Několik životů Josefa Guttmanna

Čestmír Pelikán12. júna 2021753

Dvacáté století bylo díky nástupu masové politiky především stoletím ideologií. Skoro by se chtělo věřit, že masy prahnou po jednouchém výkladu světa shrnutém do svazečku dogmat. Strnulost těchto dogmat však vede k tomu, že ideologie nutně pokulhává za dynamikou reálného světa. Vnímavý pozorovatel rozpory postřehne, a nedokáže-li dogmaty otřást, stává se odpadlíkem. Jeho osudem je v lepším případě zapomnění, v horším popraviště. Marxistická inteligence v Československu byla konfrontována se stalinskou dogmatikou Kominterny od konce dvacátých let. Mohli bychom vyjmenovat dlouhou řadu protagonistů, kteří skončili tím či oním způsobem. Připomeneme zde příběh jednoho z ideových vůdců komunistické strany, kterého se tato strana pokusila z dějin vymazat.

Josef Guttmann se narodil v Táboře 23. května 1902 do židovské středostavovské rodiny. Jeho otec byl úředníkem c. k. finančního úřadu, měl dvě mladší sestry a po krátké zastávce v Jičíně se rodina na jaře roku 1910 přestěhovala do Prahy na Vinohrady. Guttmann studoval nejprve reálné gymnázium a po maturitě pokračoval na nově vzniklé Vyšší škole obchodní (budoucí VŠE). Po jejím absolutoriu našel zaměstnání v pražské Bance pro obchod a průmysl. Když byl po stávce bankovních úředníků propuštěn, stal se od roku 1925 zaměstnancem ústředí KSČ (členem strany byl již od roku 1921) a začal pracovat v redakcích stranického tisku, nejprve v brněnské Rovnosti, později v redakci Rudého práva.

Mladý intelektuál

Již za studií na vysoké škole se účastnil politického života, zpočátku od roku 1919 v levicové socialistické mládeži, později se stává jedním ze zakladatelů Mezinárodního sdružení marxistických akademiků a počátkem dvacátých let začíná také v Proletkultu a následně v Komunistické revue publikovat své první články. Patřil k hlavním teoretikům a vůdčím osobnostem proudu takzvané bolševické levice v KSČ, která se pokoušela vybalancovat směřování strany mezi konzervativním křídlem vedeným Bohumírem Šmeralem, vesměs starších členů s kořeny v sociální demokracii, a ultralevicovou frakcí trockistické opozice, kterou představovali lidé jako Alois Neurath či Arthur Pollak, a podřídit stranu plně požadavkům stále více stalinské Kominterny.

Ve druhé polovině dvacátých let Guttmann postupně stoupá ve stranických funkcích, věnuje se výchově mladých stranických kádrů, když přednáší na Ústřední politické škole Komsomolu a stává se členem užšího stranického vedení. Fakticky řídí hlavní stranický deník Rudé právo, i když formálně se ve funkci šéfredaktora podle potřeby střídá s kolegy, především se Závišem Kalandrou. Koncem dvacátých let je už pokládán za hlavního ideového vůdce strany a v roce 1928 je kooptován do ÚV KSČ a zvolen za člena jejího politbyra.

Právě Guttmannova pilná a vytrvalá práce významně přispěla k definitivnímu vítězství „bolševické frakce“, tedy takzvaných karlínských kluků vedených Klementem Gottwaldem, v únoru 1929. Jeho brožura Kdo jsou a co chtějí likvidátoři shrnuje ty nejútočnější články kampaně proti „oportunistům“, kteří se zaklínají masovostí strany, ale místo boje za požadavky a potřeby dělníků jim jde jen o jejich stranické posty.

Na vrcholu kariéry

Počátek třicátých let představuje vrchol v Guttmannově stranické kariéře. Znovu řídí Rudé právo (Stanislav Budín v knize Jak to vlastně bylo vzpomíná, že svůj první článek přinesl do Rudého práva šéfredaktorovi Josefu Guttmannovi), od konce roku 1930 do listopadu 1931 je zástupcem KSČ u Kominterny v Moskvě a na VI. sjezdu KSČ na jaře 1931 je opět zvolen do nejvyšších stranických funkcí. Ovšem od této chvíle se „mozek bolševického křídla strany“, vytvářející ideové pozadí všech jejích kroků, začíná povážlivě odchylovat od závazné linie Kominterny. Jak píše Pierre Broué, jeden z předních francouzských historiků trockistického hnutí (a potvrzuje to například i Fritz Beer ve svých pamětech), v letech 1932 a 1933 se okolo Guttmanna utváří skupina opozičních stranických intelektuálů, kteří na rovině osobních rozhovorů, ale částečně i ve stranickém tisku začínají kritizovat taktiku moskevského vedení Kominterny, především v souvislosti s politikou Komunistické strany Německa po nástupu Hitlera k moci. Kritika spočívala v názoru, který zastávali vedle Guttmanna i další vrcholní představitelé strany jako Šverma, Reiman nebo Kalandra, že v době ohrožení demokracie fašismem bude třeba přehodnotit pozici sektářské výlučnosti komunistické strany a pokusit se navázat vztah s dalšími složkami dělnického hnutí, především se sociálními demokraty.

Proti neomylnosti Kominterny

Opoziční skupina však byla slabá a navíc v rozhodné chvíli Guttmanna jeho spojenci opustili. Na pokyn vedoucích orgánů Kominterny provedlo celé vedení KSČ na 8. plénu UV KSČ přísnou, i několikanásobnou sebekritiku za své pokusy o reálné politické myšlení. Guttmann, který se zasedání nemohl zúčastnit, protože byl od září do prosince 1933 jako šéfredaktor Rudého práva vězněn za tiskové přestupky, se po propuštění odmítl podrobit připravenému scénáři: provést potupnou sebekritiku a poté dle zvyku odejít do Moskvy a pracovat jistý čas „pod dohledem“ na sekretariátu Kominterny. Namísto toho uceleně zformuloval své názory v „Memorandu ústřednímu výboru KSČ“, které ještě v prosinci rozeslal nejrůznějším představitelům strany. Zdůraznil v něm podíl scestné politiky Komunistické strany Německa na vítězství Hitlera, které – na rozdíl od Kominterny – považoval za tragickou porážku německého dělnického hnutí. Věděl, že Kominterna neuznává stanovisko „ponechám si své názory, ale podřídím se a budu disciplinovaně pracovat. Žádá vždy bezpodmínečnou kapitulaci, kajícné odvolání. Je spousta názorů, jejichž pouhá doznaná existence je prohlašována za neslučitelnou s členstvím v Kominterně. A patří mezi ně každá pochybnost o bezpodmínečné výbornosti, ba neomylnosti Kominterny.“

Je zřejmé, že toto odhalení bylo sice přesné, ale právě proto pro moskevské vedení mezinárodního komunistického hnutí také naprosto nepřijatelné. Ještě v prosinci 1933 byl Josef Guttmann vyloučen z KSČ jako „renegát, kapitulant a škůdce zájmů dělnické třídy“. Okamžitě byla proti němu rozpoutána rozsáhlá pomlouvačná kampaň, která si ve své „propagandistické složce“ ničím nezadala s pozdějšími kampaněmi provázejícími politické monstrprocesy přelomu čtyřicátých a padesátých let. V prvním čísle nového ročníku Rudého práva ze 4. ledna 1934 byl na první stránce palcový titulek „Celá strana proti Guttmannovi“ a pod odsuzující prohlášení redakce se podepsali lidé jako Vlasta Borek, Záviš Kalandra, František Třešňák, Laco Novomeský nebo Julius Fučík. Jak píše Fritz Beer, který za ním přišel pro radu jen pár měsíců poté: „Guttmann seděl za kuchyňským stolem v oblaku cigaretového kouře mezi výstřižky z novin a rukopisy… Byl to stejný člověk jako předtím, inteligentní a oddaný revoluci jako vždy, jenže oloupen o své místo a své noviny, a tedy zredukován na obtloustlého, laskavého osamělého intelektuála.“

Zde tedy končí kariéra Josefa Guttmanna v Komunistické straně Československa, která se také po svém vítězství v roce 1948 důkladně postarala o to, aby tato část jeho života upadla do naprostého zapomnění, ale navíc také o to, aby nebylo možné zjistit téměř nic o další, neméně zajímavé cestě jeho osudu.

Kritika stalinismu

O jeho osobním životě ve druhé polovině třicátých let máme jen kusé zprávy – pracoval v obrázkovém týdeníku Světozor, později v odborném časopise Právo československé a krátkou dobu také jako úředník Foxfilmu. Důležitější však byla jeho politická činnost. Již v březnu 1934 kontaktoval Guttmanna v Praze bývalý Trockého sekretář Jan Frankel, který cestoval po Evropě a mapoval situaci levé komunistické opozice v jednotlivých zemích. Jeho zpráva, doplněná o svědectví Ericha Wollenberga, bývalého vysokého funkcionáře KPD a Kominterny a Guttmannova přítele, uvádí, že Guttmannova skupina nadále udržuje jisté pozice v KSČ a daří se jí podněcovat mezi členy diskusi tajným šířením opozičního periodika Spartakovy listy, jehož náklad dosahuje počtu 300 exemplářů.

V roce 1936 se Guttmann spojil se Závišem Kalandrou, čerstvě vyloučeným z KSČ, a začínají rozvíjet otevřenou kritiku politiky komunistické strany. Dvě společně vydané brožury, rozkrývající mechanismy stalinských monstrprocesů, likvidujících staré „leninské revolucionáře“ (Odhalené tajemství moskevského procesu, 1936, a Druhý moskevský proces, 1937), přesvědčivě ukazují, že „proces bez důkazů, bez ověřených výpovědí, bez průkazního líčení, bez obhajoby, bez svědků“ je aktem, v němž se vraždami řeší politické spory. V úvodu k první brožuře se navíc Guttmann a Kalandra výslovně přihlašují „k programu nové leninské internacionály“.

Podle Pierra Brouého se Guttmann s Kalandrou v této době již definitivně rozešli s myšlenkou opozice uvnitř KSČ, která by ji dokázala obrodit, a pokoušejí se založit novou politickou stranu. Počátkem roku 1937 se jejich skupina o počtu 25 delegátů rozhodne vydával dělnický list Proletář. Po jeho krachu dochází v únoru 1938 ke sloučení guttmannovsko-kalandrovské skupiny okolo Proletáře se skupinou levé leninské opozice okolo revue Jiskra, v níž pracovali Wolfgang Salus a Jiří Kopp, a s německými trockisty soustředěnými okolo časopisu Avant-Garde, v němž hrál klíčovou roli Alois Neurath. Začínají společně vydávat list Proletářské noviny a plánují založení Revoluční socialistické strany. Všechny tyto plány ale překazí zhoršující se mezinárodní situace. Napětí roste již po anšlusu Rakouska a definitivní konec všem snahám učiní v září 1938 mnichovská dohoda.

Intelektuál v emigraci

Na podzim roku 1938 Josef Guttmann emigroval z Československa, s největší pravděpodobností přes Polsko, do Norska, kde se podle vzpomínek Nilse Käreho Dahla, který poskytoval uprchlíkům útočiště, setkal s Aloisem Neurathem. Další Guttmannovy cesty se ztrácejí poněkud v mlze: podle některých zdrojů (Broué) odtud pokračoval do Londýna, kde krátkou dobu vydával s Jiřím Koppem časopis Jiskra; podle jiných (Pavel Pečínka) z Norska emigroval do Paříže, kde od října zastával v oddělení IV. internacionály pro střední Evropu funkci vedoucího politické propagandy. Možná stihl postupně obojí. Ať tak, nebo tak, během roku 1939 napsal několik článků o situaci Československa a střední Evropy po německé okupaci, které pod pseudonymem Jan Buchar publikoval v trockistickém tisku (The New International a Unser Wort). Vysvětluje v nich národnostní problematiku v Československu a staví se spíše kriticky k internacionalistickému postoji Trockého, který jako jediné řešení viděl společné usilování o vyvolání proletářské revoluce v Německu.

Každopádně někdy v průběhu roku 1940 či počátkem roku 1941 se Guttmannovi podařilo odcestovat přes Střední Ameriku (možná konkrétně Mexiko) do USA. Stanislav Budín v pamětech píše, že jej potkal v New Yorku v březnu 1941. Podle Budína cestoval přes Švédsko a Střední Ameriku a jako vášnivý lyžař s sebou na této strastiplné pouti vezl z Prahy do New Yorku lyže a kompletní lyžařskou výbavu. Jak píše Budín, jedním z prvních Guttmannových zaměstnání v New Yorku byla práce hlasatele českého krátkovlnného vysílání stanice CBS (Columbia Broadcasting System). Pohyboval se zde ovšem především v prostředí německé levicové emigrace. Henry Jacoby napsal ve svých pamětech: „Günther Reimann měl vzal na návštěvu ke Karlu Wittfogelovi. Když jsme tam dorazili, setkali jsme se s Josefem Guttmannem, přezdívaným Pepík, někdejším vedoucím představitelem pražských komunistů, spolu s Kalandrou. […] Jakmile začal mluvit, člověk obdivoval jeho jasnost a pronikavost. Rozvíjel interpretaci Sovětského svazu jako třídního státu. Řízení a kontrola se staly soukromým vlastnictvím v rukou vládnoucí třídy. Později o tom napsal rozsáhlý článek pod pseudonymem Peter Meyer v časopise politics.“ Právě článek, který vyšel na pokračování v březnu a dubnu 1944 v radikálním měsíčníku Dwighta MacDonalda politics (radikální je i malé „p“ v titulu) a nesl název „The Soviet Union: a New Class Society“ (Sovětský svaz: nová třídní společnost), Guttmanna proslavil nejen v New Yorku. Jeho pronikavá analýza situace v Sovětskémsvazu, vzniku stranické byrokracie, která vytvořila novou privilegovanou třídu a díky svému postavení fakticky ovládá výrobní prostředky, ačkoli formálně není jejich vlastníkem, vyvolala bezpočet diskusí a polemik a dočkala se také několika dalších vydání.

Teoretik genocidy

Guttmann sice napsal do politics ještě několik textů, ale těžiště jeho práce se již od roku 1942 přesunulo jinam. Kromě německé marxistické emigrace se totiž Guttmann v New Yorku sblížil ještě více s jiným prostředím, se zdejší početnou židovskou komunitou, složenou převážně také z emigrace. Již od roku 1942 vycházely jeho práce pod jeho vlastním jménem v překladu do jidiš v Yivo Bleter. The Journal of the Yiddish Scientific Institute, tedy ve vědeckém časopise YIVO institutu. Sám Guttmann pracoval v YIVO institutu v letech 1945–1948 jako výzkumný asistent. Kromě několika článků a recenzí, věnovaných otázkám českého židovstva, Guttmann v roce 1946 v Yivo Bleter publikoval přelomovou studii, která vyšla v roce 1948 i v anglickém překladu jako The Beginnings of Genocide: An account of the Armenian Massacres in World War I (Počátky genocidy: vylíčení masakrů Arménů za první světové války). Guttmann zde vedle sebe postavil turecké masakry Arménů mezi lety 1915 a 1918 a německé snahy o vyhlazení Židů z druhé světové války a patrně jako první se pokusil definovat obecně pojem genocidy jako záměrného a organizovaného vyvražďování jistého etnika v masovém rozsahu.

Zamést stopy

V roce 1947 vychází také asi poslední Guttmannův text v češtině. Guttmann totiž přes prostředníky udržoval po celou dobu korespondenční styk s Prahou, a tak neodolal nabídce Záviše Kalandry a pro sociálně-demokratický týdeník Cíl napsal značně kritickou recenzi knihy Jamese Burnhama Manažerská revoluce. Článek s titulem „Marxism na ruby čili Burnhamova machiavellistická teorie revoluce“ vyšel pod pseudonymem Jan Prošek na počátku roku 1947.

Po roce 1948 stopa Josefa Guttmanna v New Yorku mizí a objevuje se Joseph Gordon. Někteří sice píší, že se to „pravděpodobně nezakládá na pravdě“, je ale zajímavé, že i Joseph Gordon podle nekrologu v ročence American Jewish Year Book pracoval „v letech 1943–1947 jako editor rozhlasového vysílání Columbia Broadcasting System, v letech 1945–1948 jako výzkumný asistent v YIVO institutu, přispíval do časopisů Commentary, The New Leader a byl autorem článku Soviet Union: A New Class Society“. Pozoruhodná shoda.

Přijměme tedy jako fakt, že Josef Guttmann žil od roku 1948 v New Yorku pod jménem Joseph Gordon, pracoval jako člen výzkumného týmu Knihovny židovských informací Amerického židovského výboru (American Jewish Committee) a pravidelně přispíval do jeho ročenky. Jeho texty se týkaly postavení Židů v Sovětském svazu a zejména v jeho východoevropských satelitech pod vládou komunistů. Byl nepřekonatelným odborníkem na Československo. Mimoto publikoval pod pseudonymem Peter Meyer články s podobnou tematikou především v časopisech Commentary a The New Leader. Pod pseudonymem Peter Meyer byl v roce 1953 také editorem sborníku studií The Jew in the Soviet Satelites (Židé v sovětských satelitech), do kterého sám přispěl kromě úvodní stati texty o Československu a o Bulharsku. Jak píší redaktoři ročenky v nekrologu: „Pan Gordon byl jedním z největších znalců Sovětského svazu a Československa v této zemi. Jeho příspěvky, založené na pečlivě dokumentovaném výzkumu stejně jako na osobní zkušenosti z první ruky, pomáhaly učinit z ročenky nedocenitelný zdroj relevantních informací o sovětské politice s ohledem na Židy a židovské otázky a o postavení židovského života v Sovětském svazu a jeho satelitech. Smrt pana Gordona nás jako editory těžce zasáhla, jak profesně, tak osobně.“ Zemřel náhle 9. května 1956.

Tak jako u každého revolucionáře byl i život Josefa Guttmanna plný maskování, skrývání či zatajování. Není snadné takový život rekonstruovat, když se navíc sám protagonista usilovně snažil zamést po sobě stopy. Řada dohadů a omylů, které se ve zmínkách o jeho životě stále objevují, je dokladem toho, že se mu to celkem dařilo. Přispěla i nevraživost vládnoucí strany v naší zemi, která se téměř půl století snažila jakoukoli zmínku o Guttmannovi, stejně jako o mnoha jeho dalších souputnících, vymazat. Snad tedy stojí za to pokusit se připomenout jedinečný osud pronikavého teoretika marxismu, který svým dílem přispěl k boji za práva utlačovaných a vykořisťovaných, ať už z třídních, nebo rasových důvodů.

Autor je prekladateľ a historik

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: