Mám OCD, tedy obsedantně-kompulzivní poruchu, v podivné kombinaci s velmi specifickou hypochondrií. Nesmyslně, neracionálně a nutkavě se bojím o oči a uši – už přes tři roky. Z nich jsem jeden chodil ke školní psycholožce, skoro jeden jsem zapsaný na psychiatrii a půl roku docházím každý týden na intenzivnější terapii.
V pomyslné hierarchii duševních obtíží to vlastně ještě nemám tak hrozné – zvládám pracovat, dodělal jsem školu, dokážu ráno (většinou) rozumně vstát. Ale hodnotit kdo trpí víc nebo míň vlastně nedává smysl – už proto, že spousta věcí není vidět.
A právě to je taky první bod tohohle skromného „manifestu“, k jehož sepsání mě vedly vlastní zkušenosti i rozhovory se spoustou známých, kteří nějakým duševním strádáním trpí.
Péče o duši je totiž taky společenská zodpovědnost. Lepší společnost je společnost, v níž nám neurózy a psychózy ostatních nejsou lhostejné.
(Tento text vychází jen z mých osobních zkušeností. Nemá a ani nemůže reprezentovat všechny, kdo se s nějakými duševními potížemi potýkají.)
Co bych byl rád, kdybych věděl dřív?
Trápení může být neviditelné pro okolí…
Psychické šrámy bolí taky, jenže na rozdíl od tělesných zranění často nejsou vidět. Zvlášť když dotyčný dokáže dobře hrát roli bezproblémového člena společnosti. Nedávno spáchal sebevraždu můj kamarád. Bolí to – o to víc, že možná i kvůli kvůli bipolární poruše vždycky byl na večírcích ten nejveselejší. Nikdy totiž nevíte, co se odehrává pod povrchem tváře – a proti tomu jde bojovat jen upřímností, důvěrou a opravdovou starostí a zájmem o ostatní. „Jak se máš“, které není jen fráze.
…i pro trpícího
Přiznat si vlastní problém je těžké i když jste přečetli stovku motivačních článků na PsychologyToday. Mně trvalo dokopat se na psychologii rok, na psychiatrii další dva. A nezvládl jsem to sám, je vlastně obdivuhodné kolik strádání člověk sám dokáže snést, jen aby si udržel iluzi, že to přece zvládne. Došlo mi to, když jsem si uvědomil, že vlastně nejsem schopný jít normálně po ulici nebo na pivo. A neocenitelnou roli v tom sehráli mí blízcí, kteří mě těch pár e-mailů nakonec „přinutili“ poslat. Součástí starosti je i (citlivé) ponoukání k tomu něco s problémy dělat.
Stigma druhého řádu taky bolí
Starost má ale taky svoje hranice. Když jsem o svých problémech začal mluvit, překvapilo mě, že tolik proklínané stigma okolo mě vlastně neexistuje – nikdo mi neříkal, ať se vzchopím, že si to vymýšlím a až na jednoho člověka jsem neslyšel, že řeším blbosti. Tyhle odsudky jsou z mé sociální bubliny naštěstí pryč. O to zákeřnější jsou náznaky, které jde vycítit jen z trošku uhlého tónu hlasu nebo nelibosti, když někoho žádáte, aby se potřetí přesunul k jinému stolu protože nemůžete přestat myslet na to, že by vás kolemjdoucí mohli praštit do hlavy. Neracionální a nesmyslné obtíže se vysvětlují hůř, a i když všichni nakonec vyjdou vstříc, občas ty pohledy, které říkají „to je divný“ zachytíte. A v boji s vlastním studem to nepomáhá.
Léky mohou být fajn, ale opatrně
Období, kdy mě všechna mytologie okolo antidepresiv bavila, je pryč. Nemůžu mluvit za psychotické pacienty (to je jiná disciplína), ale co se týče neuróz, farmakoterapie je čím dál běžnější a točí se kolem ní spousta polopravd. Nejsem doktor, ale radikální kritika psychiatrů jako příliš horlivých podporovatelů farmaceutických společností má něco do sebe – léky se předepisují dost, občas zbytečně, bez dostatku informací a poučení. Ale zároveň (nejen mně) pomáhají a na internetu najdete spoustu příběhů lidí, kterým bez přehánění zachránily život. Zrovna v případě antidepresiv (a konkrétně té třetí generace, SSRI) stojí za to (rozumné) samostudium – třeba na fóru Reddit a v klubu /r/antidepressants, nebo na skeptickém blogu FugitivePsychiatrist. Nová perspektiva vám pomůže připravit na všechno, co změněná chemická rovnováha v mozku může způsobit.
Psychologická péče potřebuje změnit
Asi nejsmutnější část mé cesty bylo zkoumání portálu ZnámýLékař, kde jsem hledal psychologickou pomoc. Trestuhodný nedostatek psychologů na pojišťovnu vede k tomu, že si spousta lidí nemůže péči vůbec dovolit – je pak překvapivé, že se antidepresiva předepisují tolik, i když by jinak stačila i terapie? Ještě horší jsou příspěvky babiček a dědečků, kteří v komentářích píšou: „Paní doktorka mi moc pomohla, ale z důchodu na další sezení nemám.“ Chceme-li být spravedlivou společností, je potřeba tohle zásadně změnit.
Každý jsme tak trochu neurotik
Duševní zdraví je vůbec ošemetný pojem, protože předpokládá existenci nějakého „zdravého“ stavu. Jenže všichni jsme trošku úzkostí a všichni máme nějaké drobné neurózy. Duševní problém je tak spíš o tom, kde se na spektru síly jeho projevů nacházíte. Příručky říkají, že patologie začíná tam, kde vám to komplikuje život. Moje OCD je dost možná tak jen dvacetkrát zesílený strach, který ve mě je od mala. Tohle prozření má dva dopady – umožňuje nám budovat solidaritu, protože trpící duševními problémy už nejsou „nemocní“ a zároveň si uvědomíme, že hledat pomoc v jakémkoliv stavu není zbabělost.
Duševní je politické
Kromě sociálně-ekonomických aspektů péče o duševní zdraví (kdo si může dovolit denní stacionář, který vyžaduje výpadek z práce?) jsou tu i ty obecnější. Současný ekonomický systém je postavený na efektivitě, individualizaci, kdo čte knihy Michela Houellebecqa tak tuší, že i na atomizaci našich existencí. S krátkými úvazky, malými platy, rostoucími nájmy a tlakem na dokonalost (Instagram, módní časopisy, KPI, hudební videa), nerovnostmi různého druhu není překvapení, že počet neuróz roste.
„Kapitalistický realismus vytrvale přistupuje k duševnímu zdraví tak, jako by se jednalo o přírodní fenomén. (…) Jak se mohlo stát přijatelným, že je tak velké množství lidí nemocných?“ píše v knize Kapitalistický realismus bohužel již zesnulý teoretik Mark Fisher. V textu z roku 2009 poukazuje na politické aspekty duševního zdraví. Nakonec totiž nestačí jen mluvit o problémech nahlas (i když to je potřeba), ale hlavně promýšlet, jestli není cosi systémového, co nás do náruče duševního strádání žene. To se ale může změnit jen tak, když se o duševní zdraví budeme starat všichni – i ti, kdo (dost možná zatím) problém nemají. Duševní stav vždycky odrážel společenské poměry. Otázka „Jak?“ by měla zajímat nás všechny.
Upravený text, ktorý pôvodne vyšiel v Revue Prostor.
Autor je kultúrny publicista
