Nařčení z antisemitismu jako politická zbraň?

Sociolog Stanley Cohen v knize Folk Devils and Moral Panics (Lidoví ďáblové a morální panika, 1972) zavedl dva vlivné pojmy. „Lidový ďábel“ je někdo, koho společnost perzekvuje coby rozvraceče řádu. Paralelně pak vzniká „morální panika“: obavy z (přízraku) rozvraceče. Čím více se za morálku bijí stát, veřejné instituce nebo média, tím větší dopad panika má na pronásledované. Právě tento mechanismus loni v souvislosti s rostoucím tlakem na kritiky izraelského angažmá v konfliktu v Gaze oprášila italská socioložka Donatella della Porta.

V textu s prvky eseje i vědecké studie a na pozadí Cohenovy teorie analyzuje represivní postupy Bundestagu a (zejména) německých veřejných institucí či médií vůči projevům antisemitismu, jejichž postupy nepřekvapivě přitvrdily zvlášť po útoku Hamásu ze 7. října 2022. Autorka přesvědčivě odkrývá jejich – podle ní ústřední – pramen. Sjednocené (tj. „starší“) Německo si prý rozumí jako bezprecedentní historický viník a svůj osud světodějného zločince odčiňuje nevybíravě. S domněle výlučnou dějinnou zkušeností – spáchání holokaustu – nakládá jako s arbitrem všeobecné morální uvědomělosti, již aplikuje na každého, kdo kritizuje bezvýhradní sympatie k Izraeli. Antisemitismus takto slouží jako oficiální náhubek všem, kdo zvednou hlas za Palestinu. A nabývá podoby příslovečného Cohenova „ďábla“. Stačí pak jen trochu se vzdálit programové rétorice ohledně postupu Židovského státu a jeden hned čelí modernímu lynči: když ne ztrátě zaměstnání a profesního kreditu (u privilegovanějších trestanců), tak aspoň pořádnému shitstormu.

Kodifikace jedné paměti

„Nejdramatičtější epizoda politické represe se odehrála 12. dubna 2024 v Berlíne,“ píše autorka. Po vlně masivních mediálních a politických výpadů vůči kritikům Izraele svolalo několik organizací – včetně těch židovských – palestinský kongres s názvem „Žalujeme“. Na osm set návštěvníků akce dohlíželo dva a půl tisíce policistů z celé spolkové země. Lékař bez hranic, chirurg a rektor Glasgowské univerzity Ghassan Abu-Sittah tehdy ani nevstoupil na německou půdu. Hned na letišti ho vykázali za hranice Schengenu, kam mu byl na rok zakázán vstup. Nezákonné? Jistě. Ale dnes bohužel běžná praxe.

A to je jen jeden z případů, jimiž Donatella della Porta uvádí svou analýzu německé státní proizraelské politiky. Její kazuistiky spojuje to, co významná historička Aleida Assmann kritizuje pod pojmem „nový antisemitismus“ – tedy negativní reakce ne tak na Židy jako na Izrael a jeho válečné tažení v Gaze. Netřeba dodávat, že vazba na původní význam antisemitismu je velmi volná. Ačkoli, jak dodává della Porta, ta od IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance), kterou přijala většina zemí Evropy, už volá po revizi.

Problémem, který della Porta detekuje v německém oficiálním postupu vůči kritikům Izraele, je zaprvé jazyk. Potíže dnes máme už s citováním: kdysi běžnou praxi nezvládáme ve vědě, v politice, na sítích. Kde přesně je problém? Vezměme s autorkou třeba světového filozofa Achilleho Mbembeho. Ten na něj doplatil, když byl na jedné „hrstce citací“, jež německá média vyňala z jeho veřejných prohlášení a použité výrazy vytrhla z kontextu, usvědčen z antisemitismu.

Německo navíc zabředlo do morální nadřazenosti, opírajíc se o dějinnou identitu. Přední historik a teoretik paměťových studií Michael Rothberg v souvislosti se zneužíváním národní paměti jako kladiva na čarodějnice v roce 2020 kritizoval německé vyrovnávání se s holokaustem. Upozornil, že stát každý projev společenské agrese posuzuje vzhledem ke zločinům holokaustu a antisemitismu vždy jako sekundární. „Kodifikace kolektivní paměti nacistické minulosti“ pak podle della Porty vede k rasizaci Německa a ilegálním postupům jak vůči kritikům Izraele, tak ve prospěch izraelských zásahů v Gaze.

Zdá se, že dnes málo záleží na tom, zda se vzájemně kritizujeme za to, co jsme se o druhých dočetli, nebo kvůli názorům, které druzí skutečně zastávají. Jelikož druhé si žádá čas a sebezapření (a většinou ani nevedeme smysluplnou debatu), je jasné, že lépe zvládáme první variantu. A pak je tu moc příběhů, jež se aktualizují v našich představách, ať už narazíme na jakékoli vyjádření. Jeden takový – německý – příběh od devadesátých let zbytněl v oficiální narativ. Třebaže Německo dávno netvoří jen synové a dcery Wehrmachtu, ale i vysoké procento muslimských imigrantů. A třebaže „s ohledem na věkovou strukturu německé populace má naprostá většina německého obyvatelstva jen malé nebo žádné vazby na pachatele těchto zločinů“, píše della Porta. „Ať už jsou důvody tohoto jevu jakékoli,“ dodává, „lze říci, že narativ ,národa pachatelů‘ se šířil spíše mezi německou elitou než mezi širší veřejností.“

Ať zabečí, kdo je bez viny

Aktuálně se tedy Cohenova teze o morální panice zřejmě naplňuje. Hojně medializované násilí v Německu možná obecně nenarůstá co do počtu obětí. Rozhodně však v brutalitě činů a jejich četnosti. Dlužno dodat – jak dokládá della Porta –, že násilí navíc statisticky přibývá vůči Židům, a to převážně ze strany bílých příznivců krajní pravice. Navzdory tomu, že z médií snadno získáme dojem, že jde skoro výhradně o zločiny arabských přistěhovalců.

Pro dynamiku morální paniky je ale nárůst – nebo i zdánlivý nárůst – násilí ve společnosti jen startovací fáze. Podle Stuarta Halla a jeho kolegů lze „rovnice rostoucí kriminality“ využít jako alibi k posílení státní kontroly, která pak morální paniku udržuje v chodu. Della Porta Hallovu studii cituje a opět ukazuje k Německu. Koktejl zloby, úzkosti a paniky má za výsledek opilou vládu a společnost: schvalují se pochybné zákony, což celý proces uvádí do podezřelé legality – a vposled nelegitimity.

V této atmosféře sílí potřeba uvalit na někoho vinu za deprimující situaci. Obětními beránky se pak paradoxně stávají ti, kdo byli dosud považováni za vlajkonoše národní identity: intelektuálové. A morální panika se odtud šíří přímo pandemicky – kdo by si nekopl do intelektuála, zvlášť židovského.

V určitý moment, jak se zdá, je hledání lidových ďáblů, kteří padají za oběť, její jedinou kompulzí. V případě Německa to podle autorky zapadá do národního étosu: ti, kdo zpochybňují oficiální narativ absolutní viny za šoa, mají smočit čumák v „hříchu“ a být potrestáni. V opačném případě se zdá v pořádku vyloučit je z německé společnosti.

Exkluzivní německá vina?

Historická hodnota událostí není totéž co morální hodnota. Ano, z dějin se poučujeme – žádná kontroverze. Ostatně i duch dějin je subjekt ve vývinu. Jenže: přetížíme-li význam dějin, vede to ke zdivočení společnosti; k pádu do absolutní přítomnosti, kde vládnou výhradně nečasové dějiny – už ne rozum. A kde, jak říká Nieztsche, jsme krátkozraká zvířata.

Je to vlastně právě Nietzscheho postřeh, který rozvíjí autorkou citovaná filozofka Susan Neiman. Ta popisuje, jak všeobecné „zaměření na Osvětim zkresluje naši morální percepci: stejně jako extrémně krátkozrací lidé dokážeme rozpoznat pouze velké, výrazné objekty, zatímco vše ostatní zůstává nejasné a rozmazané. Řečeno psychoanalytickými termíny, zaměření na Osvětim je formou vytěsnění toho, co nechceme vědět o zločinech našich vlastních národů“. Z historické zkušenosti tak uniká smysl; zároveň dochází k její absolutizaci jakožto měřítka vší lidské krutosti. To nakonec v případě zkušenosti holokaustu, respektive šoa, vede – jak to della Porta předvádí na případu Německa – nejen k potírání antisemitismu, ale paradoxně i k jeho nárůstu. Vítězí lest exkluzivní viny.

Dějiny v německém příběhu, který italská socioložka vypráví, nejsou ideologizované, ale moralizované. Máme před sebou klasický případ zobecnění subjektivní morálky – akorát že na úrovni státu. Z této perspektivy můžeme brojení proti „novému antisemitismu“ spolu s autorkou chápat jako projev nezpracované historické viny.

Zkusmo dodávám, že narcistní projekce vlastní morální pozice na světové události je také projevem toho, co Freud chápal jako špatnou ekonomii truchlení. Příznačné je, že za touto narcistní projekcí stojí i vědecká obec. Institut Maxe Plancka, píše autorka, hystericky vyloučil ze svých řad hostujícího antropologa Ghassana Hageho – mimochodem badatele v oblasti rasismu a kolonialismu. Hage měl podle deníku Die Weltna svém profilu jedné ze sociálních sítí zveřejnit antisemitský příspěvek v souvislosti s válkou v Gaze. Přední německá akademická instituce Hageho okamžitě vyloučila s vysvětlením, že její „pracovníci zneužívají občanských svobod, pokud svými veřejnými výroky podkopávají důvěryhodnost vědy…“. Ve slonovinové věži zase jednou straší.

Nebezpečná morálka melancholika

Zdá se, že melancholické tesknění po ztracené národní identitě se v Německu zvrhlo v boj proti absolutnímu zlu. Přesto tento článek nemůže končit radou preventivně se poučit u souseda a nepřetěžovat historickou zkušenost. Uklidnit morální vášně potřebujeme všichni. Jak píší autoři doslovu, obohacujícího české vydání o příklady z českého prostředí, „Češi se nechápou jako ,národ pachatelů‘, což je ve srovnání s Německem pochopitelné, je v tom ale i prvek alibismu. Svou historii antisemitismu skryli za jednoznačnou identifikaci s odpůrcem antisemitismu Tomášem G. Masarykem a za jeho ústřední místo v národním panteonu“. Je to právě neschopnost smířit se s újmami na národní hrdosti a integritě, které z nás činí nebezpečně morální melancholiky.

Ačkoli kniha Donatelly della Porta je především propracovanou kazuistikou odkrývající mechanismy německé národní identity a vládní represe, usvědčuje všechny„spravedlivé“ Evropany. Tato spravedlnost je nejsilnější v rukou států, které se nakonec obejdou bez občanské legitimizace na jedné straně a právní legality na druhé. Rozmáhá se Evropou jako kolektivní „psychóza“ – ať už má příčinu v historické vině, nebo v jiných národních břemenech.

I poražení musí přitakat životu

Po dočtení studie Donatelly della Porta jsem sáhla po knize filozofa Karla Jasperse Otázka viny. Útlý spis vyšel už rok po válce (1946). Německý myslitel, jeden z těch, kteří si nezadali, se v něm s mimořádnou stylistickou a filozofickou pečlivostí zaobírá otázkou německé viny. V lecčems přitom záměrně překračuje kontext vlasti. Doříkává tak to, co aktuální studie jen naznačuje a co v ní vposled stojí v pozadí prominentní figury morální paniky: otázka viny totiž postihuje hlubší problém naší doby – možná každé doby.

„Nářky se stávají všude obžalobami. Ale kdo je obžalován? Posléze všichni všemi,“ píše Jaspers. Jinými slovy: kdo je vinen, kňučí nejhlasitěji. Tendence uvalit vlastní vinu na celý svět není podle filozofa neobvyklá, spíše příliš lidská. Proto prý máme šanci jen v tréninku vnitřní sebeobrany: nasazením jiných schopností, hlavně solidarity. Morální vina je totiž neslučitelná s tou politickou. Moralismus zejména na úrovni politiky slouží vůli po moci a „živí jak popudlivost vůči výčitkám, tak i vyznání vin, živí výčitky druhým i výčitky sobě a způsobuje, že jedno psychologicky přechází do druhého“.

Podle myslitele, který se před filozofií věnoval i psychologii, při takovém působení viny hrozí – poválečným Němcům stejně jako těm dnešním, ale nejen jim – dvojí tendence: „vyznávat vinu společně s bědováním, při němž se člověk vzdává sám sebe, a uzavírat se ve vzdorovité pýše“. Morální vina proto patří výhradně do lidského nitra. Má vést ke smíření se ztrátou důstojnosti a novému uchopení života. K sebeobrození. Proto i poražení musí přitakat životu. Odolat pokušení stát se otrokem porážky. Třebaže morální vina, jak píše Jaspers, je údělem člověka, nutnost smířit se s porážkou platí pro jedince i stát. A lhostejno, jsme-li u porážky současné, nebo historické. Běží totiž o totéž. Stíny porážky se prodlužují rychle.

Morální panika a represe. Zneužívání boje proti antisemitismu v Německu, Donatella della Porta, Přeložili Kristýna Dziková, Sára Englišová, Mikuláš František Pikhart a David Scharf, Doslov Ondřej Slačálek a Eva Svatoňová, Utopia Libri, Český Těšín, 2025, Stran 184

Autorka je redaktorka mesačníka Host