho nepříjemných situací v klubu bývá spojeno s tím, že byl na akci vpuštěn někdo, kdo zásadně nesplňoval požadavky na uvědomělý a respektující přístup k prostoru a ostatním – ať už se jedná o sexuální obtěžování, nebo agresi či bezohlednost spojenou s nadužitím látky. Takzvané face checks – tedy osobní „1v1“ mikrointerakce mezi člověkem na vstupu, který vpouští dovnitř, a kýmkoli, kdo chce na party, jsou v komunitě vnímány nejednoznačně. Osobní selekce toho, kdo na party smí – a výhradní právo nevpustit kohokoli, kdo se důvodně jeví jako nedůvěryhodný – mohou působit zbytečně a elitářsky, ale zejména v případech, kdy má daná akce být bezpečným místem pro různé skupiny lidí (včetně třeba žen nebo queer komunity), jsou nezbytné.

Martin, který má roky zkušeností s prací u vstupu, říká: „Bezpečnost není o konkrétní akci, ale o místě, kde se koná. Akce následuje pravidla nebo systém klubu: když například někdo jako externí promotér dělá svoji party v brněnském Fraktálu, musí se řídit jeho pravidly. To znamená, že když se ve Fraktálu jednou nekouří na stagi, tak se na ní kouřit nebude, nehledě na to, co si o tom myslí promotér. Totéž platí o face checks. Jsou místa, která striktní door policy nemají a kde se face checks prostě nedělají – je to pro kluby samozřejmě ekonomicky výhodné, ale taky si z nich pak lidé mnohem častěji odnášejí nepříjemné zážitky. V centru Prahy je třeba Fuchs a Bike Jesus, které jsou tímto známé – díky své lokalitě a benevolenci mají i víc turistů, větší toleranci pro „kohokoli“. V Ankali se mi nikdy nestalo, že by mi někdo řekl: ‚Poslouchej, dnes chceme vydělat, pusť všechny.‘ Face check, sekuritka a prohledávání jsou standardní postup.“

Péče zevnitř komunity

Čím dál častěji na evropské rave scéně potkáváme harm reduction ve formě stánků – i české kluby mají svoje HR týmy. „Na stánku býváme aspoň ve dvou,“ říká Adéla. „V rámci týmu si domlouváme směny tak, aby na místě byl vždy alespoň jeden člověk, co má všechny potřebné kompetence. Velká část práce je ale dobrovolná.“

U stolku stojí lidé s cedulkou, před nimi různé vitaminy, ovoce a sladkosti. „Harm reduction znamená i zlepšení celkového pocitu z ravu, to, že lidi třeba doplňují cukry, vodu, vitaminy a elektrolyty,“ říká Adéla. „Máme tam magnesium, vitamin C, sportovní elektrolyty. Nakrájíme ovoce na tácky, občas máme i džusy, kafe, bonbony, lízátka a tak. Tyhle drobnosti jsou zdarma, kafe a džusy mohou být za příspěvek – máme kasičku, kde lidi můžou přispět na naši činnost. Lidi na party jsou většinou nadšení, že tam jsme – umíme jim podat i užitečné informace o látkách a jejich kombinování nebo letáčky o konkrétních substancích. Máme špunty do uší, žvýkačky (které se hodí pro lidi na stimulantech, kterým se stahuje čelist), a pak taky věci jako krátká brčka – lidi šňupou různé věci, často šňupou jako sociální event, společně, a u toho sdílejí brčko. Takhle si ale můžou předat různé infekce, proto je lepší mít svoje brčko.“

Když jsem se Adély ptala, jak to funguje zevnitř, řekla mi: „My nejsme organizace, jsme grassroot skupina. Nic neprodáváme, nemáme profit, jen nám lidi dávají do mističky peníze jako příspěvky. Z toho máme nějaký reinvestment, ze kterého dokupujeme vitaminy a sladkosti, ovoce dostáváme zdarma od klubu. Mohli bychom asi fungovat i oficiálně a s rozpočtem, ale s formalizací přichází identifikace a administrativa, těžko říct jestli by to nakonec nebylo horší. Základní proškolení od klubu jsme dostali všichni. Pak jsou věci, které by bylo super mít, ale nemáme na ně budget – třeba základní a pokročilý kurz první pomoci, kurz tripsittování, kurz krizové intervence. Nejčastěji ale zasahujeme v situacích, které v pohodě zvládneme – stává se, že lidi mají třeba panickou ataku nebo nějakou emoční krizi a pak je to spíš o tom tam s těmi lidmi být, vyslechnout je, v případě potřeby podat informace o tom, co čekat od látky, kterou si dali nebo dát chtějí, poskytnout deeskalaci a péči. Je ale důležité si nehrát na hrdinu. Naše HR je vzájemná pomoc.“

Každý ve svém světě, ale přece spolu

Když Adéla zmínila vzájemnou pomoc, připomněla mi tím jednu (a asi největší) skutečnost, na které se Tom, Martin, Adéla i Patricie shodli napříč rozhovory: že nejlepší harm reduction je mít ty správné kamarády. Většina nepříjemných situací na party se stane ve dvojicích nebo skupinkách tak, že je doorman nebo holka z harm reduction ani nezaregistruje. A to je dobře. Je skvělé jít na rave s někým, kdo tě zná – s někým, kdo se tě občas zeptá, jestli dost piješ nebo jak se cítíš. I zmírňování špatných tripů je mnohem snazší, pokud je k dispozici někdo, kdo pro zranitelného člověka představuje bezpečnou známou tvář. A i když jde člověk na rave sám, ideální situací je, když je komunita na akci tak ohleduplná a pečující, že se k jakémukoli člověku, který se vyskytne v nepříjemné situaci, zachová jako ke známému příteli. Další důležitou složkou bezpečnosti na party je vědět, proč tam jdu a co od toho chci – tedy nechodit na party, pokud jsem unavená a je mi špatně, nedávat si drogy přestože (nebo protože) se cítím zle. Poučka „pečuj o sebe tak, jako bys pečoval*a o svého blízkého člověka“ platí na ravu snad ještě více než jinde.

Možná že nás sdílená odpovědnost za prostory, které spoluvytváříme, osvobozuje stejně jako jejich sdílená radost. Pokud budeme na party chodit spolu, ať už doslovně, nebo metaforicky, můžeme udržet autentické kouzlo ravu živé a skutečné, aniž bychom tím dělali kompromis stran jejich bezpečnosti.

Autorka je party girl

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.