Stabilizace ekosystémových služeb a péče o přírodní zdroje lze zajistit především stabilizací rolnictva.
Ačkoliv rolníci zmizeli z veřejného povědomí, neznamená to, že zmizeli z krajiny a polí světa. A ačkoliv diskuse o tom, kdo živí svět je primárně dominována agro-průmyslovým komplexem, tak zatímco průmyslové zemědělství využívá kolem 75% světové zemědělské půdy, spotřebovává většinu vody a fosilních paliv v zemědělství, tak živí necelých 30% světové populace. Na druhou stranu, více než 500 milionů rolníků světa využívá méně než 25% zemědělské půdy a je schopno živit kolem 70% světové populace. A to prakticky bez jakýchkoliv podpor nebo povšimnutí vlád. Navíc, průmyslové zemědělství a potravinářství snížilo genetickou diverzitu plodin o 75%, snížilo počet druhů o jednu třetinu a využívá pouze 137 druhů plodin, přičemž čtvrtina výzkumu a vývoje je zaměřena pouze na kukuřici. Paralelně s tímto vývoje využívají malý zemědělci – rolníci na 7000 různých druhů plodin. I přes to, že svojí praxí udržují biodiverzitu a tím i zásadním způsobem udržují stabilizaci ekosystémových služeb a místních společenstev, lze konstatovat, že rolníci, jak v minulosti, tak i dnes, globálně patří mezi nejvíce marginalizované, vyloučené z diskuse o jejich vlastním osudu, dochází k vyvlastňováním jejich domovů a záborům půdy vládami a zahraničními investory. Rolnictvo lze bez nadsázky nazvat prekariátem mezi zemědělci.
Ze strany akademické sféry, stále větší části veřejnosti a řady organizací však stále častěji zaznívají hlasy, že rolníci by mohli sehrát ústřední roli v posílení klimatické a potravinové udržitelnosti.
Přinášíme vám rozhovor s Ramonou Duminiciou, členkou Eco Ruralis největší Rumunské organizace zastupující rolníky a La Via Campesina největšího dnešního hnutí, sdružujícího a zastupujícího na 200 milionu rolníků, ženských spolků a původních obyvatel tohoto světa. S Ramonou jsme probrali politické aktivity a nástroje, které využívají v rámci boje za rozpoznání rolníků, sociální a klimatické spravedlnosti a ve snaze posílit potravinovou suverenitu – tedy participativní a inkluzivní utváření našich vlastních potravinových systémů.
V Rumunsku se vám podařilo do veřejného povědomí znovu zavést pojem „rolník“, který tak nejen opět získal na významu, ale zároveň dostal i nový obsah.
Koncept rolníka se nikdy úplně neztratil. Vždycky tu byl. Rumunsko má největší komunitu rolníků v Evropské unii a v podstatě i v celé geografické Evropě. Venkovská populace tvoří v Rumunsku 46 % obyvatelstva a máme 4,7 miliónů aktivních rolníků, což představuje téměř 50 % všech rolníků v EU. Kultura rolníků však byla dlouho zavrhovaná, odsouvaná na okraj a považovaná za něco, co naši zemi stahuje dolů. Přitom se jedná o mohutný pilíř, který se může stát základem skvělé budoucnosti pro nás všechny. Venkov je místem, kde má svůj původ kultura, místem, odkud pocházejí potraviny a kde vzniká společné jmění v podobě zdravých přírodních zdrojů. Věříme, že z venkova mohou čerpat inspiraci nejen obyvatelé vesnic, ale i lidé ve městech. Je to místo, jehož hlas příliš dlouho nebyl slyšet. Jsme přesvědčeni, že nastal čas, aby se venkov znovu dostal na světlo, do popředí veřejného zájmu, a aby hlasy rolníků byly nejen vyslyšeny, ale také následovány.
V současné době jsme svědky řady krizí, především v oblasti klimatu, životního prostředí a politiky. S nimi však přímo či nepřímo souvisejí i další krize a výzvy, které také vyžadují naši pozornost. Mám na mysli zejména krizi ve sféře potravin a zemědělství. Jak byste ji popsala a jaké nástroje v boji proti ní používáte?
Uvědomujeme si, že je nezbytné odvrátit se od stávajícího nefunkčního modelu zemědělství, který se zaměřuje především na ekonomickou stránku, a usilovat o přístup, který bude mnohem inkluzivnější a postavený na silných právech rolníků. K tomu, abychom ovlivnili potravinové a zemědělské politiky v rámci Evropy i společnou zemědělskou politiku EU, máme k dispozici různé nástroje. Můžeme využít například Deklaraci OSN o právech rolníků a dalších osob pracujících ve venkovských oblastech či strategická doporučení Výboru pro světovou potravinovou bezpečnost (CFS) nebo se opřít o právo na výživu či nezávazné pokyny Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) pro odpovědné řízení vlastnictví půdy.
Další zajímavou příležitost nabízí od letošního roku také mezinárodní desetiletí rodinného farmaření vyhlášené Organizací spojených národů. Tento rámec si klade za cíl propagovat naplňování již existující legislativy, která podporuje model rodinného farmaření, a vytváření nové progresivní legislativy, která vychází vstříc potřebám rodinných farem v oblastech, kde takováto legislativa ještě neexistuje. Je to skvělá shoda okolností a příležitost k propojení různých platforem, procesů a právních nástrojů.
Pro tuto práci máme u nás, v hnutí La Via Campesina (LVC), k dispozici spoustu informací, zkušeností a vysokou úroveň odbornosti. Situace je sice kritická, nicméně jsme sebevědomí a věcní, máme jasnou vizi a strategii a věříme, že možnosti, které se před námi otevírají, nám pomohou uskutečnit změnu, o kterou usilujeme, ještě rychleji.
Společná zemědělská politika EU (CAP) i zemědělské strategie jednotlivých států jsou v zásadě postaveny na rétorice a principech konkurenceschopnosti a zvyšování produkce. Vy jakožto zástupkyně organizací Eco Ruralis a LVC tyto narativy napadáte a navrhujete jiné paradigma a odlišný přístup. V čem přesně spočívá?
Po pádu komunismu jsme u nás, v zemích bývalého Východního bloku, ze strany vládních programů slýchali jenom jediné – musíme se dostat na zahraniční trhy, musíme vyvážet a musíme vytvářet podmínky pro vstup zahraničních investorů. Je třeba přilákat společnosti, které mají peníze, abychom se i my těšili stejnému blahobytu, jaký vidíme v jiných zemích.
Rumunsko je mladou demokracií s nedostatkem zkušeností s tím, jak do správy věcí veřejných zapojit občany a projednávat s nimi rozhodnutí, která se jich bezprostředně týkají. Rozhodovací procesy proto nejsou inkluzivní a rozhodnutí vždy přicházejí shora. Výstupy takovýchto procesů jsou neefektivní, odtržené od reality a značně problematické.
Naše strategie ovlivňování národní politiky spočívá především v tom, že se snažíme působit na vyšších úrovních mezinárodní politiky, ať již se jedná o Evropskou unii nebo OSN, což pak zpětně ovlivňuje dění u nás doma. Mezi EU a OSN je ale samozřejmě obrovský rozdíl. V EU převládá princip hospodářské soutěže a politiky zaměřené na zisk, jejichž mantrou je kapitál. V tomto ohledu je prosazování jiného přístupu velmi obtížné. V procesech, které zahrnují společné rozhodování Evropské komise, Parlamentu a Rady, vnímáme spoustu překážek. V dialogu s těmito institucemi se často míjíme a naše otázky či návrhy někdy zůstávají bez relevantní odpovědi. Jsem však přesvědčená, že je důležité vytrvat a nadále se na těchto procesech podílet, přestože jsou omezené strukturou institucí či nedostatečnou vizí. Postupně si tak vydobýváme určitý prostor a uznání faktu, že existujeme, že máme vizi, že máme na stole návrhy a politické plány.
Jakým naléhavým tématům se v současné době věnujete a jaké jsou vaše priority?
V posledních několika letech jsme byli celkem úspěšní. Například v otázce nových geneticky modifikovaných organismů (GMO) jsme dosáhli skvělých výsledků u Evropského soudního dvora. Ten interpretoval stávající legislativu tak, že nové technologie na poli genetického inženýrství se musí řídit platnou směrnicí, že jejich produkty musejí být považovány za GMO se všemi právními důsledky, které z toho vyplývají. Na to samozřejmě musí reagovat jak Rada, tak i celé odvětví. Evropský soudní dvůr a přístup ke spravedlnosti využíváme hlavně proto, abychom dosáhli vyjasnění právních předpisů, což má dalekosáhlý dopad.
Odvětví genetického inženýrství je totiž velmi dynamické a technologie se vyvíjejí velkou rychlostí. Geneticky modifikované organismy, které byly na trhu před deseti lety, dnes už patří ke staré generaci. Objevují se stále nové způsoby nepřirozené produkce osiv a potravin. Chceme, aby o tom spotřebitelé věděli, a jasně formulovat, v čem spočívá boj za práva zemědělců na semena, za zdraví životního prostředí i spotřebitelů a za transparentnost. Potřebujeme přece vědět, co jíme.
Další oblast, v níž jsme aktivní, se týká půdy. Usilujeme o to, aby vznikla evropská směrnice o půdě. Jde nám o práva spojená s půdou, vlastnická práva a spravedlivé přerozdělení půdy, což je v kapitalistické Evropě něco zcela revolučního. Snažíme se tedy dosáhnout legislativních změn, jejichž prioritou budou místní komunity a práva rolníků půdu obdělávat a užívat. Pro nás totiž půda není obchodní komoditou, nýbrž přírodním zdrojem, který nám umožňuje žít tak, jak žijeme. Je to výrobní prostředek, základní přírodní zdroj, který je tu pro všechny a má obrovský význam. Nebudou-li místní komunity a jejich práva na půdu chráněny, skončíme tak – a bohužel k tomu v současnosti směřujeme – že bude tento nesmírně cenný zdroj soustředěn v rukou několika málo subjektů. To pak znamená potravinovou nejistotu, větší hlad a chudobu pro celý svět.
V roce 2018 přijala OSN Deklaraci práv rolníků a dalších osob pracujících ve venkovských oblastech (https://undocs.org/A/C.3/73/L.30), která – a to je velice významné – zavádí nové kategorie práv, jako například to, že je povinností národních států chránit rolníky a jejich půdu a plodiny před kontaminací pesticidy a geneticky modifikovanými organismy, nebo že nyní mají rolníci právo účastnit se všech rozhodovacích procesů, které mají vliv na jejich život. Nyní je tedy na národních státech, aby tuto deklaraci přijaly a proměnily v konkrétní opatření. Mohla byste vysvětlit, co sepsání této deklarace a jejímu přijetí OSN předcházelo a jaký dopad může tento důležitý dokument mít?
Proces přijetí deklarace byl velmi zdlouhavý, vyjednávání trvalo celkem 17 let. V posledních letech se objevilo několik náznaků toho, jak bude vypadat proces implementace. Státy měly značné obavy především z vytvoření nové kategorie práv. Zástupci vlád stále tvrdili, že je nebudou schopni začlenit do svých národních legislativ a že by deklarace měla být něčím, co je v nichž již obsaženo. Takhle to ale v případě lidských práv jednoduše nefunguje. Lidská práva jsou nejprogresivnější a nejdynamičtější oblastí na poli zákonodárství a vytváření předpisů, a to na té nejvyšší, mezinárodní úrovni. A právě lidská práva pak udávají směr národním a regionálním právním předpisům, které by se vývoji v oblasti lidských práv měly přizpůsobovat. Lidská práva se stále budou vyvíjet, stále budou přibývat nové kategorie práv. Kdybychom doposud žili podle Všeobecné deklarace lidských práv ze 40. let 20. století, byli bychom na tom dnes dost špatně.
Zásadní problém spočívá v tom, že svět je skutečně rozdělený. Národní vlády prostor lidských práv opustily. Svým způsobem jsme dosáhli úspěchu v oblasti, do které již národní vlády nevkládají svou politickou vůli. To je jednou z příčin politické a klimatické krize, ve které se dnes nacházíme – politická vůle vlád se pohybuje v naprosto špatném prostoru, v prostoru zisku pro hrstku těch nejbohatších. Zatímco my ostatní se nacházíme v prostoru, kde silně věříme v hodnotu lidských práv a v pokračování existence našeho druhu na planetě Zemi. Do tohoto prostoru musíme politickou vůli nasměrovat. Je to jen a jen na nás. Pokud to necháme na vládách, které se nacházejí v onom druhém prostoru a jsou naprosto odcizené od svých občanů, nikam se neposuneme. Myslím si, že teď je na nás, aby naše státy deklaraci OSN přijaly. Nemůžeme to nechávat jen na vládách.
Deklaraci práv rolníků tvoří 28 článků. Má vynikající preambuli, v níž se hovoří o již existujících nástrojích, které se pro ni staly inspirací a východiskem. Nejedná se tedy o žádný vykonstruovaný koncept, který by se objevil jako blesk z čistého nebe. Deklarace je svým způsobem další vývojovou fází nástrojů, které naše práva již dříve v základních náznacích zmiňovaly. Představuje tedy rozvinutější a emancipovanější podobu těchto práv. Deklarace popisuje přes dvacet práv rozčleněných do různých kategorií, které přesahují klasické kategorie OSN, tedy práva politická, sociální, ekonomická a kulturní.
Jednu z těchto nových kategorií jste již zmínil – a to právo na přírodní zdroje jako výrobní prostředky. To je to, o čem vlády neustále hovořily jako o něčem naprosto novém. Mluvily o nedělitelnosti lidských práv a celkově na naše snahy o přijetí deklarace reagovaly překvapivě konzervativními a zastaralými argumenty. Tato nová kategorie práv se velice konkrétně vztahuje k právu na osiva, půdu, vodní zdroje a také k právu na biodiverzitu. Myslíme si, a nejsme to jen my rolníci, nýbrž celá široká aliance sociálních hnutí, která tomuto projektu věří a účastnila se celého procesu s námi, že změna paradigmatu směrem k lidským právům je strategicky důležitá v boji na poli klimatu, sociální spravedlnosti a mnoha dalších.
Zmínil jste také právo na ochranu před kontaminací pesticidy a před dalšími destruktivními technologiemi. Deklarace obsahuje soubor článků, které lze právě v boji proti používání pesticidů dobře uplatnit. Jeden z článků pojednává o právu na bezpečné pracovní podmínky pracovníků ve venkovských oblastech a o právu na čisté a bezpečné prostředí. Na základě dalších zajímavých článků vybraných z deklarace se dají v boji s ničivým působením agrochemie a pesticidů vybudovat velmi silné argumenty, opírající se o lidská práva.
Zmínila jste i další důležitý projekt, iniciovaný Organizací pro výživu a zemědělství při OSN (FAO) – Desetiletí rodinného farmaření 2019 – 2028 (http://www.fao.org/3/ca4672en/ca4672en.pdf). Mohla byste vysvětlit jeho očekávaný dopad, vaše cíle a potenciál tohoto rámce?
Desetiletí rodinného farmaření vychází z iniciativy OSN a bylo odhlasováno již v roce 2007. Problémem je, že se během vyjednávání vytratila koncepce malého rodinného farmaření. La Via Campesina byla naštěstí součástí procesu formování akčního plánu a principů řízení projektu, takže se nám ji podařilo znovu začlenit. Během následujících deseti let tedy musíme pokračovat v úsilí o její realizaci a stále ji nekompromisně prosazovat. Věci se nestanou jen tak, mávnutím kouzelného proutku. Je to proces, který zdaleka není jen teoretický. Je to i záležitost FAO a Mezinárodního fondu pro zemědělský rozvoj, dvou organizací OSN sídlících v Římě, které mají pobočky a zástupce i na národní úrovni po celém světě. Vedením projektu je pověřena mezinárodní řídící komise, jejíž součástí je i LVC, další mezinárodní organizace a zástupci vlád. Jejím úkolem je zprostředkovat rodinným farmám v zemích celého světa informace o možnostech zapojení a příležitostech, které jim projekt desetiletí rodinného farmaření nabízí, a pomoci jim se v projektu angažovat.
Akční plán sestává ze sedmi pilířů. První z nich se týká politických procesů – vytváření nových zákonů tam, kde je třeba, a tlak na implementaci již existující dobré legislativy. Druhým a neméně důležitým pilířem je podpora budování kapacit rodinných farem a organizací, v nichž se sdružují. Další dva významné pilíře se týkají podpory dvou skupin, které jsou ve venkovských oblastech marginalizovány – mladých lidí a žen. Toto je nesmírně důležité jednak proto, že obě tyto skupiny jsou budoucností farmaření, ale i z toho důvodu, že ačkoli ženy tvoří v zemědělství většinu, historicky je význam a přínos jejich práce naprosto nedoceněný a opomíjený.
Celkově hodlá La Via Campesina pokračovat ve své dosavadní strategii, tedy ve snaze posunout těžiště zájmů směrem k malému zemědělství a rolníkům. Naším druhým záměrem je pracovat na vytváření pracovní platformy pro implementaci Deklarace práv rolníků, což je teď pro naši činnost stěžejním tématem. Za třetí pak chceme v rámci dekády otevřít prostor pro větší rozmanitost organizací producentů potravin, tak aby se otevřely i tradičním rybářským komunitám, pastevcům a domorodému obyvatelstvu. Rolníci a farmáři nejsou jediným typem producentů potravin. V oblasti produkce potravin existuje velká různorodost a my musíme být schopni ji obsáhnout v co nejširší škále podob.
Autor je analytik politických ekonómie potravinových systémov
Z angličtiny preložil Jan Bružeňák
Jeden komentár
Pingback: Ramona Dominiciu | Ampi – Asociace místních potravinových iniciativ, o.p.s.