Polsko s Trumpem mluvit bude, hraje se jen o způsob

Nepřijít o americkou přízeň a protlačit podporu Ukrajině. To jsou témata, která budou muset Poláci s Trumpem zvládnout. Výchozí pozici k tomu mají dobrou. Jsou věrnými příznivci Spojených států amerických a své závazky k NATO dnes plní na víc než sto procent.

Radost ze zvolení Donalda Trumpa příštím prezidentem USA má v Polsku zejména strana Právo a spravedlnost, která se díky tomu probrala ze své povolební skepse. Sází totiž na to, že ji nová americká administrativa podpoří. Posílena touto nadějí začala na své politické rivaly z vládní koalice nasazovat hned, jakmile měl její favorit vítězství jisté.

Jde tu o přípravu na prezidentské volby. Strana Právo a spravedlnost prodává voličům myšlenku, že příští hlavou státu by měl být její kandidát, protože jedině díky tomu se Polsko domluví s Trumpem, čímž si pojistí svoji vlastní bezpečnost. Tomuto přesvědčení napomáhá zejména obava z Ruska, se kterým země přímo hraničí.

V případě obrany Poláci rozhodně sázejí mnohem více na USA než na vojensky slabou Evropu. A přestože Polsko zbrojí a rozšiřuje vlastní armádu, je v otázkách bezpečnosti stále částečně závislé na Američanech. V tom, kdo je jejich spojenec, mají tedy Poláci velmi jasno. I díky tomu mohla strana Právo a spravedlnost rozehrát partii o bezpečnosti. Má jistotu, že to bude voličstvo zajímat.

Andrzej Duda je politikem šance

V tomto ohledu jsou důležité také kroky nynější hlavy státu. Současný, Právu a spravedlnosti blízký prezident Andrzej Duda je totiž dlouhodobě Trumpův podporovatel a považuje se také za jeho blízkého spojence, což pro stranu představuje dobrý politický kapitál. O tom, že polská hlava státu není pro zvoleného amerického prezidenta úplně bezvýznamná, vypovídá i telefonát, který mezi nimi proběhl. Trump zavolal Dudovi, aby Polsku popřál ke svátku nezávislosti 11. listopadu a při té příležitosti také poděkoval za podporu krajanům žijícím v USA. Data k tomu, jak američtí Poláci volili, sice zatím k dispozici nejsou, nicméně experti se shodují, že pravděpodobně podpořili spíše Donalda Trumpa než Kamalu Harris. Politoložka Lucja Cannon z Institute of World Politics ve Washingtonu si myslí, že většina dala hlas republikánskému kandidátovi, stejně jako tomu bylo v roce 2016.

Voliči polského původu tvoří okolo tří procent z celé americké populace. Podle profesora Johna Radzilowského z University of Alaska Southeast není převaha Donalda Trumpa velká a bodoval převážně mezi katolíky, kteří oceňují jeho podporu zákazu potratů nebo odpírání práv LGBT lidem.

Duda byl každopádně za telefonický rozhovor rád. Přímo ve Washingotnu chce pak s Trumpem mluvit ještě před inaugurací. Jakkoli velkolepě to vypadá, nejde o nic nového. Polský prezident se s Donaldem Trumpem sešel třeba letos v dubnu v Trump Tower a u večeře si spolu povídali o Ukrajině i NATO.

Schopnost dostat se k Trumpovi je Dudovou nespornou výhodou. Zvlášť jde-li o podporu Kyjeva. Navíc v bezpečnostní politice zemi moc vyčítat nelze. Polsko vydává na obranu skoro pět procent HDP. Plní tak výzvu k navýšení obranného rozpočtu, jak k tomu ke konci svého prvního prezidentského mandátu vyzval právě Donald Trump. Členským státům NATO tehdy pohrozil, že pokud nebudou dodržovat závazek dvou procent, nebude je v případě válečného konfliktu Amerika bránit. Andrzej Duda, jako jeden z mála, nevzal jeho slova jako výhrůžku, ale jako fakt, s nímž je potřeba počítat. Podle něj navíc Trump tímto krokem udělal pro bezpečnost Evropy víc než kdokoli před ním, protože donutil evropské státy, aby se nad ní alespoň zamyslely.

Duda nicméně žádným zastáncem evropské armády není. Platí za podporovatele severoatlantického spojenectví a odmítá, že by se v době, kdy Rusko jede na válečnou ekonomiku, Evropa dokázala bránit sama bez USA. Důležitá je pro něj také nezávislost Ukrajiny, a to v hranicích před rokem 2014.

Andrzej Duda, pakliže do Washingtonu odjede a otevře pro Polsko zásadní témata obrany a pomoci pro Kyjev, může ze své pozice podpořit napadenou zemi a zároveň posílit postavení té své.

Doma s Trumpem opatrně

Dudova protrumpovská mise se ale nesmí zvrtnout ve frašku bez podmínek a sebeúcty, jelikož doma může být přílišná náklonnost k proruskému Trumpovi těžko obhajitelná. Právo a spravedlnost je až obsesivně protiruská strana otevřeně podporující Ukrajinu proti kremelské agresi. Pro Trumpa je naproti tomu Putinova invaze do sousední země geniálním tahem. Jeho sliby o ukončení války, kterými se v minulosti chlubil, jsou v přímém protikladu k tomu, co prosazuje a prosazovala Varšava. V jejím pojetí smí o své budoucnosti rozhodnout jedině Ukrajina sama.

Snaha nekriticky vynášet do nebes Donalda Trumpa, jenž nechápe, že Putin je agresor, se může Právu a spravedlnosti u protirusky naladěné polské společnosti lehce vymstít.

I v koalici 15. října už se ozývají hlasy naznačující, že nejde o jedinou politickou sílu, co by se uměla s Trumpem dohodnout. A její představitelé kvůli tomu nemusí v Sejmu nosit trumpovské kšiltovky a skandovat tam po vyhraných volbách jeho jméno.

Současní vládní politici nabízejí daleko sebevědomější vztah, v němž by Trump byl respektován a zároveň by se z Polska nestal jeho poslušný pejsek. Odhlédneme-li od populistického a machistického vystupování příštího amerického prezidenta, není v otázce výdajů na obranu mezi ním a premiérem Donaldem Tuskem zásadní rozpor. Oba se naprosto shodují v tom, že Evropa musí navýšit investice zbrojení. Ani názor matadora polské politiky, nynějšího ministra zahraničí Radosława Sikorského není v tomto jiný. On je navíc člověk, který je pro Právo a spravedlnost momentálně největším nebezpečím. Neříká Trumpovi jasné ne, ale hájí u toho zájmy Polska. Sikorski totiž Američanům při svých návštěvách už delší dobu vysvětluje, jak pomoc Ukrajině posiluje také jejich zbrojní průmysl a připomíná jim, kolik Polsko vydává na obranu. Další jeho nespornou výhodou je, že se baví jak s republikány, tak s demokraty.

Připravenost na všechny scénáře byla u Sikorského zřejmá už během americké volební kampaně, když mluvil o vyváženém přístupu Polska k tamním prezidentským volbám. Ten se zakládal na podpoře obou kandidátů. A politicky pohotový ministr zahraničí už stihl po volbách veřejně připomenout i Dudovy blízké vazby s Donaldem Trumpem, respektive je znárodnil, aby si je neprivatizovala pouze Kaczyńského strana.

Dal tak najevo, že nemíní být vůči příštímu americkému prezidentovi v opozici za každou cenu, bude-li to v zájmu polských občanů. Důvodem, proč Sikorski přesvědčoval Poláky, že garantem bezpečnosti je on a jeho domovská Občanská koalice, nikoli Právo a spravedlnost, jsou opět prezidentské volby, v nichž se polský šéfdiplomat chystal kandidovat.

Nakonec nebude, protože ho v primárkách Občanské koalice, které vyhlásil její šéf Donald Tusk, porazil starosta Varšavy Rafał Trzaskowski. Kandidatura prvního muže polské stolice je dlouho očekávaná, známá a stranou podporovaná. Jiný výsledek předvoleb se ani nečekal. Dva zájemce o prezidentský post si nicméně Občanská koalice nemohla dovolit, jelikož by jejich rivalizace, třebaže férová a slušná, nahrávala straně Právo a spravedlnost.

Sikorski získal díky snaze stát se prezidentským kandidátem pozornost pro sebe a svá témata, což se v závěru může hodit i Trzaskowskému. Mít zkušeného politika s kontakty po celém světě je bezpochyby dobrou výbavou. S vítězstvím Trzaskowského Polsku navíc odpadá starost o to, jak by se zvolený americký prezident snesl s možnou polskou první dámou Anne Applebaum. Americká novinářka a historička s polským občanstvím, soukromě žena Radosława Sikorského, je totiž pověstná svými odvážnými názory a ostrou kritikou směrem k Donaldu Trumpovi. Nedávno o něm v jednom ze svých článků napsala, že mluví jako Hitler, Stalin a Mussolini.

Trzaskowského nejtěžším vyzyvatelem v souboji o prezidentský palác bude nominant strany Právo a spravedlnost, bývalý boxer a nyní vedoucí Institutu národní paměti (IPN) Karol Nawrocki. Ten už ve své první promluvě naznačil, že jedním z hlavních bodů, jimiž hodlá voliče oslovit, bude bezpečnost. Trzaskowski by se na to měl připravit. Bude to mít těžké už proto, že je Nawrocki v hledáčku ruského ministerstva vnitra, což může v očích některých Poláků posilovat jeho pozici. Zahrát může i osvědčenou kartu patriotismu. Jako šéf Institutu národní paměti bude navíc důvěryhodný.

Ať už ale vyhraje v prezidentských volbách kdokoli, musí Polsko ve vztahu k Trumpovi uhájit své bezpečnostní zájmy a nezradit při tom Ukrajinu.

Aneta Lakomá

Autorka je novinářka