Snad poprvé v dějinách se stalo předmětem obecnější veřejné debaty „mužství“. Muž měl být dosud oporou tradičního uspořádání, jehož role silnějšího, mocnějšího, odvážnějšího, průbojnějšího živitele a pevné ruky nad rodinou byla nezpochybnitelnou konstantou. Politická a ekonomická „nadvláda“, kterou často spojujeme s patriarchátem, se však vždy týkala jenom menšiny mužů. Spíše než že by muži kolektivně vládli ženám, vládla menšina mužů většině mužů a všem ženám. A pro tu většinu mužů byla jediným jevištěm vlastní nadvlády rodina.
V konceptu tradiční rodiny se muž narozením potomka stával takzvaným otcem. Této roli dostál, když dokázal svou rodinu uživit a ochránit (ať už to znamenalo cokoli). Tečka. Že se kupříkladu v České republice „něco mění“, se ukázalo naposledy při tom, jak velká vlna odporu se vznesla proti plošnému zákazu přítomnosti otců u porodu v důsledku koronavirové pandemie. České porodnictví ve své většině stále nahlíží na otce jako na postradatelný element, jako takový bonus pro vybíravé, jejž není problém v čase krize operativně oželet. Petice proti nařízení vlády podepsaly desetitisíce lidí a vláda nakonec od opatření po několika týdnech upustila.
Navzdory tomu, že západní společnosti zažívají v této věci dynamický posun (západ a sever Evropy pochopitelně dynamičtější než třeba Visegrád), stále platí, že se otcové často nikdy úplně nestanou „rodiči“ se vším, co se k takové roli váže. Ze všech, kdo dnes v České republice pobírají rodičovský příspěvek, tvoří muži pouhá dvě procenta.
Do té dvouprocentní menšiny otců na „rodičáku“ se sám řadím už rok. Nerad bych se ale skrze tuto roli vyvyšoval nad ostatní muže, protože si dobře uvědomuju, v kolika směrech je má volba privilegovaná. Umožňuje mi to v první řadě charakter trhu práce v kreativní třídě, jeho flexibilita. Jeho strukturální tolerance vůči osobnímu, mimopracovnímu životu. Ve druhé řadě je to pak podobná situace mé partnerky a konečně také neuvěřitelné zapojení babiček a dědečků v čerstvém důchodu. Nestačí tedy kritizovat „otce“ za to, že se nestávají „rodiči“ – je třeba reflektovat celý systém, který se z velké části reprodukuje v individuálních preferencích formou spojených nádob.
Limity slaďování
Na severských sociálních modelech se ukazuje, že nikoli růst příspěvků na dítě, nýbrž komplexní podpora tzv. slaďovacích mechanismů (flexibilní úvazky, dětské skupiny, proaktivní zapojování otců do péče) je jediným skutečně fungujícím nástrojem na podporu porodnosti. Tento model „slaďování práce a soukromí“ by měl ženám umožnit více seberealizace na trhu práce a muže zároveň více zapojit do péče o dítě – právě tyto dva problémy podle průzkumů dlouhodobě brání mladým rodinám v tom, aby se odhodlaly ke druhému a dalšímu potomkovi (rozhodnutí o druhém potomkovi leží podle průzkumů na ženě a ta má po dvou letech péče obavu, že další dva roky v roli dominantní pečující bez koordinace s profesním zázemím ji na trhu práce srazí o několik pater níž).
Jenže ani slaďování není v současném systému prekarizace a přepracovanosti žádná lambáda. Naše „rodinná jednotka“, jak svůj model pracovně nazýváme, tento model prozkoumává už třetí rok a do značné míry nám občas připadá, že je to jako s tím jedenáctistupňovým pivem: o jedenáctce se říká, že je sice hnusnější než dvanáctka, ale zato dražší než desítka.
Podobně „slaďující“ rodiče mají sice oba víc práce, ale zato jsou v úhrnu chudší. Nelze se tak docela divit, že si v takto nastaveném prostředí pořád velká část rodičů vybere variantu, kdy se jeden z rodičů (a víme, který to zpravidla bývá) věnuje především práci a druhý péči – slaďovací varianta se může v některých případech jevit jako zdravým selským rozumem nežádoucí „sezení na dvou židlích“.
Alena Wagnerová ve své strhující sociologické studii Žena za socialismu srovnává z pozice emigrantky situaci žen v socialistickém Československu a ve Spolkovém Německu v sedmdesátých letech. Jako „politicky nepohodlná“ žena napojená na odbojářské hnutí utekla na začátku husákovské éry do západního Německa za svobodou, kde ovšem zůstala v šoku z toho, v jaké fázi je u demokratických sousedů ženská emancipace. Zatímco v socialistickém bloku už dvacet let fungovaly po celé zemi školky a socialistické ženy byly plošně „emancipovány“ do role pracovní síly, v západním světě byla žena v domácnosti stále projevem vyššího společenského statusu (skoro jako v době feudalismu).
Co je doma, to se nepočítá
Jednou ze skrytých vad slaďovacího modelu je, že hledání kompatibility mezi prací a péčí zamlčuje třetí rovinu, ve které se každodenní rodinný život odehrává: domácnost. Výzkum Aleny Wagnerové ukázal, že i když se režimu dařilo dynamicky emancipovat ženy pro pracovní trh, domácí práce zůstávaly jejich výhradním údělem. V tomto směru je zjevné, proč se mohla jinde jevit žena v domácnosti (pochopitelně se služebnou a s chůvou) jako privilegium: zatímco žena v domácnosti byla ženou v domácnosti, řidička tramvaje byla řidičkou tramvaje. A ženou v domácnosti.
Rodičovství v tomhle směru nechává tuto třetí, zamlčovanou složku rodinného života vyvřít s plnou parádou – víc nádobí, víc prádla (a různého! – s různými funkcemi praní, s různými pracími prostředky), uspávání, umývání, přebalování, převlékání, stlaní, sušení a znovu praní. Domácnost (na Východě i na Západě) zaznamenávala historické skokové zlomy k lepšímu nikoli díky vyšší uvědomělosti zapojujících se mužů, ale díky technologiím: prvním takovým skokem byla v 18. století pochopitelně pračka. Vzhledem ke každodennímu charakteru a míře vytížení je ovšem mou favoritkou myčka nádobí, která mužům umožňuje „odložit špinavý talíř do přepážky“ coby alternativu k „nechat ho odmočit v dřezu“.
Technologie tak svým emancipačním potenciálem osvobozovaly ženu od různých mechanických domácích činností, ale zároveň umožňovaly přežívání modelu, v němž je domácnost věcí ženskou. Jak píše Alena Wagnerová, „měnovou reformou z roku 1953 se stal druhý plat nutností, nicméně model tradiční rodiny nebyl překonán, ale internalizován“. Jinými slovy oba museli vydělávat, ale žena se dál starala o domácnost.
Péče jako horizont lidstva
Ve výše zmíněném fenoménu společenského statusu můžeme ostatně hledat i jednu z možných odpovědí na otázku, která od roku 2016 visí jako Damoklův meč nad liberálním feminismem: Jak je možné, že nadpoloviční většina bílých Američanek volila Donalda Trumpa? Trumpova misogynie, jeho nechutný sexismus i otravný machismus jsou „nutné zlo“, které je pro spoustu žen vykoupené zachováním „tradičního světa“, ve kterém prožily svůj život a podle něhož organizovaly své životní dráhy.
Hillary Clinton nabízela těmto ženám empowerment – tedy svět, v němž nejvyšší uznání zasluhuje ta žena, která se své tradiční patriarchální roli vzepře a vydá se na cestu kariéry a profesní seberealizace. Jenže jaké pak máte vyhlídky, když vám táhne na padesátku, máte střední vzdělání a na deset patnáct let jste vypadla z pracovního trhu? Ukázalo se, že svět Donalda Trumpa sice sliboval jistou míru ponížení a symbolických ústrků, jenomže to ostatně není nic, co by ženy už dobře neznaly, zkrátka jen malá nepříjemnost ve srovnání s hrozbou nového světa, v jehož měřítcích by se prožitý život jevil jako promarněný.
Jedno východisko z těchto rozporů jsme s Gaby Khazalovou popsali v naší kapitole v ambiciózní publikaci autorů a autorek nové levice s názvem Budoucnost. Náš text se jmenoval Emancipace rodinné jednotky. Snažili jsme se vyjít z naší vlastní „slaďovací praxe“ i z našich dlouhodobých feministických teoretických východisek. Kategorií, která podle nás překonává individualistické emancipační strategie, je „péče“. Současné systémy pokračují ve strategiích 20. století, paradoxně společných kapitalistickému Západu i socialistickému Východu, a emancipují ženu jako pracovní sílu. Výsledkem je sice možná oslabování tradičních patriarchálních struktur, ale současně utužování kapitalistických subjektivit, které nakonec činí konkurenci i z obou partnerů.
Časový objem neplacené péče je neuvěřitelně obrovský (podle některých odhadů tvoří celou třetinu HDP). Přesto se vzhledem k výše popsanému zdráhám přijmout logiku, podle které bychom měli usilovat jen o ohodnocení této péče dle pravidel trhu práce. Jsem přesvědčen, že emancipační potenciál péče přesahuje kapitalistický (a pohříchu i socialistický) koncept práce a neměli bychom se ho tak snadno vzdávat ve jménu námezdních modelů našich životů. Péče je pro mě jednou z klíčových kategorií transformace na společnost nepodmíněného základního příjmu – tedy společnost, která již neurčuje hodnotu lidského života podle odpracovaných hodin či jejich produktivity.
Pokud se někdo ptá: „A co budou lidé dělat, když nebudou pracovat?“, odpovězte mu: „Přece pečovat!“ Pečovat jeden o druhého, pečovat o své dítě, pečovat o dítě někoho blízkého, pečovat o svoje prarodiče a brzo i rodiče, pečovat o lidi s hendikepem (hendikep je nazýván hendikepem jen ve společnosti, která nebere péči jako samozřejmost!). Pečovat o přírodu, lesy, pole, půdu, zahrádku. Pečovat o zvířata, nemocné, domácnost. Prostě budou dělat to, co dělají už dnes, ale spolu s ostatním se tváří, jako by to bylo něco neoficiálního. Jen tato všudypřítomná a všeobecná péče konečně získá status, který v humanistickém univerzu zasluhuje: tedy status univerzální, coby horizont lidstva. Jako to hlavní, co dává našim životům smysl i kvalitu.
Péče předznamenává příchod „logiky dvou“, znamená univerzální naplnění vlastní svobody teprve skrze druhého. Člověk sám o sobě nikdy neexistoval a nikdy existovat nebude – vždy jde o člověka, který je teprve spatřen druhým, v jehož očích teprve nějak existuje. Člověk nikdy nemůže osvobodit sám sebe, ale vždy může osvobodit druhého, stejně jako tento druhý teprve osvobozuje jeho.
Náš text končí slovy: „Budoucnost rodiny se bude odvíjet od výsledků několika souběžných politických bojů, které dnes protínají západní společnosti. A pokud se právě péče stane červenou nití, ze které se třeba někdy na sklonku našich životů podaří lidstvu uplést udržitelnější, solidárnější a svobodnější svět, než který představuje současný globální kapitalismus, může se rodina poprvé v dějinách stát skutečně i prostředím osvobození ženy i prostorem nově nalezené svobody muže, jehož staleté panství mu nepřineslo nic kromě smrtelně toxického sebepojetí a destruktivní i sebedestruktivní moci.“
Autor je filozof, publicista, otec na rodičovské a Genderman 2019
