2020 02 PrekariátNezaradenéZlost, anomie, úzkost a odcizení

Guy Standing11. februára 2020190

 

Koncem sedmdesátých let vstoupila na scénu skupina sebevědomých společenských a ekonomických myslitelů, kterým se později dostalo přízvisek „neoliberálové“ a „libertariáni“ (pozor, nejde o synonymní pojmy), a shledala, že po desetiletí nezájmu je politická třída náhle ochotná naslouchat jejich radám. Většinou byli natolik mladí, že se na nich nepodepsala Velká hospodářská krize a nebyli pevně spjati se sociálně-demokratickou vlnou, která se přehnala hlavním proudem politického a ekonomického myšlení po druhé světové válce.

Stát, který si spojovali s centralizovanou vládou, plánováním a regulacemi, neměli v lásce. Svět pro ně byl stále otevřenějším místem, kde se mohou investice, pracovníci i příjmy bez zábran přelévat z místa na místo, podle toho, kde jsou právě nejpříhodnější podmínky. Tvrdili, že především evropské státy musí zeslabit podporu a zajištění práce pro průmyslové dělníky a zaměstnance státní správy, jež byly zavedeny po druhé světové válce, a že je nutné „zkrotit“ odbory, jinak se zrychlí „deindustrializace“ (což byl nový dobový pojem), zpomalí se hospodářský růst, odplynou investice a vzroste chudoba. Volali po razantních řešeních a v politicích jako Margaret Thatcher a Ronald Reagan našli jejich ochotné vykonavatele.

Tragédii bylo, že zatímco jejich diagnóza byla částečně správná, jejich prognóza byla zcela bezohledná. Během následujících třiceti let byla tragédie ještě umocněna skutečností, že sociálně demokratické strany, které budovaly systém, jejž si neoliberálové přáli zrušit, po krátkém zpochybňování neoliberální diagnózy nepřesvědčivě přijaly jak diagnózu, tak prognózu.

 

Jedna z tezí neoliberálů, která se prosadila v osmdesátých letech, zněla, že státy musí usilovat o „flexibilitu pracovního trhu“. Dokud nebudou pracovní trhy flexibilní, údajně porostou mzdové náklady a korporace přesunou výrobu a investice do míst, kde jsou náklady nižší; finanční kapitál poteče do „levnějších“ zemí, místo aby zůstal „doma“. Flexibilita měla řadu rozměrů: mzdová flexibilita znamenala rychlejší přizpůsobování se změnám v poptávce, především tedy snižování mezd; flexibilita zaměstnání znamenala schopnost firem snadno a bez vysokých nákladů měnit úroveň zaměstnanosti, především směrem dolů, což s sebou neslo snížení zaměstnanecké jistoty a ochrany; flexibilita pracovních míst znamenala možnost přesouvat pracovníky v rámci firmy a měnit struktury pracovních míst s minimálním odporem a náklady; flexibilita dovedností znamenala možnost snadného přizpůsobení dovedností zaměstnanců.

Flexibilita prosazovaná ztřeštěnými neoklasickými ekonomy v podstatě stála na znejišťování postavení zaměstnanců, jež bylo obhajováno jako nevyhnutelná daň za udržení investic a pracovních míst. Všechny ekonomické potíže byly spojovány – někdy oprávněně, jindy nikoli – s nedostatkem flexibility a potřebou „strukturální reformy“ pracovních trhů.

S postupem globalizace a s tím, jak se vlády a korporace předháněly v tom, kdo zavede flexibilnější pracovní vztahy, násobně rostl podíl nejisté námezdní práce. Technologický rozvoj zde nebyl na vině. Ruku v ruce s rozmachem flexibilní práce rostly také nerovnosti a třídní struktura, na které stála průmyslová společnost, ustupovala struktuře komplexnější, nikoli však méně třídně podmíněné. K tomuto bodu se ještě vrátíme. Nicméně změna politiky  a reakce korporací na diktát globalizující se tržní ekonomiky vytvořily celosvětový trend, který neoliberálové ani politici, kteří zaváděli neoliberální reformy, neočekávali.

Miliony lidí v rozvinutých a rozvíjejících se ekonomikách se staly součástí prekariátu, nového fenoménu s kořeny v minulosti. Ten nebyl součástí „pracující třídy“ ani „proletariátu“. Proletariát odpovídá představě společnosti, která sestává převážně z dlouhodobých, stabilních úvazků s pevnou pracovní dobou, s jasně danými kariérními postupy, odbory a kolektivními smlouvami, s názvy pracovních pozic, kterým rozumí i malé děti a se zaměstnavateli, které většina lidí zná a může očekávat, jak se budou chovat.

Řada z těch, kteří vstupovali do prekariátu, neznala svého zaměstnavatele ani nevěděla, kolik mají nebo v budoucnu budou mít kolegů. Nepatřili ani do „střední třídy“, neměli stabilní nebo předvídatelný plat ani společenský status či zaměstnanecké benefity, které se u příslušníků střední třídy předpokládají.

V průběhu devadesátých let stále více lidí – a to nikoli pouze v rozvojových zemích – získávalo status, který ekonomové a antropologové rozvoje nazývají „neformální“. Lidé, které měl tento pojem popisovat, by sami sebe takto označili jen stěží, natož pak někoho, kdo by jim připomínal, že mají společný způsob života a zaměstnání. Takže nebyli pracujícími, nebyli střední třídou a nebyli ani „neformální“. Co tedy byli? Alespoň náznak pochopení přišel s pojmem prekérní existence. Jejich přátelé, příbuzní a kolegové žili stejně jako oni ve stavu jisté dočasnosti, zbaveni jistoty, zda to, co dělají, budou dělat ještě za pár let, měsíců nebo dokonce týdnů. Navíc si to často ani nepřáli ani se o to nesnažili.

 

Nabízí se dva způsoby, jak uspokojivě definovat prekariát. Jednak jej můžeme pojímat jako jasně vymezitelnou socio-ekonomickou jednotku a ptát se, zda konkrétní jednotlivec je anebo není její součástí. To je užitečné při utváření představ a při analýzách a umožňuje  nám  to  aplikovat  pojem  „ideálního  typu“  Maxe Webera.

„Prekariát“ potom chápeme jako neologismus, spojení adjektiva

„prekérní“ a „proletariát“. Můžeme tvrdit, že prekariát je vznikající třídou, ačkoliv dosud nikoliv třídou pro sebe v marxovském smyslu.

 

 

Sestává z lidí, kteří na rozdíl od salariátu mají minimální důvěru ke kapitálu či státu a kteří nejsou, na rozdíl od proletariátu, vázáni vztahem společenské smlouvy, která by jim výměnou za podřízenost a loajalitu poskytovala určité pracovní jistoty, což byl případ nepsané dohody, na níž byl založen sociální stát. Absence vzájemné důvěry či jistoty výměnou za podřízenost vtiskla prekariátu distinktivní rysy třídy. Zároveň má i specifickou statusovou pozici, neboť ji nelze beze zbytku přiřadit ani k povoláním, která mají vysoký odborný status, ani k středněstatusovým řemeslným profesím. Lze tedy říci, že prekariát má „omezený status“. Jak dále uvidíme, jeho struktura „sociálního příjmu“ špatně zapadá do starých pojetí třídy nebo povolání.

Na příkladu Japonska si můžeme ukázat, s čím se musíme potýkat při studiu prekariátu. V Japonsku dlouho panovala relativně nízká míra příjmové nerovnosti, a proto je Wilkinson a Pickett (2013) řadí mezi „dobré země“. V rovině statusové hierarchie nicméně panuje značná nerovnost, přičemž s rozšířením prekariátu, jehož ekonomický úděl bývá běžnými měřítky příjmové nerovnosti podhodnocován, se jen prohloubila. Pozice s vyšším statusem se v Japonsku pojí se souborem odměn, jež zajišťují společensko-ekonomickou jistotu. Její hodnotu nelze změřit ukazatelem, jakým je finanční příjem (Kerbo, 2003, s. 509-512). Žádných takových odměn se prekariátu nedostává, proto se příjmová nerovnost tak závažně podceňuje.

 

Někteří autoři se snaží líčit prekariát pozitivně, spojují jej s romantickou volností, zavržením norem staré dělnické třídy přiškrcené stálým úvazkem a současně také s odmítnutím buržoazně-materialistických, dobře placených pozic pro „bílé límečky“. Tuto volnomyšlenkářskou vzpurnost a nonkonformitu nemůžeme zcela vytěsnit, jelikož v životě prekariátu má nesporně své místo. Boje mladých a méně mladých proti diktátu podřadné námezdní práce nejsou ostatně ničím novým. Poměrně novým jevem však je, že k prekérnímu způsobu (námezdní) práce se přiklánějí „starší“ pracující, kteří se k tomuto druhu existence uchylují po dlouhém období stabilního zaměstnání. Budeme se jim věnovat později.

 

Bylo by nesprávné klást rovnítko mezi prekariát a pracující chudinu nebo prekariát výlučně spojovat s nejistým zaměstnáním, přestože mezi těmito jevy existuje jistá korelace. Prekérnost implikuje rovněž absenci identity založené na stabilní práci, zatímco i někteří špatně placení zaměstnanci mohou budovat něco na způsob kariéry. Občas se poukazuje na to, že prekarizovaní zaměstnanci nemají kontrolu nad vlastní prací. To je složitější otázka, protože máme několik aspektů práce, nad nimiž lze mít kontrolu: rozvoj schopností a jejich užívání, čas potřebný na práci, načasování začátku a konce práce, intenzita práce, vybavení, suroviny a podobně. Rovněž existuje několik druhů dohledu a dohlížitelů, nejen standardní vedoucí nebo manažer, který by stál nad pracovníkem a přímo na něj při práci dohlížel.

Unáhlili bychom se, kdybychom došli k závěru, že prekariát sestává pouze z lidí, kteří nemohou rozhodovat o své pracovní síle, neboť tu vždy panuje určitá dvojznačnost a skryté vyjednávání ohledně pracovního úsilí, spolupráce a uplatnění schopností, ale zároveň i široký prostor pro sabotáže, drobné rozkrádání nebo korupční rozhazování peněz. Otázka kontroly je nicméně pro pochopení jejich údělu podstatná.

Pozoruhodný způsob dělení nabízí rovněž pojem „statusového rozporu“. Lidé s poměrně dobrým formálním vzděláním, kteří musí přijímat zaměstnání, jež jsou pod úrovní, kterou by považovali za odpovídající své kvalifikaci, budou pravděpodobně trpět statusovou frustrací.

Pro účely této knihy si vymezme prekariát jako skupinu osob, jimž v souvislostí s prací chybí sedm základních forem jistoty, které po druhé světové válce prosazovaly sociálně-demokratické strany a odbory jako program „průmyslového občanství“ pro pracující třídu a proletariát. Ne všichni příslušníci prekariátu by nutně stáli o všech sedm podob zajištění, ale ve všech zmíněných ohledech se jim daří bídně.

 

FORMY PRACOVNÍ JISTOTY V KONCEPCI PRŮMYSLOVÉHO OBČANSTVÍ:

 

jistota pracovního trhu (labour market security) – adekvátní příležitosti obstarat si živobytí; na makroúrovni se manifestuje závazkem vlády o dosažení „plné zaměstnanosti“.

jistota zaměstnání (employment security) – ochrana před svévolným propouštěním, regulace náboru a propouštění, finanční sankce pro zaměstnavatele, kteří se pravidly neřídí atd.

jistota pracovního místa (job security) – schopnost a příležitost udržet si odpovídající pracovní pozici plus záchytné mechanismy proti úpadku dovedností a příležitosti k vzestupné mobilitě z hlediska statusu a příjmu.

jistota bezpečnosti práce (work security) – ochrana před nehodami a s prací spojenými chorobami, například pomocí bezpečnostních a zdravotních regulací, omezení pracovní doby, stanovení nepřípustných pracovních hodin, regulace noční práce žen a systému kompenzací za chyby ze strany zaměstnavatele.

jistota rozvoje dovedností (skill reproduction security) – příležitost osvojovat si nové dovednosti skrze učňovskou praxi, zaměstnanecké školení apod. a prostor pro využití takto nabytých schopností.

jistota příjmu (income security) – zajištění adekvátního a stabilního příjmu, například pomocí mechanismu minimální mzdy, garantované mzdy, komplexního sociálního systému a progresivního zdanění za účelem snížení nerovností a vyrovnání nízkých příjmů.

jistota reprezentace (representation security) – kolektivní hlas na pracovním trhu, například nezávislé odbory s právem na stávku.

 

Prekarizovaný se necítí být součástí solidárního společenství pracujících a tím silnější je jeho odcizení a instrumentální přístup  k tomu, co by měl dělat. Jednání a postoje, které vycházejí z nejistoty, se přiklánějí k oportunismu. Na jeho jednání nepadá „stín budoucnosti“, který by mu dával pocítit, že to, co říká, dělá nebo cítí dnes, bude mít dopad také na jeho dlouhodobé vztahy. Prekarizovaný nemá pocit, že by jeho život někam směřoval, protože v tom, co dělá, žádná budoucnost není, necítí, že by na něj budoucnost vrhala svůj stín. Má-li na obzoru další práci nebo činnost, nejeví se mu výpověď nebo odchod z práce tolik problematický.

 

Třebaže někteří prekarizovaní mají určité kvalifikační předpoklady a mnozí dokonce zastávají pozice s atraktivními názvy, zaměstnanecká identita prekariátu schází. Někteří lidé považují za známku svobody právě to, že nejsou vázáni k žádné morálce nebo chování, které by vymezovalo jejich profesní identitu. Později se proto zaměřím na obraz „městského nomáda“ a „druhořadého občana“ či „občana druhé kategorie“ (denizen), mnohdy – ale nikoli výhradně – naturalizovaného cizince. Právě proto, že někteří lidé dávají přednost nomádskému způsobu života místo toho, aby se usadili, nemůžeme pohlížet na všechny prekarizované jako na oběti. Ovšem většina z nich se ve své nejistotě a s mizivou vyhlídkou na změnu postavení cítí velmi nepříjemně.

 

Prekariát vystihují čtyři pojmy: zlost, anomie, úzkost a odcizení. Zlost vychází z frustrace, že cesty ke smysluplnému životu jsou pro prekariát uzavřené, a z pocitu relativní deprivace. Jsou lidé, kteří by to nazvali závistí, nicméně život pod neutuchající palbou obrazů materiálního úspěchu a všudypřítomné kultury celebrit nutně musí vyvolat odpor. Prekariát není frustrovaný jen proto, že život prekarizovaného se skládá z flexibilních zaměstnání se všemi nejistotami, které se s nimi pojí, ale také proto, že v takových zaměstnáních nevznikají vztahy vzájemné důvěry, které by posilovaly smysluplné struktury a sítě. Prekariát také nemá možnost stoupat na žebříčku sociální mobility, takže balancuje mezi stále hlubším sebevykořisťováním a rezignací.

 

 

 

Úryvok z knihy Prekariát, ktorá vyšla v roku 2019 v českom preklade Antonína Handla a Petra Janusa vo vydavateľstve Rubato

 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *