Předstírat demokracii v kulisách světa, který už neexistuje

Existuje-li jedna široce sdílená diagnóza současných západních společností, pak je to polarizace – představa, že nezávisle na tématu se lidé rozdělí do dvou stále stejných, protichůdných a náležitě názorově vyhrocených táborů. 

Tu v zahraničí vystudovaná markeťačka z hlavního města, která nejí maso, opovrhuje auty, chodí na Pride a dere se za veřejnoprávní média; na druhé straně šedesátiletý řemeslník z maloměsta, fanoušek do motorů, který si každoročně nenechá ujít zabijačku a informace už má v podstatě výhradně z dezinfo webů. 

Takhle svět ve zkratce vidíme, takhle o něj na obou stranách pomyslné barikády bojujeme. O to větší senzaci pak oprávněně vyvolávají sociálněvědní výzkumy ukazující, že to jsou jen nepovedené karikatury, které se v realitě v podstatě nevyskytují, čímž pádem je i řada (většina?) konfliktů ve společnosti mimoběžných a v zásadě umělých. 

Za zmínku stojí především analýza německé společnosti od berlínských sociologů pod vedením Steffena Maua z Humboldtovy univerzity, která vyšla v knižním bestselleru Triggerpunkte. Konsens und Konflikt in der Gegenwartsgesellschaft (Dráždící momenty. Shoda a konflikt v současné společnosti) a jejíž autory od jejího vydání na běžícím páse konzultují přední evropští politici, aby popsaným dynamikám porozuměli.  

Pro náš postkomunistický kontext pak můžeme jmenovat shrnutí podobně designovaného českého výzkumu od sociologa Martina Buchtíka pod titulkem Různá vyprávění o jedné společnosti. 

Porouchaný kompas

Obě práce shodně ukazují, že se přinejmenším zkoumané populace vyznačují pravým opakem polarizace, totiž neukotveností a nepředvídatelností názorů. Předpokládá-li diagnóza polarizace mimořádně silný kompas, který, ať už jde o cokoli, neomylně ukáže stejným směrem, jeví se ve skutečnosti onen kompas porouchaný – u většiny lidí ukazuje nahodile. Koherentnější hodnotové a zájmové ukotvení, chceme-li třídní uvědomění a odpovídající světonázor, zkrátka chybí.

Zároveň k sobě mají jednotlivé názorové póly většinou překvapivě blízko – němečtí autoři to ukazují například na uznání vůči LGBT komunitě. V Německu se v tomto ohledu za poměrně krátkou dobu odehrála masivní liberalizace, různé části společnosti jsou jen zvyklé respekt prokazovat jiným způsobem – vrcholem uznání v tradičnějším pojetí je prostě rozdíly nikterak netematizovat, zatímco to modernější naopak velí odlišnost oslavovat. 

Tak jak pak ale vzniká onen dojem nepřekonatelné rozhádanosti? V zásadě tím, že rozsáhlé části společnosti jsou s ohledem na skutečné jádro politického konfliktu natolik depolitizované, že se nechají mobilizovat chytlavými apely první signální, oněmi německými titulními triggerpoints. 

Vášnivý konflikt se tak nakonec vede o něčem v kontextu LGBT tematiky tak druhořadém, jako zda je průvod na Pridu zbytečný nebo adekvátně celebrující diverzitu, a političtí aktéři na obou (!) jeho stranách – Mauův tým jim příznačně říká „podnikatelé s polarizací“ – si jen mnou ruce.

Celá jejich rozsáhlá analýza pak klade zcela fundamentální otázky ohledně stávající podoby zastupitelské demokracie, kterou jsme si zvykli považovat za jakýsi politický konec dějin, ačkoli uspořádání současných společností očividně přestává naplňovat elementární předpoklady jejího fungování. Jak ještě mohou politické strany zastupovat kolektivní zájmy a hodnoty, když ty se už v individualizovaných a depolitizovaných, jen snadno se morálně pohoršujících společnostech zreflektované a náležitě organizované očividně nevyskytují?

Rázem je tím také vysvětlena většina dysfunkcí současné politiky – vzestup nevídané personalizovanosti místo programatiky, úpadek masových politických stran se všemi rolemi, které v zastupitelské demokracii mají plnit, nástup rychlokvašených politických projektů navázaných na jednu osobnost nebo jedno (falešně) mobilizující téma. Jak dlouho ještě budeme předstírat fungující demokracii v kulisách světa, který už neexistuje?

Zpět k věcným konfliktům

Čím dál hojněji diskutovanou demokratickou inovací jsou občanská shromáždění, kde by na základě reprezentativně usměrněného losování zasedli k prodiskutování konkrétní politické otázky běžní lidé. Koncept skutečně má své kouzlo – vrací debatu zpět k věcným konfliktům, dává prostor pro nezkratkovitou komunikaci tváří v tvář, nenutí dalšími volbami v zátylku k co největšímu spektáklu a mobilizaci zvolením perspektivy, nad kterou se nejvíc rozhádáme, ba právě naopak. 

Otázkou zůstává, zda je podobná hezká myšlenka v tak nerovných společnostech, kde koncentrovaná moc ekonomická ne náhodou drží v rukou i tu politickou, čemuž vytváří kouřovou clonu rozdmýcháváním zástupných konfliktů, jakkoli dostačující nebo vůbec byť jen zrealizovatelná.  

Co zbývá pak? Asi jen trpělivé organizování se kolem zcela konkrétních každodenních problémů překračujících všechny domnělé i skutečné příkopy v naději, že se časem rozroste do soudržnějších politických pozic a koalic, které se už nenechají proti sobě uměle poštvávat. 

Je totiž pozoruhodné (ale není to náhodou), že jeden typ konfliktu v úvodu zmíněným karikaturám v podstatě nepřipisujeme – o výši mzdy nebo zaměstnanecké jistoty v nich jde maximálně nepřímo, o důchody dávky nebo veřejné služby v podstatě vůbec. Německá sociologie už delší dobu hovoří o tzv. demobilizovaném třídním konfliktu a projevuje se to i tady. 

Často se připisuje o to vlivnější, o co subtilnější ideologii zásluhovosti, která naleptává solidaritu a dává věřit ve spravedlnost a doufat ve vlastní úspěch paradoxně i ve světě, který je nejnerovnější a nejmíň spravedlivý přinejmenším za poslední dekády. 

I té lze čelit jedině trpělivým hledáním společných zájmů. 

Autorka je politologička