Bertolt Brecht si v roce 1953 na otázku „Dá se dnešní svět zobrazit na divadle?“ odpovídá: „Dnešní svět na divadle zobrazit lze, je-li to svět, který lze změnit.“ Je nasnadě, že mluvíme o společenské funkci divadla, tím pádem i o jeho političnosti. Existuje tvrzení, že každé divadlo je politické. Míní se tím, že divadlo je politické vědomě, záměrně, ale že i když politické být nechce, je politické právě proto, že se političnosti vyhýbá – jinými slovy říká, že je smířeno se statem quo současného světa. A lze připomenout ještě jiné opakované tvrzení, spojené především s emancipačním hnutím feminismu: že i osobní je politické.
Je třeba se ovšem pozastavit i u onoho „zobrazení“ v Brechtově výroku. Politikou se můžeme aktivně zabývat i bez divadla. Ale je-li jednou divadlo druhem umění, pak „divadlo jako zobrazení světa“ je podstatná část úvahy. Má být divadlo „zrcadlem společnosti“? Má zobrazovat soudobou realitu ve smyslu vytváření metafor soudobé (politické) reality?
„Zatímco na východě se jednalo o hru s tajnými zprávami, na západě se divadlo vydalo cestou otevřené provokace, kdy diváci opouštějící sál a práskající dvěřmi byli spíš pravidlo než očekávání,“ píše Florian Malzacher ve sborníku příhodně pojmenovaném Nikoli jen zrcadlo – hledání politického divadla dneška. Troufám si tvrdit, že dnešní divadlo v Česku a Slovensku je „zabržděné“ v představě o nutnosti vytváření metafor, jako by to byl hlavní cíl. Zcela prostě řečeno: tleskáme si za to, že složitým způsobem řekneme již dávno svobodně vyslovenou pravdu, se kterou všichni souhlasíme, protože to je mimochodem i způsob, abychom si rozuměli. Ale tímto stavěním metafory na piedestal si bráníme chápat divadlo v onom smyslu „vykládání dnešního světa“.
Samozřejmě, divadlo není omezeno jen na vytváření metafor, vždyť další opakované tvrzení zní: „Divadlo je komunikace.“ V dnešním divadle je kromě oné „nejklasičtější“ představy divadla (překrývající se ve středoevropských poměrech s „činohrou“) mnoho způsobů, čím divadlo může být a jak fungovat mimo logiku zobrazování. A je dokonce nutné neustále „znesamozřejmňovat“ nebo v brechtovském pojmenování „zcizovat“ divadlo jako zobrazení.
Pro mne ovšem není zásadní hledat „alternativní“ formy divadelního jazyka – primární je pro mne téma, obsah, výpověď; až na základě toho hledám adekvátní vyjádření, způsob, jak obsah komunikovat směrem ven. Divadlo se dosud snažilo především o vytváření metafor reality, dnes je podstatné dělat divadlo, které dokáže vykládat metafory dnešního světa. Jinými slovy: nepovažuji za hlavní na jevišti metaforou zobrazit dobovou událost nebo trend, chci jevištěm poodhalit, co stojí za těmito událostmi. Ostatně nahlédnout věc jinak, nově, z jiného úhlu, „znesamozřejmnit“ zažité chápání – to považuji za smysl umění. Nikoli nutně sebevyjádření.
Všechnu moc imaginaci
Musím se přiznat, že až donedávna jsem ono osmašedesátkové heslo „Všechnu moc imaginaci“ nechápal – vnímal jsem ho jen povrchně jako odkaz na surrealismus a cítil jsem v něm spíš potřebu vyjádřit „pojďme žít v umění a ne v násilí“. Neuvědomoval jsem si důsledně politický rozměr těch slov.
Vyrůstal jsem v devadesátkách a cesta k chápání političnosti divadla byla ovlivněna atmosférou postkomunismu, přetrvávajícím diskurzem „konce dějin“ a pocitem, že po sametu přišla definitivně svoboda. Kdybych si měl vzpomenout na bod obratu v chápání tohoto hesla, pak je to naše inscenace Ferdinande!, která cituje tuto větu: „Naše generace odkojená tržní svobodou prý ztratila smysl pro utopii, prý jsme smíření s tím, že žijeme v nejlepším z možných světů, a ztratili jsme schopnost požadovat nemožné.“ Obrat se dokončil, když jsem na Provázku inscenoval Hráče podle Dostojevského. Tehdy mi došlo, že není nutné za každou cenu „zobrazovat“ globální světosystém skrytý za událostmi, ale že funkčnější je přizvednout oponu, poodhalit významy skryté za realitou. Všechnu moc imaginaci zde z jeviště přímo a opakovaně, až manifestačně zaznívá a spojuje pro mne způsoby, jak se vztahovat stejně k divadlu i ke světu. V divadle to znamená provokovat k představivosti, k jinému způsobu nazírání – nikoli tedy nutně jen provokaci ve smyslu vydráždění diváků. V globálním uvažování to znamená nepřijímat automaticky stávající výklad světa, v tomto případě hegemonii globálního kapitalismu. Je to výzva k tomu, znovu promýšlet utopii. Jak nám ukazuje klimatická krize, myslet utopii je dnes realističtější než politický realismus současných představitelů moci. Zároveň je třeba si uvědomit, že ona „moc“ se dává imaginaci nikoli ze vzduchoprázdna. Toto heslo říká: jako první je třeba si uvědomit současnou podobu hierarchie moci, nahlédnout současnou tvář vykořisťování. Toto heslo je nositelem univerzálních hodnot lidství a všech emancipačních hnutí všech utlačovaných v dlouhé historii lidstva, ať už jsou to dělníci, ženy, nebo kolonizované národy.
Situace dnes
Dalo by se říct, že jsem se „radikalizoval“ až kolem třicítky – a myslím samozřejmě radikalizaci v myšlení, v pozitivním smyslu a týkající se přemýšlení o soudobé politické realitě. Dnes jsem považován za „levicového“ divadelního režiséra. Nemám s tím problém. Problém mám spíš s tím, že je to až taková abnormalita.
Většina divadelních tvůrců v dnešním Česku a Slovensku se hlásí buď k apolitičnosti, nebo se považují za pravicové, za liberály či prostě zastánce „občanské společnosti“. Obecně je ale cítit nechuť k političnosti ve jménu „nebudeme přece ideologičtí“. Což je podle všeho důsledek čtyřiceti let byrokratického autokratického systému, který sám sebe nazýval systémem „komunistickým“. Minimální přítomnost levicového smýšlení divadelních tvůrců vypovídá mnoho o úloze divadla v Česku a na Slovensku. Divadlo je na okraji, ale ještě na větším okraji, než by ze své podstaty jako umění být mohlo.
Přitom je spousta lidí, kteří se takzvaně zajímají o kulturu, dokonce vyhledávají takovou kulturu, od které se dá čekat nějaká míra angažovanosti, političnosti – většinou ovšem jako pole zájmu jmenují film, hudbu a výtvarno. Divadlo chybí. Protože ho většina lidí (obzvlášť mladší generace) vnímá jako snobskou záležitost, jako místo, kam se spíš chodí „splnit kulturní zážitek“, a proto mu nevěnují pozornost.
Této reakci vlastně rozumím. Proč se zabývat uměním, které ono „Všechnu moc imaginaci“ nechalo stát někde v koutku? Imaginace v politickém smyslu je jako empatie v mezilidských vztazích. Když se valná část českých divadelních tvůrců nedokáže ani po třiceti letech překlenout přes náš lokální postkomunismus rovnající se buď pravicovosti, nebo antiideologičnosti, naznačují, že příliš velkou sociální empatií a tím pádem ani představivostí nevládnou.
Divadlo instituce
Problém institucionálních divadel (tedy těch státem či městem dotovaných) je, že není tlak, aby se vyvíjela. V tomto ohledu samozřejmě velmi hraje roli, jestli se jedná o regionální divadlo či divadlo ve větším městě. Regionální města mají v Česku zpravidla jednu činoherní scénu a jednu scénu pro děti (loutkové divadlo). To samo o sobě je problematické dělení, ale budiž. Ve městech, kde je více divadel, je větší prostor pro rozrůznění dramaturgie. Obecně ale institucionální divadla do neochoty se měnit, vyvíjet či prostě jít s dobou tlačí jednoduché věci: divadlo je dotované jen do určité meze, musí si vydělat, musí dokázat, že je navštěvované. Bojí se ztratit diváky. Proto než snaha posouvat dramaturgii dopředu zpravidla vítězí úvaha nevyhnat si své dosavadní diváky. Ale i pokud se najde ambiciózní tvůrce ve vedoucí pozici, který je ochotný divadlo posouvat a tím riskovat jisté diváky, má zpravidla jeden problém – a to, že v naprosté většině případů je podřízený hlavě divadla, kterou je („neosvícený“) manažer či ekonom. V tomto ohledu se ale věci mění a i v Česku jsou divadla, kde se – nutno dodat po německém vzoru – oněmi řediteli či intendanty stávají praktikující umělci, kteří jsou ochotni vzdát se své tvůrčí práce či její části a věnovat se řízení divadelní instituce. Otázka je, zda to stačí a jestli se nejedná spíš o světlé výjimky. Lidé, kteří by ocenili jiné, progresivnější divadlo, si zvykli, že musí hledat na nezávislé scéně. Ta se ovšem velmi často soustředí zejména na to, aby byla „alternativou“ hlavně co do formy. To, co ale podle mého názoru potřebujeme nejvíc, je, aby alternativností byla v soudobém divadle vnímána hlavně ochota představit si alternativu k soudobému globálnímu světosystému. Současný svět na divadle zobrazit lze, chce to ale divadlo, které se nebojí představivosti. Jak v rovině obsahové a formální, tak v rovině politické.
Dovětek: Být divadelním režisérem
Byl jsem požádán, jestli bych v tomto textu nezmínil i to, proč jsem se stal právě (divadelním) režisérem. Nepřijde mi to jako zásadní téma. Vlastně mi vždy bylo i nepříjemné na otázku „Co děláš?“ odpovídat „jsem režisér“. Raději jsem odpovídal, že „dělám divadlo“. Začít se věnovat režii mi přišlo samozřejmé – snad proto, že se jedná o „ucelující“ věc. Dávat věci dohromady, usouvztažňovat je mi přišlo jako smysluplný úkol. Potřeba řídit nebo být na vrcholu hierarchie pro mne motivací nebyla. Divadlo, potažmo divadelní režie, má pro mne kouzlo i v tom, že na rozdíl od filmu nebo literatury nelze tvořit s pocitem, že když ne teď, tak třeba za sto let mě někdo ocení, že „mé dílo zarezonuje“. Divadlo musí fungovat teď a tady, divadelní režisér nemůže uniknout do pochybných představ o budoucím uznání, soustředí se proto na to, jak nechat věci zaznít teď a tady.
Zároveň je dnes nasnadě konfrontovat režii s trendem dehierarchizace divadelní tvorby. Mluví se o tvůrčích kolektivech s demokratičtějšími postupy tvorby, než jsou klasické postupy a rozdělení funkcí. K tomu říkám: nejsem vůbec proti, je mi sympatické ohledávání antihierarchičnosti na jakékoli rovině. Já se ovšem cítím být režisérem nikoli jako hlava hierarchie, ale jako součást jednoho velkého procesu, v němž má každý své místo podle svých možností. Proces vzniku inscenace vnímám jako jakýsi ideální komunismus. Jako režisér tomu procesu vtiskávám konkrétní pečeť, díky níž může být výsledná inscenace nebo divadelní tvar konkrétním vyjádřením, může být nositelem silného názoru, výrazným gestem. A o to mi jde.
Autor je režisér, dramatik, herec. Pravidelně pracuje s Městskými divadly pražskými (Komedie), s Divadlem Husa na provázku, s Klicperovým divadlem a dalšími. Na nezávislé scéně tvoří především s divadelní skupinou Lachende Bestien.
