Takzvaný bolsonarismus je více než Bolsonaro

Brazilské volby vyhrál nečekaně těsně Lula da Silva, středolevicový kandidát a vůdce Strany pracujících (PT) s korupční minulostí, který se ve svých 77 letech stává další osobou, jež bude řídit velký stát ve věku, kdy by řada lidí již neměla řídit ani auto. Čeká ho však koexistence s pravicovým kongresem, v němž je nejsilnější stranou formace podporující poraženého Jaira Bolsonara, jehož volební výsledky v obou kolech popřely průzkumy veřejného mínění a ukázaly, že ani čtyři roky více než nekompetentního a cíleně polarizujícího vedení země nestačí potlačit intenzitu kulturní války a nového štěpení v brazilské společnosti. Volby současně přinesly řadu otázek o současné Brazílii. Jak silný je v ní náboženský konflikt? Kdo vlastně volí Bolsonara? A jak bude reálně vypadat nejenom Bolsonarovo uznání porážky, ale další koexistence v zemi, v níž je vedle silné podpory strany PT přítomen také výrazný a agresivní antipetismus (odpor k PT)?

Kulturní války

Bolsonarovu porážku není rozhodně možné považovat za tečku za fenoménem, kterému zatím dáváme dosti zkratkovitou nálepku „bolsonarismus“ a řadíme ho do širokého a nadužívaného konceptu populismu. Jair Bolsonaro není jenom populista, který v Brazílii vymezil dvě antagonistické skupiny, lid a elitu, a díky tomu se umně dostal k moci, již si málem i udržel. Bolsonaro samozřejmě ztělesňuje užším způsobem vymezený fenomén, bolsonarismus, který je jeho dílem a jemuž dal on život, podobně jako třeba Donald Trump nebo v jiném kontextu salvadorský Naib Bukele či Tomio Okamura. Ovšem tento výtvor je sám důsledkem a jenom menší částí širšího jevu, jenž je mnohem hlubší než populistická mobilizace či populismus jako forma politické ideologie o lidu a jeho nepřátelích.

Bolsonaro je totiž produktem a samozřejmě také aktivním spolutvůrcem a aktérem širokého fenoménu nového společenského štěpení, jež dnes dělí většinu (nejenom) západních společností a který snese srovnání s takovými historickými štěpeními, jakými byli konflikt mezi církví a státem, centrem a periferií nebo prací a kapitálem. Ne všude se tato štěpení projevila stejně a ne ve stejný čas, ale šlo o společenské rozpory, kolem nichž se různým způsobem tvořily a etablovaly politické strany, hnutí a jiné organizace. A také političtí vůdci. V případě současného světa můžeme toto štěpení identifikovat jako kulturní války, identitární konflikty nebo spolu s Fukuyamou, v trochu jiné logice, jako požadavky na důstojnost (jiní by mluvili o globalismu vs. antiglobalismu nebo prodloužení a zesílení již existujícího materialistického vs. postmaterialistického štěpení). Nová média a sociální sítě jenom napomáhají etablování popsaných konfliktních linií a jejich utužování.

V konkrétním brazilském případě je Bolsonaro na této širší rovině mluvčím a reprezentantem těch skupin, které odmítají uznávání sexuálních menšin, reformulaci genderových identit, důraz na práva menšinových a/nebo historicky marginalizovaných etnických skupin, přeformulování „daných“ a „normálních“ historických narativů, ochranu přírody a přechod na jiný typ fungování ekonomiky a nový životní styl. Do tohoto štěpení pak různým způsobem vstupují stále působící „stará“ štěpení, jako jsou ekonomické nerovnosti a v brazilském případě zcela nově rámované, nebývalé živé a určitě ještě nikoli naplno nepropuknuvší štěpení náboženské (mezi katolíky a evangelikály, s nezúčastněnými zaujímajícími spíše „katolické“ pozice). Určitým specifikem země pak je rozpor ohledně úlohy armády v politice a obliba militarismu, doplněná o podporu většího držení zbraní v kontextu historicky vysoké kriminality a taktéž komplikující se otázka rasového soužití a vztahu mezi severozápadem země („lulovským“) a jihem.

Bolsonaro samozřejmě používá diskurzivní repertoár podobný krajně pravicovým neokonzervativním „populistům“ a jiným reprezentantům tohoto směřování (hlásí se k Orbánovi) a doplňuje ho o machistické a mizogynní výroky. Avšak tímto populistickým stylem a pokusem o mocenskou strategii reprezentuje fenomén, který se může projevovat a prosazovat i jinými prostředky, méně konfrontačně, více technokraticky a nemobilizačně, bez demagogických a provokativních útoků, tedy v „salonfähig“ stylu, typickém třeba pro indického Modiho nebo tureckého Erdogana. Kdyby ostatně Bolsonaro nepropadal svým trumpovským (nebo Trump bolsonarovským?) etudám na téma venezuelských nezletilých, když naznačoval, že u něj vzbudily sexuální zájem náctileté uprchlice, nebo nezlehčoval problém násilí na ženách či dopady covidu-19, měl by ve volbách větší šanci.

Náboženská otázka

Charakterizuje-li něco brazilskou kampaň a proměny celé tamní společnosti, je to míra náboženské mobilizace zejména ze strany (neo)pentekostálních evangelikálů, ovšem i části konzervativních katolíků proti Lulovi a ve prospěch Bolsonara. Nástup evangelikalismu je nyní patrně nejvýraznější ukázkou společenské proměny celé Latinské Ameriky, především Ameriky střední. Brazílie je však druhou baštou uvedených směrů, přičemž tyto církve zde intenzivně působí již od 19. století (na rozdíl od jiných latinskoamerických států). Zatímco počet a vliv katolíků v zemi klesá, evangelikálové se mohou stát první náboženskou menšinou v zemi, což řada výzkumů predikuje. Jair Messias Bolsonaro, byť formálně katolík, má jejich výraznou podporu, ačkoli ani náhodou nemůžeme všechny evangelikální církve označit za stoupence krajní pravice. Přesto se tento rozvedený mizogyn stal evangelikálním favoritem. Díky Bolsonarovi byl evangelikál André Mendonça potvrzen prvním evangelikálem v brazilském Nejvyšším soudu, a pokud by prezident obhájil a realizoval svůj nápad navýšit počet jeho členů, jistě by nešlo o posledního. Jedna Bolsonarova evangelikální ministryně prohlásila již v roce 2016, že nastal čas, aby „církev vládla“.

Výrok Bolsonarovy manželky Michelle o tom, že prezidentský palác byl za Luly „zasvěcen ďáblu“, stejně jako fakt, že bolsonaristé sdíleli videa a vzkazy radikálních evangelikálních pastorů o démonické hrozbě, jež povede k zavírání kostelů a zrušení rodiny, potvrzují manichejský způsob vidění světa, jenž do kampaně evangelikálové vnesli. Nechyběl ani útok na katolický kostel, byť se zatím jedná spíše o ojedinělé konflikty. Evangelikálové zmiňovali nejenom Boha, ale hlavně ďábla, kterého pro ně představuje PT a její politiky ve prospěch sexuálních menšin či odpor k větší distribuci zbraní (držba zbraní za Bolsonara, stoupence nekompromisní policie, dramaticky vzrostla). Boj proti potratům, LGBT komunitě, obrana „tradiční rodiny“, nedůvěra k vědě, volání po snížení hranice trestní odpovědnosti, ale také po menším státě a větší odpovědnosti jedince za sebe, samozřejmě se správným způsobem obracení se k Bohu, jsou jádrem politického programu této skupiny. Z ní v roce 2018 volilo Bolsonara 71 % (u katolíků to bylo 51 %). Na Bolsonarově straně vstoupil do prvního kola pofiderní „Padre“ Kelmon, hlásící se dokonce k Peruánské ortodoxní církvi (bez vazeb na církev řeckou či ruskou), který krom snížení daní a zahájení privatizačních programů požadoval trestání „kristofobie“ a jedné kandidátky se ptal, zda se nebojí pekla. Na druhou stranu se objevili i evangelikálové, kteří za antikrista označili Bolsonara a naopak řada katolíků zcela sdílí evangelikální politický program.

Kde se vzaly ty hlasy, agentury?

Bolsonaro se prosadil v roce 2018 na vrcholu odporu k „tradiční“ politice, reprezentované jak PT, tak tehdejším pravicovým prezidentem Temerem. Vzestup konkrétně jeho osoby a osobitého politického stylu je tak opravdu možno částečně považovat za svého druhu efemérní jev. Ovšem spolu s evangelikální expanzí a kulturními válkami nejde o čistě personalistickou závorku ve vývoji. To ukazuje i počet hlasů, které prezident v obou kolech dostal, vzdor průzkumům respektovaných agentur, jakou je třeba Datafolha. O ní ostatně Bolsonaro říkal, že místo Datafolha (v překladu zhruba list s daty) promluví Datapovo, tedy lidová data. V prvním kole měl prohrát také o více než 10 % a Lula mohl být i vítěz. Ve druhém se pak čekal mnohem větší vzájemný rozdíl. Místo toho získal Bolsonaro mezi dvěma koly, za prakticky stejné volební účasti, o více než sedm milionu hlasů navíc, zatímco Lula, kterého podporovali dva zbylí relevantní kandidáti, mající dohromady přes osm milionu voličů, jich přidal tři miliony. A to Bolsonarova kampaň určitě neměla štěstí. Když policie zatýkala jeho spojence Roberta Jeffersona pár dní před druhým kolem, neváhal po ní tento politik střílet a házet granáty. Ministr financí Paulo Guedes pak nic neusnadnil nápadem na odstranění zákonného navázání růstu minimální mzdy na míru inflace, byť záhy tvrdil, že by tak mohla být i vyšší. Přesto vyhrál Lula těsnějším rozdílem než v prvním kole. Zatímco bývalý prezident ztratil hlasy ve čtyřech státech, Bolsonaro všude posílil!

Tvrdé jádro bolsonarismu v brazilské populaci tvoří zhruba 30 % obyvatel. Podobně silný je striktně antipetistický tábor, ale obě skupiny se úplně nekryjí, což byla Bolsonarova výhoda. Vládnutí PT bylo v minulosti doprovázeno sérií korupčních skandálů. Strana obsadila řadu veřejných funkcí svým personálem, čímž odstavila jistou část historické brazilské elity a prosadila řadu sociálně progresivních zákonů, včetně afirmativní akce na univerzitách. Vzpomínka na tuto nedávnou minulost Bolsonara jednoznačně posilovala, vzdor jeho obecnému agresivnímu vystupování a chování třeba během pandemie covidu-19. PT není stranou střelných zbraní, obrany deforestace Amazonie ani manichejského vidění světa ve sféře sociálních hodnot. Strana má také vazby na zbytek latinskoamerické levice, včetně autoritářské Nikaraguy a zkrachovalé Venezuely, jejíž obraz Bolsonaro často připomínal. Bolsonarův tábor uměl tyto charakteristiky obrátit proti bývalé vládní formaci. Z PT se v zemi vlastně stal symbol sytému, liberální politické kultury a globalizace, což je u strany, která byla ještě před dvaceti lety mnohými chápána jako ortodoxně levicová antidemokratická hrozba napojená na kubánskou totalitu, zajímavá změna. Strana pracujících je dnes chápána jako součást elity. Právě tato míra antipetismu je patrně vysvětlením mobilizace voličů ve prospěch Bolsonara, posílené vlivem evangelikálních církví.

Budeme si ještě muset počkat na řadu dat, ale již od roku 2018 víme, že na rozdíl od svého spojence Trumpa má Bolsonaro výrazně lepší pozici u bohatších a vzdělanějších Brazilců na jihu země a na středozápadě, ale také v těch oblastech Amazonie, kde dochází k velkému odlesňování. Relativně štědrý program Auxilio Brasil pak během covidu-19 zajistil chudým větší transfery než srovnatelná Lulova Bolsa Família. Lula měl sice více sociálních programů, ovšem v mediální zkratce pro něho bylo toto srovnání nepříznivé.

Uznání, či neuznání a je Lula v pasti?

Bolsonaro se jako prezident dostal do opravdu trumpovské situace, když dlouhodobě zpochybňoval samotný systém elektronického hlasování, na jehož základě on sám v roce 2018 vyhrál a který ho od svého zavedení několikrát přivedl do parlamentu. Prezident útočil na nezávislost Nejvyššího volebního soudu (TSE) a jeho předsedu, čímž se však dostal do slepé uličky, z níž je východiskem prakticky jenom státní převrat. Byl by to totiž TSE, který by mohl volby legálně zneplatnit. Ačkoli Bolsonaro je za toto své zpochybňování integrity voleb kritizován, není to v zemi v moderních dějinách poprvé.

V roce 2014 neuznal ihned svou těsnou porážku pravicový kandidát Aécio Neves, jehož strana několik dní trvala na tom, že Dilma Rouseff z PT vyhrála díky volebnímu podvodu. Neves však pocházel z umírněné části politického spektra, ze zavedené strany, která navíc byla silně proamerická a USA vítězství Rouseff ihned uznaly, stejně jako zbytek světa, takže „bojkot“ neměl dlouhého trvání. Neves taktéž postrádal pevnější kontakty na armádu a ozbrojené složky, jež by jako jediné mohly odstranit prezidentku v situaci, kdy volební komise neshledala důvod k neuznání výsledků. Neves také nebyl prezidentem s mobilizovanou podporou zdola. Tehdejší protesty byly spíše produktem autonomního antipetismu u lidí nespokojených s korupcí, především v případě organizace MS ve fotbale a olympijských her. V momentu psaní tohoto textu jsou protesty proti volebnímu výsledku reprezentovány hlavně řidiči kamionů blokujícími silnice, tedy skupinou, která vedle silného ekonomického individualismu ocenila Bolsonarovu snahu nezavřít zemi do lockdownu. Viditelné tváře politického bolsonarismu Lulovo vítězství uznaly.

Bolsonaro a hlavně pragmatičtější složky brazilské pravice totiž vědí, že kontrolují obě komory kongresu, ekonomicky nejdůležitější stát São Paulo a uklidňuje je fakt, že Lula již znovu kandidovat s největší pravděpodobností nebude a PT má problém sehnat nástupkyni či nástupce, nemluvě o tom, že Lula si jako viceprezidenta vybral středopravicového Geralda Alckmina, svého bývalého protikandidáta. Řada zvolených postů je obsazena lidmi s minulostí v ozbrojených silách. Podobně jako v roce 2002 tak Lula i nyní uklidňoval podnikatelský sektor, že z něj nemusí mít obavy. S počtem hlasů, které Bolsonaro obdržel, a s opoziční legislativou mohou doufat, že prezidenta dostanou tam, kam budou chtít, a budou chystat se na další volby. V nich by mohli najít i akceptovatelnějšího kandidáta, než je bývalý voják, jehož rodinné okolí patrně bude v následujícím období čelit nejednomu vyšetřování. Avšak brazilský kongres je nevyzpytatelný a fragmentovaný, s nedisciplinovanými stranami, jejichž jednotu umí vlády drobit. Lula má s uplácením poslanců a senátorů své zkušenosti již ze svého prvního období.

Lula da Silva také nastupuje do funkce v jiném kontextu, než jaký zažil v prvních dvou mandátech. Latinské Americe sice opět dominuje levice, ale je to levice umírněná a vstřícná k liberální demokracii, nikoli levice radikální a konfrontační, tedy „chavistická“. To mu roli usnadní. Válka na Ukrajině zvýšila ceny potravin, což je pro exportní zemi výhoda, ovšem inflace ohrožuje i brazilskou populaci, v níž kolem třiceti milionů lidí trpí hlady. Fragmentovaný a zkorumpovaný kongres, v němž mohou poslanci velmi snadno posílat finanční prostředky do svých regionů, a paralelní tlak na rozvoj agro-exportu (30 % HDP země), doprovázený i mezinárodním protitlakem na ochranu Amazonie, nebudou z vládnutí činit nic snadného. Asi i proto se Lula v kampani vyjadřoval co nejméně konkrétně. Slíbil ale třeba obnovit ministerstvo kultury, zrušené svým předchůdcem. Bolsonaro se pak bude muset snažit, aby jeho roli v kulturních válkách nepřebral někdo konzervativnější a efektivnější. Bolsonarismus zatím představuje nejradikálnější verzi jedné ze stran nové konfliktní linie, která je ale mnohem širší a není na něm závislá, což se v případě Luly a levice zatím říct nedá.