V ulicích Santiaga de Chile se ozývá vztek. Hromadil se posledních třicet let a teď se hlasitě projevuje. Italské náměstí v centru metropole demonstranti překřtili na náměstí Důstojnosti. Právě ta jim chybí. Chilané se tu každý pátek scházejí, aby protestovali proti prezidentovi, elitám, zaprodanosti politiků a všudypřítomné nespravedlnosti. Ani po roce a půl se nemíní vzdát.
„Pátky jsou posvátné,“ směje se Franco, vousatý saxofonista, který každý týden hraje na náměstí Důstojnosti severochilskou dechovku. Kromě lockdownu nevynechal jediný pátek. V mumraji demonstrací založil skupinu, kterou jeden novinář pojmenoval kapela Důstojnosti. Může se k ní přidat kdokoli, i kdyby měl jen tlouct vařečkou do hrnce.
Sbohem, Pinochete, snad už
Když se v říjnu 2019 zvýšila cena jízdného v metru o třicet pesos, došla i Francovi trpělivost. Třicet pesos je sice mizivá částka (jedno euro má hodnotu 840 pesos), ale prohloubila pocit, že stát od svých obyvatel chce víc a víc a nic nedává na oplátku. „Není to třicet pesos, je to třicet let zneužívání!“ opakuje Franco mantru demonstrantů.
Heslo odkazuje na rok 1990, kdy Chile po vojenské diktatuře vedené Augustem Pinochetem nastoupilo cestu k demokratizaci. Podle demonstrantů neúspěšné. Pinochetovská ústava zůstala v platnosti. Staré oligarchické neoliberální struktury se nerozpadly a dokázaly pohltit levici i nové politické strany. Chilané ztratili důvěru v politiky a necítí, že by je v kongresu někdo zastupoval. Podle Víctora Orellany, sociologa think tanku NodoXXI, hledají zejména mladí lidé přímou akci. Zastupitelská demokracie se v jihoamerickém státě, který se mnohdy dává za příklad stability v regionu, přežila. Vytrvalé demonstrace jsou projevem nedůvěry Chilanů ve staré elity, které je roky zklamávaly.
Orellana upozorňuje na hluboce zakořeněné rozdělení chilské společnosti, které přirovnává až k jihoafrickému apartheidu. „Existuje pocit, že žijeme ve dvou zemích, jedna patří většině, druhá elitám a na každé Chile se aplikují odlišná pravidla,“ shrnuje sociolog. Rozdělení státu je evidentní i při pohledu na volební mapu z loňského října, kdy se hlasovalo o tom, zda by se mělo přistoupit k sepsání nové ústavy. Pro zachování pinochetovské konstituce bylo jen pět okrsků. Dva odloučené regiony (horská obec s tisícovkou obyvatel a chilská část Antarktidy) a tři čtvrti Santiaga, ve kterých bydlí tradiční oligarchické rodiny.
„Žijeme v neodiktatuře. Je to nová verze Pinocheta,“ rozčiluje se Rodrigo, mladý tanečník, který je členem performance skupiny Colectivo Sequía. „Co je to za demokracii, když se tu zabíjejí lidé?“ doplňuje ho kolegyně Margarita a odkazuje na tři desítky mrtvých, které si protesty vyžádaly. Policejní zákroky proti demonstrantům jsou brutální. Známým se stal příběh jednadvacetiletého fotografa Gustava Gaticy, kterému policisté vystřelili gumovými projektily obě oči.
To, co se ale k běžnému československému publiku dostalo, byly fotky vyhořelých stanic metra z prvních dnů demonstrací údajně zapálených demonstranty. „Dokud se neprokáže opak, udělali to policajti!“ říká Rodrigo, který má s policejními postupy zkušenosti. Když se skupinou vystupuje na ulicích metropole, potřebuje kamarády, kteří hlídají, jestli se neblíží policejní jednotky. Občas se ale situace vymkne z rukou. Rodrigův kolega Mijail se dnes směje, ale když se musel svléknout donaha a utíkat ulicemi Santiaga, do smíchu mu nebylo. Policie totiž s postupem demonstrací začala nabíjet děla vodou promíchanou s chemikáliemi, která způsobuje popáleniny. Mijailovo oblečení se roztokem nasáklo, takže ho ze sebe musel strhat. Tanečníkův příběh potvrzuje i saxofonista Franco. „Chemikálie jsou čím dál tím koncentrovanější. Už víme, že transportéry 42 a 56 vezou chemii,“ vysvětluje.
Konečně někam patřím
Nebezpečí ale demonstranty neodrazuje. Orellana vzpomíná, že před dvaceti lety měly demonstrace pár tisíc účastníků, 25. října 2019 se ale v centru metropole sešlo 1,2 milionu lidí, což je téměř sedm procent populace. Mijail, Rodrigo a Margarita se shodují, že důležitou roli hraje paměť. Příběhy útlaku zakořenily v obyvatelstvu. Demonstranti často používají vlajku původních obyvatel Mapuchů, spoluvytvářejí tak svou identitu, která stojí v opozici k bílé evropské kultuře elit. „Znásilňování, političtí vězni, soudy, které ignorují zločiny,“ vyjmenovává Margarita a v rychlosti dodává: „Samozřejmě že máme vztek!“ Demonstrace umožnily mnoha Chilanům vyjádřit beznaděj a odpor, zároveň jim daly pocit sounáležitosti, který jim vládnoucí elity nikdy nenabídly.
„Osmnáctého října jsem viděl demokracii. Byl jsem na ulici a došlo mi, že lidé okolo jsou má rodina, že je nás tolik,“ vzpomíná Mijail na první den demonstrací a Rodrigo přikyvuje: „Ten den jsem měl pocit, že někam patřím.“ Mladí muži se shodují, že netouží bohatým nic brát. „Chci důstojnost. Když onemocním, chci jít do nemocnice a mít stejné možnosti,“ vysvětluje Mijail.
Chile se po letech nespokojeného brblání dostalo na rušnou křižovatku a zdá se, že hlava prezidenta Piñery, jehož podpora i přes masivní očkování klesla na 14 procent, stačit nebude. „Chile pokládá na stůl novou společenskou a politickou situaci,“ upozorňuje Orellana a opakuje, že Chilané už nechtějí, aby je reprezentoval nějaký politik. Postup demonstrací sice ovlivňuje nevyzpytatelná pandemie, ale Rodrigo je rozhodnutý: „Bez spravedlnosti nebude mír.“
Autor v Chile strávil půl roku, když sbíral prameny k diplomové práci. Vystudoval žurnalistiku a iberoamerikanistiku. Je jedním z autorů knihy Ten den: 17. listopad 1989, která obsahuje vzpomínky dvou stovek účastníků sametové revoluce. O Latinské Americe vydává podcast Matoušova latino fakta a je scenáristou podcastu Hi.storky.
