Mrznoucí krychlové metry institucionálního vzduchu

Instituce jsou jako živé organismy. Možná jako kyborgská hrozba ze Star Treku; dobývající, kolonizující a pohlcující vše, co jim přijde do cesty.

Do institucí vkládáme naději. V rámci demokratické společnosti jim nejen věříme a spoléháme na ně, ale zároveň od nich očekáváme pomoc. Stát… policie… škola… nemocnice… muzeum. Všechny vyjmenované a další ležící mezi slovy ale mají tendenci k opačnému jednání, než jaké bychom si představovali. Zkorumpovaný populistický stát, rasistická policie, neinkluzivní škola, sociálně segregující nemocnice, autoritativní nebo naopak podfinancované muzeum.

V poslední době jsem byl několikrát vyzván, abych snil o institucích a jejich možné budoucnosti, ale jak se dá snít o něčem, co vás drží pod krkem a jen stěží lapáte po dechu?

Institucionální borgský kolektiv je zdatný v asimilaci těch nejidealističtějších myšlenek, které se pak v důsledku stávají svým nejtemnějším odrazem. Haha. Temno. Pardon.

Veškeré snahy o ideové rekonstrukce institucí se v důsledku stávají jen populistickou výmluvou. Institucionální kritiku muzea a galerie pohltily, podobně jako kapitalismus podle Marka Fishera vstřebává a rozmělňuje svoji levicovou kritiku. Snahy o kolektivizaci, decentralizaci, nezápadní a genderovou inkluzi, stejně jako popření konvenčních modelů tržní ekonomie v uměleckém světě vedené kurátory letošní documenta 15 v Kasselu, vyvolaly bouřlivý protiútok nejen ze stran institucí samotných (nebo vlivných členů boardů muzeí), ale hlavně uměleckého trhu samotného skrz nejrůznější krátkozraká politická nařčení (documenta se totiž pokusila etablovat nový systém prodeje umění postavený na kolektivním sdílení a taková věc se neodpouští). Příkladů je nespočet a není smyslem tohoto textu se jimi zabývat do detailu.

K jedinému aspektu bych se rád vrátil. A to sice ke škále mezi autoritativně formativní muzejní institucí a tou podfinancovanou. Zdá se, jako by rozdíl mezi nimi byl podobný jako mezi dvěma póly starého světa za studené války. Dnes je ve hře samozřejmě mnoho nových hráčů, kteří doufám umírající západně-východní binární smýšlení časem nahradí, ale ani o nich není v tomto textu bohužel prostor promluvit. Jen si pojďme společně přiznat, že alternativní systémy utilitarizace a instrumentalizace umění jako reálného nástroje společenské pomoci na letošním ročníku documenta 15 ukazují na potenciál globálního Jihu způsobit změnu.

Ale zpět ke dvojici autority a absence prostředků. Omluvte prosím předem pro účely ilustrativnosti vyhrocený příklad.

Formativní instituce: Whitney – budova od klasického star architekta z doby velikánů, nekonečný rozpočet, dokonce umožňující vyhodit z boardu přiznané reprezentanty trhu se zbraněmi a opiáty, zbytek může zůstat. Whitney – organizace, která svede organizovat své vlastní bienále a definuje tak pozice moci a ceny amerického umění na dekády dopředu. A z terasy vidíte celou newyorskou skyline, korunovanou novými needle-skyscrapery, ve kterých mají mnozí členové boardu jistě své investiční záměry.

Podhodnocená instituce: pardon, že budu osobní, SNG, budova od lokální architektonické legendy, širokou veřejností stále ještě odmítaná, rekonstruovaná po dvě dekády navzdory veškerému představitelnému politickému odporu, přesto dokončená, otevřená zástupci vlády, která jinak na živou kulturu zcela rezignovala, ale jak se říká, buďme za ně rádi, mohli by přijít fašisti a bude hůř.

SNG a Whitney mají podobnou rozlohu čtverečních metrů pro výstavní provoz. Whitney je možná trochu menší.

Rozpočty nesrovnatelné. Netřeba opakovat.

Kolik pokojů potřebujete, abyste se doma cítili pohodlně? Kolik hradů a zámků činí stát národem? Kolik čtverečních metrů výstavní plochy je třeba, aby muzeum, galerie nebo off-space byly dostatečně viditelné a relevantní pro veřejnost nebo pro politiky nebo pro národní hrdost nebo pro satisfakci zainteresovaných jednotlivců?

A kolik z těch všech „měřitelných ukazatelů“ se dá využívat bez rozpočtu?

Rozdávání paláců, tvrzí, skvostů modernistické arogance nebo pater v jinak využívaných, státem vlastněných objektech je příběhem většiny velkých institucí v regionu. Víte, kolik honosných paláců má pod patronací taková pražská Národní galerie? Pravděpodobně ne. Protože proč byste taky měli něco takového vědět? Co stačí, je vědomí, že se o ně Národní galerie nesvede starat. Proč se o ně nesvede starat? Protože politici a egomaniaci, kteří se o darování objektů zasloužili, uvažovali o tady a teď a dál nedohlédli. Viděli se na otevíracích ceremoniích a oslavách, ale už pravděpodobně nemysleli na pod vší tou pompou skryté podhodnocené zaměstnance s rostoucími kazy na psychickém zdraví, kteří mají za platy srovnatelné či často nižší než platy za kasou v supermarketu zodpovědnost za kulturní edukaci společnosti, péči o kulturní dědictví a jejich aktualizaci vůči rapidně se proměňujícímu kulturně-společenskému diskurzu (bílí muži maskovaní jako indiáni už dnes na stěnách galerií nejsou úplně ok, just saying).

Možná ale byli naši politici a egomaniaci jen čistými idealisty, kteří předpokládali vzrůstání relevance vizuálního umění ve společnosti. A říkali si tedy, že novými prostory zajišťují důstojnou budoucnost pro svůj obor. Podobně jako si představovali východoevropští umělci po roce osmdesát devět, že jejich první cesta do New Yorku je jen první z mnoha a že budou brzy zářit napříč městem, které nikdy nespí. Těžko si v tu chvíli představit, jak krátkodobý bude zájem o jejich práce i smýšlení. Těžko si představit, že velký svět je sezonní a ze snu o New Yorku v myšlení druhé strany možná přežila tak jedině idealizovaná konstrukce Václava Havla jako prototypu oblíbeného disidenta. Snění po sametu zanechalo generaci pošramocených uměleckých eg, stejně jako nevyužité čtvereční metry a přetrvávající izolaci původní binarity Východ–Západ.

Ok, co budeme se všemi těmi metry dělat? Napustíme vodu, otevřeme okna v zimě a pozveme sousedství, ať připraví uměním inspirovanou inscenaci Labutího jezera? Asi ne. Dobře. Co neustálé převěšování sbírek? Sebe-financované výstavy místního umělectva (jen pozor, FPU a státní instituce mají opačnou polaritu – odpuzují se – tím pádem jen movití*é umělci*kyně)? Vystavení sbírky Kontakt Collection (ze štědrosti Erste pro opětovnou kontextualizaci legend místního postkonceptualismu)? A co teprve nekonečnými čtverečními metry oplývající instituce bez sbírek? Trosky snů, infrastrukturních evropských grantů bez zajištěné udržitelnosti, arogance dobývání světa pozlátky.

Jeden z mých studentů mi při poslední konzultaci řekl, že přestává pracovat na svém slibně se vyvíjejícím videu, protože do sdíleného bytu, kde s přáteli bydlí, dorazil účet za elektřinu a nemůže si zkrátka dovolit nechat svůj počítač nekonečné hodiny renderovat všechna ta třidéčka. Co se děje ve společnosti, kdy ekonomická krize začíná ovlivňovat možnost využití základních výrobních prostředků, které máte k dispozici, jako je váš laptop? Trh s kryptem a jeho těžba se současnou situací kroutí do absurdna. Ale znamená probíhající válka a spojená ekonomická krize, že už vypneme i Netflix (nebo kterýkoli svůj oblíbený streamer)? Přestaneme číst na screenu a místo stále vybitých iPhonů se vrátíme k tlačítkovým Nokiím? Moje odpověď na studentovo znepokojení byla jasná. Přestěhuj se do školy. Rolí instituce je postarat se o svoji cílovou skupinu. Rolí státu je zajistit chod instituce. Základní podmínky pro možnost práce i odpočinku. Teplo, světlo, elektřina, voda. Instituce je třeba okupovat, dokud jsou schopné dané podmínky nabídnout. SNG se zdá být zatím schopná rozsvítit a na přemostění s proraženými okny je spousta zásuvek, stejně jako v budoucí knihovně organizované společně s VŠVU.

Problém nastává, když se v instituci přestane topit a stát pošle své zaměstnance na doporučený home office. Ano, stát řekne svým podhodnoceným pracovníkům, ať jdou víc topit domů.

Problém nastává, když je ve výstavních prostorách taková zima, že zvládnout sledovat vystavené dvacetiminutové video vyžaduje být zabalený do kabátu a nabídnuté deky a stejně diváctvu není komfortně.

Je v takové chvíli prostor pro instituce? Když nabízejí jen prázdné čtvereční metry, a to v neobyvatelném stavu?

Pravděpodobně je ale možná i obrácená optika. Pokud o institucích mluvíme jako o dravém monstru požírajícím svým přebyrokratizovaným fungováním jakoukoli rezistenci, je možné, že prázdná instituce bez topení, tedy oslabený moloch, je správný stav, kdy je třeba ji vzít útokem a od základu změnit. Bohužel instituce jsou provázané v komplexní sítě nekonečných backupů systémů distribuce moci a kontroly. Takže oslabení jednoho uzlu z řetězce nemusí nezbytně ještě umožnit potenciál změny. Přesto je dobré to zkoušet, dál a dál. Každý podle své perspektivy, vize rozmělněné v širším hlasu vlastní komunity. I Borgy nakonec ve Star Treku porazí, tenhle souboj bude ale asi trochu náročnější.

Autor je kurátor, v súčasnosti pôsobí ako riaditeľ Kunsthalle Bratislava