Sport už dávno není pouhou hrou, kterou lze odbýt poukazem na jeho zbytnost a neužitečnost. Naopak. Lidstvo 21. století se nechalo každodenní zábavou podmanit natolik, že se sportováním vytlačuje na periferii existence.
Dvě zprávy a žádné se nechtělo věřit. Cristiano Ronaldo, jeden z nejlepších fotbalistů, kterého kdy měla planeta tu čest na své pedosféře nosit, přestoupil z Realu Madrid do italského Juventusu. Srdce italského fanouška se mohlo radostí uplesat. Od dob, kdy do Neapole ve druhé polovině osmdesátých let vtrhnul argentinský uragán Diego Maradona, nepoznal fotbalovou horečkou postižený Apeninský poloostrov podobné cti. Až nyní.
Jenže druhá noticka, zdánlivě pouze doplňující hlavní zprávu dne, byla neméně šokující. Dělníci z automobilky Fiat ve městě Melfi vyhlásili v reakci na Ronaldův přestup stávku. Přesně v den, kdy měl hvězdný fotbalista poprvé zapózovat v černobílém dresu turínského velkoklubu před médii, se chystalo práci přerušit všech 1 700 dělníků v továrně. Akce skončila fiaskem. Alespoň tak tři stovky novinářů tísnících se v tiskovém středisku Juventusu pojmenovaly stávku, jíž se nakonec zúčastnilo pouhopouhých pět lidí.
Fiasko to bezesporu bylo ale i pro fotbal. Dělníci totiž neplánovali pracovní bojkot kvůli nevraživosti vůči Ronaldovi samotnému. Za jejich pohnutky mohly finanční machinace majitelů Fiatu. Rodina Agnelli vlastnící i turínský klub vymyslela lest, aby neporušila zásady finančního fair play, které reguluje výdaje klubů bez relevantních příjmů. Ronaldovu mzdu ve výši 30 milionů eur ročně proto připsali na výplatní pásku slavné automobilky.
Pohádková výplata zajišťující Portugalci 95 centů během každé vteřiny jeho bytí rozpálila v dělnících rozbušku nikoli osobní závisti, ale třídního vědomí. Nežádali navýšení výplat o téměř patnáct set eur měsíčně na osobu, ale o vysvětlení, proč kvůli takzvané restrukturalizaci odmítá firma už několik let investovat do výroby, modernizace či do vývoje dalších modelů. Jejich požadavek silně připomínající notně vyčpělého ducha osmašedesátého smetl aktuální požitky z fotbalového balastu a nastolil otázku kolektivní budoucnosti. Nevědomky tím rozčísli závoj, který za dlouhé dekády na světě ulpěl. Jak se sport procpal do centra všeho dění a problémy světa práce poslal na periferii zapomnění?
Nikoli opium, spíše kokain
Až se budou archeologové zabývat naší současností, možná ji pracovně nazvou sportocénem. Sport totiž představuje jeden z nejmocnějších fenoménů našeho světa. Zapomeňte na přelomové události jako 11. září nebo jiné kulturní a politické události. Olympijské hry, Super Bowl či mistrovství světa ve fotbale se těší historicky bezprecedentnímu zájmu, jaký nemá srovnání. Vždyť jen posledně jmenovaný mundial přitáhl jen ke svému finálovému klání loni i v roce 2014 více než jednu miliardu televizních diváků. Alespoň pět vteřin živého přenosu podle údajů mezinárodní fotbalové federace FIFA viděl každý sedmý žijící člověk na světě. Nejde jen ale o úspěch mediálně zprostředkovaného spektáklu. O sportu se může bavit každý s každým. Navzdory odlišnému pohlaví, politické příslušnosti, národnosti či společenskému postavení přináší diskuse o sportu nekonečné množství témat a nejtolerantnější narativní zónu, co moderní společnost kdy stvořila. A to, co se děje v současné individualizované společnosti „beztřídního typu“, když obyvatelé prožívají sportovní úspěch městského klubu, či dokonce reprezentace, má svoji historickou obdobu jedině v dobách masového nacionalismu třicátých let minulého století.
Může se to zdát až příliš přitažené za vlasy. Sport přece nemá moc nějak zásadně ovlivnit naše reálné každodenní životy. Masivní zálibu ve sledování sportu lze navíc lakonicky odbýt poukazem na otřepané formulace o tom, že lidstvo vždy potřebovalo chléb a hry či že sport je opium lidstva. Zábavný charakter sportu se degraduje na cosi zbytného, co pouze slouží k pasivitě mas. Když Karl Marx dekonstruoval náboženství jako opium lidstva, zdůrazňoval, že i ideologická konstrukce představuje odpověď na skutečnou potřebu lidí. Se sportem se to má stejně. Stačí se ve vlastní mysli přistihnout, jak o zdokonalení vlastního těla přemýšlíme v rámcích sexuální atraktivity a sportování. Cítit se špatně, pasivně, rozsedle a tlustě se připisuje nedostatku sportu v životě. Zde není prostor pro opiové nicnedělání, ale naopak touha po endorfinovém nakopnutí pohybem.
Jinými slovy toužíme po disciplinaci své tělesnosti, což mnohem lépe vystihuje archaický pojem tělovýchova. Sportovní spektákl se zdá být sublimací a přenášením touhy po normativním spasení naší tělesnosti na velkého druhého. Ostatně stejně jako projektujeme své ideály do politické reprezentace. Vizuální odstup sledování nás navíc chrání před masochistickým trýzněním se k nějaké předepsané výkonnosti. V tom je skryté ono tajemství, proč se může o sportu bavit každý s každým – všichni s ním mají fyzickou zkušenost. A stejně jako se v práci v režimu pozdního kapitalismu vyžaduje maximalizace výkonnosti a překonávání výsledků minulosti, i sportovní posedlost výkonem i prahnutím po novém rekordu pouze kopírujeme svět práce do našeho volného času. Proč ale vykořisťovat svá těla přesně dle omezujících mantinelů, jak je předepisují jednotlivé sporty?
Triumf vůle
Utržené vazy, prasklý meniskus, trhlina ve svalu, otřes mozku, zlomená kost, prasklé žebro, vyvrknutý kotník, bolavá kyčel, vyhřezlá plotýnka, srdeční zástava, smrt. Letos by Miklós Fehér oslavil čtyřicáté narozeniny, kdyby čtyřiadvacetiletého fotbalistu portugalské Benfiky v roce 2004 nezradilo srdce uprostřed zápasu. Smrt doslova v přímém přenosu utkvěla sportovnímu světu i kvůli tomu, že se Fehér skácel na zem jen vteřinu poté, co ironickým úsměvem reagoval na obdrženou žlutou kartu. Postihla ho nejhorší možná varianta selhání biomechanického aparátu ždímaného sportovním výkonem. Bolest není výjimkou, ale pravidlem. A syndrom vyhoření se ideálně vysvětluje na příkladech vyhaslých sportovců.
Německý teoretik Theodor Adorno připisoval dobrovolnému vystavování se sportovní bolesti touze člověka zakusit ve světě konformity její opak. Nekonformita volnočasového utrpení potom má zpětně potvrzovat náš nárok na život v komfortním světě kapitalismu. Jeho francouzský protějšek Jean-Marie Brohm šel ale o myšlenku dále. Nekompromisní marxistický kritik sportu popisoval už začátkem sedmdesátých let čistokrevné sportovce jako monstra a zrůdy. Tehdy ještě ani zdaleka nemohl tušit, že transformace tělesnosti dosáhne svého perverzního vrcholu až v následujícím desetiletí, když sportu kralovaly stroje z produkce dopingových laboratoří NDR. Estetiku naběhlých svalových tkání vystavovaných na odiv pojímal Brohm jako ne nevzhlednou, ale za očividný důsledek disciplinace těla nikoli pracovní námahou, ale sportem. Neváhal přirovnat tělo zotročené sportovními pohybovými automatismy k dehumanizaci, při níž dělník u pásu devalvuje svoje údy jen na výrobní nástroje. Duch industriálního ponižování člověka pokračuje i v dnešní postindustriální společnosti v transformaci člověka ve stroj. Jen se to děje pod povznášejícím sémantickým obalem slaďování ducha s tělem ve smyslu starořecké kalokagathie.
Jednorozměrný sport
Brohm odhalil mocenskou stránku sportu, která zakořenila ve fyzických tělech. Nejen při kolektivních sportech, ale i při ryze individuálním běhání či plavání podléháme normativním předpisům, jak se správně hýbat, oblékat, jednat, ale i jak jednotlivé fáze a činnosti pojmenovat. Takovou latentní represi má na svědomí hegemonie sportovní monokultury.
Dnes si jen stěží dokážeme představit jiný sport, než jaká je jeho současná a oficiální podoba. Navzdory zdánlivé apolitičnosti se ale o dnešní stav vedla válka. Nejsilnější alternativu mělo na svědomí dělnické hnutí dvacátých a třicátých let. Nešlo ale jen o to, že trojice mezinárodních dělnických olympiád (1921, 1927 – v Praze, 1931) svojí popularitou zdaleka překonávala baronem de Coubertinem modernizovaný revival řeckých olympijských her. Zápolení o medaile, překonávání soupeřů a dosahování rekordů bylo dělnickými sportovci interpretováno jako výraz kapitalistické soutěživosti, která adoruje konkurenční boj a zisky na úkor ostatních. Z toho důvodu se nevedly výsledkové tabulky, neměřily časy doběhů, nepředávaly ceny nejlepším. Docházelo dokonce i k pro nás nepochopitelné snaze závodníků na běžecké trati běžet co nejpomaleji. Dnešní sportovní celebrity se svým důrazem na individuální úspěch by se tehdejšímu duchu kolektivní solidarity skutečně jevily jako ony brohmovské zrůdy.
Poslední ránou do vazu antikapitalistických sportovních alternativ bylo kromě nástupu nacistů a druhé světové války paradoxně rozhodnutí Sovětského svazu se od padesátých let účastnit oficiálních olympijských her. Zatímco dnes vnímáme toto rozhodnutí jako běžnou součást olympijské historie, tehdy tím padla varianta pořádat v rámci východního bloku vlastní hry podle vlastních pravidel. Převážila ale touha poměřit síly s kapitalistickým Západem na politicky neutrálním poli. Provozování sportu podle pravidel, která se ustálila v drtivé většině v imperialistické Anglii před začátkem dvacátého století, ukazuje jedno z bílých míst v socialistickém táboře, který bez výhrad akceptoval tělesnou disciplinaci ze světa kapitalismu.
Ostatně monopol působí na státní i globální úrovni ve sportu i dnes. Neexistuje jiná než jedna jediná fotbalová liga, do níž musí všechny kluby patřit. Například v Německu až do nástupu nacistů k moci v roce 1933 působila vedle Bundesligy i zcela nezávislá dělnická fotbalová soutěž se svým vlastním svazem. Nevyzní nijak překvapivě, že co do popularity, hráčů, ale i úrovně zdaleka převyšovala svého „buržoazního“ konkurenta, který dnes vytváří dojem, že je automaticky rovnítkem pro německý klubový fotbal. Ještě mnohem větší hegemonie ale panuje pod záštitou Mezinárodního olympijského výboru, který pod pláštěm pořádání svých opulentních her má jednou za dva roky zcela drtivou moc nad tím, co vyžaduje od jednotlivých sportů. Trest v případě odporu by znamenal nezařazení na listinu sportů, což by pro jednotlivé prznitele vlastních těl kvůli vrcholu jednou za čtyři roky znamenalo životní ránu.
Rychleji, výše, silněji… a co nejdráž
Samotné olympijské hry představují nejmarkantnější důkaz toho, že na sportu opravdu záleží. Nikoli ale z pohledu sportujících účastníků, pro něž se jedná o vrchol jejich úsilí, možná i životů. Nikoli pro sportem již poněkud celoročně přejedlé televizní diváctvo, které vykazuje souhrnnou sledovanost v miliardách. Zcela zdrcující jsou dopady na životy lidí, kteří s danou olympiádou nemají nic společného. Jen tu smůlu, že megalomanská podívaná se koná v jejich městě.
Montreal mohl 15. května 1970 mohutně slavit. Ve volbě pořadatelství letních olympijských her pro rok 1976 nechal za sebou sovětskou Moskvu i americké Los Angeles. Dva pupky světa, které se k olympijskému slovu dostali až o čtyři, respektive o osm let později. V té době už ve frankofonním kanadském městě dávno měli spočítány dluhy za sportovní svátek.
Původně odhadované náklady totiž vzrostly o neuvěřitelných 720 procent, a město se zcela reálně ocitlo jednou nohou v bankrotu. Bezprecedentní předražení znamenalo splácení hlubokých úvěrů až do současnosti, což mělo za následek i nutnost omezit veřejné výdaje. Absolutní rekord v utracené sumě ale od zimních her v Soči před pěti lety stanovilo Rusko sumou 50 miliard dolarů. Pro srovnání: jen dráha z letního střediska do hor, kde se drtivá většina sportu odehrávala, stála víc než celé pořadatelství her o čtyři roky dřív ve Vancouveru.
Finanční ruptury nejsou ale jediným důsledkem rozmáchlého pořádání sportovních akcí. Svět sportu obohatil svět architektury výrazem „white elephants“. Sportovní bílí sloni mají podobu nepřehlédnutelných staveb, toho času stavěných, aby ukojily freneticky fandící diváky, dnes zdárně se rozpadajících ruin. Přesně taková cesta potkala jednadvacet z dvaadvaceti sportovišť, která v Aténách posloužila při hrách v roce 2004. Rozpadající se dědictví má pro Řeky ještě trpčejší příchuť tím, že šestnáct miliard investovaných dolarů se výrazně podepsalo na úvěrové krizi, do níž se země dostala jen o pár let později. Ještě otřesnější kousek si ale připsali v Brazílii, kde kvůli fotbalovému šampionátu před pěti lety postavili monstrózní stadion ve městě Manaus. V samém srdci amazonského pralesa vzrostla čtyřicetitisícová Arena da Amazônia, kde se normálně hraje jen třetí fotbalová liga. Posedlost hlavního hrdiny filmu FitzcarraldoWernera Herzoga, který se rozhodne postavit uprostřed peruánského pralesa operu, se nečekaně stala smutnou skutečností jen pár set kilometrů dál. Bohužel i se skutečnými environmentálními dopady.
Neviditelné dopady sportovního spektáklu
Je jen otázkou času, kdy se do centra pozornosti dostane antiekologická podstata sportu. Pokud se pořád daří bagatelizovat exponenciální narůst financí do světa sportu spolu s neutuchající vášní vynakládat veřejné finance na sportování soukromých subjektů, současná klimatická změna a boj s ní bude muset dříve či později řešit jednoho dosud neviditelného záškodníka obřích rozměrů.
Vždyť jen opulentní olympijské pozlátko po sobě nechává zdrcující ekologickou spoušť. Letecká cesta téměř třech desítek tisíc sportovců a jejich týmů na olympiádu v Rio de Janeiru vyprodukovalo na 2 000 kilotun skleníkových plynů. Dalších dva a půl tisíce kilotun přidalo půl milionu sportu lačných turistů. O dva roky později zase neváhali jihokorejští činovníci kvůli zimním hrám vykácet 58 tisíc stromů navíc v posvátném lese. Sjezdovky byly přednější.
Jako výsměch působil jejich slib výsadby 1 200 nových stromů. O tom, jakou environmentální katastrofu přinesou zimní hry v Pekingu za tři roky, není vzhledem k třísetkilometrové vzdálenosti hor od hlavního města třeba příliš pochybovat.
Ostatně nad zimními sporty se vztahují ekologická mračna mnohem rychleji, než se původně čekalo. Ani věčně zasněžené ledovce na vrcholcích Alp už nejsou pro alpské disciplíny celoroční jistotou. Lyžaře a snowboardisty zpětně dohání nezřízené plundrování jakéhokoli návrší kvůli pár stovkám metrů jízdy, umělé zasněžování, ale i globální svoboda si za trochou toho sněhu zaletět na druhou stranu světa se dohromady ještě více podepisují na faktu, že zimní sporty se v brzké době stanou napřed omezeným luxusem pro vybranou elitu, časem historií úplně pro všechny. Pokud se neujme nápad realizovaný dubajskými šejky, kteří neváhali nedostatek sněhu vyřešit postavením umělé čtyři sta metrů dlouhé sjezdovky v budově uprostřed arabské pouště.
Sportem proti lidem
Ani sporty na zeleném trávníku nejsou tak zelené, jak se na první pohled může zdát. Normálem, který si může dovolit každé prvoligové mužstvo, se stal dovoz trávníkových koberců pěstovaných na speciálních farmách v zahraničí. Udržet stoprocentní travnatý porost bez plevele by bez herbicidů byl malý zázrak, stejně jako udržování bez masivního kropení hektolitrů vody celý rok. Pohybem hýřící hřiště tak v sobě skrývají pro Zemi mrtvé plochy. Alternativou skutečné trávy, na níž se prohání amatérská veřejnost v čele s dětmi, není nic jiného než stébla z plastu vysypaná drtí ze starých pneumatik.
Duch modernizace tento výdobytek doby plastové sémanticky povýšil na takzvaný trávník třetí generace. Otázkou zůstává, zda při takovém nakládání s přírodou kvůli „zdravému“ pohybu sportem tu bude pro nějaké další generace na planetě vůbec místo. Sport se totiž nenápadně prodral v naší společnosti do centra pozornosti, ekonomiky, měst, ale i našich životů vůbec, aniž by si toho paradoxně někdo vyloženě všiml. Nejen uvědomělí dělníci z Melfi ale už na vlastní kůži u pásu v automobilce nyní zažívají, jaké to je, když sport v centru našich životů ty vaše odsouvá na periferii.
Autor je sociológ
