Nová kniha Miroslava Petříčka Filosofie en noir otevírá příležitost zamyslet se nad možnostmi současného myšlení. Spíše než recenzi či kritiku tak Václav Janoščík nabízí vstup do náročného filozofického temna fenomenologie, poststrukturalismu i brakové literatury.
„Fantomas.“
„Prosím?“
„Říkám – Fantomas!“
„A co je to?“
„Nic – a všechno.“
„Tak co to znamená?“
„Je to nikdo… a přesto někdo!“
„A co vůbec dělá ten někdo?“
„Nahání strach.“
Tímto rozhovorem začíná první ze série knih o legendárním arcipadouchovi z roku 1911. Strach, který Fantomas vzbuzuje, je dílem jeho „unikavosti“, jeho schopnosti neustále se vyhýbat spravedlnosti, a dokonce i identifikaci, tvrdí ve své nové knize Miroslav Petříček. Fantomas tak nejen uniká moderním metodám a policii, ale vědu a technologii sám využívá ve prospěch svých zvrácených úmyslů. Není pouze náhodou, že tato senzační literatura, špionážní, ale i klasický detektivní román, vznikají před první světovou válkou. Dobrodružství, senzace či zločin se stávají vyšinutím z běžného toku času. Zastupují neznámý a nebezpečný vnějšek.
Odtud pak nejdůležitější formulace celé Petříčkovi knihy: Krize je, když se vnitřek a vnějšek stávají nerozlišitelné. Když se vnějšek dostává dovnitř. Hrozba již není vně společenského řádu, ale dostává se do intimní blízkosti. Zároveň samotná společnost a její instituce (policisté, politici) nejsou schopni obnovit rovnováhu, potřebujeme hrdinu, detektiva, který se sám nebojí zaplést s vnějškem. Hrdina i padouch jsou v podobné pozici vůči světu – uvědomují si, že jeho tkáň je narušená, že vnějšek se dostal dovnitř. Petříček se ale nevěnuje tolik popkultuře a nepopisuje ani tak vlastní krizi, jako spíše její odraz a důsledky ve filozofii.
Co si počít s filosofií?
Filosofie je dnes ve velmi prekérní, nepříjemné situaci, a to nejméně ze dvou vzájemně souvisejících důvodů. Jedním je oboustranný nezájem filozofů a společnosti. Druhým pak je zvláštní místo, nebo ještě přesněji čas, ze kterého filozofie mluví. Tento čas je dnes poznamenán nejen onou distancí od společnosti, ale také samotnými dějinami myšlení. Filozofie (alespoň ta označovaná jako kontinentální) se od jisté doby nemůže jednoduše vázat na představu, že formuluje ideální společenské podmínky, které se postupně budou naplňovat. Nejenže by takový přístup byl jednoduše naivní, ale sami filozofové mají za to, že selhal.
Obvykle myslitelé ztotožňují tento moment s holokaustem a druhou světovou válkou, ve které ztroskotaly plány modernity a osvícenství (především teze Theodora Adorna a Maxe Horkheimera). Filozofie tak postrádá jednoznačné místo (pokud ho kdy měla) a vztahuje se nikoli k afirmaci či budování, ale naopak ke krizi a selhání. Není orientována na budoucnost, ale na minulost, jako by se odehrávala po vlastním konci, po selhání svých ambicí. Navracení se stává její hlavní časovou osou.
Miroslav Petříček je jedním z velmi mála filozofů, kteří se snaží s těmito dvěma problémy filozofie vypořádat. Zatímco jeho předchozí knihy (například Myšlení obrazem) se snažily oslovit širší publikum a snad také postupně prolamovat nezájem o filozofii, pak současná publikace Filosofie en noir se plně věnuje druhému problému. Jak filozofie reaguje na krizi myšlení a jak se stala myšlením krize? Jakým způsobem přemýšlíme tváří v tvář selhání (našeho) myšlení?
Co je krize?
Začátek této genealogie je věnován na první pohled zvláštnímu spojení poslední knihy Edmunda Husserla Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie (1936) a na druhé straně senzačnímu či brakovému románu. Zatímco tyto žánry objevují krizi a její myšlení nevědomky, Husserl ve své filozofické závěti identifikuje krizi výslovně jako všeobecný stav evropské kultury. Pro samotného Husserla je krize především zapomenutím původu. Tím pro něj byla idea univerzálního vědění, které bylo ale překryto pozitivismem, technizací či fragmentarizací vědy. Jednodušeji řečeno, věda se odtrhla od žité zkušenosti a stala se nepřístupnou, postavila příkop mezi objektivní a subjektivní svět. Proti tomu Husserl nabízí svoji fenomenologii, která se snaží vědu založit radikálně subjektivně – na jistotě toho se ukazuje jako jev či fenomén.
Problémem Husserlova řešení je právě skutečnost, že řešení nabízí. Hrozbu chce odrazit; nesrozumitelné uchopit; vnějšek asimilovat vnitřkem. Naopak autoři, kteří píší po druhé světové válce, mají mnohem větší pochopení pro neredukovatelnost vnějšku. Ať již jde o klíčovou anamnézu dialektiky osvícenství Adorna a Horkheimera, Derridovu dekonstrukci, filozofii Emmanuela Lévinase, Jeana-Françoise Lyotarda, nebo texty Maurice Blanchota – všechny tyto poválečné filozofické pozice Petříček spojuje jako snahu opět založit filozofický diskurz vědomý si (své vlastní) krize. Z krize myšlení se tak vlastně stává myšlení krize. Není to hrozba útočící na přítomnost, ale přítomnost sama je krizí potud, pokud je ochotná pochybovat o svých podmínkách a neustále je znovunalézat, tedy zůstat otevřená vůči svému vnějšku.
O čem lze svědčit?
Metaforu vnitřku a vnějšku pak Petříček svazuje se světem a událostí. Zatímco první reprezentuje řád, událost v radikálním smyslu znamená vpád neznámého. Filozofie pak není reflexí této skutečnosti, ale odpovědí na událost. Otázkou druhé poloviny knihy se stává, jak a zda vůbec lze svědčit. Ještě více do popředí přichází holokaust jako událost, o které svědčit nelze (například Primo Levi, Giorgio Agamben). S tím pak přichází druhý problém Husserlovy fenomenologie, kterou jinak Petříček až překvapivě setrvale využívá. Tím je, že vsází na ukazování se (zeigen) fenoménu a opomíjí svědectví (zeugen). Husserlovo ukazování má založit fenomenologii objektivně. Naopak svědectví vždy vyžaduje subjekt výpovědi – svědka.
Poválečná kontinentální filozofie opět představuje odpověď na tento problém. Filozofové od Jacquese Derridy přes Michela Foucaulta až po Giorgio Agambena řeší právě vzájemnou konstituci subjektu a jeho výpovědi. Východiskem přitom není situace, kdy musím mluvit, abych byl subjektem, a na druhé straně někdo musí vypovídat, aby bylo možné svědectví. Naopak, východiskem je holokaust, tedy situace, ve které nikdo svědčit nemůže. Také problém svědectví proto uvádí do vztahu vnitřek a vnějšek, vyslovitelné a nevyslovitelné.
Jaká současnost?
Stejně jako u převrácení krize myšlení v myšlení krize také zde pro Petříčka „řešení“ paradoxu spočívá v jeho afirmaci. Neschopnost mluvit není útokem na svědectví, ale jeho konstitutivní složkou. „Člověk je schopen stát se svědkem právě proto, že má řeč jako bytost schopná řeč nemít.“ Cílem filozofie po druhé světové válce tak není nalézt pevný základ a učinit vše vyslovitelným. Naopak jde o to, uchovat neuchopitelné, neasimilovatelné či nepřeložitelné.
Možná se ona změna filozofie netýká tolik toho, co říká, ale spíše jak mluví. Proto se do filozofie vracejí a hlouběji usídlují žánry eseje, fragmentu, dialogu nebo filozofické momentky. Důležitější však je, že vlivem této změny filozofie již nemůže mít nárok na univerzálnost přesahující její historickou podmíněnost, ale sama musí odpovídat podmínkám. Jak Petříček uvádí na závěr, myšlení „je pouze tam, kde se děje, protože hledá, jak myslet jinak“. Stejně jako detektivové musejí také ti, kdo se zabývají filozofií, přijmout skutečnost, že tkáň světa se mění; a dopadení jednoho padoucha nám nenavrátí původní řád a spravedlnost.
Limitem knihy Filosofie en noir však zůstává právě současnost. Kniha se věnuje historické proměně filozofie, tomu, jak, nebo dokonce odkdy je možné (kontinentální) filozofii chápat jako myšlení krize nebo myšlení katastrofy (po holokaustu). Naše přítomnost však má radikálně odlišné problémy, které podmiňují další a další proměny filozofie.
Například různé druhy spekulativních filozofií ukázaly, v čem spočívají limity poststrukturalistického myšlení, ze kterého sám Petříček přirozeně vychází. Velmi stručně, zatímco problém Filosofie en noir spočívá v tom, že fikce (ohrožení, spiknutí, vědecké postupy i špionážní dramata) se stává skutečností, vnějšek se dostává dovnitř, pak dnes čelíme opačnému problému. Realita se stává fikcí. Zatímco dřív problém přicházel z vnějšku, nyní, v éře antropocénu, sociálních sítí či fake news, si musíme uvědomit, že krize vychází zevnitř. Stejně jako Sherlock Holmes musí myslet jako zločinec, aby odhalil jeho plány, i my dnes musíme pochopit (finanční) spekulace, cirkulaci materiálů nebo vzorce populismu, abychom jim mohli čelit.
Miroslav Petříček, Filosofie en noir. Karolinum 2018.
Autor je filozof
