Během předvánočního času jsme byli svědky hrůzné události na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Prahu přikryl stín vražedného násilí, který utlumil veškeré sváteční a novoroční veselí.
Ve čtvrtek 21. prosince v době vánočních večírků, závěrečných přednášek a setkání s pedagogy vstoupil do historické budovy Univerzity Karlovy na náměstí Jana Palacha střelec s šokujícím arzenálem zbraní a cílem zabíjet. Pachatel, který svůj zrůdný čin dokonal sebevraždou, zastřelil čtrnáct lidí a pětadvacet jich zranil. Masakr, který získal označení jedné z nejhorších masových vražd v České republice, se odehrál v místě určeném pro svobodné myšlení a kritickou diskuzi. Nic nemůže být větším kontrastem k tak tupému zlu jako vědomí, že zavražděné studentky a studenti a akademici a akademičky z oblasti humanitních oborů byli lidé, kteří se snažili společnosti prospět a pomáhat. Studium středověké hudby nebo komunikace s neslyšícími, česká literatura či historie byly mimo jiné obory, kterým se oběti věnovaly. Co více protikladné k nelítostnému vrahovi může být než oběti, které svůj život zasvětily ve prospěch lidstva? Svět tak během pár minut přišel o bytosti, které se z podstaty lidí zabývajících se humanitními vědami snažili o jeho zlepšení.
Trauma z tohoto dne utrpěli nejen studující a akademici a akademičky FF UK, ale i zaměstnanci protější galerie Rudolfinum, kteří střelbu viděli z oken, nebo třeba studenti pražské Umprum, kteří byli evakuováni do posledního patra své školy, či kolemjedoucí řidiči tramvají a kolemjdoucí. Život na fakultě potemněl. Budova filozofické fakulty byla uzavřena a obepnuta policejní páskou, a stala se tak po několik týdnů místem piety a modliteb. Její schodiště zaplavilo moře svíček, které na tomto pojednou temném místě zapalovaly davy lidí za duše zesnulých.
V médiích se začaly objevovat hlasy, které upozorňovaly na to, jak nesnadné bude se do budovy vrátit, a s přibývajícím časem a novým akademickým rokem bylo zřejmé, že se k tomuto tématu bude muset akademická obec postavit. Začalo se mluvit o rituálu či performativním aktu, který by pomohl se zvednout a jít dál a zabránit tomu, aby čin jakýmkoli způsobem definoval význam místa FF UK. Nakonec studentské spolky přišly se společným dopisem: „Ukážeme světu, že nenávist nezvítězí a že hodláme žít a studovat dál. Nebudeme ignorovat, že se tragédie stala, právě naopak. Naši reakci na ni hrdě poneseme jako pochodeň vpřed a ukážeme, že jsme silnější!“ Tímto textem studenti a studentky Filozofické fakulty UK zvali na setkání Nám, Všem: pietní průvod a symbolické objetí Fildy, které zorganizovali jako společné uctění památky obětí a vyjádření pospolitosti a solidarity.
To, jakým způsobem se akademická obec FF UK byla schopna mobilizovat a začít se vypořádávat s touto vysoce traumatickou událostí, bylo obdivuhodné a jen potvrdilo, jak důležité jsou humanitní vědy pro současnou společnost. Efektivnost komunikace s novináři nebo veřejností, psychologická a intervenční podpora studentům, studentkám a pracujícím z FF UK zajištěná katedrou psychologie či decentnost a vkusnost pietního průvodu byly zcela jistě dány tím, že se jedná o tu část akademické obce, která je prostřednictvím svých oborů schopná zdůvodnit, co v tuto chvíli jako lidstvo nejvíce potřebujeme. Přestože se vedly polemiky mezi religionisty, sociology, psychology nebo filozofy o smyslu a pojetí pietního rituálu, výsledného velmi civilního performativního aktu v podobě lidského řetězu coby objetí budovy filozofické fakulty se zúčastnili nejen členové akademické obce, ale i lidé z širší veřejnosti, kteří cítili potřebu vyjádřit solidaritu. Za ruce se drželi jak kamarádi a kamarádky, tak úplně cizí lidé, kteří po dobu dvaceti minut trvajícího fyzického napojení sdíleli velmi silné emoce. Někteří lidé mlčeli, jiní se smáli, plakali nebo si povídali. Každý ventiloval svůj způsob vypořádání se s touto situací po svém. Následovalo symbolické zapálení věčného ohně a sbor FF UK zazpíval několik chorálů včetně liturgické písně „Zapal oheň v temnotách našich dnů“. Pro mě osobně byla účast v podobném rituálu transformativní a léčebná. Rituály pomáhají v plynutí času a k reflexi. Za jednu ruku jsem se držela s kamarádem, jemuž zahynul během útoku na FF UK student, a na druhé straně s kamarádkou, která si vzala volno v práci, aby mohla přijít vyjádřit svou solidaritu. Když jsem se stala součástí tohoto lidského řetězu, rozhlédla jsem se kolem a pocítila velkou sounáležitost se všemi studenty a studentkami, akademiky a akademičkami, kteří tam stáli, raněni do hloubky své duše. Myslela jsem i na celou křehkost akademické obce, která je tak snadno ohrozitelná, podfinancovaná a nedoceněná.
O to víc mě znechutily komentáře, které se záhy začaly ve veřejném prostoru objevovat. Přestože většina společnosti vyjádřila slova podpory, ať už prostou účastí, dobrovolnickou prací, nebo prostřednictvím sbírky pro rodiny obětí, objevily se veřejně známé osoby, které začaly zpochybňovat nejen postup FF UK k celé věci, jako třeba zaměření se na psychologickou podporu, ale například označili pietní akt „objetí fakulty“ za „iracionální projev zoufalství“, a někteří dokonce zaútočili na podstatu fakulty jako takovou („takto vyšinutý svět je inkubátorem vyšinutých jedinců všeho druhu“). Poslanec Jiří Kobza z SPD pak označil střelce z FF UK za „produkt inkluzivního progresivistického školství“. Tyto výroky přebírali dezinformátoři a šiřitelé extremistických myšlenkových proudů a přidávali k nim ještě nenávistnější komentáře. Po sociálních sítích se začaly šířit diplomové práce obhájené na FF UK s citacemi vytrženými z kontextu a zesměšňujícími, shazujícími poznámkami.
Dlouhodobě mě irituje nutnost obhajovat humanitní obory, ať už z hlediska jejich nedostatečného financování oproti jiným oborům, nebo zkrátka před ignorantskou částí společnosti. Je však fascinující, že i v tom nejkřehčím momentu se může stát symbol humanitních věd předmětem takové nenávisti. Důvod je zjevný. Útok na humanitní vědce a vědkyně totiž představuje útok na samotnou demokracii. Demokratická společnost z principu potřebuje humanitní a společenskovědní obory. Není proto divu, že na ně míří především představitelé proudů, které usilují o destabilizaci naší společnosti. Přínos humanitních věd není měřitelný ani hmatatelný jako třeba u technologických nebo počítačových oborů, které se v západní civilizaci upřednostňují. Jejich význam se projeví právě až v krizích, jako byla ta z 21. prosince, tedy v situaci, kdy společnost potřebuje rozumět sobě samé a umět si odpovědět na otázky, co dělat a proč. To, že společnost potřebuje humanitní vědy, se ukázalo právě během posledních dnů. Kdo jiný by mohl poskytnout traumatizovaným přeživším pomoc než absolventi psychologie? Kdo jiný pomáhá najít správná slova a myšlenky v komunikaci s pozůstalými a otřeseným studentstvem než lingvisti a filozofové? Kdo je schopen tlumočit tiskové konference neslyšícím než právě absolventi Ústavu jazyků a komunikace neslyšících, kdo je přeloží pro zahraniční média než anglisté či germanisté? Chorály, které zazněly při pietě, bychom neznali bez znalosti hudební vědy, a nakonec i úryvek z básně Paula Valéryho, který přednesla děkanka FF UK ve svém projevu určeném studentstvu, bychom neznali bez studia poezie a literatury.
V pietním lidském řetězu jsem objímala nejen duše obětí, ale i duši akademické obce, která se věnuje humanitním vědám, neboť její cesta je a bude v technologicky rozvíjejícím se světě stále těžší. Nechť jedním z odkazů této tragédie je i vědomí, jak moc humanitní vědy potřebujeme, když se nám náš dokonale technologický svět boří před očima a stojíme opět a znovu před základními otázkami lidství.
Autorka je šéfredaktorka revue Prostor
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.
V rámci série Susedský kapitál si môžete prečítať aj tieto texty:
Marína V. Šternová: Jak kultura a umění ovládly česká média (CZ)
Aneta Lakomá: Varšava řeší ruský vliv a tepe u toho opozici (PL)
Attila Horváth: Od krízy ku kontrole (HU)
Jakub Bodziony: Voľby do EÚ: Prečo sa voličstvo Tuska môže cítiť podvedené? (PL)
Marína V. Šternová: Zásadní je umět volit slova (CZ)
Attila Horváth: Paralelné reality na oboch stranách hranice (HU)
Jakub Bodziony: Poľsko a Ukrajina – Nová príležitosť (PL)
Attila Horváth: Paradox zvrchovanosti. Dvojitá hra Maďarska na Slovensku (HU)
