Najít recept na vzestup AfD zůstává pro levici výzvou

Německo zažilo při únorových předčasných parlamentních volbách poměrně markantní posun doprava, a nevymyká se tak všeobecnému trendu poslední doby. Nejvíce byl tento posun způsoben úspěchem pravicově extremistické AfD, které se podařilo její výsledek z roku 2021 zdvojnásobit na 20,8 procenta a skončit druhá. O jednotky procentních bodů si polepšili také tentokrát vítězní lidovci z CDU/CSU, pohoršili naopak liberálové z FDP, kteří se do Bundestagu těsně nedostali. Celkem spolu tyto pravicové síly aktuálně mají ne zcela těsnou nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů.

Politická levice se tím ocitla naopak v defenzivě. Výrazně se propadli sociální demokraté z SPD, dosud kancléřské strany, kteří se 16,4 procenta obsadili až třetí místo. Drobněji si oproti minulým volbám pohoršili i Zelení. To, že tyto síly celkově aktuálně tahají za kratší konec provazu, nezachránil ani nečekaný úspěch Die Linke či hlasy odevzdané pro levicově konzervativní projekt Sahry Wagenknecht, jenž zůstal velmi těsně pod pětiprocentní hranicí. Co lze z výsledků voleb o situaci německé levice vyčíst v detailu?

U SPD panuje podezření, že už její vítězství minule byla spíše šťastná náhoda než důkaz stabilní podpory u německých voličů a voliček. Zhruba kolem svého letošního výsledku se totiž motala ještě pár měsíců před volbami v roce 2021, aby pak pravděpodobně hlavně v důsledku chyb svých politických protivníků (vzpomeňme na nešťastný smích lidovce Armina Lascheta uprostřed ničivých povodní nebo kauzu s plagiáty v knize zelené Annaleny Baerbock) překvapivě vystřelila nahoru teprve úplně na poslední chvíli.

Letos jí elektorát masivně emigroval hlavně směrem ke konzervativnějším protivníkům – skoro dva miliony hlasů od SPD si připsala CSU/CSU, tři čtvrtě milionu AfD, necelý půlmilion Aliance Sahry Wagenknecht. Více než půl milionu hlasů pak sociální demokracii stál nečekaný úspěch Die Linke. Nejcitelnější ztráty utrpěla mezi manuálně pracujícími a lidmi s nízkým a středním vzděláním i mezi těmi, kdo hodnotí svoji situaci jako špatnou. Přes ztráty zůstává s ohledem na vzdělání mezi lidmi se základním vzdělání nejsilnější a vykazuje jen malé rozdíly co do relevance velikosti sídla.

Její podpora pak roste více méně lineárně s věkem, aby ji v kohortě 70+ volilo nadproporčních 25 procent lidí – mezi těmi nejmladšími to naopak není ani polovina. Ve zkratce se tak dá konstatovat, že SPD už zbývají hlavně voliči a voličky, kteří ji volí ze zvyku, jak bylo v jejich generaci obvyklé být celý život spjatý s jednou z německých masových stran, CDU/CSU nebo SPD. Z množiny těch ostatních jí zejména ti hůře postavení subjektivně nespokojení utíkají hlavně ke konzervativní konkurenci.

Zelení pragmatici a Wagenknecht bez peněz i agendy

Druhému z obou progresivních politických subjektů v dosavadní německé vládě, Zeleným, odešli její v průměru mladší lépe vzdělaní velkoměstští voliči ve spíše dobré finanční situaci zejména k Die Linke. To má pravděpodobně dva důvody: zaprvé strana během vládnutí ztratila jak kvůli krizím a kompromisům, které bylo třeba dělat, tak ale i vlivem křídla pragmatika Roberta Habecka, jež se ujalo vedení, určitý radikálnější osten.

Zadruhé byl exodus jistě zapříčiněn i faktem, že když lídr lidovců Friedrich Merz v lednu prohlasoval v parlamentu své usnesení ke zpřísnění migrační politiky s hlasy AfD, Zelení to sice odsoudili, vládnout s ním ale po volbách na základě toho nevyloučili. To pravděpodobně nahnalo celou řadu bývalých Zelených, pověstných i díky svému vzdělanostnímu a ekonomickému zázemí tím, že si v politice mimořádně zakládají na hodnotách, do náručí právě Die Linke, která se od Merze a jeho kroku distancovala nejpřesvědčivěji.

Alianci Sahry Wagenknecht, která se svým poměrně radikálním sociálním programem, ovšem s národoveckými akcenty, k nimž u ní patří i kritika liberální migrační politiky, a také silným požadavkem na co nejrychlejší mír na Ukrajině s tvrzením, že za situaci na Ukrajině nemůže jen Rusko, ale i západní imperialismus NATO, udělal čáru přes rozpočet nečekaně brzký termín voleb.

Její strana existuje teprve od ledna 2024, loni na podzim ji zaměstnávalo hlavně vyjednávání o účasti ve vládě ve třech východních spolkových zemích, kde krátce předtím na nový politický subjekt uspěla spektakulárně. Do předčasných voleb šla ve finanční tísni i s nedobudovanými stranickými strukturami. S tématy migrace ani míru se jí v pozměněné politické situaci, kdy přísnější migraci žádali s výjimkou Die Linke už v podstatě všichni a otázka míru se už nevznáší tak ojediněle jako ještě před rokem, nepodařilo zabodovat. Její sociálněpolitický program za nimi už ale zůstal ve stínu, jako největší bojovnice za sociální spravedlnost se prosadila Die Linke.

Přes její celkový těsný neúspěch se jí podařilo k odevzdání hlasu přesvědčit na půl milionu lidí, co dříve volili malé, marginální strany, a podobný počet voličů SPD, nevoličů a o něco méně přeběhlíků od Die Linke. Nějakou poptávku v levicovém táboře tak očividně naplnila a ani obvykle obtížná mobilizace nevoličstva není bezcenná. Svůj cíl přetáhnout hlasy hlavně AfD, u které domněle skončili vlastně levicoví voliči z nedostatku výběru mezi samými levicově liberálními subjekty, však naplnila jen okrajově – získala jich z tohoto směru pouze na 60 tisíc.

Slibné propojení programu s praxí Die Linke

Největším překvapení voleb byl nepochybně úspěch Die Linke, která ještě pár týdnů před volbami v průzkumech figurovala mezi blíže nerozklíčovanými „ostatními“, aby si nakonec sáhla na skoro devět procent. Vsadila z velké většiny na socioekonomická témata, kde teoretické programové požadavky jako zavedení vysokých dědických a majetkových daní nebo zmražení nájmů podpořila konkrétní politickou prací v terénu, jako když s podporou obcházela různé stávky nebo nabízela v rámci sociálních konzultačních hodin pomoc s kontrolou vyúčtování energií a podáním stížnosti při nesrovnalostech.

Zůstala ale také jedinou stranou, která je proti zpřísňování azylové politiky. Zároveň cíleně netematizovala žádná vysloveně kulturní témata a od některých aspektů politiky identit – v Německu se kupříkladu vede už nějakou dobu rozjitřená debata o používání senzitivního jazyka nejen směrem k ženám, ale i queer komunitě na univerzitách, úřadech nebo v médiích, včetně těch veřejnoprávních – se vysloveně distancovala. I po povolebním incidentu mezi Trumpem a Zelenským zároveň nadále odmítá jakékoli vyzbrojování Ukrajiny.

S touto strategií si sáhla zejména na voličstvo Zelených a v závěsu také SPD, celkem skoro půl milionu hlasů získala od voličstva „ostatních“ politických subjektů a dosavadních nevoličů. Stejný počet hlasů zároveň ale také ztratila ve prospěch Aliance Sahry Wagenknecht a v menší míře i AfD. Voličstvo Die Linke aktuálně vykazuje podobnou skladbu jako to Zelených – jde o nadproporčně o vysokoškolsky vzdělané lidi, spíše ženy než muže, spíše mladší než starší (mezi ženami od 18 do 25 let má podporu až 34 procent), jednoznačně hlavně lidi z velkoměst, daleko méně z vesnických oblastí a maloměst.

To je také slabé místo jejího úspěchu – jestliže je hlavní cílem levicových sil zabránit dalšímu posunu Německa doprava, zejména směrem k pravicově extremistické AfD, pak se nemohou spokojit s tím, že si budou víceméně jen navzájem různě odlákávat dobře situované velkoměstské, politicky uvědomělé voličstvo. Cílem musí být podseknout poptávku po tom, co ztělesňuje AfD – a to se zkrátka nyní nepodařilo nikomu včetně na první pohled veleúspěšné Die Linke. Navzdory tomu, že se velmi jednoznačně upsala socioekonomickým tématům, která pod pláštíkem migrace nakonec voličstvo AfD taky trápí nejvíc. Jde o lidi geograficky, vzdělanostně i profesně nejméně privilegované, v největší míře ze všech stran nespokojené s vlastní finanční situací – i to ukazuje rozklíčování volebních výsledků.

Pořád ta migrace – a pesimismus k tomu

Pro německou levici tak nadále zůstává výzvou najít na vzestup AfD ten správný recept. Musí o socioekonomických tématech začít mluvit tak, aby na to neslyšeli hlavně vysokoškoláci z metropolí, pro které může jít – při vší prekaritě, která se ani této skupině nevyhýbá – hlavně o spíše teoretickou světonázorovou otázku. Všemožné konkrétní aktivity sociální pomoci jsou nadějným začátkem. Jde ale jistě také o styl kampaně – mladá, optimistická, bojovná kampaň Die Linke je prima věc, nicméně pesimistické voličstvo AfD, které větří konec světa, si jen tak nezíská.

Zcela klíčovou zůstává otázka migrace – mnoho hovoří pro to, že to je pro voličstvo AfD spíš zástupné téma za soubor socioekonomických problémů, obav a utrpěných traumat. Jak se k nim ale přes již zvnitřněnou, pravděpodobně v tomto bodě už identitotvornou antimigrační hysterii dostat a zda to vůbec ještě je možné, to zůstává centrální otázkou a výzvou všech levicových sil v Německu do příštích voleb. Pokud se nic nezmění, je AfD na východě země, kde se příští rok bude volit hned ve dvou spolkových zemích, na trajektorii k absolutní většině.

Autorka je politologička