Zlaté časy. Mytická minulost, slepá ulička sentimentu. V Banské Štiavnici měli Zlaté časy jeden rok. A několik skvělých výstav současného umění. A několik vyhořelých kulturních producentek. A několik kritických kritiků. A jednu vedoucí galerie, která byla prostředníkem mezi vedením muzea a kurátorkami a na konci roku odešla. A jednu od začátku roku neobsazenou pozici v galerii, o jejíž budoucnosti se mimo jiné diskutovalo v polovině června v banskoštiavnickém kině Akademik.
Odkud začít? V Banské Štiavnici se asi vždy musí začít daleko v minulosti a hluboko pod povrchem země, odkud se po staletí dobývalo nerostné bohatství. S takovým bohatstvím je to samozřejmě složitější, bylo tu vždy jen pro někoho – ne všichni si dokázali vzít svůj díl, nejméně pak sama země, která do toho, co v jejím nitru lidé našli a co se s tím rozhodli udělat, neměla co mluvit. Velká část zmíněného bohatství putovala ze Štiavnice vždycky rychle pryč, především k panovníkům, jimž pomáhala roztáčet kola velkých dějin. I na místě ale stříbro (bavíme se především o něm) umožnilo mnohé – měnit krajinu, stavět, tvořit umění. Zdá se tak zcela logické, že ve městě, kde je vše tak pevně svázáno s historií hornictví, se i umělecké předměty staly součástí sbírky Slovenského banského muzea (SBM). Na rozdíl od drtivé většiny podobných galerií, jež vznikaly v regionálních centrech bývalého Československa od padesátých do osmdesátých let minulého století, tak Galéria Jozefa Kollára (GJK) v Banské Štiavnici není samostatným muzeem umění, ale je součástí muzea technického, spadajícího pod ministerstvo životního prostředí.
Tušenie svetla
Autori: Jaro Varga a Lucia Tkáčová
Hosť: Michal Cáb
Foto: Adam Šakový
K tomuto nutně neúplnému úvodu doplním vlastní zkušenost. Do Banské Štiavnice jsem se poprvé podíval před nějakými devíti lety. Přijel jsem se skupinkou studentů brněnské Fakulty výtvarných umění na workshop, který vedl v prostorách své grafické dílny Svätopluk Mikyta. Dílna byla zároveň součástí infrastruktury tehdy ještě velmi čerstvého projektu Banská St a nica Contemporary – rezidenčního centra orientovaného na mezinárodní současné umění. Co mohlo nejprve působit jako trochu bláznivý nápad, se po více než deseti letech jeví jako jedinečný úspěšný projekt prokazující životaschopnost „jednoduché“ mise spočívající v propojování lokálního s globálním. Tehdy bylo vše nové, prodávání jízdenek pro lokálku jezdící po „trati mládeže“ bylo romantikou svého druhu, ale jak šly roky, prostor vlakového nádraží se ukazoval jako stále problematičtější nejen z hlediska jeho těžko udržovatelné infrastruktury, ale především kvůli relativní izolovanosti od živé části města. Bodnárová s Mikytou myslím rychle pochopili, že bez živějších vazeb k těm, kdo ve Štiavnici žijí, není jejich projekt – ve své hlubší podstatě – udržitelný.
Čas tuhne uprostred
Autorky: Ilona Németh a Lucia Tkáčová
Foto: Adam Šakový
Právě tady, v urgenci tohoto zjištění, začíná podle mé vlastní interpretace příběh, na jehož konci jsou nešťastné Zlaté časy. Nešťastné proto, že nechtěné (vedením muzea). Nechtěné proto, že příliš „neurvale“ odkrývající strukturální i lidské problémy spojené s existencí a činností GJK. Projekt Zlaté časy běžel po boku projektu Almázia – město kultúry 2019. Jak na diskusi zmíněné v úvodu textu řekl ředitel Fondu na podporu umenia Jozef Kovalčík, projekt „města kultury“ vznikl s představou, že nepůjde o nějaký jednorázový „festival“, ale že městu, jež se projektu zhostí, pomůže nastartovat nové procesy uvnitř kulturních institucí, k nimž by jinak bez toho popostrčení nedošlo nebo by to byl běh na daleko delší trať. Zlaté časy sice nebyly přímo součástí Almázie, ambici měly nicméně stejnou – vdechnout nový život GJK, která sice zvládá plnit svou základní roli jako jedna z osmi expozic SMB (seznámí návštěvníky s uměleckou částí sbírkového fondu a rozšíří tak poznatky z dalších expozic o jakousi kulturní nadstavbu), ale za toto nezbytné minimum se nedokáže posunout.
Konečně jsme tedy u jádra problému, u otázky, zda je legitimní požadovat, aby GJK překročila svůj stín a změnila se v komplexní regionální muzeum umění, které může těžit z jedinečného kontextu, daného jak institucí, jejíž je součástí, tak místem, kde se nachází (a když mluvím o kontextu místa, nemyslím tím jen hornickou minulost Banské Štiavnice, ale také – a možná především – její přítomnost a existenci kulturní infrastruktury, která se zde v poslední dekádě intenzivně rozvíjí). Snad tu nikomu nic nepodsouvám, ale troufl bych si tvrdit, že takto položenou otázku musí kladně zodpovědět všichni, kdo se zmíněné diskuse zúčastnili. Jak je tedy možné, že namísto konsenzuálního nadšeného hledání způsobu, jak něčeho takového dosáhnout, byla diskuse veřejnou demonstrací probíhající zákopové války, v níž se ředitel SBM Jozef Labuda zjevně „zasekl“ na své pozici, do níž se navíc zdá být stále silněji tlačen kritikou, kterou lze nicméně až příliš snadno shodit ze stolu s tím, že zaznívá jen z facebookových profilů a „bohémských kaváren“? (Toto spojení z úvodu zamyšlení diskuse rovněž účastného vedoucího kurátora sbírek starého umění SNG Dušana Burana mimochodem nevnímám ani tak jako variantu na zemanovské pohrdání „pražskou kavárnou“, jako starou dobrou stavovskou povýšenost muzejního odborníka nad umělci pokoušejícími se o kritiku institucí bez té „správné“ odbornosti.)
Genesis
Kurátorka: Mária Janušová
Vystavujúce umelkyne: Sári Ember, Tereza Příhodová Štětinová
Foto: Ján Kekeli
Myslím, že debata je takto vyhrocená také v důsledku dlouhodobého nezájmu vedení SMB o GJK a nepochopení toho, co se v galerii odehrálo. GJK totiž koketuje se současným uměním už delší dobu, ale teprve Zlaté časy naplno zviditelnily důsledky tohoto vývoje. V případě výstavy Čas tuhne uprostred nechaly Ilona Németh a Lucia Tkáčová diváky tyto důsledky doslova prožít jako sérii galerijních intervencí, instalací a objektů. Z pohledu vedení instituce to celé může vypadat jako příběh o jezinkách. Nejprve byly jezinky hodné – nepřišly se jen ohřát, ale také něco nabízely. V roce 2015 se v GJK odehrál 11. ročník Trienále malého objektu a kresby, kterého se kurátorsky ujali již zmiňovaní Svätopluk Mikyta a Zuzana Bodnárová. Tento ročník znamenal v historii trienále zlom a nový příklon k současnému umění jasně deklaroval i zvolený podtitul RESET. Vedoucí galerie Iveta Chovanová v navázané spolupráci pokračovala i v dalších letech. Od roku 2016 Banská St a nica v budově GJK provozovala výstavní prostor Display BSC (ten s odchodem Chovanové mimochodem skončil také). Namísto jednorázové události, která má potenciál do Štiavnice přilákat úzký okruh ze „scény“, jako je trienále, tu máme nově galerii s pravidelným programem, která už má ambici jinou – postupně budovat okruh místních návštěvníků, kteří do GJK chodí za současným uměním. Tento trend příklonu GJK k současnému umění pak stvrdil 12. ročník trienále s podtitulem #OK (2018), jehož se kurátorsky ujali Mária Janušová a Erik Vilím, a nakonec samozřejmě Zlaté časy.
Krištáľová reťaz
kurátorka: Lucia Tkáčová v spolupráci s Nicom Krebsom
Architektúra: Jakub Kopec a Lucia Tkáčová
Vystavujúci umelci a umelkyne: Melanie Bonajo, Oliver Laric, Shana Moulton, Tabita Rezaire, Markus Selg
Foto: Ján Kekeli
Lucia Tkáčová a Mária Janušová jako kurátorky a producentky projektu Zlaté časy tak nevstupovaly na zcela neznámé území, ale jedna věc, jak si správně všímá ve svém komentáři Rastislav Marko, tu byla zcela nová, a to snaha radikálněji intervenovat přímo do prostorů vyhrazených stálé expozici. Hnědý koberec, kancelářské žaluzie, úsporné zářivky a nikdy nezapojené vysoušeče vzduchu se staly prvními oběťmi sporu, v němž, jak se rychle ukázalo, zůstala aktivní jen jedna strana, zatímco druhá, když začalo být zjevné, že celý projekt nabírá (nevyhnutelný?) rozměr institucionální kritiky, se stáhla do pozice pasivní rezistence.
Na strategické rozhodnutí Ivety Chované kompenzovat strukturální hendikepy GJK (absence kurátorů, nízký provozní rozpočet) přizváním vnějších aktérů upozornila v opakovaně zmiňované diskusi kurátorka Zuzana Majlingová. Kdo s čím zachází, s tím také schází, chtělo by se říct. Současné umění má tu nešťastnou vlastnost, že zájem o kontext, o místní specifičnost, o dekonstrukci zdánlivě nezpochybnitelných pravd a nepřekročitelných pravidel se stal od konce šedesátých let postupně jeho neodmyslitelnou součástí. Toto není střet starého a nového. Rozhodně to není střet starého s „moderním“, jak v kině Akademik několikrát zaznělo. Je to střet nekritického s kritickým. Je to střet zákony a zvyklostmi vyztužené legitimity na jedné straně a jakéhosi hrdého „párijství“ na straně druhé. A to mě přivádí k poslednímu rozměru celé „kauzy“, na který bych chtěl ještě upozornit. Zdá se, že boj o odkaz Zlatých časů má také výrazný „identitářský“ (nevím, jak jinak to nazvat) prvek. Ve Štiavnici, stejně jako ve všech hrdých regionálních centrech, platí více než co jiného dlouhodobé bytí na místě. Jen tím lze získat legitimitu. Turisté, badatelé, kurátoři, umělci, ministři, ti přijíždějí a odjíždějí. Jsou to to lidé odjinud. Proto ve své úvaze přikládám takový význam činnosti Banské St a nice, proto je ale také „problematická“ Lucia Tkáčová. Nelze je jednoduše odbýt s tím, že to je hlas nějaké odtělesněné „bohémské kavárny“. Tady se bavíme o lidech, kteří zarputile neodcházejí a zároveň mají divnou potřebu obracet tok bohatství, o kterém jsem psal v úvodu. Jezdí nahoru a dolů ve svých autech potlučených při projíždění klikatými cestami spojujícími hřeben kaldery se zbytkem světa, aby do Štiavnice přiváželi věci a lidi a myšlenky, které tu pak zůstávají a rezonují, což nemusí být vždy pohodlné, ale je to nesmírně důležité.
