Kamera má ohromnú silu a je vždy v prevahe

Celovečerný debut českej dokumentaristky Adély Komrzý o praxi paliatívnej starostlivosti Jednotka intenzivního života získal ocenenie Český lev za najlepší dokument, Cenu českej filmovej kritiky a Špeciálnu cenu poroty na Medzinárodnom festivale Karlovy Vary. S režisérkou filmu som sa zhovárala pri príležitosti slovenskej premiéry jej filmu na MFF Febiofest v Bratislave.

BN: Vo viacerých rozhovoroch spomínaš, že ťa zaujímajú spoločenské témy a javy v spoločnosti, ktoré nefungujú korektne. Pri filme Jednotka intenzivního života mám však pocit, že to vyžaduje osobnú skúsenosť, osobné priblíženie sa k téme. Smrti si sa venovala už v dokumente z cyklu Nedej se s názvom Smrt tady nechceme. Ako si sa dostala k téme paliatívnej starostlivosti?

AK: Je to tak, vyšlo to z osobní zkušenosti, kdy nám v nemocnici umíral blízký člověk, doktoři s námi o tom moc nekomunikovali a my jsme nevěděli, na čem jsme, ani pacient nevěděl, na čem je, a pak umřel. Nespravedlnost, silná emoce, frustrace, vůbec jsme se nestihli rozloučit, říct si důležité věci. Pak se to opakovalo i u mého manžela, taky měl takovou zkušenost. Byla jsem opravdu naštvaná, a když opadl ten smutek, ztráta, je tady mix emocí. Tak jsem si říkala, že když pracuju s filmem, stálo by za to to nějak zpracovat i si tím projít skrze film. Chtěla jsem natočit kritiku systému. Dělala jsem si rešerše, viděla jsem, že v nemocnicích umírá kolem 70–80 procent lidí. Nejenom v Čechách, ale v celém západním světě, v Americe i Evropě. A taky se mi začalo potvrzovat, že nejsem jediná s touhle zkušeností: když jsem o tom mluvila s kamarády, tak skoro každý mi řekl: ,,Nám se stalo to samý, to bylo hrozný, když nám někdo umíral v nemocnici.“ Všichni si z toho nesou traumatickou zkušenost. Říkám si, jak je to možné? Byla za tím tato emoce a otázky: Co jsme mohli udělat líp? Uvědomila, že tam je silný pocit…

BN: Bezmocnosti?

AK: Ano, bezmoci. Doktoři říkají, že to je nejhorší emoce, protože se všemi ostatními se dá nějak nakládat, ale při bezmoci je před tebou jenom černá díra. Když jsem si dělala rešerše, máma mi poslala rozhovor s psychologem Martinem Loučkou, zakladatelem centra paliativní péče, kde vysvětluje, co to paliativní péče je. A já jsem si říkala: To je přesně to, co by nám tehdy hrozně pomohlo! Mít možnost tu situaci rozkrýt, otevřeně a transparentně se bavit o tom, co se děje, do té míry, do jaké bychom potřebovali my jako rodina i pacient. I kdyby se o tom někdo nechtěl bavit, musí mít možnost odmítnout. Ale mít možnost je hodně důležité. Tak se přece i definuje svoboda – mít možnost vybrat si z nejméně tří možností.

Na základě tohoto rozhovoru jsem se s Martinem Loučkou sešla a on mi řekl, že právě Ondřej s Kateřinou (hlavní protagonisté dokumentu – pozn. B. N.) zakládají paliativní tým ve Všeobecné fakultní nemocnici a že by mi určitě doporučil se s nimi potkat. Sešli jsme se a já jsem jim říkala, že jsem viděla film Extremis, což je netflixový půlhodinový dokument, hodně americký, nabušený a na emoce tlačící. Hlavní postavou je právě paliativní doktorka na jednotce intenzivní péče, která se snaží s pacienty a jejich rodinami udělat rozhodnutí, co je pro daného pacienta nejlepší – jestli zůstávat dál na přístrojích s hadičkou v krku, nebo je lepší tu hadičku z krku vyndat za cenu toho, že život se potom bude krátit, ale oni si řeknou důležité věci, rozloučí se a pacient zemře. Taková dilemata moderní medicína přináší a to mě na tom taky strašně zajímalo – kam nás ten pokrok dohnal, že se vytrácí lidská stránka, a ještě nás dostal do situace, kdy jsme tlačeni do toho, dělat rozhodnutí, že život nebudeme dál prodlužovat. Kateřina a Ondřej s natáčením souhlasili a já jsem pak byla hrozně ráda, že skrze ně můžu přinést nějaký pozitivní přístup, že to není jenom vymezování se vůči něčemu, ale že můžu říct, že tady je nějaký status quo, my s ním nesouhlasíme a budeme to dělat jinak.

BN: Film je rámcovaný úmrtím, je na začiatku aj na konci. Napriek tomu, že v závere zomiera pacient, ktorého sme sledovali v jednej z dejových liniek, štruktúra filmu presne kopíruje to, o čo ide lekárom*kam v paliatívnom tíme – nájsť pozitívum v negatíve, rozšíriť znesiteľnosť tejto skúsenosti. Ty si sa rozhodla ukázať pozitívny príklad, hoci tých negatívnych skúseností pacientov*tiek a ich príbuzných je pravdepodobne oveľa, oveľa viac. Mala si natočené aj niečo, čo by reflektovalo negatívny stav, ale rozhodla si sa to nepoužiť?

AK: Já jsem tam i tu negativní zkušenost chtěla ukázat – ten standard, který je špatný. Ale nepodařilo se mi ho natočit, nedostala jsem se k těm situacím. Je tam jedna krátká průprava mezi dvěma doktory, když ošetřující lékař říká Ondřejovi: „Ale co tady děláte? Když přijdete, tak se pacient bojí, že mu jdete dát poslední pomazání.“ To byl takový náznak toho starého přístupu. Ale jinak se mi to moc nedařilo, hodně jsme to řešili i v průběhu dramaturgie a vůbec výroby filmu i ve střižně – jak tam dostat tu reálnou, většinovou zkušenost, která není dobrá, aby si divák nemyslel, že to, co vidí ve filmu, je standard. Ale pak jsem si říkala, že ten kontrast bude vytvářet zkušenost těch diváků. Protože ta negativní zkušenost je tak široká, tak plošná, že si řeknou: „Tohle by nám pomohlo.“ Stejně, jako jsem si to řekla já při čtení toho rozhovoru. Doufala jsem tedy, že tam vznikne organický kontrast, film bude přenositelný do reálného života, divák s tím bude muset nějak pracovat a víc ho to povede k tomu, že sám bude chtít změnu.

BN: Ono je to v niečom až emancipačné – vedomie, že existuje lepšia skúsenosť, ti môže pomôcť pri strete s negatívnym a dožadovať sa tejto možnosti. V súvislosti s filmom Jednotka intenzivního života som tiež premýšľala, ako paradigmu nezobraziteľnosti holokaustu zmenil film Saulov syn a aj nad tabu zobrazovania smrti/umierania. Ako veľmi si premýšľala nad etickou stránkou a „dôstojným“ zobrazením smrti? 

AK: Já jsem se zamýšlela, jestli ta zkušenost ne smrti, ale blízkosti člověka, který je v závěru života, je přenositelná dokumentárním filmem. Pamatuju si záběr z doku-seriálu Čtyři v tom. Byl tam jeden záběr, kdy žena rodí v bazénku do vody dítě, kamera byla za jejími zády, najednou žena začala rodit a v jednu chvíli se naskytl obraz, jak žena s tím dítětem jsou jedno. A na mě to hrozně silně zapůsobilo. Úplně se na mě přenesla ta zkušenost – samozřejmě ne zkušenost té konkrétní ženy, sama jsem nerodila, nemám děti – a nějak to na mě zapůsobilo až fyzicky, což mě vedlo k otázce, jestli se dá něco takového přenést i v závěru života nebo opravdu v momentu smrti. Nejsem si tím jistá. Myslím si, že ne.

Co se týče té důstojnosti a zobrazitelnosti – ryze prakticky jsem měla svůj minimalistický kodex, jak přistupovat k natáčení, že se zavazuji jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, což zní hrozně banálně, ale má to svoje opodstatnění. Pro mě bylo důležité, abych dala pacientovi dostatek prostoru pro to, aby se mohl rozhodnout, jestli v tom filmu chce účinkovat nebo ne, a aby se na nás mohl zpětně obrátit a svou účast případně negovat. Je nutné, abychom si byli vědomi toho, s čím nakládáme. Kamera má ohromnou sílu a vždycky je v převaze, člověk s kamerou má neuvěřitelnou moc. S tím jsem chtěla nakládat transparentně.

BN: Zásadnou je etika režisérskeho prístupu, ktorá sa, samozrejme, netýka iba tohto filmu, ale dokumentárnych filmov vo všeobecnosti. Pri Jednotke intenzivního života sú však kamery (štáb) prítomné vo výsostne intímnych momentoch života/smrti pacientov*iek a ich blízkych. Čo znamenalo „získať súhlas“ podľa tvojho už spomínaného kódexu? Čo všetko im bolo povedané? Ako ste napríklad postupovali pri natáčaní emocionálne náročných scén medzi pacientom a lekárom?

AK: Byly jsme tam dva nebo tři – kameraman a já jsem dělala často zvuk. Ve chvíli, kdy pacienti s natáčením souhlasili, se vytyčilo pole – spíš bychom rušili, kdybychom se schovávali někde za zdí. K pacientům nás dostávali samotní doktoři. Měli jsme souhlas s natáčením od nemocnice, mohli jsme se pohybovat svobodně, měli jsme kartičky externích pracovníků, ale nebyli jsme dostatečně autonomní na to, abych za pacientem mohla přijít sama. To by mě nikdo nepustil, je to logické. Třeba jsme tam byli konkrétní den na natáčení, doktoři si sestavovali plán, za jakými pacienty půjdou, takže jsme se nemohli domlouvat dopředu. Řekli: „Půjdeme k tomuto pacientovi. Myslíme si, že by tomu mohl být otevřený, tak to zkusíme.“ Lékař k pacientovi šel, zatímco my jsme čekali na chodbě, řekl mu, že je tady štáb, že natáčíme o paliativní péči, že to samozřejmě nejde bez pacienta a jestli by nevadilo, kdyby se toho pacient účastnil. Když souhlasil, tak jsem k němu šla ještě já, bez kamery, seznámit se, říct svůj záměr, a teprve potom jsme tam přišli s kamerou. Já bych tam samozřejmě v ideálním případě šla hodinu předtím, bavila bych se s pacientem a pak bychom začali natáčet, nemohli jsme ale brát tolik času doktorům. Zpětně jsme dávali podepisovat informovaný souhlas a já jsem měla takový dopis. Na konci vzniklo víc prostoru si popovídat a pacient mohl i odmítnout – a taky jsem jim dávala na sebe kontakt.

Pacienti kteří s natáčením souhlasili, měli silnou motivaci, protože chtěli, aby se myšlenka paliativní péče šířila dál. Říkali: „I kdyby měla paliativní péče pomoct jenom jednomu pacientovi nebo jeho rodině, tak budeme rádi, že jsme tomu mohli být nápomocní.“ To bylo strašně silné a pro mě velký závazek. Téměř se všemi rodinami jsme doteď v kontaktu. I když jsme získali nějaké ocenění (snímka vyhrala Českého leva, Cenu českej filmovej kritiky – pozn. B. N.), tak mě těší, když mi třeba píší, že jsou rádi, že ten pacient (jejich blízký) by byl rád a že je na nás určitě pyšný. A to je vždycky strašně dojemné. A já silně vnímám právě tu sounáležitost a to, že táhneme za jeden provaz. Když už do toho šli v takhle křehké životní etapě a nechali u sebe kameru, tak to, že ten film za něco stojí a lidi zajímá, je zadostiučiněním právě pro ty pacienty a jejich rodiny.

BN: Nastala pri natáčaní situácia, v ktorej ste sa so štábom ocitli, a bola natoľko silná, že si mala pocit, že to už prekračuje určitú hranicu a nemali by ste tam byť?

AK: Ano, stalo se mi to jednou, na začátku. Popíšu tu situaci. Pak jsem si uvědomila, že tady to by se nemohlo stát, protože doktoři by nás tam nepustili, kdyby se tam dělo něco…

BN: Možno to ani nemusíme konkretizovať. Mala som skôr na mysli, či niečo vyplynulo zo situácie alebo sa nečakane vyvinulo.

AK: Ano, to se dělo. Například jsem byla u toho, kdy se doktor šel s pacientkou rozloučit. To bylo jedno z prvních natáčení, kde jsem dělala ještě kameru. Byla jsem tak nervózní, že jsem byla zpocená, začala se třást a říkala jsem si, že tam nemůžu. Rozebírali jsme to s tím doktorem a on se mně ptal, co se děje. Řekla jsem: „Cítím se hrozně nepatřičně, nemám tam co dělat. Ne že bych se bála, ale spíš bych tu paní měla vzít za ruku, ne tam být s kamerou.“ Najednou mi to přišlo tak zbytečné. A on mi na to řekl: „Ale ty přece chceš natočit film o tom, co je paliativní péče a že i v nemocnici se dá umřít dobře a pokojně. Tady to je přesně ta situace. Tady ta paní je u nás v péči a tohle je ono.“ Takže jsem se potom poskládala a trošku z odstupu jsem tu situaci natočila, za pacientkou jsem šla a říkala jsem si, že pokud chci natáčet film na toto téma, tak se k tomu musím umět postavit. Ta paní chtěla, aby se natáčelo, a potkali jsme se, ještě když byla při plném vědomí a chtěla, aby se natáčelo pořád. Napadlo mě, co si ta paní asi myslí, když tam nejdu… Prostě jsem se bála, měla jsem velký ostych. Nakonec se to ale povedlo a říkala jsem si, že když o tomhle natáčím, tak musím být schopna za tou paní přijít i bez kamery a vykomunikovat to sama před sebou.

Když se odvíjely ty rozhovory a já jsem natáčela zvuk, tolikrát jsem brečela, hledala kapesník. Přerušit natáčení ale nešlo. Pak jsme to samozřejmě rozhodovali ve střižně – co ještě ano a co už ne.

BN: S viacerými ľuďmi sme sa po premiére filmu rozprávali o tom, akí skvelí boli hlavní protagonisti – Kateřina Rusinová a Ondřej Kopecký na kamere. Je fascinujúce, s akou empatiou pracujú, ale aj ako si dokážu udržať odstup. Premýšľala som, že niektoré veci z paliatívnej starostlivosti by sme mohli aplikovať aj do každodennej komunikácie, v ktorej sa väčšinou snažíme každé (začínajúce) ticho hneď vypĺňať slovami. Rusinová a Kopecký s tichom pracujú, nedávajú človeku zbytočné uistenia a falošné nádeje, že niečo „bude dobré“, vedia ticho ustáť. 

AK: A hlavně co je to „dobré“? Když se to rozvine, tak pro toho pacienta nemusí být nutně dobré jenom ve smyslu prodlužovat život za cenu přístrojů. Může to znamenat spoustu jiných věcí.

BN: Majú Kateřina Rusinová a Ondřej Kopecký aj nejaký špeciálny tréning? Vo filme pôsobili veľmi sofistikovaným a cnostným dojmom až akýchsi nedosiahnuteľných ideálov, ktorých chce človek v takejto situácii stretnúť. Ako sa ti s nimi pracovalo? Boli od začiatku na kamere prirodzení?

AK: Kateřina má vystudovanou činohru – herectví na DAMU, takže je fotogenická přirozeně. Ale protože má tuhle zkušenost, tak to bylo náročné, protože má nějakou sebereflexi a najednou začínala hrát. Ondřej byl úplně přirozený. Nikdy si na tu kameru nezvykli, ale přizpůsobili se jí. Stejně, jako má chirurg skalpel a musí s ním umět zacházet jako s nástrojem, je jejich jediným nástrojem komunikace. A oni si ji musí tak dobře otesat a tak dobře s ní umět manipulovat a pracovat, aby neuškodili, aby pomáhali a zároveň byli v používání tohoto nástroje svobodní a mohli se na pacienta soustředit. A to trvá.

Na začátku byli chirurgové – technicky špičkoví doktoři, kteří se najednou učili něco takového. Uměli ovládat přístroje, ale učili se ovládat komunikaci a nebylo to od začátku jednoduchý. Protože Kateřina má vystudovanou DAMU a byla v ročníku se známými herci, zvala je do nemocnice, aby hráli pacienty s nějakou těžkou diagnózou a nějak se projevovali – a oni se na tom učili komunikaci. To bylo strašně zajímavé. Měli tam supervizi – psycholožku, která je úžasná a doteď je s nimi v týmu. Jednomu herci třeba řekli: „Hele, máš progredující nádor, lymfom,“ a popsali mu, jak by se měl projevovat emocionálně, jaký je typ pacienta. Třeba: „Jsi strašně naštvaný, protože jsme ti řekli, že tvoje nemoc nejde vyléčit, a ty tomu nechceš věřit, jsi naštvaný na doktory, že v dnešní době s tím nic neudělají.“ Herec se měl rozčilovat a tu informaci vůbec nepřijímat. Oni se na tom učili zpracovat tu emoci a potom tu informaci znovu sdělit tak, aby dosedla; aby ji pacient opravdu pochopil. A to je hrozně těžké – to sama vím od kamarádů a známých, že když člověk sděluje nepříznivou zprávu ve smyslu, že už na danou nemoc žádná léčba není, tak doktor často přijde a řekne: „Máte rakovinu.“ Což nikdy nemůže fungovat, ten člověk se zhroutí. A k čemu to je?

Takže se učí to říct tak, aby to podchytili, aby s pacientem dál pracovali, aby se nezhroutil, aby to nechci říct přijal, ale nějak to zpracoval.

(“Já už budu muset jít!” Adéle ide vlak. Hovorí, že sa cíti ako Mick Jagger na turné – v ruke drží kyticu z premiéry, kráčam vedľa nej so slúchadlami na ušiach, dlhým modrým káblom, na ktorého konci je rekordér, ktorý držím Adéle pri ústach cestou na stanicu.)

BN: Pri sledovaní filmu som rozmýšľala nad jednou vecou, ktorú spomína aj protagonista, lekár Ondřej, – jazyk paliatívnych lekárov je istým spôsobom manipulatívny. Keď je na začiatku filmu reč o tom, ako v prípade paliatívnej starostlivosti presahuje medicína do filozofie a kladieme si otázku, kde sú hranice nášho zasahovania do života a smrti, mám pocit, že dosť vypuklá je aj téma manipulácie jazykom. Jazyk vie byť veľmi nápomocný, ale zároveň veľmi sugestívny. Otázka môže navádzať pacienta*ku k odpovedi.  

AK: Strašně zajímavá otázka, tu jsem si kladla pořád. Ta je myslím spoustě diváků skrytá. Hodně jsem to řešila a chtěla jsem, aby se to tam nějak dostalo. Minimálně že jsou si toho vědomi. Máme to podobné jako dokumentaristé a filmaři – když máme v ruce kameru, musíme si být vědomi toho, jak s ní nakládat, stejně jako oni musí mít záměr a musí s ním nakládat vědomě. Pak tam hraje roli lidský faktor. Je to samozřejmě zneužitelné a má to ohromnou sílu. Někdy jsem si pouštěla ty rozhovory a říkala si, jestli to není už na hraně, pak jsme to rozebírali a Ondřej mi všechny ty pochybnosti vyvrátil, protože dokázal reflektovat ten rozhovor a způsob, jak se ptá. Naprosto jasně věděl, proč se tak ptá, rozkryl svoji metodu, protože měl záměr, protože zná medicínské pozadí konkrétní nemoci. O tom by bylo hrozně zajímavé se s nimi pobavit detailněji. Já můžu jenom říct, že jsem takovou pochybnost měla a chtěla jsem, aby se to tam odrazilo a bylo to tam řečeno alespoň takhle jednou větou.

Autorka je filmová kritička a dramaturgička Kina Inak A4