Petra Gümplová: Klimatická zmena je eminentným problémom globálnej spravodlivosti

„Človek sa dejinne preukázal ako deštruktívny, nekooperatívny a celkom agresívny tvor,“ argumentuje česká politologička Petra Gümplová z nemeckej Univerzity Friedricha Schillera v Jene v rozhovore s filozofom Petrom Daubnerom.

Pôsobíte na Univerzite Friedricha Schillera v Jene, kde prednášate politickú teóriu a medzinárodné vzťahy, a zároveň vediete výskumný projekt s názvom The Transformation of Global Commons and the Future of Planetary Ecosystems. „Global Commons“, teda „globálne spoločné statky“, sú oblasti alebo zdroje, ktoré nie sú vo vlastníctve žiadneho konkrétneho štátu a sú – alebo by mali byť – dostupné pre všetkých ľudí, teda pre celé ľudstvo. V antropocéne sa „globálne spoločné statky“ dostávajú do rozporu medzi kolektívnym záujmom ľudstva a súkromnými či národnoštátnymi ambíciami, preto sa diskutuje o potrebe globálneho environmentálneho riadenia a nových formách planetárnej etiky a politiky, ktoré by zabezpečili spravodlivú a udržateľnú správu týchto spoločných zdrojov.

Globální commons – patří k nim oceány, mořské dno, atmosféra, Antarktida a vesmírná tělesa – jsou bohužel takové „nešťastné“ domény. Zaprvé se jedná o oblasti, které státy dosud nedokázaly okupovat ani teritorializovat. Jsou to vzdálená, nepřístupná a extrémní místa, divočiny nacházející se mimo rámec národních jurisdikcí – pozůstatky dynamického procesu expanze státního systému, tedy systému suverenity a teritoriality, který se neustále rozšiřuje. Zadruhé jsou tyto oblasti velmi nedostatečně regulovány a chráněny. Mezinárodní právo, které globální statky upravuje, k nim přistupuje především jako k extraktivním doménám a odpadním jímkám. Režimy, jež existují například v oblasti oceánů, se zaměřují na regulaci ekonomických a dalších činností prospěšných lidem – těžby, telekomunikací, navigace, rybolovu, budování různých struktur, jako jsou umělé ostrovy či výzkumné stanice. Dalším tragickým aspektem je skutečnost, že tzv. commoners v rámci globálních statků – tedy spoluvlastníci nebo spoluuživatelé – jsou výlučně státy. Tyto entity však jednají na základě specifické racionality a účelovosti: sledují především své národní, individuální ekonomické a geopolitické zájmy. Kolektivní správa, která by reflektovala obecný zájem lidstva, budoucích generací a zároveň omezovala freeriding (černé pasažérství), je v takové konstelaci téměř nemožná.

Výskumne sa venujete otázke rozdelenia prírodných zdrojov v rámci suverénnych štátov a historických procesov, ktoré viedli k súčasnému poriadku. Žijeme v medzinárodnom systéme suverénnych štátov, ktoré kontrolujú svoje územia, majú veľmi presne stanovené svoje hranice a v rámci týchto území si nárokujú všetky prírodné zdroje, vrátane vzdušného priestoru či toho, čo sa nachádza pod zemou. Ako tento systém vznikol a aké sú jeho dôsledky na spôsob, akým sa zaobchádza s prírodnými zdrojmi?

Systém vznikl v rámci reformy koloniálního řádu a vytvoření mezinárodního systému států, který je založený na těchto základních principech mezinárodních vztahů: rovná suverenita, teritoriální integrita, zákaz agrese a intervence. Od začátku koloniální éry v šestnáctém století až do doby po druhé světové válce bylo možné okupovat cizí území, zabírat zdroje, zakládat vlastnická práva na půdu a nerostné bohatství v cizích zemích na základě síly či vynucených a neférových kontraktů. Aby se tento systém odstranil, vznikla norma suverenity nad přírodními zdroji, která je zakotvená v mnoha zásadních mezinárodních dohodách a většina států ji má i zakotvenou v ústavě. Je to správná reforma, ale zároveň špatný systém, a to proto, že celá geopolitická mapa světa je výsledkem značně problematických historických procesů – válek, okupace, kolonizace, genocidy a vyhnání původního obyvatelstva – a je značně nerovná, náhodná, nekoresponduje s hranicemi ekosytémů, kultur, etnik apod.

Aké dôsledky z toho vyplývajú?

Důsledek je ten, že distribuce nerostného bohatství je značně arbitrární, jak říkají filozofové. Dalším problémem je, že vlastníky nerostného bohatství jsou státy, nikoli lid. Státy ovšem vykazují celou řadu defektů a patologií – jsou nedemokratické, diktátorské, zkorumpované, jejich ekonomiky ovládají oligarchie. Státy také sledují hlavně krátkodobé a partikulární ekonomické zájmy, nikoli širší a nadčasovější globální dobro. Například těží fosilní paliva, i když to dramaticky podkopává snahy omezit globální oteplování. Je to špatný systém, ale nevím, jestli má alternativu. O lepším systému lze uvažovat jen v rámci reforem na základě dostupných principů mezinárodního práva. K těm hlavním patří podle mého názoru lidská práva v celé své šíři a jejich aplikace na systém domácí politiky. Jinými slovy, politicky legitimní, demokratická politika, která navíc respektuje menšiny jako indigenní skupiny, pro které jsou nedrancující formy ekonomické produkce v souladu s jejich etickou a kulturní identitou, je jediná šance, jak lépe nakládat s přírodními zdroji. A pak tu jsou ty global commons, kde je potřeba, aby je státy spravovaly v souladu s nároky distributivní, mezigenerační a environmentální spravedlnosti a ne primárně v národním zájmu.

A ako hodnotíte rokovania medzi Spojenými štátmi a ukrajinskou vládou o dohode týkajúcej sa využívania ukrajinských nerastných surovín, ktorej cieľom je zabezpečiť návratnosť amerických investícií a finančnej pomoci poskytnutej Ukrajine od začiatku ruskej agresie?

Tak ta „dohoda“ o minerálech je neuvěřitelná svojí neférovostí a nevýhodností pro Ukrajinu. Dle mého názoru je to skandál epických proporcí. Ten první návrh v podstatě implikoval, že Ukrajina převede vlastnická práva na svoje zbylé přírodní zdroje na Spojené státy čili se v podstatě vzdá suverenity nad přírodními zdroji, což je jedno ze základních práv států – svobodně nakládat a užívat svoje nerostné bohatství. V kontextu ekonomické devastace Ukrajiny ruskou agresivní válkou a ruského ilegálního záboru území včetně půdy, zdrojů, infrastruktury atd. je to dramaticky ekonomicky nevýhodné a zbavuje to Ukrajinu kontroly nad posledními ekonomickými statky, které jí zbývají pro poválečnou rekonstrukci.

Je podľa vás legitímna požiadavka Donalda Trumpa, aby Ukrajina Spojeným štátom splatila vojenskú pomoc?

Další věc je to rámování jako splacení dluhu za vojenskou pomoc. To je naprosto bezprecedentní. USA poskytly vojenskou pomoc celé řadě států v řádech miliard dolarů – Izraeli, Afghánistánu, Iráku, Jižní Koreji, Turecku, Tchaj-wanu a mnoha dalším. Tato pomoc nikdy nebyla předmětem nějakého „handlu“ něco za něco ani nebyla poskytována za podmínky splacení. V případě Ukrajiny se jedná o vojenskou pomoc, která této zemi pomáhá vést spravedlivou válku proti agresi. Podle mezinárodního práva mají státy povinnost asistovat zemím, které se stanou obětí mezinárodních zločinů. Sankce, embarga, vojenská pomoc jsou formy trestu za porušování nejfundamentálnějších forem mezinárodního práva. Trump nemá naprosto žádné ponětí a porozumění pro tato pravidla a principy mezinárodní morálky a to je tragické. Vyžadovat po Ukrajině splacení vojenské pomoci je jako požadovat po oběti, aby zaplatila policejní zásah proti agresorovi, který ji napadl.

Na stole je aj otázka bezpečnostných garancií pre Ukrajinu.

Další skandální aspekt je ta absence efektivních bezpečnostních garancí. Ta smlouva v podstatě reprodukuje logiku koloniálních protektorátů a dalších vnucených dohod, kdy silný stát vnutí slabému ochranu před nějakým fiktivním nebo existujícím nepřítelem (nebo sebou samým) výměnou za to, čemu se říká „tribute payment“ ve formě nerostných zdrojů, statků, přístupu k půdě atd. Tyto koloniální protektoráty jsou jako mafiánské výpalné, kdy slabší platí za to, že nebudou rovnou eliminováni.

Aké dôsledky z toho vyplývajú pre Ukrajinu v kontexte jej ekonomickej a politickej suverenity?

Ve verzi, kterou měl Zelenskyj podepsat v den onoho fiaska v Bílém domě, šlo o vytvoření fondu, jakéhosi suverénního fondu, kam měla Ukrajina odvádět zisky z ekonomických aktivit souvisejících s těžbou nerostných surovin. Majetková struktura toho fondu nebyla z té dohody jasná a nebyla jasná ani politická kontrola Ukrajiny nad investicemi, které se z těch plateb měly financovat. V obou verzích, které byly k dispozici v médiích, tato dohoda omezuje politickou kontrolu nad ekonomickým rozhodováním v nejstrategičtějších oblastech průmyslu a ekonomiky. A v podstatě zbavuje Ukrajinu suverenity nad svým (zbylým) přírodním bohatstvím. Pokud se nepletu, existuje už další verze této dohody, která opět staví Ukrajinu do role dlužníka, který musí splatit poskytnutou vojenskou pomoc. Je pravděpodobné, že USA vlastně žádnou udržitelnou dohodu s Ukrajinou nechtějí uzavřít, aby mohly Zelenského diskreditovat a nechat na pospas Rusku.

Je to v zásade modernita, ktorá počas uplynulých dvoch storočí vytvorila „ekologický rozum“, ktorý vníma prírodu ako externý zdroj, ktorý môžu ľudia využívať pre svoje potreby bez ohľadu na spravodlivosť. Politická filozofia historicky sústredila svoju pozornosť na ľudské práva a slobody, pričom environmentálne podmienky využívania týchto práv boli na vedľajšej koľaji.

Myslím, že to, čemu kritická teorie říká „instrumentální rozum“ – čili to, že ke všemu včetně přírody přistupujeme zcela věcně jako k neživému zdroji pro naplňování lidských potřeb bez ohledu na to, že ne-lidské může mít i nějakou vlastní hodnotu mimo lidské potřeby –, má více epistemologických a etických zdrojů. Křesťanství například ukládá člověku povinnost podmanit a opanovat zemi a přírodu. Nezanedbatelná je celá tradice západní filozofie, která v podstatě nedělala nic jiného, než kultivovala ideu intelektuální nadřazenosti a jedinečnosti člověka a jeho rozumových schopností a vlastností a postulovala morální primát lidských potřeb. Peter Singer tomu říká speciesism a kritizuje ho jako neopodstatněný a neospravedlněný bias vůči člověku jako výjimečnému živočišnému druhu. Tuto ideu je potřeba odmítnout.

Prečo?

Člověk si podle mého názoru nezaslouží žádný privilegovaný morální ohled. Člověk se dějinně prokázal jako destruktivní, nekooperativní a celkem agresivní tvor. Lidská historie je v podstatě permanentní válka a násilí – vůči druhým, jiným, slabším, neprivilegovaným. Lidská civilizace zničila přírodní prostředí. Self-interest, kompetitivnost a exkluzivita dominují individuálním a kolektivním zájmům. Postulovat primát lidských potřeb na úkor potřeb jiných forem života je neplausibilní. Britský filozof John Gray o tom napsal knížku Straw Dogs: Thoughts on Humans and Other Animals, kde odmítá jakékoli humanistické sebekoncepce lidstva jako neopodstatněné a ukazuje, že člověk má dominantně sklony k agresi, násilí a destrukci.

Niektorí kritickí autori argumentujú, že spoločne žijeme v neoliberálnej „spoločnosti vlastníctva“, v ktorej existuje právo súkromných aktérov vlastniť všetko – vodu, faunu a flóru, bunky, gény, prírodné zdroje a kompletne celú biodiverzitu. A v tejto spoločnosti rôzne formy života nemajú žiadnu vnútornú hodnotu, integritu či vlastnú esenciu. Niektorí autori preto hovoria o potrebe prechodu od spoločnosti, v ktorej dominuje vlastníctvo, k spoločnosti založenej na spoločných statkoch a ich spravodlivom využívaní.

Dominance určitých typů vlastnických práv je jedna z nejvíce frustrujících aspektů moderní společnosti. Týká se to zejména dominance a preference soukromého vlastnictví a předpokladu, že to je nejvíce prominentní forma vlastnictví z toho důvodu, že zajišťuje nejefektivnější a ekonomicky nejproduktivnější nakládání se statky. Soukromé vlastnictví určitých statků je samozřejmě klíčovým aspektem svobodné, spravedlivé společnosti, která uznává principy svobody, autonomie, nedotknutelnosti osoby a soukromí a zásluhovosti. Ale předpoklad, že soukromé vlastnictví lze aplikovat na všechny typy statků, je chybná, zavádějící a vede k distributivní a jiné nespravedlnosti.

Konkrétne?

Problém je v tom, že soukromé vlastnictví má určitou strukturu a racionalitu a dává vlastníkům celou řadu pravomocí, které se vážou na cíl maximalizace ekonomické hodnoty daného statku a také absolutní autonomii nakládat s vlastněným statkem v individuálním, partikulárním zájmu vlastníka. Tento model soukromého vlastnictví jako absolutního panství, jak jej definoval britský právník William Blackstone, známý svým dílem o britském common law, převládl v době vzniku kapitalismu jako nástroj zvyšování ekonomické hodnoty statků a hlavní instituce ztělesňující moderní individuální svobodu a autonomii. Commons a commoning – společné, netržní a nestátní spravování a užívání a alokování statků – existovaly jako rozšířený ekonomický model až do nástupu kapitalismu, industrializace a koloniální éry. Existovaly v Evropě i v jiných částech světa, jak v zemědělské, tak řemeslné produkci. Commons je potřeba znovu etablovat jako model umožňující kombinovat ekonomickou racionalitu s jinými racionalitami a hodnotami.

O aký model ide?

Jde o model vlastnictví založený na kolektivním principu a kombinaci zájmů jednotlivce a zájmů celku a nacházení systému, který slaďuje individuální zájmy se zájmy kolektivu nebo nějakým obecnějším zájmem, například dlouhodobé udržení daného zdroje jak z ekonomických, tak například kulturních důvodů. Původní obyvatelé v mnoha částech světa přistupovali k lesům, půdě, moři, vodním zdrojům a jiným doménám nejen jako k ekonomickým zdrojům subsistence, ale zároveň jim připisovali symbolickou, kulturní a vnitřní hodnotu. Takový model je zcela klíčový zejména pro takové typy statků, které mají jak ekonomickou, tak environmentální hodnotu a je potřeba zabránit jejich destrukci nebo vyplenění. Commons a commoning, například v případě vodních zdrojů, lesů, pastvin, rybolovných oblastí či uhlíkových jímek, je systém, kdy se uživatelé dohodnou na pravidlech společného využívání tak, aby každý měl rovný přístup, férový podíl, podílel se na vytváření a dodržování pravidel hry a udržování systému s cílem zajistit dlouhodobou environmentální udržitelnost daného statku.

Výskumne sa špecializujete na otázky globálnej spravodlivosti. Sú globálne klimatické zmeny viacrozmerným problémom globálnej nerovnosti a spravodlivosti? Ako sa v tomto kontexte prejavujú? A ako súvisí táto téma s problémom základných ľudských práv?

Mezi politickými teoretiky a filozofy panuje shoda na tom, že klimatická změna je eminentní problém globální spravedlnosti. Na jedné straně je produktem forem ekonomické produkce, které se globálně rozšířily prostřednictvím institucí nespravedlivé politiky jako například násilí, politické nadvlády, kolonialismu, rasismu, otroctví a které byly založené na ekonomickém vykořisťování a ekologické destrukci. Na druhé straně jsou emise skleníkových plynů dodnes charakteristické frapantní nerovností. Tato nerovnost má několik rovin.

Ktoré to sú?

Zaprvé, existuje rozdíl mezi velkými, industrializovanými a bohatými zeměmi, které produkují skleníkové plyny, a chudými, nerozvinutými státy, na které dopadají důsledky klimatických změn, aniž by je samy způsobily. Zadruhé, jde o rozdíly mezi příjmovými skupinami uvnitř i napříč společnostmi – opět se zde střetává bohatství, kapacita a vysokoemisní spotřeba na jedné straně a socializace nákladů na řešení klimatické krize na straně druhé, přičemž tyto náklady dopadají především na chudší a zranitelnější skupiny obyvatel. Jedná se tedy o nerovnost v distribuci využívání atmosféry jako „odpadiště“ a zároveň o nerovnost v rozložení negativních dopadů globálního oteplování, které nejvíce postihují ty, kdo k němu přispívají nejméně nebo mají nižší schopnost adaptace. Klimatické změny navíc reprodukují a prohlubují stávající sociální problémy a nespravedlnosti – zvyšují míru chudoby v důsledku ekologických změn a extrémních výkyvů počasí, vyvolávají konflikty, deprivaci a prohlubují genderovou i jiné formy diskriminace.

Sú tieto morálne aspekty predmetom reflexie a chápe to tak verejnosť?

Akademici rámují klimatickou krizi těmito urgentními morálními otázkami nerovnosti, férovosti a distributivní spravedlnosti – kdo za znečišťování, a tedy oteplování nese zodpovědnost, kdo a jak má nést náklady na snižování emisí vzhledem k historii emisí a ekonomického prospěchu z industrializace, kdo má kompenzovat náklady spojené s adaptací na ohřívající se planetu, kdo má financovat přechod na uhlíkovou neutralitu. V praxi se ale spíše prosazují jiné principy.

Ktoré?

Mladí lidé a další postižené skupiny obyvatel žaloby na státy, vlády a korporace, v nichž je viní z porušování lidských práv, které vzniká v souvislosti s rapidně postupující a nebezpečnou klimatickou změnou – například práva na život, práva na zdraví a zdravé životní prostředí, prostředky obživy a práce, ale i občanských a politických práv. Lidská práva se jeví jako účinný nástroj v tom, čemu se říká „strategická litigace“, tedy kdy se mobilizují soudní cesty a mechanismy práva k dosažení politických cílů. Lidská práva jsou v tomto boji velmi užitečná a praktická – jsou hlavním pilířem ústavnosti, jsou potentní a vymahatelná, jsou vymahatelná transnacionálně a státy a korporace v ústavních demokraciích je nemohou porušovat a ignorovat. Jejich aplikace na problém klimatických změn je důležitá a politická teorie a filozofie by tuto souvislost měly intelektuálně podpořit.

Je zhoda v tom, že súčasná globálna klimatická kríza je priamym dôsledkom ekonomického, technologického a politického vývoja posledných dvoch storočí. Aké najvýznamnejšie faktory ju podľa vás spôsobili?

Civilizační modernita je fundamentálně fosilní. Skutečnost, že industriální revoluce, modernita, pokrok, ekonomický růst či eliminace chudoby jsou neoddělitelně spjaty s fosilními palivy, je v zásadě banální fakt. Upozorňuje na to řada myslitelů – například John Bellamy Foster nebo Ian Angus. Oba ukazují, že moderní industriální éra je neoddělitelně propojena s fosilními palivy i s globálním kapitalismem, které společně vedou k nekontrolovatelné ekologické destrukci. Tento fosilní kapitalistický systém je třeba transformovat tak, aby tuto destrukci dále neprodukoval.

Ako?

Ráda bych zdůraznila, že nejsem příznivec žádných totalitárních a nedemokratických forem společenské správy a státem řízené ekonomiky. Kapitalismus může být více demokratický, regulovaný, zelený a trhy produkující externality nebo toxické vztahy a produkty prostě musí být regulované. Není to nic utopického ani kontroverzního. Kladu si otázku, jaké instituce nám brání transformovat fosilní ekonomiku na jiný systém – například na uhlíkově neutrální formu kapitalismu. Že taková transformace možná je, ekonomicky a technologicky, o tom dnes už nemůže být pochyb. Je však nutné jasně pojmenovat hlavní bariéry a odstranit je. Jednou z největších překážek je fosilní průmysl a s ním spojené korporace. Ty systematicky obstruují klimatickou politiku, blokují přechod k obnovitelným zdrojům energie, šíří dezinformace, financují pseudovědecké výstupy a podkopávají vědecký konsenzus ohledně klimatické krize. Nenesou právní odpovědnost za porušování lidských práv ani právní a trestní odpovědnost za materiální, ekologické a další škody, které jejich podnikání způsobuje.

Venujete sa konceptu občianskej neposlušnosti ako základného občianskeho práva v kontexte aktivít klimatického hnutia v Nemecku. Vo všeobecnosti sa uznáva, že ľudstvo má v epoche antropocénu nielen právo, ale aj povinnosť chrániť spoločné dedičstvo celého ľudstva, ktorým sú ekosystémy, a to aj prostredníctvom nástrojov občianskej neposlušnosti. V čom klimatické hnutie zlyháva?

Klimatická hnutí považuji za důležité avantgardní aktéry – politické aktéry, kteří apelují na domácí veřejnost, aby zohlednila a preferovala politiky, které jsou v zájmu větších a širších celků než jen domácí veřejnosti. Například v zájmu lidstva jako celku, globálních chudých, globálního Jihu, budoucích generací a také i ne-lidských forem života nebo ekosystémů. Klimatická politika – Německo ji má například definovanou jako soubor těchto cílů: uhlíková neutralita do roku 2045 a 65% redukce emisí do roku 2030 – je politika, kterou vyžaduje globální a klimatická spravedlnost. Zastavit klimatickou změnu snížením emisí je imperativ distributivní a environmentální spravedlnosti, lidských práv a mezigenerační spravedlnosti.

Je teda občianska neposlušnosť legitímna?

Občanská neposlušnost klimatických hnutí je zcela legitimní, protože se odvolává právě na tento horizont globální spravedlnosti. Myslím tím včetně i více disruptivních forem protestu, jako jsou blokády fosilní a dopravní infrastruktury nebo symbolický vandalismus. Aktéři klimatických hnutí, kteří se občanské neposlušnosti dopouštějí, projevují značnou odvahu a principiálnost, kterou nadřazují svým osobním zájmům. Bylo by správné se o nich takto bavit – jako o lidech jednajících v souladu se svým etickým přesvědčením –, nikoli je portrétovat jako blázny, blouznivce nebo výtržníky. Selhávají politici, soudy a média svojí odmítavou delegitimizující rétorikou a kriminalizací a dehonestací těchto protestů. Demokratická veřejnost tyto radikální formy protestu potom nepřijímá a to je samozřejmě tragické, protože úspěch klimatického hnutí závisí na tom, zda se mu podaří mobilizovat demokratickou veřejnost a přesvědčit ji o nutnosti změn.

Švédsky teoretik Andreas Malm tvrdí, že „dogmatické nenásilie“ nie je vzhľadom na klimatickú krízu za každých okolností najvhodnejšou politickou stratégiou klimatického hnutia. Je to dogmatická viera v „strategický pacifizmus“, ktorá bráni v účinnom boji proti globálnym klimatickým zmenám?

Malmovy myšlenky považuji za provokativní, ale založené na tezích, se kterými nemohu než souhlasit. Souhlasím s ním například v bodě, že fosilní extrakce a produkce fosilní energie je forma systematického násilí. Nejde jen o to, že extrakce a spalování fosilních paliv je dnes, vzhledem k postupujícímu vědeckému poznání a jistotě ohledně rozsahu a důsledků klimatické krize, intencionálně páchanou škodou, které se dopouštějí fosilní industrie a korporace – a vlastně i státy, které je nejsou schopné efektivně regulovat. Jde i o to, že klimatická krize zcela reálně a konkrétně vede ke ztrátě na lidských životech a vymírání druhů. Také souhlasím s Malmem a jinými kritiky, že trh s fosilními komoditami je fundamentálně toxický. Toxický trh je takový trh, který umožňuje obchod s produkty, které způsobují škodu, jsou neregulované, reprodukují nerovnost a nespravedlnost a produkují externality, které platí hlavně ten, kdo je neprodukuje.

Malm vyzýva k boju proti súkromnému vlastníctvu extrémne bohatých a nadnárodných korporácií, ktoré považujeme v duchu liberálnej tradície za nedotknuteľné. Tvrdí, že útoky voči fosílnej infraštruktúre, hoci nie sú z hľadiska trestného práva legálne, sú legitímne v rámci teórie spravodlivej vojny.

Malmova výzva k sabotáži je ale samozřejmě problematická, byť se odvolává k vyššímu horizontu klimatické spravedlnosti, který považuju za nekontroverzní. Ale není to rámování, které je široce akceptované veřejností. Bohužel, idea, že klimatická změna je spjata s multidimenzionální nespravedlností a reprodukuje ji, nemá zatím širší platnost ve veřejném prostoru. Na tom je potřeba pracovat – na tom, abychom správně morálně a eticky pojmenovali, co je klimatická krize, co jsou příčiny, důsledky, projevy. Je to částečně úkol pro vědu, ale nejen pro vědu, zejména proto, že vědecký alarmismus se musí překlopit do jazyka demokratického vyjednávání alternativ a politického jednání. Je to i problém mediální reprezentace tohoto problému v populární kultuře. V této souvislosti je například zajímavé se ptát, proč neexistují hollywoodské katastrofické filmy s klimatickou tematikou a proč klimakatastrofa zůstává tak zanedbávaným žánrem apokalyptických filmů. Mainstreamovat environmentální a klimatickou krizi v médiích – nevědeckým jazykem a populárními žánry a reprezentacemi –, to je zadání dne.

V septembri 2025 budete mať v Bratislave prednášku na medzinárodnej konferencii Navigating the Anthropocene: New Frontiers in Environmental and Political Philosophy. Aký je váš základný postoj ku konceptu antropocénu?

Můj oblíbený veřejný intelektuál Brian Cox nedávno někde podotkl, že jediná relevantní filozofická otázka je, jak žít život na planetě Zemi, která existuje v nekonečném věčném vesmíru miliard galaxií a planet, a přesto je jedinou známou planetou, kde existuje inteligentní život. Já bych k tomu dodala, že na Zemi existuje inteligentní život, který má schopnost morálních voleb, a také že zde existuje zázračné množství ostatních forem života. Diverzita forem života – biodiverzita – na planetě Zemi je naprostý zázrak. Vesmírná anomálie. A jak žije člověk – inteligentní tvor schopný morálních voleb – na planetě Zemi? V tuto chvíli vědomě, intencionálně, systematicky a bezskrupulózně způsobuje extinkci druhů a aktivně, intencionálně destruuje klimatické podmínky svého vlastního přežití. Antropocén považuju za velmi užitečný deskriptivní pojem vystihující fakt, že geofyzikální planetární podmínky se mění v důsledku zásahů a jednání člověka – emisí skleníkových plynů a eliminací přírody. Pro mě ale musí mít ten termín antropocén ještě tu dimenzi morální kritiky. To, že člověk destruuje podmínky, za kterých je možný život na Zemi v daných podmínkách, není morálně neutrální fakt. Nejde o žádnou dějinnou nevyhnutelnost, řízení osudu nebo zásah zvenčí. Je to morálně problematické na mnoha úrovních – z hlediska spravedlnosti, environmentální etiky, práv ne-lidských forem života, práv budoucích generací atd. Antropocén je pro mě termín, který vystihuje tuto amorálnost vědomě destruktivní lidské invaze do planetárního ekosystému.

Petra Gümplová je politologička. Doktorát získala na New School for Social Research v New Yorku. Pôsobila na Karlovej univerzite v Prahe a na univerzitách v Giessene a Erfurte. V súčasnosti pôsobí na Univerzite Friedricha Schillera v Jene. Špecializuje sa na výskum v oblasti medzinárodnej politickej teórie, medzinárodného práva a globálnej spravodlivosti. Zameriava sa na normatívne a kritické teoretizovanie štátnej suverenity a spôsoby, akými uľahčuje alebo bráni spravodlivosti. Medzi jej odborné záujmy patria ľudské práva, prírodné zdroje, územné práva a „global commons“.

Peter Daubner je politológ a politický filozof. V súčasnosti pôsobí na Filozofickom ústave SAV, v. v. i. a v Kancelárii Národnej rady SR.