Muži zastávají ve společenské struktuře častěji prestižní, vlivné a oceňované pozice. Mají materiální i symbolické zdroje ovlivňovat chod společnosti. Výzkumy zároveň dokládají, že strukturně zvýhodněné postavení se nutně nemusí překlápět do osobních životů mužů jako zkušenost příjemná, vlivná či mocná.
Pohled na muže a mužství se postupně mění, v posledních letech je i u nás reflektována pestřejší, v cyklu života proměnlivá mužská zkušenost, která se liší i mezi různými společenskými vrstvami a segmenty. Jsou zde muži mocní i bezmocní. Nicméně systém mužské nadvlády vepsaný do fungování organizací, institucí i formálních pravidel fungování státu i jazyka, jakým vůbec chápeme svět, přetrvává.
Z kraje druhého tisíciletí se do českých médií začalo dostávat téma mužů a mužství, kdy byli muži pojmenováni jako příslušníci genderové kategorie, ne už jako neutrální, bezpříznakoví občané či lidé prostě genericky za všechny. Jednalo se o zachycení vítaných trendů, jako bylo zapojení otců do péče o malé děti. Zhruba ve stejné době se také poměrně hlasitě začala ozývat různá uskupení „otců za práva dítěte po rozvodu“. Ta sice poukazují na palčivý problém, odvrácenou stranu genderové nerovnosti v soukromé sféře, ovšem převážně způsobem, jenž paušálně obviňuje ženy (bývalé partnerky, soudkyně, sociální pracovnice organizací na ochranu dětí apod.) ze zakoušených nesnází.
V posledních letech do povědomí české veřejnosti téma mužů a mužství proniklo také poukazy z titulků na „krizi mužů“, skrze „konec bílého heterosexuálního muže“, případně pionýrskými odkazy na problémy mužů se zdravím, ať už jde o reprodukční zdraví (téma životaschopnosti a počtu spermií či kampaň „máš koule?“, která poukazovala na zanedbávání preventivních vyšetření prostaty), závislosti, či rizikový životní styl včetně podílu dokonaných sebevražd. Na dlouhodobě problematické jednání mužů jako skupiny poukazovaly i příspěvky v kampani #MeToo nebo informované diskuse k přijetí tzv. Istanbulské úmluvy, které dokládaly chybějící reflexi historicky i kulturně udržovaného dvojího standardu pro muže a ženy v násilném a nežádoucím jednání.
Krize a konec mužství, jak je známe?
O krizi mužství lze slyšet z řady perspektiv. V analýzách se píše o úskalích hegemonního mužství – k němu se dostaneme ke konci článku. Hojně se v médiích nedávno zaužíval termín toxická maskulinita. Ten je chytlavý, zdánlivě srozumitelnější a ve zkratce vystihuje základní rysy problematického mužského jednání. Jak to shrnula Carol Harrington, jde především o homofobní a mizogynní výroky a násilné jednání, referuje k problematickému jednání mocných a vlivných mužů, příslušníků bílé elity. Zde přitom došlo k posunu v použití termínu, protože zkraje se užíval spíše k označení marginalizovaných mužů trpících nepřítomností otců, autoritativní výchovou a posiloval esencializující pojetí sklonu k násilí, plytkým emocím či selhání charakteru jako osobnostních dispozic jednotlivých aktérů.
Jakkoli četné a oblíbené se ve veřejné debatě stalo užití termínu toxické maskulinity, je třeba reflektovat zároveň i jeho problematičnost. Jak upozornila právě Carol Harrington, nepostihuje dobře systémové, strukturní zakotvení nerovností, odkazuje k jednání individuálních mužů a historicky vlastně navíc stigmatizuje a prohlubuje další nerovnosti uvnitř kategorie muži jako takové. Jinými slovy, analyticky nám toxická maskulinita nepomáhá porozumět zakořeněnosti mužské dominance v pravidlech společenského života a reprodukci jejich nevyvážené genderové osy. Nepřispěje tak ani k porozumění paradoxu, že řada mužů zastávajících silné a vlivné pozice ve společenské hierarchii vnímá svou zkušenost jako bezmocnou a neuspokojující.
Struktury mužské nadvlády
Směr bádání inspirovaný a ukotvený ve feministických přístupech, kritická mužská studia, poukazuje primárně právě na institucionální a strukturní ukotvení řady mužských výhod, tzv. patriarchální dividendy. Jde o drobná systémová nastavení a každodenní bonusy, které mužům plynou z titulu toho, že jsou příslušníky kategorie muži bez ohledu na individuální schopnosti a výkon (jde o přístupy typu: muži jsou lepšími šéfy, mají přirozenou autoritu, více potřebují firemní auto, zaslouží si zázemí apod.). Jde o řadu problémů, které muži en bloc způsobují (nejen ženám, ale i jiným mužům) a které se ani poukazem na individuální mužská selhání (nebo jejich vyvracením příklady z opačného spektra sociální praxe) nedaří snadno popsat a jejich „vepsanost do struktur“ podemlít a omezit tak jejich reprodukci.
V tomto smyslu je klíčové opakovaně poukazovat, že zkušenosti individuálních mužů, tak jako žen, jsou pestré, pozornost výzkumů a kritických reflexí by však měla zůstat upřena na systémová zvýhodnění a znevýhodnění. Na to, jak dlouhodobě a převládajícím způsobem stále funguje dělba práce v soukromé i veřejné sféře, kde zůstává – a komu – širší pole pro možnost volby, výběru toho, co, kdy a v jakém rozsahu mohou aktéři dělat. Jak bereme neplacenou práci, nebo v jakých očekáváních a nárocích v pracovním prostředí překračujeme profesní rovinu obsahu práce? Proč interpretujeme emoční práci jako ženskou? Jaké jednání tolerujeme nebo u jakého si ani nepovšimneme, že je problematické? Na to, jak je užitečné uvědomovat si internalizované kulturní vzorce ženství a mužství osvojené během socializace opakovanými pochvalami a tresty. Transformují se totiž do nereflektovaného symbolického násilí (jak je charakterizoval Pierre Bourdieu). Pomáhají dále ospravedlňovat takzvanou přirozenost v odrazu individuálních rolí do fungování veřejné sféry i do systému odměn. Jde o zásluhy a přehlížení, neviditelnost v reprezentaci, finanční podhodnocení či neplacenou práci (žen). Patriarchální dividenda, jak o ní píše Raewyn Connell, je tak bez dostatečné reflexe předávána dál.
Gender vepsaný do struktur organizací
V jednom ze svých výzkumů jsem se zaměřila na muže (a ženy) v elitní náročné profesi, velmi dávno ustavené, různými znaky příslušnosti k danému povolání potvrzované: na lékaře. Medicína se těší všeobecnému společenskému respektu a prestiži, jde o povolání s náročnou formální průpravou i důkladným dalším profesním tréninkem a vzděláváním. Bádala jsem konkrétně v oblasti praxe porodních (a gynekologických) oddělení nemocnic. Mluvila jsem s primáři, vedoucími a seniorními lékaři – osobami, které zastávají vyšší pozice, mají formální autoritu, vliv a moc udržovat či měnit zaběhnuté pořádky na svých klinikách a odděleních. Prostředí nemocnic je zároveň silně genderované: profesně i z hlediska zastoupení mužů v jejich vedení. Jde o organizace, kde ve vyšších pozicích statisticky drtivě převládají (často velmi) staří muži – primáři a přednostové nám tak přibližují fungování hegemonického mužství.
Stárnoucí primáři hořekovali nad tím, jak nemohou sehnat své nástupce (muži utíkají do soukromého sektoru), nad molochem nemocniční praxe i organizace českého zdravotnictví, jež jim nedovolí žádoucí změny. Ženy reflektovaly časté ústrky a přehlížení od nástupu do praxe, předhazování toho, že budou / mají být matkami a pečovat. To, že na ženy není jako na potenciální nástupce nahlíženo a že ony nakonec ty funkce ani nechtějí, je důsledkem „mužské“ pracovní kultury nemocnic.
Jako organizace sice jsou nemocnice definovány zdánlivě neutrálně. Praxe medicíny je obecně vnímána jako regulovaná profese vykonávaná ve formálních organizacích svázaných přísnými pravidly. Ve výpovědích aktérů zevnitř těchto organizací proto překvapilo, jak silně atmosféra i zaběhaná praxe na jednotlivých odděleních a klinikách závisejí na tom, jaká osobnost na pozici šéfa se zrovna nachází. Jedním z opakujících se příběhů toho, čeho lékaři a lékařky dosáhli, byly na straně lékařů nové pavilony a rekonstruovaná oddělení, jež do rozpočtů nemocnic prosadili primáři. Na druhou stranu investice do lidského kapitálu, pracovních vztahů a partnerského přístupu k příjemkyním péče zase zůstávaly po vedoucích lékařkách.
Pluralita postojů, hodnotových názorů i přístupů vytváří překvapivě heterogenní prostředí umocněná nutností spolupracovat napříč zdravotnickými profesemi, jež jsou silně genderovaná – vertikálně i horizontálně. Podmínky výkonu zdravotní specializace, časového harmonogramu práce, profesní průpravy i přístup vedoucích pracovníků často znevýhodňují lidi se závazky v soukromé sféře. Konkrétně v případě porodnické praxe zejména mladé lékařky, ale i lékaři poukazovali na každodenní vyčerpávající rutinu, až armádní manýry některých vedoucích a šikanu.
Primáři pak mohou naopak zakoušet pocity, že jsou „odsouzení vládnout“ zaklesnuti v soukolí managementu nemocnice, pojišťoven, trhu s přístroji, farmaceutických firem a stěžujících si pacientů připravených podávat žaloby.
Zdráhavost vůči změnám v porodnické praxi se opírá o více faktorů. Při dělbě kompetencí mezi více profesí by lékaři přišli o svůj podíl na slávě a gloriole z nových (zdravých) občánků. Kritice, dosud vnímané jako nedostatek vděčnosti, by namísto toho měli rozumět jako konstruktivní zpětné vazbě k reflexi problematických součástí každodenní praxe. Mediálně rozšířená gloriola medicíny spolu s podílem lékařů v politice a na klíčovém ministerstvu zdravotnictví také pomáhají reprodukovat nekritický a genderovaný status quo udržovaný stárnoucími lékaři.
Mužská hegemonie
Hegemonní mužství jako konsenzuální, dominující kategorie, založená na spoluvině (komplicitě) a osvobození od jejích závazků, je plná ambivalence, jakkoli vyvolává zdání homogenity, jak píše Richard Howson. Statisticky dominantní pozice mužů napříč profesemi ve společnosti spolu se strukturními mechanismy udržování dominance se tak, jak jsme si ukázali, v jednotlivých příbězích mohou potkat se zakoušenými problémy, osobními nesnázemi, vykořeněností i nejistotou vlastní identity a osobními pocity bezmoci. Aniž by nám nutně mělo být líto privilegovaných mužů, je třeba vzít v potaz, že hegemonická maskulinita se nemusí převést do každodenního života jednotlivců jako uspokojivá životní zkušenost. Tento paradox popsali Raewyn Connell a James Messerschmidt již v roce 2005 a ještě dlouho se s ním budeme ve veřejných debatách o soudobých mužstvích, krizích a nadějných vyhlídkách potýkat a vypořádávat.
Autorka je socioložka, zkoumá muže a mužství od devadesátých let 20. století perspektivou kritických mužských studií.
