Spojovat divadlem – reportáž z Drama Queer

Letošní divadelní festival Drama Queer „tematicky navazuje“ na návštěvu papeže na Slovensku. Činí tak svým podtitulem „jednota v různosti“ i tématem „identity“, které si dávají za cíl, stejně jako současný papež, spojovat. Drama Queer ale volí pro stejný cíl jinou cestu – spojuje divadlem.

Jako první se v programu představil Jozef Vaľo a jeho pohybová performance COMING OUT. Ocitáme se ve světě fotbalu, ve kterém reálně existuje minimum queer hráčů. Fotbal ve svojí podstatě není sportem, který by byl proti něčemu, ale prostředí vytvořené okolo něj nepodněcuje ke coming outu ani jej nepodporuje. Vaľo otevírá dosud neuchopené téma ve velmi silové a zároveň krásné formě, která umožňuje jednoduchým způsobem přemýšlet nad něčím, co by vás možná ani nikdy nenapadlo. Je hanba, že fotbalista je homosexuál? Je hanba, že homosexuál má rád fotbal? Podle mě ne. Způsob, jakým Vaľo pokládá otázku a otáčí ji různými optikami, je naléhavý, zároveň však klidný. Znamená to, že za otázkou je silný úvahový proces a zkušenost.

Český projekt PiNKBUS, který je platformou pro (především) queer umělce, představuje novou a svěží vlnu na poli kabaretů a varieté. Přináší s sebou safe space, kde lze tvořit bez hranic a v láskyplném prostředí. Rozvoj drag kultury a pestrost jsou to, na čem PiNKBUS vlastně stojí. Jestli náhodou zjistíte, že jste ve městě, kde večer vystupuje PiNKBUS, rozhodně běžte. Energie, kterou umělci přinášejí spolu se svými neskutečnými kostýmy a make-upem, je jen těžko popsatelná. Na jevišti se střídají různí umělci a umělkyně, každý přichází s jiným číslem, diváci a divačky je hltají a baví se.

Interpretací tradice k absolutní současnosti

Režisér Marián Amsler na Drama Queer představil dvě inscenace. První z nich byla inscenace Dom z Divadla Andreja Bagara. Jde o adaptaci hry Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. Adaptaci vytvořila Anna Saavedra, která do své úpravy přidává postavu samotného Lorcy. Ten prochází ve vězení setkáními s významnými postavami ze svého života, například s výtvarníkem Salvadorem Dalím. Tématem, které zde Lorca řeší nebo zmiňuje, je i jeho sexualita, ale zároveň i tvrdá realita jeho doby – nástup fašismu ve Španělsku. Výstupy Lorcy se střídají s děním v domě Bernardy Alby. Umírá otec, a tak matka, Bernarda Alba, nařizuje dcerám držet osm let smutek a vězní je v domě. Každá z izolovaných dívek prožívá vlastní tragédii, smutek i frustraci a opatrně našlapuje okolo přísné matky. Nejstarší dcera Angustias se má vdát za fešáka Pepeho, ale nejmladší Adela s Pepem spí. Hra končí smrtí Adely. Střihovost inscenace je provázena silnými světelnými změnami, velmi dobře vystavenými a funkčními. Fokus se otáčí z Lorcy na dění v domě a zpátky vlastně bez zaváhání. Divadlo Andreja Bagara inscenací Dom navazuje na jinou slavnou inscenaci stejného titulu v režii Jozefa Bednárika. Silným pojítkem je vynikající herečka Žofia Martišová, která v Amslerově inscenaci hraje roli matky Bernardy a pod Bednárikovou režií vytvořila právě samotnou postavu Bernardy Alby.

Opozitem fyzického divadla nebo performance je pak příběh Zdenky Koubkové. Inscenace Transky, body, vteřiny z Divadla Petra Bezruče v režii Tomáše Dianišky (režisér je také autorem textu) přibližuje příběh sportovkyně, která v průběhu života zjišťuje, že není žena. Zdenu Koubkovou výborně ztvárňuje Jakub Burýšek. Příběh, ač sám o sobě tematicky a příběhově těžký, je vyprávěn s neuvěřitelnou lehkostí. Dianiška upravuje životní příběh prakticky neznámé sportovkyně tak, že zobrazuje různé situace a asi pro lepší divadelnost přizpůsobuje konec hry. Hra končí odchodem, přesunem do panoptika. Otázkou pak je, zdali by prostě nebylo lepší zůstat při dokumentárnosti. Transky, body, vteřiny jsou divácky oblíbeným titulem, nehledě na konec.

Pražské Divadlo X10 je výrazné svou kontinuální dramaturgií. Expresionistické drama Otcovrah (z roku 1922) režisér Ondřej Štefaňák a dramaturgyně Barbora Hančilová upravují do formy, která zdůrazňuje právě temnotu a jakousi expresionistickou emoční a situační hyperbolu. Základní děj je jednoduchý. Otec terorizuje rodinu, nejstarší syn je zmítán strachem a zároveň snahou o revoluci. Otec se ale nedá, trvá si na svém, atmosféra houstne. Hra končí, jak jinak, otcovraždou. Scéna je jednoduchá, sestává z velké bedny a dřevěné „místnosti“. Kostýmy se proměňují z béžových na křiklavější a temnější zároveň. Gradované napětí je proloženo rychlými klidnými výdechy a dávkami humoru. A přijde i Mickey Mouse. Herecké výkony hlavní postavy Waltera (Vojtěch Hrabák) a Otce (Jan Jankovský) jsou geniální. Totální oddanost postavě se mění na pouhou přítomnost herce na jevišti, který interaguje s diváky a divačkami v sále. Nemohu opomenout Václava Marholda, který se představil v roli Walterova queer kamaráda a přinesl určitou lehkost, ale zároveň i optiku mimo uzavřenost rodiny. Otcovrah byl pro mě svou dávkou gradované emoce absolutním vrcholem festivalu.

Limity autentické výpovědi

Nutno však poznamenat, že občas se taky nezadaří. Režisérka Alexandra Bolfová vytvořila inscenaci MEDEA_is_missing. Koncept je vlastně velmi slibný. Tři ženy se setkávají na oslavě boha Dionýsa. Chystají občerstvení. Čekají, až dorazí Médea a Dionýsos. Ti ale nepřijdou. Nástup hereček na jeviště začíná lip syncem, který divákům a divačkám dává informaci o stavu žen z politického a ekonomického hlediska. V tento moment na sobě mají herečky drag make-up, přehnané kostýmy a paruky. Scéna se postupně rozkládá a světla jsou nesmírně působivá. Tam to ale hasne. Koncept inscenace by asi chtěl vypovídat o stavu žen všeobecně a různou optikou, což je vlastně výborný nápad, který se ale absolutně nepovedlo přenést. Ve výsledku téměř vše vyznívá tak trochu směšně a hlavně šovinisticky. Když už se začne budovat nějaká situace nebo zajímavá názorová výměna, za minutu zase zaniká, tak trochu bez ladu a skladu. K herečkám se později přidávají i dvě neherečky, které vyprávějí o svém životě. Inscenace by se od obecného (postavy a situace) měla přelít do výpovědi o něčem konkrétním (o prožitém životě, názorech, iluzích a touhách). To se ale nepodařilo.

Performance Johanna Clauda Čierného F64.2 je autentickou výpovědí mladých transrodových lidí a mluví o situaci, do které se transrodový člověk dostává kvůli absenci systematické obnovy legislativy a zdravotnictví. Výpověď je silná, protože je opravdová. Absurditu navíc podporuje cyklení celého procesu a vykročení z kruhu je víc než náročné. Performance má v sobě určité situace, které jsou nějakým přepisem reálností. Oproti tomu ANIMALINSIDE Jara Viňarského je extrémně přesným konstruktem, kdy obraz střídá obraz. Myšlenkový oblouk je přítomný, ale dá se nejlépe definovat jen nějakým pocitem správnosti. Střídají se emoce silného strachu, pudovosti, touhy po úkrytu, touhy po záchraně.

Drama Queer uzavřelo představení Socialismus s teplou tvárou. Nomantinels a Divadlo DPM vytvořili pod režií Mariána Amslera dílo, které se už ve svojí online premiéře stalo událostí sezony. Příběhem nás provádí mladý Andrej, který se chce nechat vyléčit z homosexuality. Potkává se ale se skupinkou zvláštních osob. Všichni se musí skrývat, žijí jiné životy, jediným místem, kde mohou být „out“, jsou vlastně jen veřejné toalety na Šafku. Text (autorem je Andrej Kuruc) je výborně řemeslně vystavěný a herecké výkony jsou velmi dobré. Nejvíce mě ale zaujal a překvapil Tomáš Pokorný, který ztvárnil dvě role (psychiatra a tajného policistu). Svým provedením, i přes stylizaci, která ubírá na vážnosti, strhnul a naplnil všechno, co jen mohl.

Drama Queer představil ve čtyřech různých kulturních prostorech v Bratislavě činohru, performanci i fyzické divadlo ze zahraniční i domácí scény. Výběr titulů a celková dramaturgie festivalu jsou znamenité. Drama Queer naplňuje svůj podtitul nejlépe, jak to jen jde. Dává prostor právě inscenacím, které jsou tak trochu jiné, různé, ale svojí růzností a barevností dosahují velmi vysokých kvalit. Silné emoce střídají silná témata, pohybujeme se nedaleko od katarze, tak to má přece být. Až na jednu výjimku je přítomnost všech inscenací na Drama Queer opodstatněná a poskytuje bratislavskému divákovi příležitost vidět něco nového, zajímavého a inspirativního.

Autorka je študentkou divadelnej dramaturgie.