Shromažďuji zbytečné věci (například noviny, krabičky od léků, krabičky od cigaret).
Jméno, příjmení, datum narození – skupinka slov a čísel, která se mi vryla do hlavy, stejně jako chemie putující v mém těle sžírající téměř vše existující. Magická skupinka, která mě provází pátým rokem. Lhala bych si do očí, kdybych tvrdila, že tyto osobní informace nikdo jiný nepoužívá. Mnohokrát jsem se ztotožňovala s tím, že moje informace jsou přece o mnoho horší, než když je vyslovuje zdravý člověk. („Já jsem tady ta nemocná a je nemístné se se mnou srovnávat.“)
Stále dokola kreslím jeden a ten samý tvar různými částmi těla (například chodidlem, boky, lokty).
Čtyřikrát denně se konala velká sešlost na sesterně pavilonu 28 v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Fronta dívek vyplnila celou chodbu dívčího oddělení. Každá z nás čekala na svou denní dávku lentilek. Vždy mě okouzlovalo zbarvení jednotlivých pilulek, připadala jsem si jako dítě obklopené regály s neestetickými dětskými sny. Netrpělivě jsem postávala ve frontě a couravými kroky blížícími se ke stolečku s prášky uvažovala o dalších vetřelcích, kteří mi ničí tělo. Pokaždé mi v hlavě probleskávala otázka: „Jsem závislá?“ Nikdy jsem si na ni nedokázala odpovědět, jelikož jsem nikdy neměla možnost být, ať už jen chvilku, bez léků. Ticho rozléhající se po chodbě a nepokoj požírající už tak stažené cévy z léků. Jediné místo, kde nebylo ticho, byla má hlava, která dávala průchod mnohým toxickým myšlenkám. „Správně, osobní informace, dost nahlas, spolknout prášek, ukázat pusu, zvednout jazyk, ukázat kelímek.“ Jakmile jsem opustila práh sesterny, stres na pár hodin ustál, než mě čekal stejný proces znova.
Musím překročit pět čar a něco se mi podaří (například dostanu jedničku).
Při čtvrté hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Bohnice se ke mně dostalo jakési prozření. Nedokázala jsem si vyložit, proč je můj život poměrně tíživý. Ležela jsem na pokoji 6 dívčího oddělení. Dívala se do dvojitě zamknutého okna na strom, který mě nadmíru fascinoval, z něhož pramenila obrovská energie, jež ve mně na nicotný okamžik zažehla neviditelnou jiskru. V tentýž okamžik mnou prolétlo zcela nové vědění. „Pouze a jedině já jsem zodpovědná za své dysfunkční chování v nynějším světě. Já jsem ta, co si to vybrala.“ Kdekdo se snaží dopátrat významu své existence, pokouší se nalézat vlastní pravdu, zejména o svých útrapách. Je nadmíru komplikované najít si právě ten svůj ojedinělý názor na věc, když vám společnost pomalu vsugerovává názory vypadající jako z učebnice, jakési nauky o chování v 21. století. Někdo věří na osud, někdo si vysvětluje svůj život skrze náboženství. Někdo si představuje, že pouze je a nemá zapotřebí pátrat. Podle mého mínění si každý vybírá cestu, se kterou dojde do cíle. Ačkoli jsem to už mnohokrát vzdala, stále jsem na rozcestí. Prozatím si nedokážu vybrat život či smrt, rozcestí pro mě znamená přežívat. Několikrát v životě jsem udělala malý krůček k jedné či druhé trase, ale vždy jsem se nakonec vrátila k rozcestníku. To, jakou cestu si zvolím, už něco ve mně dávno ví. S tím jsem se už narodila, to jsem si vybrala.
Častokrát se vracím do stejného místa, kde jsem před chvilkou vykonávala jistou činnost, abych ji vykonala správně.
Mnoho lidí v sobě v určitý okamžik života prožívá jistý pocit zmaru. Představuji si číselnou škálu od 1 do 10, kdy 1 znamená pohodlné pocity a 10 pokus o sebevraždu. Je zcela nemožné stanovit, kde je zdravý a nemocný. Troufám si tvrdit, že nemocný člověk se vskutku může střetnout se zdravým na jednom čísle. To, co je pro zdravého maximum, může být pro nemocného každodenní pocit, ve kterém setrvává 24/7, nýbrž i pro nemocného to může být špička. Já osobně spekuluji nad tím, jak moje pocity i v tom nejhorším období prožívá kupříkladu má rodina. Mnohokrát jsem svůj zmar vědomě násobila, chtěla jsem v něm setrvat, bylo mi v tom příjemně, toužila jsem po bolesti. Věděla jsem, že když se ve stavu velkého psychického propadu udržím dost dlouho, skončí to pokusem o sebevraždu. Častokrát jsem uskutečnila čin, kdy se předpokládalo, že můj život skončí, avšak nakonec jsem provedla opatření, které mi život zachránilo. Třebaže jsem žila s pocitem malé vůle. Přece jen se ohlásila. Hloubám o své vůli a přicházím s uvědoměním, že mě chtěla zastavit, že je poměrně velká, aby to i dosvědčila, jenže tvrdohlavost ji vždy ušlapala.
Jestliže jsem sama doma, minimálně třikrát kontroluji zámek, zdali je opravdu zamknutý.
Když komunikuji s lidmi, kteří si neprožívají psychickou nemoc, zarmucuje mě, že své problémy zlehčují: „… vím, že to musíš mít mnohem úmornější než já…“ Každý si prožívá těžké životní chvíle a každý má právo si za tím stát a nesrovnávat se s druhými. Mám z toho pocit, jako by se mi omlouvali za to, že jim je taky špatně. Pro mě bylo velmi těžké připustit si, že rodiče trpí do jisté míry se mnou. Vždy mě štvalo, že můj táta používá slovní spojení „je to naše choroba“, až v poslední době uznávám, že se má nemoc opravdu týká všech, kteří ovlivňují můj život. A že proti tomu musíme zápolit společně.
Musím rychle ze sprchy zkontrolovat celý dům.
Může se zdát, že mám ve všem jasno, ale vzhledem ke své stále nejisté diagnóze může být zítra všechno úplně jinak!
Neustálé kontrolování mobilu, peněženky, učebnic, mnohdy si věci kontroluji každé tři minuty, zejména když se nenacházím doma.
Autorka je študentka strednej umeleckej školy
