Sedím ve staré socialistické čekárně. Nepříjemné chladné prostředí ve mně utvrzuje strach. Já ještě dítě, které je zvyklé na příjemné, hravé a přívětivé prostředí dětského pediatra. Svírá se mi hrdlo a není mi dvakrát do zpěvu. V ruce žmoulám zpocený kapesník a většinu času zírám na šedou lesklou podlahu. Chtěla bych být kdekoliv jinde, klidně bych si to okamžitě vyměnila za potítko u maturity, které mě čeká za dva roky. Četla jsem si o tom vyšetření od doby, co mi dala sexuoložka žádanku. Musela jsem dorazit o hodinu dřív, abych se vůbec odvážila zaklepat. Trvalo mi to přesně onu hodinu. Ze dveří vychází doktorka, pozdraví mě a mile se na mě usměje. Dávám jí žádanku, na které je moje staré jméno, a já nejsem schopna vycedit jediného slova ze strachem sevřeného hrdla. Ta žádanka mě okamžitě prozradila. Dostane se mi kyselého pohledu a důkladného prohlédnutí od hlavy k patě: „No, tak pojďte, slečno.“ V tom oslovení cítím ironii.
V prvních minutách mi doktorka vysvětluje, co bude probíhat, ujišťuje mě, že je vše zcela diskrétní. Diskrétní tak, že se na vás dívá cizí člověk a vy mu musíte odhalit svou sexualitu, své touhy a sebemenší úchylky. Ať je to třeba vůně umytého muže nebo jeho triko. Nezapomene se mě zeptat, jak masturbuji a na co při tom myslím, jak si představuji sex a zda jsem si vědoma toho, co mě čeká. Tyto důvěrné a choulostivé informace si zapíše a někde v archivu to bude i za pár let a kdokoliv si to tam může přečíst. Nehledě na to, že něco takového jsem schopna říct jen člověku, kterému naprosto důvěřuji, nikoliv doktorce, která se mi po předložení žádanky vysměje.
Vyzve mě, abych si vyhrnula šaty a sundala spodní prádlo, na genitál mi umístí spirálu, která má snímat sexuální aktivitu. Funguje to na primitivním a mýty opředeném principu, že když se mi něco nebo někdo líbí, tak automaticky ztopořím. Přede mnou je počítačový monitor, na kterém mi postupně bude promítat obrázky, podle kterých údajně zjistí, zda jsem, či nejsem žena. Jako by to snad mohli vědět pomocí elektrod lépe než já za celý svůj život. Plachta, za kterou mám být, je roztažená, takže kdykoliv by někdo vešel, tak mě uvidí nahou s chladnou kovovou věcí v rozkroku, což mi na klidu nepřidává. Tento test naprosto opomíjí, že ze stresu se může člověk vzrušit a vše může být zkreslené.
Obávala jsem se, co se bude dít, první obrázek mě donutil málem k pláči. Oni mi pouštějí dětskou pornografii, za co mě mají?! To je jejich názor na trans lidi? Není mi dobře, cítím se ponížená jako nikdy dřív, se snímačem na penisu, který když selže, tak nejen, že nezískám hormonální léky k tranzici, o které sním už několik let, ale taky mě budou léčit z pedofilie (nehledě na to, že i žena snad může být pedofilní – na to se zde ovšem nehraje). Po sérii fotek dětí, při kterých má tělesná aktivita byla na bodu mrazu, a kdyby to šlo, tak se snad propadne do minusových hodnot, přišlo promítání fetišistických obrázků, gay mužů a nakonec nahých starších dam. Doktorka byla znepokojená a dvakrát mi zdůraznila, že kvůli mému malému genitálu spirála padá a snímání se přerušuje. Jako by to snad byla moje vina, mám se snad ještě stydět za velikost svého penisu? Bez ostychu mi tu spirálu zatlačila proti rozkroku tak, že to bylo bolestivé.
Test trval necelou půlhodinu, pocitově jsem tam však byla tak dvě hodiny. Pořád jsem myslela na to, co se mnou bude, když test nevyjde podle jejich představ, a také na to, jestli někdo nevejde do dveří a neuvidí mě v té nejvíc ponižující pozici, kterou jsem doposud zažila.
Nakonec mě lékařka vykázala ven s tím, že výsledky zašle mojí sexuoložce do měsíce. Ujišťuje mě, že se nemám obávat, podle všeho jsem zdravá, protože jsem hetero. Tenkrát jsem neměla odvahu, ale dnes bych se zeptala, jestli by mě považovali za zdravou, i kdybych byla náhodou podle jejich testu homosexuální. Tento zážitek je pro mě traumatizující i po letech a při jeho psaní se jen těžko bráním vzteku a pocitu ponížení. Nechci, aby to již někdo další musel prožívat, a už vůbec sotva zletilé děti.
Autorka sa venuje trans aktivizmu
